Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Nebaví mě život
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
30.11.22 20:09
@Anonymní píše:
Dobrý den. Nevím čím začít. Je mi 15 let. Rodiče se mi před 4 lety rozvedli a od té doby to jde semnou z kopce. Bydlím s tátou a nemáme spolu úplně nejlepší vztah. Neustále se hádáme a já skoro celý den probrečím. Ve škole mě nemá nikdo rád. Každý se mi jen posmívá, protože se neumím bavit tak jako ostatní. Když přijdu ze školy tak buď musím jít na fotbal, protože táta nechtěl dceru, ale syna fotbalistu a nebo musím jít na kroužek kreslení. Ani jedno mě nebaví. Chodím tam jen proto, že musím. Když přijdu z kroužků hned se musím jít učit, protože jsem v 9. třídě a chci zvládnout přijímačky na gympl. Chtěla bych jít na gympl, protože můj velký sen je být doktorkou, ale táta mi neustále tvrdí, že na doktorku nemám, že na to nejsem dostatečně chytrá. Třeba na tom trocha pravdy je, ale je to můj sen už od 7 let, takže bych to chtěla alespoň zkusit. Večer na tom bývám špatně. Většinou mám chuť si něco udělat, ale bojím se. Bojím se toho, že se mi to nepovede a navíc můj sen být doktorkou je trochu silnější než chuť se zabít. Řekla bych, že jsem i hodně úzkostlivá. Rozbrečím se při každé maličkosti. I v sebemenším stresu se mi začnou strašně třást ruce a těžko se mi dýchá. Mám strach z toho, že se ztrapním a nebo udělám nějakou chybu. Bojím se klolem kohokoliv projít, protože mám pocit, že se mi začne smát nebo si o mně něco škaredého říká. Už nevím jak dál. Skoro nespím, jsem vyčerpaná a už mě to nebaví. Poradil by mi prosím někdo co mám dělat?
Předem děluji za odpovědi.
Hezký zbytek dne.
Anet
A s mámou máš jaký vztah? V rodině nemáš nikoho dalšího komu věříš a mohla by jsi se jim svěřit?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.11.22 20:20
@pikola s mámou se vídám jednou za měsíc a taky se moc neshodneme. (Je alkoholik)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.11.22 20:29
@Anet0_06 a máš někoho, komu se můžeš svěřit? Babičku, tetu?? Možná by ses mohla svěřit i dětské doktorce nebo učitelce ve škole, jestli máš s někým lepší vztahy 
někomu, kdo by mohl pak promluvit s tátou a možná tě doporučit k nějakému psychologovi. Jinak bych se prostě snažila najít si nějakou radost, něco na co se můžeš těšit až si odbydes ty povinnosti. Já taky neměla zrovna fajn dospívání, táta alkoholik, s mamkou sme nikdy nebyly na jedné vlně, ve škole sem taky nebyla zrovna oblíbená, tak sem utíkala do knížek, žila sem si v těch vymyšlených světech. Ale u tebe to už bude chtít asi zapojit odborníka, než te to semele úplně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
30.11.22 20:35
@Kriss Tina děkuju. Babičce bych se asi svěřit mohla. A uvidím co dál
- Citovat
- Upravit
Myrtis
30.11.22 21:14
Nemáte ve škole školního psychologa? Dokázal by určitě nasměrovat, nenech to všechno plynout, ať to samo přejde. Popř. zavolej např na linku bezpečí,
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.11.22 21:47
Ahoj 
,
Když mi bylo 15, taky jsem se cítila osamělé a ouzko, a věř mi, na denním pořádku byly horší věci, než si nerozumět s tátou a vrstevníky.
Problém na ZS je vždy, tam jsou deti příliš různí, já taky vždy nezapadala. Na gymplu si sednes s deckama určitě lépe.
Být tebou, stanovim si cíle, kterých chci dosáhnout, napíšu si je a plním si je. Přátelé najdeš, přítele jednou, ještě tě toho čeká. A samozřejmě i další nejistoty a zklamání, ale to je život.
Neznám tvého otce, ale nepomohlo by si sním promluvit - ve stylu tati vím že to myslíš dobře, ale já chci… nemůžu takhle soudit, ale je to opravdu tak hrozné? Vždyť kolik otců by si ani do své péče dítko nevzalo.
Zaměřila bych se na svůj vyšší cíl, otci jistě ukážeš na známkách, že nato máš a hodila bych za hlavu nějaké pochyby v hlavě. Nato máš ještě čas.
A určitě si najdi něco, co tě bavit a raduj se z toho co máš, nesmutni z toho co ne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.11.22 23:26
Nevzdavej to a jdi si za svým snem. Gympl bude super a určitě tam bude spousta lidí se kterými si budeš rozumět.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.11.22 23:26
A myslím že nejsi určitě sama kdo se tak cítí a je prima že o tom dokážeš mluvit 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
30.11.22 23:46
Jak tě chápu 
To zvládneš, vydrž a bude líp. Najdi si rychle pomoc, neudělej tu chybu jako já, kdy jsem na to byla sama 6 let. Lepší začít to řešit dřív než později, a pamatuj že když si s psychologem nebudeš rozumět tak i to je v pořádku a zkusíš jiného. Nemusíš chodit k tomu samému když se tam nebudeš cítit dobře. A na tátu se v tomhle ohledu „vykašli“, oni i ti nejbližší někdy hází klacky pod nohy, ale to neznamená že to nemůžeš zvládnout! Na kroužky se klidně vykašli, to není povinnost, táta ať se s tím prostě smíří, nic jiného mu nakonec nezbyde. To zvládneš, bude zase lépe, opavdu 
- Citovat
- Upravit
1.12.22 05:13
@Anet0_06 píše:
@pikola s mámou se vídám jednou za měsíc a taky se moc neshodneme. (Je alkoholik)
Myslím, že tvá rodinná situace není dobrá. Otec tě nepodpoří a matka nemá zájem. To musí být na psychiku opravdu nápor. To člověk snadno propadne depresím a pocitu, že za nic nestojí. Zkus zavolat na linku bezpečí a probrat to s nimi. Bohužel, někteří rodiče jsou spíš za trest. Nenech se rodiči zlomit. Je to jejich neschopnost být dobrými rodiči. Není to o tom, že ty bys byla špatná. Bohužel, děti se vnímají tak, jak se k nim rodiče chovají.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
Dobrý den. Nevím čím začít. Je mi 15 let. Rodiče se mi před 4 lety rozvedli a od té doby to jde semnou z kopce. Bydlím s tátou a nemáme spolu úplně nejlepší vztah. Neustále se hádáme a já skoro celý den probrečím. Ve škole mě nemá nikdo rád. Každý se mi jen posmívá, protože se neumím bavit tak jako ostatní. Když přijdu ze školy tak buď musím jít na fotbal, protože táta nechtěl dceru, ale syna fotbalistu a nebo musím jít na kroužek kreslení. Ani jedno mě nebaví. Chodím tam jen proto, že musím. Když přijdu z kroužků hned se musím jít učit, protože jsem v 9. třídě a chci zvládnout přijímačky na gympl. Chtěla bych jít na gympl, protože můj velký sen je být doktorkou, ale táta mi neustále tvrdí, že na doktorku nemám, že na to nejsem dostatečně chytrá. Třeba na tom trocha pravdy je, ale je to můj sen už od 7 let, takže bych to chtěla alespoň zkusit. Večer na tom bývám špatně. Většinou mám chuť si něco udělat, ale bojím se. Bojím se toho, že se mi to nepovede a navíc můj sen být doktorkou je trochu silnější než chuť se zabít. Řekla bych, že jsem i hodně úzkostlivá. Rozbrečím se při každé maličkosti. I v sebemenším stresu se mi začnou strašně třást ruce a těžko se mi dýchá. Mám strach z toho, že se ztrapním a nebo udělám nějakou chybu. Bojím se klolem kohokoliv projít, protože mám pocit, že se mi začne smát nebo si o mně něco škaredého říká. Už nevím jak dál. Skoro nespím, jsem vyčerpaná a už mě to nebaví. Poradil by mi prosím někdo co mám dělat?
Předem děluji za odpovědi.
Hezký zbytek dne.
Anet