Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Asi to není ještě to pravé období vzdoru. Spíš se naučil nové slovo, NE, a teď se ho učí používat a zjišťuje reakce po jeho použití. Jedno z dalších období pak u nás bylo ‚na všechno odpovím ne, a pak teprve přemýšlím na co se mě vlastně ptali‘, to je pak taky lahoda.
Tak to te muzu uklidnit,protoze presne tim jsme si take nedavno prosli okolo tech 15 mesicu,ale trvalo to asi jen mesic nebo maximalne dva a uz to nerika takze chvlilku strpeni
Bylo to presne tak jak pises.Maly mel hlad a kdyz jsem mu dala obed tak rekl ne ne a ja uz vedela,ze mysli ano
a nebo kdyz jsem rekla chces dudu?Tak nasledovalo to same…Proste to vysumi ![]()
Naše Bábovka také říká už asi týden na všechno co zní jako otázka NE, NE NE.. I když tím chce naznačit ano ( jídlo, pohádna atd..)..takže u nás to není žádný vzdor ( i když sem tam to použije i významově), ale spíš se jí to začalo hezky vyslovavat a má radost, že něco říká a něco to i znamená. Páč ona toho moc neumí.. ![]()
Holky jsem zoufalá z dcery.. Je takové zvláštní povahy, máte taky někdo takové dítě? jak s takovým dítětem pracovat? Dcera na vše říká ne! někdy i vztekle… Má 2,5roku.. ŘÍkám chceš bonbon? NE! (opravdu ho nechce) říkám tobě to sluší a ona NEEE! SLUší néé! To samé k babičkám, když ji chtějí obdarovat, obejmout cokoliv, tak nechce.. Tohle vše začalo když se ji narodil sourozenec, do té doby to bylo užasné mazlící se dítě. Největší „problém“ to je ve školce.. Zapojuje se do her pěkně, ale nedej bože když se ji chce bonbon, nebo ji chtějí obejmout, pochválit, nebo nakrmit.. Jako vlastně to problém ani není, bonbon si brát nemusí, sahat na ni taky ne, a chválit ji taky nemusí že.. ale prostě nevím, přijde i to zvláštní a nechápu to.. Nerozumím tomu.. Na druhou stranu, tohle není vždycky.. někdy sama obejme kamarádku, někdy se sama pochválí atd.. Dělá to jen někdy.
Ještě chci podotknout, že to není takové to miminkovské néé, které se říká na všechno i na to co neví co znamená.. Tohle je jiné a dcera je extrémě tvrdohlavá.
Normální období vzdoru. Naše ho má teda už od druhých narozenin, pak to bylo chvilku lepší, teď zase nabírá na obrátkách
Je jí 2,5. Ale má to samé. Navíc ona je opravdu ukecaná, takže na každý můj dotaz, cokoliv, co řeknu v dobrém, dostanu negující odpověď. Třeba já se zeptám „svlékneš si sama tu mikinu?“ - ona chce, ale odpoví s pubertálním tónem „neeechciii???!!!“ (ty otazníky a vykřičníky jsou tam záměrně
) a pak se začne zlobit, že jí to nejde podle jejích představ. Pak jí třeba něco vysvětluju a nakonec se zeptám, jestli to pochopila. No a ona na to „nepochopila mámo“ a zakoulí očima, jako že jsem fakt úplně mimo. Občas je to dost na palici, protože stále jen odmlouvá, všechno chce dělat sama, ale zároveň ty věci sama ještě nezvládne a to pak probíhají vztekací scény. S tím tulením a mazlením těžko říct, možná to u tvojí dcery souvisí s narozením sourozence, když píšeš, že to předtím nedělala. Třeba se prostě cítí odstrčená. Ale to je asi taky přirozené. Naše není tulivá od miminka, neměla nikdy moc ráda doteky a blízkost (bohužel ani v mém případě). Trochu se to zlepšilo, když jsem ji před 2 měsíci odstavila, ale pořád je to hrozná netykavka. Každopádně chce to pevné nervy, ono je to přejde (než to přijde znovu v pubertě
).
@brulinka Dceři budou 4 a někdy tohle dělá taky - třeba si navlékne šaty, udělá si závoj jakože princezna, ale nedej bože, abychom jí řekli, že je krásná princezna.
Neřeším to, prostě respektuju, že zrovna nechce, abychom jí tak říkali, zeptám se jí, kdo teda je, ona většinou odpoví, že Evelínka, tak jí říkám Evelínko.
Jen když někdy odsekává babičkám skoro už při pozdravu, tak jí pak vysvětluju, že takhle se nechová a že má normálně říct, že si třeba zrovna nechce povídat, ale nemá na ně být ošklivá, že ony to nemůžou vědět, jakou má zrovna náladu.
Dnes už často předem upozorní, co zrovna nechce abychom dělali, takže takovým „konfliktům“ většinou předejdeme. ![]()
Starší kluk je stejnej, řekneš mu „dobré ráno“ a on „nechci dobré ráno“, babi mu řekne „ahoj“ a odpověď „nechci ahoj“, pochválím ho za něco, že je šikovný a ječí „nechci šikovný“ a vždy tak strašně naštvaně a tak je to se vším
období vzdoru to asi nebude, trvá to u nás už víc jak rok, co se naučil trošku mluvit
Je to náš negativista, nijak to neřeším
Mladší to teď začal dělat taky, ale u něj je to buď jen kopírování toho staršího a nebo období vzdoru, není toho tolik, snad to brzy přejde.
Jak ja vam vsem rozumim
NE, NECHCI, FUJ… obcas jsem z ni fakt na palici
tez se u toho bravurne vzteka, kdyz si vubec dovolim otazku opakovat
ale je to normalni vzdor, zkouseni…pripava na pubertu ![]()
To není zvláštní povaha, to je zcela přirozený a nutný stav - období vzdoru.
Právě se naučila, že může být proti něčemu a právě se učí zvládat frustraci, že není vždy po jejím. Prochází tím všechny děti.
Potřebujete především trpělivost, nenechat se strhnout do vlastních emocí, když ona se zrovna potýká s nějakým záchvatem a neustupovat v podstatných věcech, pokud se je snaží vymrčet nepřijatelným způsobem.
Záchvatům jde předcházet, zejména tím, že pochopíte její rytmus a najdete nějakou formu tak, aby váš rytmus fungování a její šel sladit bez toho, aby ona neměla pocit, že ji furt vyrušujete od toho co dělá a silou si prosazujete svoje a abyste vy nepodřizovala život dítěti.
Jestli si o tom chcete něco přečíst, tak doporučuju od Kopřiových: Respektovat a být respektován.
Já si fakt začínala myslet.. že má takovou povahu.. hodně mi to předhazuje i okolí.. Mě osobně je to celkem putna.. taky kolikrát nemám náladu.. ale babičky furt remcají, že taková nikdy nebývala, a co se to s ní děje a proč je tak negativní, a že se nechce s nikým mazlit a na všechno říká néé atd.. takže jsem ráda, že v tom nejsme samotní… Jako nedávno se stalo, přijeli jsme na návštěvu dcera si jela svou že si nesundá bundu.. Mě je to celkem jedno, at se v ní klidně potí když chce. ostatní z toho byly na prášky a furt do dcery hučeli… ale na druhou starnu kdyby si nechtěla sundat boty. rázně ji to řeknu a to mě většinou poslechne… takové ty nejhorší scény máma snad za sebou.. ![]()
Starší syn taky nebyl nikdy kontaktní dítě, až když se narodil mladší, tak se teprve začal trochu mazlit občas a i teď někdy přijde a dá mi pusu, ale třeba když ho vedu do školky, tak už se ráno ptám, jestli chce pusu, protože párkrát byla scéna, že jsem mu ji dala a nechtěl, tak se ptám a obvykle nechce
Neuguje pořád snad skoro všechno, co mu řekneme a trvá to už přes rok
Do té doby tedy neuměl říct, že nechce nebo nesouhlasí, jen řval to také skoro pořád, takže asi to vlastně „říkal“ vždycky, tak, jak uměl ![]()