Nezvládnu novou práci
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
Ahoj,
slovy klasika - přestaň se bát sama sebe a začni makat 
Práce bez kostlivců neexistuje - to by nesháněli někoho nového jen tak.
Zaměstnanci jsou mnohdy jako malé děti a ty máš dvě a víš co a jak.
Doma si nacvič oslovení a druh komunikace, který Ti nejvíc sedí a jako šéf si ho prosaď.
Na každé rozhodnutí měj dostatek času nebo si ho po určitém úseku sama pro sebe zreviduj.
Tak hlavu vzhůru a jeď… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ja bych zatla zuby a zkusila to jeste nejaky cas…adaptujes se, zvyknes si na lidi,,,rozkoukas se,, a urcite to bude jen lepsi..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Pokus se vydrzet, ztratit nic nemuzes, kdyz to nepujde, skoncit muzes vzdycky.Dej si treba sama pro sebe nejaky casovy limit…do tehdy a tehdy udelam maximum a kdyz to nepujde, kaslu na to…muze to byt opravdu jen zacatecni stres, tezkosti, ale porad je sance, ze se to jednou zlomi. Netrapit se tam naveky, ale mozna bych si dala sama sobe a te praci jeste sanci…mozna prekvapis sama sebe, prekonas se, jak se rika "vyrostes' a objevis v sobe schopnosti to nakonec zvladnout a jeste se plno veci naucis.Ale jasne ze ne za kazdou cenu, to musis citit ty sama, co jeste jde a co uz ne…drzim palce
- Citovat
- Upravit
To znám. Taky jsem kdysi vyhrála konkurz na pozici u které jsem hned první den věděla, že ji nezvládám. Doteď nechápu, proč jsem tehdy vyhrála já, bez zkušeností, praxe atd. Dala jsem si tehdy měsíc a půl. Makala x hodin denně, doma se doučovala, měla podporu nadřízeného, ale přesto jsem to po tom měsíci a půl vzdala.
Tak být tebou, dám si také nějakou dobu na zkoušku a uvidíš. Odejít můžeš vždycky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
No, tak nadřízený, který není „typ na šéfování“ je pohroma, protože pak se mu lehce rozpadne celé oddělení pod rukama. Osobně taky typ na šéfování nejsem a moc nechápu lidi, kteří na tom jsou jako já a přesto tu práci vezmou. Nicméně klidně přiznávám, že momentálně jsem zaujatá, protože jednoho takového šéfa mám momentálně nad sebou a jak šla úroveň celé práce za poslední zhruba dva roky dolů, to by jeden brečel. Nejdřív jsme pracovali ještě tak nějak „samospádem“, ale pak se to začalo sypat. Jako podřízení ho nemáme zrovna rádi, ale přitom když se nad tím zamyslím upřímně - na jiném místě by mohl být perfektní, předpoklady určitě má. Jenže k čemu mu to je, když svoji současnou práci nestíhá a to i díky tomu, že nedokáže některé věci vykomunikovat a když jsme už vůči přednaštvaní, co za blbinu si to zase vymyslel (a objektivně - ona to blbina být nemusí, jenomže když vázne komunikace, je to problém a časem se to fakt tak nějak upravilo do jakési „permanentní přednasranosti“ ze strany podřízených).
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
No, tak nadřízený, který není „typ na šéfování“ je pohroma, protože pak se mu lehce rozpadne celé oddělení pod rukama. Osobně taky typ na šéfování nejsem a moc nechápu lidi, kteří na tom jsou jako já a přesto tu práci vezmou. Nicméně klidně přiznávám, že momentálně jsem zaujatá, protože jednoho takového šéfa mám momentálně nad sebou a jak šla úroveň celé práce za poslední zhruba dva roky dolů, to by jeden brečel. Nejdřív jsme pracovali ještě tak nějak „samospádem“, ale pak se to začalo sypat. Jako podřízení ho nemáme zrovna rádi, ale přitom když se nad tím zamyslím upřímně - na jiném místě by mohl být perfektní, předpoklady určitě má. Jenže k čemu mu to je, když svoji současnou práci nestíhá a to i díky tomu, že nedokáže některé věci vykomunikovat a když jsme už vůči přednaštvaní, co za blbinu si to zase vymyslel (a objektivně - ona to blbina být nemusí, jenomže když vázne komunikace, je to problém a časem se to fakt tak nějak upravilo do jakési „permanentní přednasranosti“ ze strany podřízených).
