Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nevím, jak dál...
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
20.10.09 20:21
v tomhle ti nikdo neporadí,to si musíš rozmyslet ty…víš co riskuješ a proč…a taky si to musí rozmyslet on-co vlastně chce…
je to moc těžký a správný rozhodnutí tady podle mě neexistuje-bohužel:-(
já jen napsala v kostce svůj příběh,ale to neznamená,že kdybych odešla byla bych teď štastná a děti taky…to já totiž nevím…vím jen jak to u nás vypadá o pět let později po tom,co jsme zůstala…
já třeba zase vím,že zůstat s dětma sama=jít žít někam pod most…finančně bych to nezvládla… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
21.1.13 15:43
Ahojte, ozívuji diskusi..Nemam asi podobny problem jako zakladatelka, ale jsem na dne.Je mi 28 skoro, mam tri krasny, zdravy deticky. Problem, ale asi tkvi ve me, nevim jak dal. porad se v necem hrabu, at psychiky tak fyzicky.Od leta mam bolesti, musim na operaci, a doma se citim hrozne…Vadi me manzel, sedi jen u pc, zadny skoro sex nic. Pritom pred tretim ditetem to byl raj, a ted tohle. Neumim se sama rozhodovat, porad koukam co jini, porad neco resim kraviny a tak.Chci si konecne odpocinout, a relaxovat.Vadi mi, ze i kamaradky tim ze jsem se odstehovala jsem ztratila tady neni zadna, snazim se byt optimista ale nejde.Ted me je porad zle od zaludku, leky nepomahaji nikdo nevi, myslite ze je to nejaka forma deprese nebo uz fakt nevim
- Citovat
- Upravit
Anonymní
17.2.13 15:24
Nevím, jak dál
Oživuji diskuzi, na novou ještě nemám dostatek příspěvků..
Se svým přítelem jsem byla přes rok, když jsme se rozhodli spolu bydlet. Odstěhovali jsme se do většího města, já ještě rok studovala, on už pracoval a poté jsem si našla práci i já. Po dvou letech společného bydlení v pronájmu jsme se rozhodli, že se vrátíme zpátky do našeho malého městečka, najdeme si tady pozemek a postavíme domeček. Do toho se vložili moji rodiče, že mají velký dům a je pro ně moc velký a že nám ho přenechají (měli k dispozici byt). Nastěhovali jsme se, já si našla práci v místě (mám to 5 minut pěšky), domeček si postupně opravujeme, máme pejska, loni jsme se vzali a na letošek jsme plánovali miminko. Jenomže mě začíná pálit dobré bydlo…
Přemýšlím, jestli tohle je ten život, který chci. Jsme poměrně mladí a mě začíná docházet, že jsme si ničeho neužili. Teď dělám práci, která mě nenaplňuje (ačkoliv mnozí by řekli, že to je krásná práce), ale najít jinou práci u nás je nemožné (tu, která by mě naplňovala). Začíná mi vadit i to naše malé městečko, všichni se znají, nedá se tady nic podniknout, „chcípl tu pes“ (ačkoliv mi tohle všechno dřív nevadilo, naopak jsem chtěla žít tady, pryč od anonymity velkoměsta). A teď hledám chyby i na manželovi. Byla jsem nejšťastnější na světě, na rukou mě nosil, snesl by mi modré z nebe, je to krásnej, vtipnej a zodpovědnej chlap, kterej miluje děti, strčila bych za něj ruku do ohně. Ale najednou se něco změnilo, mám pocit, že chci od života něco víc, práci, kde bych byla užitečná, chci rozvíjet sama sebe, něco dokázat. Chci mít vedle sebe chlapa, kterej bude víc než jen otec mých dětí, bude se chtít realizovat i někde jinde a bude mě táhnout vpřed. Teď mám pocit, že mám kouli na noze, která mě táhne dolů.
Jsem mladá, mám skvělého muže, dům, velké auto, poměrně dost peněz, žádnou hypotéku ani půjčku na krku, dobře placenou práci v místě bydlište, k tomu nadprůměrnou dovolenou, žiju si vlastně svůj sen. Sen, který jsem snila před třemi lety. Teď nevím, co mám dělat, protože nic z toho už mi nestačí. Dálkově si doplňuji vzdělání na aktuální práci, letos končím, ale vím, že se tomu do budoucna nechci věnovat. Podala jsem si přihlášku na další školu, která by mě bavila, ale vím, že s tímhle oborem bych se u nás neuchytila. Zvažuji, co dělat dál, jak se zachovat. Opustit manžela, dům, svůj pohodlný a jistý život a odejít, začít znovu? Co když si za půl roku vzpomenu, jak dobře jsem se měla a budu to chtít zpátky? Trvá to „teprve“ 2 měsíce, ale já už z toho začínám šílet. Pořád se uklidňuju, že až sleze sníh, vysvitne první jarní sluníčko a vylezou sněženky, všechno ze mě spadne a já zase budu ta spokojená bezstarostná holka..
Omlouvám se za délku i za případnou zmatenost, potřebovala jsem to ze sebe vypsat. Omlouvám se i za anonymitu, ačkoliv jsem tu registrovaná, nechci, aby mě za tím příspěvkem někdo poznal.
- Citovat
- Upravit
17.2.13 15:32
Já si myslím, že tě opravdu pálí dobré bydlo..Čím se má člověk lépe, tím rychleji zapomíná, že se mu to může ze dne na den změnit, stát se nějaká nehoda, neštěstí a všechno se může změnit. Nic ti asi nedoporučím, jen si myslím, že by sis asi měla začít víc vážit toho co máš TEĎ. Žij přítomností 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.2.13 15:36
Promiň ale měla by sis vážit toho co máš, přečti si občas jaký holky tady řeší problémy… školu, práci kterou chceš si můžeš najít vždycky ale myslím že kdybys tedka přišla o to co máš, tak ti s prominutím to předtím bude uplně k ničemu…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.2.13 15:38
@Anonymní píše:
Ahojte, ozívuji diskusi..Nemam asi podobny problem jako zakladatelka, ale jsem na dne.Je mi 28 skoro, mam tri krasny, zdravy deticky. Problem, ale asi tkvi ve me, nevim jak dal. porad se v necem hrabu, at psychiky tak fyzicky.Od leta mam bolesti, musim na operaci, a doma se citim hrozne…Vadi me manzel, sedi jen u pc, zadny skoro sex nic. Pritom pred tretim ditetem to byl raj, a ted tohle. Neumim se sama rozhodovat, porad koukam co jini, porad neco resim kraviny a tak.Chci si konecne odpocinout, a relaxovat.Vadi mi, ze i kamaradky tim ze jsem se odstehovala jsem ztratila tady neni zadna, snazim se byt optimista ale nejde.Ted me je porad zle od zaludku, leky nepomahaji nikdo nevi, myslite ze je to nejaka forma deprese nebo uz fakt nevim
Přestěhovali jste se a ty jsi zůstala odříznutá od pramenů svých radostí. Chybí ti životní energie. To proto nikdo neví, co ti je, i když tě bolí žaludek. To proto nemáš sílu na sex. To proto ztrácíš nadhled a „řešíš kraviny“.
Dělat si radost, hýčkat se - v tom je tajemství životní síly. V radosti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.2.13 15:39
A co bys chtěla? co ti chybí? cestovat, studovat, chodit po diskotékách?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
G12
17.2.13 15:48
@Anonymní píše:
Oživuji diskuzi, na novou ještě nemám dostatek příspěvků..Se svým přítelem jsem byla přes rok, když jsme se rozhodli spolu bydlet. Odstěhovali jsme se do většího města, já ještě rok studovala, on už pracoval a poté jsem si našla práci i já. Po dvou letech společného bydlení v pronájmu jsme se rozhodli, že se vrátíme zpátky do našeho malého městečka, najdeme si tady pozemek a postavíme domeček. Do toho se vložili moji rodiče, že mají velký dům a je pro ně moc velký a že nám ho přenechají (měli k dispozici byt). Nastěhovali jsme se, já si našla práci v místě (mám to 5 minut pěšky), domeček si postupně opravujeme, máme pejska, loni jsme se vzali a na letošek jsme plánovali miminko. Jenomže mě začíná pálit dobré bydlo…
Přemýšlím, jestli tohle je ten život, který chci. Jsme poměrně mladí a mě začíná docházet, že jsme si ničeho neužili. Teď dělám práci, která mě nenaplňuje (ačkoliv mnozí by řekli, že to je krásná práce), ale najít jinou práci u nás je nemožné (tu, která by mě naplňovala). Začíná mi vadit i to naše malé městečko, všichni se znají, nedá se tady nic podniknout, „chcípl tu pes“ (ačkoliv mi tohle všechno dřív nevadilo, naopak jsem chtěla žít tady, pryč od anonymity velkoměsta). A teď hledám chyby i na manželovi. Byla jsem nejšťastnější na světě, na rukou mě nosil, snesl by mi modré z nebe, je to krásnej, vtipnej a zodpovědnej chlap, kterej miluje děti, strčila bych za něj ruku do ohně. Ale najednou se něco změnilo, mám pocit, že chci od života něco víc, práci, kde bych byla užitečná, chci rozvíjet sama sebe, něco dokázat. Chci mít vedle sebe chlapa, kterej bude víc než jen otec mých dětí, bude se chtít realizovat i někde jinde a bude mě táhnout vpřed. Teď mám pocit, že mám kouli na noze, která mě táhne dolů.
Jsem mladá, mám skvělého muže, dům, velké auto, poměrně dost peněz, žádnou hypotéku ani půjčku na krku, dobře placenou práci v místě bydlište, k tomu nadprůměrnou dovolenou, žiju si vlastně svůj sen. Sen, který jsem snila před třemi lety. Teď nevím, co mám dělat, protože nic z toho už mi nestačí. Dálkově si doplňuji vzdělání na aktuální práci, letos končím, ale vím, že se tomu do budoucna nechci věnovat. Podala jsem si přihlášku na další školu, která by mě bavila, ale vím, že s tímhle oborem bych se u nás neuchytila. Zvažuji, co dělat dál, jak se zachovat. Opustit manžela, dům, svůj pohodlný a jistý život a odejít, začít znovu? Co když si za půl roku vzpomenu, jak dobře jsem se měla a budu to chtít zpátky? Trvá to „teprve“ 2 měsíce, ale já už z toho začínám šílet. Pořád se uklidňuju, že až sleze sníh, vysvitne první jarní sluníčko a vylezou sněženky, všechno ze mě spadne a já zase budu ta spokojená bezstarostná holka..
Omlouvám se za délku i za případnou zmatenost, potřebovala jsem to ze sebe vypsat. Omlouvám se i za anonymitu, ačkoliv jsem tu registrovaná, nechci, aby mě za tím příspěvkem někdo poznal.
Pokud to cítíš tak, že se chceš rozvíjet atd., tak to udělej. Jen nevím, jestli do toho zapdaá ten manžel. On by se chtěl třeba odstěhovat někam, kde bys našla práci podle těch svých snů?
- Citovat
- Upravit
Anonymní
17.2.13 15:49
Třeba je to jen nějaká zimní depka, já jsem přesně takový pohodový život s báječným partnerem vyměnila za jiný a dnes mám strašné deprese že to byla velká chyba v mém životě, až když jsem to ztratila tak jsem si uvědomila co jsem vlastně měla a proč jsem si stěžovala, a dva měsíce to není taková doba ještě vydrž třeba se vyjasní 
u mě už to trvá skoro přes rok jsem vážně nešťastná z toho jaký vedu život nic mě nenaplňuje ale jaký si to uděláš takový to máš 
- Citovat
- Upravit
17.2.13 15:55
Pro Anonymní: Nevím, jak dál
Člověk si váží toho, co sám dokáže, co sám vytvoří, vybuduje. Jenže tobě to „dobré bidlo“ spadlo tak nějak samo do klína. A ty se v něm cítíš jako ve vězení, jako ptáček ve zlaté kleci. Tak se osvoboď a rozleť se.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.2.13 16:06
Já jsem taky „za mlada“ byla rozlítaná, všude mě bylo plno, myslela jsem si, že dobudu svět, ale postupem času a vzhledem k okolnostem, jsem zjistila, že to co mě doopravdy naplňuje a proč jsem šťastná je to, že mám rodinu a děti. Jsou moje všechno, celý můj svět, to je to proč tady jsem…Nikdy jsem si nepomyslela, že vůbec já budu kdy mít jedno dítě…No a vidíš, jsem šťastná se třemi, ikdyž je to náročné…Uvidíš, každému vyhovuje něco jiného. Zkus se rozvíjet ve vašem vztahu, manžel by měl být součástí…i jemu by ses měla svěřit i za cenu, že to bude bolet.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.2.13 16:18
Já si myslím, že miminko by ti to něco.. naplnilo ted si to nedokážeš představit, ale když ho máš neumíš si to představit bez něj!! a vše ostatní jde stranou..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
tonj
17.2.13 16:21
Doufej, že ti takto dlouho vydrží a nebudeš muset řešit opravdové problémy 
- Citovat
- Upravit
aaaaaaaaaaaaaaaa
17.2.13 16:26
Zakladatelka je s prominutím kr*va, protože takovouhle telenovelu jsem tady dlouho neviděla, hlavně že její bejvalej platí vesele alimenty na cizí kukačku, aspoň natolik by mohla být férová a říct pravdu, ale ne to se nenosí, zatímco si zakladatelka vesele dál šustí se svým starým dědkem
- Citovat
- Upravit
tonj
17.2.13 16:31
@aaaaaaaaaaaaaaaa píše:
Zakladatelka je s prominutím kr*va, protože takovouhle telenovelu jsem tady dlouho neviděla, hlavně že její bejvalej platí vesele alimenty na cizí kukačku, aspoň natolik by mohla být férová a říct pravdu, ale ne to se nenosí, zatímco si zakladatelka vesele dál šustí se svým starým dědkem
diskuze je obnovená s úplně jiným problémem kotě
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
