Mateřství

Anonymní
1.1.20 14:09

Mateřství

Zdravím vás všechny maminky a přeji krásný nový rok plny hlavně zdraví celých rodin.
Předem se omlouvám za anonym ale prosím je to citlive téma.
Mám 6ti tydenniho chlapečka, těhotenství do 5 měsících mi bylo hrozně, příšerně a potom žádné problémy. Porod krátký, bolesti které se dali vydržet.
Z nemocnice jsme dojeli domů a po týdnu asi vsechno začalo… Zhroutilo se to vsechno na mě a asi mi to i všechno teprve došlo zodpovědnost, péče 24 hodin denně uz to nikdy nebude jalo dříve, uz nikdy si nebudu moct neco udelat podle sebe a to jsem delavala celou dobu. Dostala jsem šílené uzkosti, které trvaji do ted. Strach z budoucnosti, nedokáži si predstavit takto fungovat cele dny celou dobu.
Nebyla jsem nikdy typ na materstvi a kdyz jsem otěhotněla říkala jsem si ze to všechno přijde jak bude me miminko. Nejhorsi jsou rána. Maly je středne nárocne miminko, nekdy prospinka, nekdy pořád vyžaduje pozornost. Říkám si ze bude lepe a děsí me ze uz je pozdě ze uz to mělo všechno přijít. Vyčítám si to na sobě všechno a moc se vse řeším.

Maminky prosím vy co jste měli vase příběhy napsali a pocity a emoce a jak jste se cítili s peci o miminka po porodu a jestly se to vsechno změnilo jestly jste si zvykli prosím a jestly vse bylo v pořádku.
Moc dopředu děkuju a respektuji jakekoliv nazory.

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

2908
1.1.20 14:13

Bude lépe a budeš si to uživat. Tvé pocit jsou normální, taky jsem je měla. Nejednou z klidu musíš stále fungovat. A u tebe mám pocit, že máš poporodní depku? Konzultuj to s doktorem, případně ti něco dá. Taky jsem jí měla, ono samotné kojení je hormonální bouře. Já dostala antidepresiva a ve třech mesících přestala kojit. Ulevilo se nám a bylo lépe

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
23083
1.1.20 14:13

Pomáhá ti někdo, třeba partner?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1262
1.1.20 14:23

Taky jsem si ze zacatku říkala večer, že už další den nedám. Ale vždycky jsem pak musela nějak fungovat a za nějakou dobu jak si vše sedlo tak to začalo být lepší a až byla malá větší tak jsem se začala na každej den s ní těšit. Vydrz, bude líp.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3019
1.1.20 14:29

Asi poporodni blues. Takove pocity jsme aspon obcas mely každá s prvnim ditetem.. Obrati to zivot naruby. Nekdo se s tim vyrovnava lip, nekdo bohuzel hur. Ted je miminko na tobe stoprocentně závislé, jsi jeho jedina jistota ve velkem svete. Jasne, uz nikdy to nebude jako driv, ale nejnarocnejsi jsou prvni tydny.. Každým dnem bude dite samostatnejsi a i ty se budes pomalu vracet zpátky do zivota. Ani nemrknes, jak rychle to utece. Nesnaz se hrat si na matku roku, co vsechno zvládne a nejake povinnosti taky prevel na tatinka a/nebo babicku a odpocivej. To udela hrozne moc. A kdyby se uzkosti i tak zhorsovaly, vyhledej odbornou pomoc, to neni zadna ostuda.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1.1.20 14:32

Začátek byl hodně náročný. Já šla stranou a na prvním místě byla malá. V hlavě taky jen to, že už nikdy nebudu volná jako dřív apod. Teď už je to 5 měsíců a všichni jsme si doma zvykli, nastavili si společný režim a vše jde s úsměvem. Někdy (třeba když malá dlouho pláče, nebo se málo vyspime) tak se mi ty „černé“ myšlenky vrátí, ale vždy, když se malá usměje, je vše pryč. Ten úsměv dělá hodně :srdce: :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1393
1.1.20 14:34

Taky jsem to mela.. Kdyz jsem si donu pribesla dvojcata a oby se v buzeni stridaly a jak nespala vubec… Bud jsem krnila, pokousela se odsavat, prevlekala, protoze blinkaly.. Bude lip, ver mi :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1268
1.1.20 14:35

První týdny, měsíce je to náročné. Ale jak je dítě větší a začne s tebou komunikovat očima, úsměvem…tak se do něj totálně zamilujes a všechny tyhle pocity půjdou stranou :) A určitě bys měla zapojit do péče partnera. To bude dobré :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1.1.20 14:35

Já byla hotová, neplánované těhotenství, sice jsem se moc těšila ale v těhotenství stres jestli dítě nebude postižené, x krát krvácení tak sem se bála, že potrácím, katastrofický porod, ze kterého mám můry doteď, dcera se neuměla přisát ani s pomocí x sester a laktační, do toho mi starší sestry furt chodily hrozit, že jestli to nebudu nonstop zkoušet a dám malý UM tak bude mít nemoci, když nebude mít z MM takovou imunitu, novorozenecká kolika, kdy mi holka prořvala první 3 měsíce nonstop, ale neplakala, fakt řvala a svíjela se v bolestech, nešlo nijak utišit, bála jsem se jít i do obchodu na skok, aby jí to tam nechytlo, protože když spustila, tak se klepal kočár a všichni koukali jak kdybych jí týrala, partner, který má odpolední, takže přes týden na dítě sama krom 2 hodin dopoledne… No masakr :lol: Mateřská láska přišla až kolem 4-5 měsíce, do té doby jsem byla jak robot, teď už si to i užívám, nicméně začala separační úzkost a bez řevu se ani nevyčůrám :lol: Jo a do tohodle všeho i ‚depka‘ z té zodpovědnosti, já byla zvyklá na svůj klid, zalízt si o víkendu do postele a koukat třeba na 2 filmy za sebou, číst si, to už samozřejmě nehrozí, 1 film zkouknu s tak 20ti přestávkama :lol: Ale fakt se to zlepšuje, tak vydrž :*