Taky se nechápu, že jsem tu práci vzala. (Zkrátka okolnosti byly takové, doufala jsem, že to dokážu). A myslím, že jediná cesta bude z toho vycouvat 
Zakl.
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
Taky se nechápu, že jsem tu práci vzala. (Zkrátka okolnosti byly takové, doufala jsem, že to dokážu). A myslím, že jediná cesta bude z toho vycouvat
Zakladatelko, můžu ti nabídnout pomoc pro psychiku viz můj podpis. Když tak mi napiš SZ.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj,
Co říká Tvoje intuice? Jak to veskutečnosti cítíš Ty? Pokud jsem četla pozorně, chceš tu práci taky kvůli manželovi, který by ti jinak mohl vyčítat, že Tě živí?
Máš zkušební dobu, tak ji využij a zkus to. Nelámej to však přes koleno. Já osobně bych se utrápila, kdybych nechodila do práce v pohodě a netěšila bych se do ní, protože v ní budeš trávit většinu času.
Pokud bys pro tu práci neměla aspoň nějaké předpoklady, nevzali by Tě. Takže hlavu vzhůru. Jsi určitě perfektní ženská, nemáš zapotřebí se hroutit 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Mám stejnou zkušenost jako anonymní z 6:54. Na manažerské místo jsem se nechala dotlačit, protože jsem měla nejvíc zkušeností v oboru(ale žádné s manažerskou prací). Taky nejsem ten typ. Trpěla jsem já i podřízení, ti mě nenáviděli. Nebyla jsem schopná s nimi komunikovat, třeba i jen zadat úkol bylo pro mě utrpení. Radši jsem dělala za ně. Nebyla jsem schopná vyřešit žádný problém a radši jsem dělala, že je nevidím. Vydržela jsem to dva roky. Potom jsem se domluvila se zaměstnavatelem na přesunutí na jiné místo, to bylo super. Tak úleva byla neskutečná. Konečně pocit, že nejsem neschopná. Plat mi naštěstí zůstal. Nyní jsem v jiné firmě a mám šéfku, která je stejně neschopná šéfovat jako já. Je to utrpení a najednou soucítím se svými bývalými podřízenými.
- Citovat
- Upravit
Ahoj zakladatelko,
jak už tady bylo řečeno, nemáš co ztratit, zkus se uklidnit a uvědom si, že odejít můžeš vždycky! Já bych se určitě pokusila do toho jít, začátek je nejhorší a po mateřské dvojnásobně těžký. Bude to trvat nějakou dobu, ale ber to jako výzvu, hop nebo trop! Nemáš, co ztratit! Držím pěstičky… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Být tebou, tak bych to ještě chvíli zkusila. Člověk se v každé práci musí nejdřív rozkoukat, až začneš některé věci dělat automaticky, třeba ti to ani tak nepřijde.
Zkus si třeba koupit nějakou knížku o vedení kolektivu, jít na nějaký kurz asertivity, cokoliv 
.
Vedení kolektivu není jednoduchá věc, tak zkus na sobě ještě zapracovat, než hodíš flintu do žita.
Ale jinak tě naprosto chápu, taky jsem měla práci, která až tak neodpovídala mému naturelu, ale člověk si tak nějak zvykne (ovšem po mateřské bych se vracet nechtěla, začala jsem radši sama podnikat, abych nemusela být denně ve stresu).
