Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Mazlení u dvouleté
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
6.9.14 15:48
Mame holcicku 19 mesicu. Je to podobne jako u vas.
Myslim si, ze je to povahou. Holcicky jsou samostatnejsi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.9.14 15:48
Mame holcicku 19 mesicu. Je to podobne jako u vas.
Myslim si, ze je to povahou. Holcicky jsou samostatnejsi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.9.14 15:48
A oční kontakt v poho? - když si třeba vyprávíte, povídáte říkanky - dívá se ti do očí?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Chocoloco
6.9.14 15:59
Nemyslim si, ze jsi udelala neco spatne, protoze presne tak se az do puberty projevovala moje starsi dcera. Nikdy nebyla bolestinek, neplakala a ani na to mazleni moc nebyla. Paradoxne u ni nastal zlom prave ve veku, kdy vetsina deti rebeluje a odtahuje se do jiste miry od rodicu, zacala travit delsi cas u prarodicu a najednou se ji zacalo styskat, prijde pomazli se a dokonce dostavam po jejim navratu ze skoly i pusu 
.
Naopak mladsi dcera je presny opak, mazliva a pritom byly obe vychovavane stejne, opravdu jsem si davala velky pozor, abych tu mensi neuprednostnovala nebo nerozmazlovala.
Mmch u te starsi se to take neobeslo bez komentaru okoli, ale ja jsem pry byla v detstvi take odtazita, takze u ni to opravdu je naturelem.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
6.9.14 16:04
@Aneta.Berg jj, je normální. Oční kontakt v poho, chápe vztahy mezi lidmi, ráda se kamarádí, rozumí perfektně a skvěle mluví. Na svůj věk je hodně vyspělá po mentální stránce, zpívá, zná básničky. Autismus to fakt není, i když jsem se ho kdysi hodně obávala.
- Citovat
- Upravit
6.9.14 16:24
Malá byla stejná, i když si ublížila nešla pro útěchu. Taky mě to trápilo. Teď bude mít brzy 3 roky a hooodně se to zlepšilo.
Dostala jsem rady, že s druhým dítětem se to zlepší 
a jak tak čtu, tak ty jsi měla na dovolené zkušenost vlastní zkušenost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
MarkétkaBeruška
6.9.14 16:30
zakladatelko
Nejspíš bude mít malá snížený práh bolesti. No a s tím mazlením, je to dost o povaze, jsou děti co by se mazlily pořád a jsou děti co skoro vůbec. Chápu že je ti to na jednu stranu asi líto, že se nepomazlí, ale neber to tak že tě nemá ráda. Píšeš že když jste byli na dovče mazlila se s tebou. Seš si pravdu jistá, že nemohla vidět jak chováš to miminko nebo to nemohla vycítit? a tím pádem žárlit? Další co mě napadlo je: děti bývají v cizím prostředí nesvé a tudíž se mohla toho cizího prostředí zaleknout a bát se, proto se chtěla mazlit, bála se. Doma to zná, ví že se jí nic nestane, vše pořád prozkoumává, prakticky nemá čas na to jít se s tebou pomazlit a to že jí chceš dát pusu, to jí vyrušuje od toho co zrovna šla dělat…zatím co na dovolené je to jiné.
- Citovat
- Upravit
6.9.14 16:38
Zažila jsem se svou dnes 3,5 letou dcerou něco podobného. Jako miminko se dost nerada chovala, uklidnit ji třeba v náručí nešlo (akorát snad u táty, když cítila velkou teplou náruč, jinak ne). Brečela jsem, že mě nemá ráda. Přesně jak píšeš, nepřišla se pomazlit, když jsem ji chtěla obejmout, vydržela to pár vteřin a už mě odstrkovala. Začalo se to měnit někdy po druhém roce. To se i občas sama přišla přitulit (i když na pidichvilku), začala sama dávat pusinky, hladila mě, když viděla, že mě něčím rozzlobila (taky jsem nikdy přísně netrestala, ale ona se klidně dokázala omluvit). Myslím si, že pomohlo, že jsem ji vždycky hlavně večer vzala k sobě do postele, povídala jí pohádky, zpívala, držela za ruku. To se vždycky přitulila, zklidnila, přes den by to nikdy neudělala, jakoby na to neměla čas ani náladu. Přišla jsem na to, že je potřeba nenutit, ale zároveň nerezignovat, přistihla jsem se, že jsem ji třeba za celý den nedala pusinku, protože to nevyžadovala. Tak jsem ji občas jen tak pohladila, vzala za ruku, hezky oslovila a fakt se to lepšilo. Ještě lepší to bylo, když začala mluvit, není nad to, když mi řekla, mami, mám tě ráda a přitulila se. Chrochtala jsem blahem. Dnes je to tak, že je o dost mazlivější, přitulí se, přece jen častěji. Vím, že na mě nedá dopustit, některé věci chce jen ode mně, dost mě vyžaduje ke své hře, hodně toho chce se mnou sdílet, pozorně poslouchá, když čteme. Zároveň nemá problém navázat kontakt s vrstevníky. Okolí jí vnímá jako roztomilou, šikovnou a zároveň dost samostatnou holčičku. Jediné, co jí zůstalo, že třeba na sebe nenechá sáhnout, když ji něco bolí, to se většinou přijde přitulit až když je po všem
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.9.14 12:06
Já jí každý večer beru taky do postele, čteme a povídáme si, každý den jí hladím, snažím se dát parkrát pusinku.
Mě jen fascinuje proč to najednou na té dovolené šlo. Jsem si smrtelně jistá, že mě s miminkem neviděla. Jen jsem pak strašně toužila, aby se se mnou začala mazlit, tak jak jsem o tom vždycky toužila. Měla jsem pocit, že mě steskem po mazlení pukne srdce a ona najednou začala. Jenže teď jako by se to vytratilo jak u mě, tak u ní. Tak si říkám, že je to asi moje vina, že se mazlit nechodí, protože tu touhu ze mě necítí. Je zvláštní to vysvětlit.
- Citovat
- Upravit
7.9.14 13:50
Tak nejdřív ti puká srdce steskem po mazlení a vzápětí se to vytratí - tomu moc nerozumím
Ale jinak bych počkala, jestli jsou tam náznaky (jako třeba na té dovolené), tak se to časem zlepší. Děti dělají spoustu věcí zničehonic. A pokud se občas umí pomazlit, bude to umět i v budoucnu. Já pozoruju, že se vztah mezi námi prohlubuje, vyvíjí, a to ve všech směrech, takže co není teď, může časem být, to jsem si jistá.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.9.14 15:20
Ono se to špatně vysvětluje. J8 jsem už nějak rezignovala, beru to, že dcera mazlící není. Pořád se snažím jí hladit, pusinkovat, to jo, ale už nečekám odpověď. Jen v tu chvíli jak jsem měla to mimino, tak jsem si zas uvědomila jak moc mi to chybí.
Jak jsme se vrátili domů, tak jen ta touha prostě není tak upřednostněná, protože musím fungovat, nemůžu jen myslet na to, že jediné, co je důležité, je to, aby se dcera se mnou mazlila. Pomáhám rodině opravovat domek a tak musím řešit i jiné věci.
Jsem si jistá, že to není tím, že bych se jí na dovolené věnovala víc, jsme pořád spolu sami, tatínek je často pryč.
Moc mě mrzí, že je to pryč a kladu to pořád za vinu sobě, že to s dcerou neumím. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.12.16 14:17
Mám to nechat být ?
Ahoj maminky 
Na začátek bych ráda řekla že nejsem matka herodes jen mě zajímá co dělat? Máme 14 měsíčního synka, do 11 měsíců vstával každou půl hodinu na kojení.. pak jsem kojit přestala a začal spát krásně. Usl v 8 večer a vstával mezi 7 - 8 ranní ( bez probuzení ). Jenže minulý týden, se syn vzbudil okolo 23 hodiny, strašně plakal, oči vykulené, křičel ( jako by se snad lekl nebo nevím 
). Vzala jsem ho k sobě, pomazlila se s ním, utišila a dala ho do postýlky. Pak usl zase a přibližně za 3 hodiny se opakovalo to samé. Tak jsem ho už vzala do postele k sobě a spolu jsme spali až do rána ( syn spal celou dobu na mě - hlavu na hrudníku na srdci 
). No a to je ten kámen úrazu.. Od té doby se budí celkem často a dokud si ho nevezmu k sobě a nepoložím ho na hrudník - řve. Ale to už hystericky. Už to není ten vyděšený pláč co prve. Už je to takový ten klasický hysterický záchvat že si ho nechci vzít. Rozumějte - vadí mi že spí s námi protože manžel sebou večer hrozně mlátí.. Už se párkrát stalo že mě ze spaní strašně praštil. Skončilo to roztrženým obočím a uštípnutým kouskem zubu. Takže proto nechci aby syn spal s námi v posteli. Zatím není možné spát odděleně. Nemáme dodělaný dům. Máte někdo rady? Samozřejmě že když ho něco trápí tak si ho vezmu ale asi si zvykl že ho vezmu a začíná to vyžadovat..
Pak další věc.. Stydím se s ním chodit do restaurace nebo celkově mezi lidi. Když třeba jsme v restauraci a už se nese jídlo tak syn začne takovým způsobem pištět že mám chut' odejít pryč.. Tuhle snědl celou mou porci, nedala jsem si ani sousto, protože jsem to nestíhala.. Furt pištěl jak šílený.. A začal to dělat i doma. Když něco jím, a nechci mu dát, začne pištět.. Poprvé z celý jeho život na něj manžel zvýšil hlas že se na maminku křičet nebude.. Syn se rozbrečel, zalezl pryč ale za pár minut zase… Co mám dělat? Mamka tvrdí že to máme zarazit, ale jak? Přijde mi to na malý.. Ale odmítla jsem chodit do restaurace a mezi lidi s takovým uřvancem.. nepřeji Vám vidět ten pohled lidí v té restauraci 
- Citovat
- Upravit
14.12.16 14:22
No restauraci bych opravdu vypustila, beztak je lepší domácí jídlo, pokud umíte vařit. A tím chováním-musíte být radikální, jinak se budete zbytečně trápit… A manžela svázat-před spaním kazajku 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.12.16 14:31
Do restaurace nechodit, pokud na to nebude zralý, tak prostě ne…dřív se to taky nedělalo, já je tam tedy beru minimálně.
S tím spaním moc neporadím, oni si hodně rychle zvyknou a pak vyžadují to chování při spaní…chce to opatrně odbourat, ne násilím, nebo se nevyspíte nikdo.
Manžel tedy má divoké spaní, já bych s ním nespala 
můj manžel se taky někdy hrozně hrabe, už mě i praštil loktem, né nějak drasticky, ale hvězdičky okolo hlavy mi lítaly.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
Maminky,
už dlouho mám trápení, se kterým bych potřebovala poradit. Mám téměř dvouletou dcerku, která se nikdy moc nemazlila. Nikdy mě neobjala, nechytila kolem krku. Ráda se nosí v náručí, ale jen pro to, že lépe může pozorovat. Vždy mě to moc trápilo, ale říkala jsem si, že se to snad změní.
Prudká změna nastala na dovolené. Byli tam s námi lidi, kteří měli malé miminko. Občas jsem si ho ponosila, pochovala, měla jsem pocit, že lítám radostí, bylo to moc příjemné (dcera u toho nikdy nebyla, podotýkám).
Tam se začala chodit hladit, mazlit, dávala mi sama od sebe pusy, vůbec jsem nechápala co se stalo. Jako by jí někdo vyměnil. Teď jsme měsíc doma a ona se zas čím dál víc oddaluje. Pohladit nechce, oddělává mi ruku, pusu mi dát nechce (fakt nenutím, vím, že se to nedá vynutit). Když se snažím dát jí pusu, tak mě odstrčí, mazlit se nechodí.
Jediný kontakt, kdy přijde, je ten, když něco provede a já se zlobím. Řeknu jí přísně, že se zlobím a to se mi kolikrát vrhne do náruče, dělá malá malá a brečí u toho.
Přitom si myslím, že jsem hodná máma a trpělivá. Chovám se k ní hezky (teda občas zvýším hlas, ale tak 3×/týden - a to opravdu jen zvýším, neječím, neřvu), plácnutí na zadek dostala asi 5× za celou dobu (rodičovské selhání v době, kdy se po roce rozchodila a odmítala přestat sbírat vajgly na zemi a cpát je do pusy). Teď nedostala už min 5 měsíců.
A co je hodně zvláštní, je to, že se vůbec nechodí utěšit, teď už parkrát jo, ale málo. Třeba dneska si přiskřípla ruku do bránky, řvala jak tur, objala jsem jí, vydržela to asi tak 4 vteřiny, pak mě pustila, běžela dál a párkrát ještě fňukla. Už to komentují i moji známí, že je to divné, že buď nemá práh bolesti (nebrečí třeba když spadne) nebo nepotřebuje rodiče na utěšení.
Dělám něco špatně (nebo jsem mohla v minulosti něco špatně udělat)? Nebo je to prostě nátura? Změní se to?
Děkuji za zachování anonymity, mě tohle téma opravdu rve srdce.