Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Ono to taky bude dost tím že si v tomhle věku procházejí obdobím vzdoru a uvědomují si svoji osobnost…Náš mladej se teď chová jak utrženej z řetězu a to byl tak klidný dítě. Nějak už taky nevím co s tím dělat, tak doufám že to prostě brzy přejde.
U nás je to asi jako u Bohunky, Maty je prostě zvyklej chodit do postýlky (místo bočnice máme danou jen zábranu) v danou dobu, samozřejmě si někdy vymýšlí, ale ví, že s náma nepohne.
Osobně bych u 2,5 letýho dítěte asi nějakej novej způsob uspávání nevymejšlela, jednoduše bych na to neměla nervy - jak znám toho našeho teroristu. Spíš bych si trvala na hodince klidu, klidně i u pohádky na DVD! Stejně se bude muset klidnější režim po obědě naučit kvůli školce, ne?
A jestli má prču z tvé výchovy? S tím právě taky bojujeme. Posledních pár dní u nás funguje důsledné upozornění s výhružkou případného konkrétního trestu, počítání do tří a vykonání trestu. Klidně 100× na hodinu. A bez plácání, bez křiku, prostě v klidu. Jak to vydržet, to neporadím. Takže podtrženo sečteno, jediný, co ti poradím je důslednost!
A ta rákoska na děti. Sama se přistihuju, že jak mi Maty roste, tak přehodnocuju své názory. Takže v současné době bych nesnesla, kdyby mi někdo sáhl rákoskou na dítě, ale kdo ví, co bude …
tak s tím spánkem , asi je pravda, že ho ještě potřebuje, ,napsala jsem, že bych ho nedávála, ale uvědomila jsem si, že ty děcka jsou většinou pak protivné k večeru unavené. Ale radit já nemůžu, mám docela na to štěstí. Náš malý kolem 11 doniny řekne hají, dudu, veme se sám a vleze si do postýlky nebo velké postele, sám se dokonce zakryje, hraje si s něčím a usne, takže já okolo spaní neřeším nic. Dokonce si sám řekne a jde si lehnout. Večer to samé, dáme do postýlk, sice z ní vylézá a běhá po ložnici, ale vyleze tak 3, do obýváku už si netroufne, pak se někde uloží a spí
takže opravdu na toto mám štěstí.JInak ale zlobení taky už začíná
kvaček píše:
tak s tím spánkem , asi je pravda, že ho ještě potřebuje, ,napsala jsem, že bych ho nedávála, ale uvědomila jsem si, že ty děcka jsou většinou pak protivné k večeru unavené. Ale radit já nemůžu, mám docela na to štěstí. Náš malý kolem 11 doniny řekne hají, dudu, veme se sám a vleze si do postýlky nebo velké postele, sám se dokonce zakryje, hraje si s něčím a usne, takže já okolo spaní neřeším nic. Dokonce si sám řekne a jde si lehnout. Večer to samé, dáme do postýlk, sice z ní vylézá a běhá po ložnici, ale vyleze tak 3, do obýváku už si netroufne, pak se někde uloží a spítakže opravdu na toto mám štěstí.JInak ale zlobení taky už začíná
Starší, přestože odpoledne nespává asi od 2 let, nikdy k večeru zvlášť protivný a unavený nebyl a není ani teď. Ten spánek prostě nepotřeboval. Okolo 8 večer usnul a vstával kolem 6 ráno. Což mě maximálně vyhovuje. Mám ráda večer klid, ráda jdu brzy spát a brzy vstávám.Nejsem noční tvor.
Moje druhé dítě mívá tendence chodit později spát a to trochu korigujeme, přesto nejede vlak ![]()
Ono záleží i jaký má pohyb, některé děti jsou klidnější a některé běhají ani si nesednou. Ono je to těžko, každé dítě potřebuje něco jiného.My někdy ještě spíme i 4 hodiny okolo oběda někdy jenom půl hodinku. Ale jinak usíná okolo 7 a spíme do 6 h.
Ywett píše:
A jestli má prču z tvé výchovy? S tím právě taky bojujeme. Posledních pár dní u nás funguje důsledné upozornění s výhružkou případného konkrétního trestu, počítání do tří a vykonání trestu. Klidně 100× na hodinu. A bez plácání, bez křiku, prostě v klidu.
A můžu se zeptat jaký třeba trest?
Len-til-kah píše:
A můžu se zeptat jaký třeba trest?
Podle situace, u nás je to nejčastěji „do kouta“, nedostane bonbon ani kdyby se uprosil, nepustím mu pohádku … Pokud nespolupracuje a lítá večer před koupáním, tak ve sprše nedostane hračky, jen ho umyjem a nemůže si hrát nebo zrušíme pohádku před spaním … Nemůže mi pomáhat míchat buchtu, utírat prach ![]()
A když je úplně nejhůř, tak studená sprcha - ta zabere vždycky. Párkrát jsme hysterický dítě v rychlosti šupli do sprchy i v oblečení a Maty si to moc dobře pamatuje, jak to bylo nepříjemný a nečekaný, a hlavně, že jsme toho schopní.
Tak to už mi vyjde nastejno, snažit se děcka udržet v posteli nebo v koutě. Oni mají z takových trestů leda prču.
Nepustit, nedat - to jsou tresty, které mají dopad až za nějakou dobu, u nás naprosto neefektivní. To spíš pro náš dobrý pocit. V posteli je tím určitě neudržím (u nás taky hodně funguje sourozenecký efekt - jeden začne dělat kraviny, než mu to vymluvím, nakazí se druhý, než přesvědčím toho, začne zas první, a tak furt).
Studenou sprchu v hysterii nepraktikujeme, leda studenou vodu na obličej - u mladšího zabírá jakž takž, u staršího vůbec, ten se rozeřve ještě víc.
Metoda pevného objetí absolutně na nic u obou.
Fyzické tresty taky nanic.
Metoda přirozených následků - ve spoustě situací si lámu hlavu, jaké nepříjemné následky by to pro ně mohlo mít (třeba šmrdlání nohama po nedávno vymalované zdi
).
Manžel třeba reaguje s klidem, ale to tu potom jsou takové scénky, že dítě dvacet minut řve jak pardál, že ty dveře od výtahu chtělo otevřít samo. A jak přestane jeden, začne druhý, to bych přišla o rozum já i sousedi.
Počítání do tří - to počítá manžel a já vždycky napjatě čekám, co se stane pak. Co potom?
Jako samozřejmě průběžně zkoušíme to nebo ono, ale někdy mi to přijde jako plácání se ode zdi ke zdi. No nic, to byl takový výlev bezradné matky.
moje roční dcerka v noci na dnešek usnula, po hodině řev… jako kdyby jí někdo tahal za vlásky - rostou jí jedničky, obě najednou. Následující 3 hodiny řvala a řvala - ke konci jsem seděla zhroucená u postýlky na zemi a když už jsem byla ochraptělá ze zpěvu a ušoupaná z hlazení, plazila jsem se po zemi tajně z pokoje - má na to ale asi nějaký radar, zase řev…
tak šla se mnou spát do velké postele, kde zbytek noci buď řvala jako tur, nebo se prala - a když mě přeprala a posadila se, klekla na 4 a volala na pejska a štěkala. Ve dne je to roztomilé… v noci byste ji přetrthly
když už ani pes nereagoval, skákala do výšky a výskala „táta, táta“ a smála se jako blázen - co do toho Nurofenu dávaj… to je materiál ![]()
já ráno pytle pod očima, dítě v pohodě
Len-til-kah, u nás ten kout fakt funguje.
Ale je pravda, že Maty se bouří asi od roka a tak už moc dobře ví, že čím dřív se uklidní a začne spolupracovat, tím dřív se s ním začne někdo bavit nebo vyjednávat.
Nevím, jak máš staré děti, navíc máš dvě, což je zase jiná liga, ale podle mě čím je dítě starší, tím je jednodušší mu vysvětlit důsledky chování (jak to bude v pubertě, to radši ani nepomýšlím). V roce jsme „do kouta“ učili asi 14 dní/měsíc, bylo to k zbláznění
A navíc si myslím, že žádnej trest nefunguje okamžitě a nafurt. Všechno se musí 100× vysvětlovat a omílat a až po nějaké době to nese ovoce
Teda aspoň u nás.
A navíc píšeš, že nechceš nechat děti řvát. Hm, tak u nás by se ti nelíbilo. My necháváme Matyho vztekat se dle libosti. Sousedi si ještě stěžovat nepřišli. A přijde mi, že se ta doba řevu v kuse kvůli blbosti (u nás Maty musí ve výtahu zmáčknout čudlík) dost krátí.
Ale netuším, jak to budu snášet, až se za pár dní narodí malá. To se možná za tebou připlazím pro radu ![]()
Ywett - tak na nás si ti sousedi právě stěžují (i když ne nám
). A dětičky jsou tři.
Ale neříkám, máme, co jsme chtěli
.
Nebudu vás všechny oslovovat, je vás tolik:) S tou rákoskou- jednak rodič ví předem, do čeho jde a může se rozhodnout jak je libo. Ano, někteří to po čase nesnesli a dítě odhlásili, ale větší část z nich se opět vrátila, protože jim milé dítko dělalo doma zase bugr a vzpomněli si, že v době, kdy se jim konečně někdo nerozpakoval dát pořádně na pr.., byli hodnější i doma i ve škole, všude. Tím neříkám, že je správně, aby děti vychovával někdo jiný než rodiče, ale představte si před sebou bandu byť jenom deseti parchantíků, kteří si mají někam sednout a všichni protahnou obličej a řeknou- a mně se nechce a já na to kašlu. Kdyby rodiče neflákali výchovu, tak si to žádný dítě nedovolí říct. Takže buď člověk stráví celý trénink domlouváním a to si zas budou rodiče stěžovat, že se dítě nic nenaučilo, nebo dostanou párkrát švihanec a šlapou jak hodinky.
Len-til-kah píše:
Počítání do tří - to počítá manžel a já vždycky napjatě čekám, co se stane pak. Co potom?
Počítání do tří se pokouším praktikovat já. Řeknu mu, že než napočítám do tří, tak ať toho nechá (např. bouchání hračkou o topení) nebo ať jde ke mně (když mi venku zdrhá), že jinak si tam pro něj zajdu a dostane na zadek. A pak počítám. Mezi 1 a 2 a 3 ještě znovu opakuji, ať jde, že jak řeknu „tři“, tak bude zle. Ehmm, no a malej na mě kouká, má drzý až vyzývavá pohled
a jak neumí mluvit a kloudné slovo, aby u něj člověk pohledal, tak na mě pokřikuje: „či“, „či“ (tři). Jakmile ale řeknu tři, jdu po něm a jednou ho důrazně plácnu přes zadek, chytnu za ruku a jdeme. Ani necekne, někdy natahuje, ale jde.
Tak já nevím, sama zatím nemám názor, zda je ta metoda účinná a nebo ne. ![]()
U nás pomáhá jen drapnout, položit, lehnout vedle něj, přitisknout k sobě tak, že se neubrání a nevstane. Tři minuty křik, pak únava a spánek.
Jsme si vědomi, že je to uspávání, ale jinak s ním nehneme
![]()
Já proboha nechci vypadat jak tyran a bůhví jak to budu mít s naší Verunkou, třeba přijde ve čtrnácti těhotná:) Spíš porovnávám s dobou minulou a s východní kulturou,např.Japonsko. Vím, jak vypadají téninky dětí tam, vyrovnaní v řadě, nikdo si nedovolí ani hlesnout a ne, nechodí tam nedobrovolně, baví je to. Co se týče té doby minulé u nás, tak obecná škola je samozřejmě v tomto silnější kafe, ale klasická výchova doma našich rodičů- byly to normální slušný děti a fakt jsem neviděla, že by nějaký z našich rodičů měl trauma, že dostal o facku navíc.