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1.1.20 14:37

@vrbule Přesně! První úsměv je nádhera, později i když přijdete k postýlce a dítě začne kopat a máchat rukama radostí, že vás vidí :srdce: Neopakovatelné chvíle

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
529
1.1.20 14:40

Na děcka jsem se hrozně těšila. Hrozně moc. Při prvním děcku jsem byla úplně bezradná a říkala si, jak to dám. Když mě pustili z porodnice, přišla k nám moje babička a přinesla mi tři koše prádla, že jim nejde pračka, abych jí to vyprala. Zrovna v tý době musela prát i „cejchy“. Hodinu po příchodu jsem se složila (brekem) mezi dveřma a při žehlení toho prádla brečela jak želva. Měsíc poté mě chlap našel v bezvědomí na zemi. Ženský tenkrát vydržely všechno, dělaly na pastvinách, krmily zvířata,… Já pak měla od prarodičů strašně dlouho na talíři, jak jsem zhejčkaná. Porod jsem neměla úplně ok.

Buď v klidu, děcko tě potřebuje, uvidíš, že každej den to bude lepší a lepší. Navíc je krásnej pocit, jak k tobě děcko natahuje ručičky. Jestli máš možnost, domluv si, aby ti někdo pomáhal a tys mohla na chvíli vydechnout. My si doma dávali děcko mezi nás na postel a koukali, jak spinká… Ten pocit štěstí nepřebije nikdy nic. Buď ráda, že máš zdravý děcko, to je dar :srdce:. Určitě si to sedne, neboj se. Zasměješ se nad tvýma momentálními pocitama a budeš ráda, žes to nevzdala :hug:.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2379
1.1.20 14:40

U prvniho jsem po porodu take mela podobne pocity, je to holt velka zmena, zaprah, hormony… pripadala jsem si tak sama, cely den jen kolotoc okolo mimina, kojeni, uspavani, prevlekani, nic jineho jsem vlastne nestihala, pripadala jsem si uplne k nicemu a nemozna. priserny stereotyp, kazdy den stejny a navrch pocit, ze uz nikdy nebudu jen sama za sebe, nemuzu si jit kam chci, vse se podrizuje diteti…ufff. ale postupne se to nejak utrepalo ;) chce to cas, najit si nejaky system, schazet se s kamaradkami, s kocarem hodne ven…
a pak u druheho uz jsem se uz takhle necitila, proste jsem najednou mela deti dve a slo to docela dobre. ted zpetne bych si to obdobi s jednim malym miminkem rada vratila a uzila bych si ho mnohem hezceji a klidneji, ale k tomu clovek musi dojit, no. vydrz :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1268
1.1.20 14:44

@Kristynka22 Taky jsem byla zvyklá starat se jen o sebe. Muž dřív pracoval mimo domov, takže kámošky na skleničce u mě každou chvíli, filmy a seriály bez omezeni, knížky, cokoliv… Teď mám doma 20m princeznu a 14ti denního novorozence, na jehož opečováváni si zase znovu zvykám… a jsem ráda, že jsem ráda :mrgreen: Manžel pomáhá jak může, ale i tak zahul :mrgreen: Ale stojí to za to :pankac:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
92
1.1.20 14:53

Byla jsem na tom velmi podobně. Úplně si ty pocity vybavuju, jak jsem jeden den někdy v šestinedělí seděla a přemýšlela nad tím, jak je možný, že jsem si předem neuvědomila, jaký strašný zásah do me osobní svobody to bude. Nešlo ani tak o náročnost péče o to miminko, ale právě o tu volnost. Najednou jsem měla pocit, že nikam nemůžu, nic si neuziju, nemůžu do kina, večer posedet s kamarádkami, prostě nic. Ale všechno to přejde, žádný strach. Zatím u tebe ještě pracují poporodní hormony a člověk si na takovou změnu prostě musí zvykat, najít si režim. Ted si mateřství užívám, a přestože sem tam mi vadi, že přicházím o nějakou akci nebo že musim komplikovane zařizovat hlídání, nevidím to ani zdaleka tak tragicky a neměnila bych za nic na světě. Taky strašně moc pomůže, když máš nějakou pomoc, at už od manžela, či třeba rodičů, kteří ti aspoň občas dítě pohlidaji a ty máš pár hodin jen pro sebe na své zájmy.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1.1.20 14:59

U malilinkyho miminka jsem se citila dobře, hodne spalo a ja mela cas na sebe. Masakr byl pro me s batoletem, to jsem si myslela, ze budu slouzit nejakemu mrčounovi az do smrti :roll: nejvic me vycerpavalo, ze jsem do nej furt neco hustila a vubec jsem nevidela pokroky ani „zpetnou vazbu“, ze to delam dobre a hrozne me to frustrovalo. Ted se kouknu na videa a kluk mi prijde takovy fajn a šikovný a me tenkrat pripadal hrozne tupy :mrgreen: zpetne bych si nafackovala, ale ted (8) se zda, ze neco v nem zůstalo. Je strasne prima.

Cekam druhyho a kdyz si predstavim zase tu prisernou praci s jeho rozvojem… :oops: :zed: :lol:

Drzim palce, vdek necekej, prava materska laska se probouzi, jakmile haranti usnou :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama