Nesnáším své miminko
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Já bych ti za prvé hlavně doporučovala se s tím někomu svěřit. Chápu že nemáš důvěru v psychologa. Já bych asi taky nedokázala se svěřit někomu cizímu ale co třeba mamka nebo kamarádka když to nechceš říct manželovi? Jinak já si myslím že to může být ta poporodní deprese ono u každého je ten průběh trochu individuální 
Příspěvek upraven 18.02.22 v 11:43
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Tipla bych to na poporodni depresi 
Ale nevim, jestli muze prichazet ve vlnach. Mas moznost byt treba cely vikend uplne sama, jet nekam na wellness? Kdyz je mala na UM, tak by to slo, pokud by treba manzel nebo mamka byli ochotni postarat se o malou. Mas nejakou kamaradku na prochazky s kocarkem?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Janča6 Víkend bych nikde sama ani trávit nechtěla. Manžel, když je doma, tak se o malou stará, pomáhá. Stejně tak když přijede mamka na návštěvu. Jsem s jimi denně, ne trávím s malou zase celé dny úplně sama. Proto ten svůj stav vůbec nechápu a nechápu, porce to tak cítím…
Mám jen jednu nejbližší kamarádku a stýkáme se, když jí to vyjde. Dítko už má starší, chodí do práce, taky to nejde každou chvíli.
- Citovat
- Upravit
Urgentně se objednej k psychiatrovi.
Tady není co řešit. Pro dobro dcery bys neměla váhat se na někoho obrátit. Svěř se rodině, objednat tě může i manžel, můžeš mít s sebou i doprovod.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Já myslím, že by to možná bylo spíš na psychiatra Každá matka má chvíle, kdy to není dobré, ale pokud nejsi v pohodě už od porodu bude něco špatně jinde.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Kvituju nazor vyse, okamžitě odborna pomoc. Toto je jasna poporodni deprese, to uz neni zadny blues a muze se to dost osklive zvrtnout, zvlast, kdyz mas az takoveto pocity. Maz pro pomoc, to je to nejlepsi, co muzes pro vas obe udelat. Tohle vyresi jenom leky. A sver se manzelovi, mame. Neni to tvoje chyba, proste tvuj mozek zareagoval na hormonalni zmeny jinak a to co prozivas se da změnit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Řekni to manželovi nebo mamce. Někdo ti musí pomoct dokud se nestane něco co nechceš…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@pikola
Právě v 6N to bylo klasické poporodní blues nebo já se tomu říká a přešlo to. Tyhle pocity zažívám intenzivně několik dní…
Dřív to vždycky rychle přešlo, vybrečela jsem se a mohla jsem fungovat dál. Teď to nějak nejde.
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
Ahoj,
Je mi líto názvu diskuze, ale aktuálně tyhle pocity zažívám. Připadám si jako by mi skončil život a i teď, co to píšu, tak jen brečím.
Mám 5měsíční dceru. Je hodná, neřve určitě tolik jako ostatní děti, ale já už to s ní nedávám. Mám pocit, že si mě absolutně nezaslouží, už bouchnu kvůli každé kravině, jsem vzteklá, zvyšuju na ní hlas (ani, vim, ze je to mimino, že za to nemůže, ale já už fakt nemůžu…), občas mám nutkání prostě praštit do polštáře, na něčem si to vybít, nechci se o ní starat, nechci, aby to musela snašet. Samozřejmě přebalená, nakrmená je, ale nemám sílu ji utěšovat, uspávat a takové věci okolo.
Tato pocity jsem na střídačku prožívala v 6N, ale začíná se to postupně vracet. Teď jsem v obýváku, píšu tohle, malá je v pokojíku v postýlce a po chvilkách brečí a já nejsem schopná k ní jít a dát ji aspoň dudlík.
Manžel pomáhá, mamka mi pomáhá, ale jakmile jsem s ní sama, tak mě to strašně přepadne.
Navíc od malá bojujeme s jídlem (UM). Od měsíce mi řvala u každého krmení. Na 3 týdny už byl klid a malá byla u jídla zlatá, teď se to zase začíná vracet a já už nevím, co s tím. S lékařkou jsem to řešila, nikde problém není.
Já už nezvládám žádné její zakňourání, pláč. Jsou dny, kdy ani nemůžu ven, protože mám oči opuchlé od pláče. Manžel mě jednou viděl brečet, zajímal se, co mi je, ale já to nedokážu říct. Nedokážu se s tím svěřit, nevím, jak to říct…
Vím, že to možná je poporodní deprese, i když netuším, jestli dokáže přicházet ve vlnách nebo se projevit tak dlouho od porodu, když do teď do bylo fajn.
S několika psychology jsem měla zkušenost, ale bezvýslednou, takže si nemyslím, že by mi to nepomohlo a už k nim nemám důvěru. Nevim, jestli bych zvládla se na někoho obrátit.Vím, že ostatní mají náročnější mimina, nemají ani hlídání, manžel/přitom nepomáhá, mají víc dětí. Měla bych být vděčná, protože i když je o měsíc dřív narozená, tak je v naprostém pořádku, zdravá…
Mám pocit, že jsem se nikdy neměla stát mámou…
I když malá byla chtěná, nejradši bych měla život bez ní.
mela jsem to podobne s moji starsi dcerou. U mne to nejspis deprese byla, vyvolana silenou zetezi. Mojde dcerka byla extremne narocne miminko.
Nicmene, ja se postarala jak bylo treba a tim nemam na mysli jenom to prebaleni a nakrmeni. Nosila jsem cely bozi den, kdyz bylo treba, utesovala, hladila, mazlila a vnitrne jsem umirala a brecela na gauci, jako ty. NIKDY jsem nenechala vyrvat. Dobre, asi 2-3× jsem to udelala, protoze uz jsem proste byla na konci sil, ale jinak jsem jela az na doraz, uplne na sracky jsem byla fyzicky a psychicky.
Chapu, ze mas depresi. Ja ji mela taky. Ale odloz egoizmus a delej co treba. Na to se ti nemusi CHTIT. Proste jdes a udelas to, i kdyz se ti silene nechce. Protoze budes delat to, co je potreba. A k tomu nepatri ne jenom prebalit a nakrmit, k tomu patri i uspat, pochovat a utesit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
@pikola
Právě v 6N to bylo klasické poporodní blues nebo já se tomu říká a přešlo to. Tyhle pocity zažívám intenzivně několik dní…
Dřív to vždycky rychle přešlo, vybrečela jsem se a mohla jsem fungovat dál. Teď to nějak nejde.
potřebuješ urychleně antidepresiva, takže ne psycholog, ale psychiatr - není to žádná tvá vina, zavinila to změna hormonů po porodu, takže rychle navštiv obvoďáka, možná ti přímo dá nějaká slabší AD a doporučí tě na psychiatrii,
nebo na psychiatrii zrovna zavolej přímo - neboj, chvíli budeš brát AD a pak se to zase vrátí do normálu a nic užívat nebudeš muset
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
@pikola
Právě v 6N to bylo klasické poporodní blues nebo já se tomu říká a přešlo to. Tyhle pocity zažívám intenzivně několik dní…
Dřív to vždycky rychle přešlo, vybrečela jsem se a mohla jsem fungovat dál. Teď to nějak nejde.
Svěř se manželovi, mamce!!! A najdi si pomoc. Potřebuješ ji. Není to ostuda. Tvoje dítě tě potřebuje, ale v pohodě. Držím palce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
@pikola
Právě v 6N to bylo klasické poporodní blues nebo já se tomu říká a přešlo to. Tyhle pocity zažívám intenzivně několik dní…
Dřív to vždycky rychle přešlo, vybrečela jsem se a mohla jsem fungovat dál. Teď to nějak nejde.
Souhlasím s ostatníma, aby ses obrátila na odbornou pomoc, tady posílám odkaz s příběhy, určitě se tam najdeš, nejsi jediná, přeju, ať to zvládneš 
https://www.usmevmamy.cz/…ory/pribehy/
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
To je divne, ja jsem tyto stavy mela cele mesice, zacalo se to lepsit az kdyz jsem nastoupila na castecny uvazek do prace a zadne AD jsem nepotrebovala a o dite jsem se postarala.
I kdyz jsem myslela, ze zesilim, proste jsem jela na pocit, ze MUSIM; I kdyby to byla posledni vec, co udelam. MUSIM se postarat. A postarala. Takze zakladatelka muze taky.
Kdyz bylo trba, sedela jsem na gauci a bulela jako zelva. Kdyz se probudila a zacala plakat, vyskocila jsem jako pero a makala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj. Čtu tvůj příběh a u toho si vybavuji ten svůj. Je to v podstatě jako přes kopírák, akorát já nemám dceru, ale syna.
Nedokážu ti samozřejmě nijak odborně pomoct, jen bych ti ráda napsala a třeba tě tím i povzbudila. I když máš pocit, že asi nikdy neuvidíš světlo na konci tunelu, naděje na lepší zítřky tu opravdu je.
Celých 9 měsíců jsem se neskutečně těšila, až malý bude s námi. Pak přišel porod, který ve mě zanechal hlubokou ránu (v podstatě doteď, když si na něj vzpomenu, se mi fyzicky dělá zle). K tomu se přidal veliký stres v šestinedělí, jelikož mi nešlo kojit a připadala jsem si proto méněcenná. Možná by to tak nebylo, kdyby mi to okolí stále nedávalo najevo (jediný manžel mě podporoval a za to jsem mu neskutečně vděčná). Do toho započítáme poporodní hormony a výsledek byl na světě. Nechtěla jsem být mámou ani minutu, říkala jsem si, že by mi bylo lépe bez syna, můj život najednou ztratil jiskru. Okolo sebe jsem viděla jen šťastné maminky, které ještě dávaly na fb příspěvky v tom smyslu, že „nikdy nezažily silnější lásku, pouto“, což mě posílalo ještě víc ke dnu. Cítila jsem se jako nevděčnej malej harant a říkala si, co jsem to za mámu. Syn byl od mala moc hodný, ale já jsem mu tu lásku vnitřně nedokázala oplatit. Styděla jsem se to říct nahlas, protože všichni by přišli s tím, že mám vše, co bych si mohla přát, zázemí, manžela, zdravé dítě. Vlastních výčitek jsem měla opravdu dost, takže jsem se dostala do začarovaného kruhu, kdy jsem sama sebe uváděla na ještě větší dno. Můj manžel mi byl vždy velikou oporou a vždy jsme k sobě byli upřímní. Jemu jedinému jsem se odvážila o tom všem říct. A hrozně mi pomohlo, že mě nesoudil, ale pochopil můj problém. Od té doby to bylo jako na houpačce, občas byl lepší den, občas horší. Ale trvalo to cca půl roku, než se to srovnalo, pak odešly ty největší stresy, odplavily se ty „ošklivý“ hormony a já si to všechno konečně začala užívat jako normální člověk. Občas bych chtěla vrátit čas a pomazlit se s mým miminkem a mít u toho ten nepopsatelný pocit v srdci, který zažíváme teď, když objímám mého skoro dvouletého syna. Přeju ti, abys jednou zažila to samé. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Ahoj,
Je mi líto názvu diskuze, ale aktuálně tyhle pocity zažívám. Připadám si jako by mi skončil život a i teď, co to píšu, tak jen brečím.
Mám 5měsíční dceru. Je hodná, neřve určitě tolik jako ostatní děti, ale já už to s ní nedávám. Mám pocit, že si mě absolutně nezaslouží, už bouchnu kvůli každé kravině, jsem vzteklá, zvyšuju na ní hlas (ani, vim, ze je to mimino, že za to nemůže, ale já už fakt nemůžu…), občas mám nutkání prostě praštit do polštáře, na něčem si to vybít, nechci se o ní starat, nechci, aby to musela snašet. Samozřejmě přebalená, nakrmená je, ale nemám sílu ji utěšovat, uspávat a takové věci okolo.
Tato pocity jsem na střídačku prožívala v 6N, ale začíná se to postupně vracet. Teď jsem v obýváku, píšu tohle, malá je v pokojíku v postýlce a po chvilkách brečí a já nejsem schopná k ní jít a dát ji aspoň dudlík.
Manžel pomáhá, mamka mi pomáhá, ale jakmile jsem s ní sama, tak mě to strašně přepadne.
Navíc od malá bojujeme s jídlem (UM). Od měsíce mi řvala u každého krmení. Na 3 týdny už byl klid a malá byla u jídla zlatá, teď se to zase začíná vracet a já už nevím, co s tím. S lékařkou jsem to řešila, nikde problém není.
Já už nezvládám žádné její zakňourání, pláč. Jsou dny, kdy ani nemůžu ven, protože mám oči opuchlé od pláče. Manžel mě jednou viděl brečet, zajímal se, co mi je, ale já to nedokážu říct. Nedokážu se s tím svěřit, nevím, jak to říct…
Vím, že to možná je poporodní deprese, i když netuším, jestli dokáže přicházet ve vlnách nebo se projevit tak dlouho od porodu, když do teď do bylo fajn.
S několika psychology jsem měla zkušenost, ale bezvýslednou, takže si nemyslím, že by mi to nepomohlo a už k nim nemám důvěru. Nevim, jestli bych zvládla se na někoho obrátit.
Vím, že ostatní mají náročnější mimina, nemají ani hlídání, manžel/přitom nepomáhá, mají víc dětí. Měla bych být vděčná, protože i když je o měsíc dřív narozená, tak je v naprostém pořádku, zdravá…
I když malá byla chtěná, nejradši bych měla život bez ní.
Mám pocit, že jsem se nikdy neměla stát mámou…