A šéfovat… to by nebylo nic pro mě… bych své podřízené musela bičovat 
, úplně mi stačila jedna líná (nebo tak blbá?) kolegyně, kterou jsem musela zaučovat 
.
A pokud by to vážně nešlo, dej radši výpověď. Ať je tvůj muž klidně naštvaný, ale přeci nebudeš dělat něco, z čeho se hroutíš, to je tak ještě si přivodit nějakou nemoc 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Chtělo by to posílit sebevědomí buzerace je naprosto všude 
určitě se všechno naučíš a budeš mít ze sebe radost
- Citovat
- Upravit
Ahoj, byla jsem v podobne situaci, prace ktera byla nad me psychicke moznosti… zkusila jsem a na konci zkusebni doby jsem si sedla s nadrizenym, probrali to a ja s ulevou skoncila u me tam bylo navic dojizdeni skoro 1,5h jedna cesta, takze jsem prijizdela domu v 9h, coz mi nepridavalo…jak doporucuji ostatni- dej si par tydnu ci nejaky jiny limit a uvidis…pokud i po par tydnech budes citit to co ted-tak bych skoncila, je to lepsi nez se zhroutit, ci byt permanentne ve stresu a onemocnet…to pak trpi i rodina…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Zakladatelko, chápu tě, taky jsem hroutící typ 
. Nicméně by ve mě hlodalo to, že z nějakého důvodu mě vzali a pokusila bych se to vzít jako výzvu. Jak píšou holky-odejít můžeš vždycky, ale říkej si každé ráno-lehce se nevzdám 
Pokus se najít třeba kineziologa, třeba by se mu podařilo zbavit tě obav a jakéhosi zablokování, zkus po večerech dýchací cvičení a možná bych zkusila i Bachovy esence. Moc držím palce už proto, že manager v býv. zaměstnání byl staršný nelida a prase, radši bych brala lidského, který má sám o sobě pochybnosti, než egoistické sebevědomé čuně. Drže se a nezapomeň na sílu pozitivního myšlení 
- Citovat
- Upravit
Ahoj holky. Potřebuju se vypovídat - a slyšet názory druhých. Mám dvě děti, 8 a 4 roky. Po druhé mateřské mi zrušili zaměstnavatele, našla jsem si naštěstí novou práci, ale musela jsem dojíždět (padly na to 2 hodiny denně) a lidsky to tam stálo dost za houby, buzerace děsná. U nás ve městě vypsali konkurz na manažerské místo, které má blízko k mému oboru. Já na ten konkurz šla - a vyhrála. Jenže od počátku mě trápila obava, že na takovou pozici prostě nemám, nejsem typ na šéfování. Užírala jsem se tím vnitřně, s tím, že to nějak zvládnu. Nezvládla, zhroutila jsem se, chtěla jsem tu pozici odmítnout. Nakonec mě okolí (zejména budoucí zaměstnavatel) umluvilo, ať do toho jdu.
A dostávám se do současnosti. Jsem v pozici šéfa, absolutně nezvládám stres (ačkoliv se zaučuju a vlastně ještě nic moc nedělám), nezvládám komunikovat s podřízenými. Zjistila jsem, že moje nová práce má spoustu záludností (a pár kostlivců ve skříních), o kterých jsem neměla ani zdání. Nejím, nespím. Nevím, jestli je to jen můj pocit, že jsem k ničemu, jestli je to adaptační stres, který překonám… Každopádně mám dilema: Pustit k ledu dobře placenou práci, nebo zatnout zuby a doufat, že se nezhroutím?
Osobně bych se nerozmýšlela ani minutu a dala výpověď - ale je fakt, že v mém oboru práci jen tak neseženu a manželovi se nelíbí představa, že potáhne domácnost sám.
Píšu zmateně, po mnoha probdělých nocích a shozených kilech se není čemu divit.
Budu moc ráda za vaše názory, Monika