Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Syn měl 2 narozeniny 10 dní po narození dcery.
První měsíc byl očistec. Očistec. Neustále naschvály, provokace - čistě jenom za účelem toho, aby dostal pozornost. A to přesto, že jsem se opravdu snažila horem spodem mu tu pozornost dávat.
Pomohla mi dobrá rada, nikdy nic nesvalovat na mimino: „Nemůžeme ven protože malá…“ „Nesmíš si to vzít, protože malá…“ A ať se děje cokoliv, najít si čas na staršího, pořádně ho pomačkat, klidně si z něj udělat mimino, pokud tomu reálnému závidí. A společně si na mimino postěžovat, „ta je ale škaredá, takhle řve. Bolí mě z toho hlava. Taky ti to vadí?“ A taky kárat i mimino: „tytyty! To se nedělá takhle házet věcma!“
Miminu je to šumák a syn se cítil lépe, když nedostával sodu jenom on ![]()
Po prvním měsíci přestal páchat zlo, po dvou měsících už byl úplně v pohodě.
Je to na palici, ale jde to. Paradoxně to v mém okolí měli nejhorší ti, co se dítěti extrémně věnovali a ono pak strašně špatně neslo fakt, že už nemá tu 100% pozornost kdykoliv si řekne.
Já to nezvládám, a už je to víc jak půl roku, bez pomoci rodiny bych nejspíš zešílela. Nejvíc mě mrzí, že musím tu pozornost rozdělovat a dávat jednomu přednost. Mladší vyžaduje 100% pozornosti, kamkoliv se hnu doleze za mnou, když si ji někdo chová a ona mě vidí, tak brečí, že chce za mnou. Starší vydrží i sám chvilku, ale taky mě potřebuje, pak se o mě strkají no. Stále vyhlížím lepší období 🤷
@Anonymní píše:
@NevyspalaMama k živé dceři jsme chtěli rozestup alespoň 2,5roku, byly nějaké komplikace, tak budou holky nakonec asi o 3 a třičtvrtě roku. Starší už bez problémů chodí do školky a budu se moci věnovat té mladší, stejně jako předtím té starší…plavání, kroužky říkanek, cvičení s dětmi, výlety, herny, družení s dětmi, dlouhé vycházky s kočárkem a běhání a cvičení s kočárky… 😊 😊 😊tak asi musíš vydržet a těšit se na odpoledne, že Tu chlap pomůže
Měla jsem to stejně, snažení od 2 let staršího a nakonec rozdíl 4 a 1/4 roku. Takže starší ve školce, pak škole. Mít doma oba tak mi jebne.
Ještě jestli můžu poradit k těm procházkám, tak starší buď na kšíry a mimino do nosítka, nebo porodit z 2. ruky levnější dvojkocar. Přece nebudete zavřený doma celý léto?
Zrovna uspávam miminko a starší tatínkovi ječí, jako kdyby ho mučil - viď má se jít mýt
.
Ale to by se nejspíš dělo tak jako tak, nemám pocit, že to je výraznĕ horší miminkem. Občas miminko plácne, většinou, když je rozhozený, za něco ho sprdnu nebo žárlí na pozornost. Jak někdo psal výš, nikdy nic nepodmiňuji miminkem, jenom když mu pustím pohádku během usínání miminka. Pak má starší pořád hodně pozornosti. Většinou jsou spolu ok, i si hodně brzy začali spolu hrát. Snad ve 3-4m miminka si poprvé podávalj míček, teď (v 8m miminka) si umí spolu hrát dost aktivně. Docela se nám daří je kočírovat, o hračky zatím moc neválčí. Starší někdy dokonce nosí své hračky miminku, dokonce se podělí s jídlem. Únavný to je, ne že ne. Hlídání nemáme žádný, ale v 2 letech šel starší do jeslí. Nejdřív 3× na půlden a moc se mu tam líbilo, tak teď chodí každý den. Sebralo to z něj hodně frustrace - která se v něm budovala, protože s miminkem se již nedalo dělat tolik aktivit. Chodí domů vyhraný a nevymýšlí blbosti. Když je doma, tak už po pár dnech je na zabití - pak jenom venku, venku venku. A jo, ještě pomáhá si uvědomit, že i starší bobík je pořád malinký, pořád moc potřebuje maminku a není na něm, aby se staral o mkminko.
Mám teď ročního prcka a o 20 měsíců staršího bráchu.
Už od roka a půl jsem ho naučila všude chodit pěšky s tím, že kočárek je pro miminko.
Prošli jsme obdobím ubližováním malému sourozenci, bojkotu plínky (protože miminko taky čůrá do plinky), teď jsme v období vztekání.
Starší syn je neskutečně šikovný a chápavý, takže většinou zabralo vysvětlování a opakování do zblbnutí. Navíc se umí perfektně sám zabavit, od malinka jedeme systém „máma ukáže a naučí a Janek chce pak sám“. Ani nevyžaduje být mámě stále zad zadkem. Je zvyklý na celou rodinu, takže občas když ho pohlídají na pár hodin, tak je zlatý.
Teď jsme na pokraji mylníku. Od roka a půl spí sám v pokojíku na dětské posteli a až na pár zřídkavých výkyvů to zvládá jako borec a spí celou noc. I usínání je celkem rychlé. Ale ten malý proďoch spí s námi v pokoji, aby nebud uoho staršího a ne a ne spát celou noc. Tak 1-3× za noc se vzbudí a dělá u toho celkem slušný randál. Je to teď pár týdnů, co přestal v noci vyvádět a teď nás s klidem vzbudí. Už bychom chtěli zrušit postýlku a nechat spát oba na dvoupatrovkách, ten (nyní) 2,6r je borec, už párkrát sám spal na horní tam se nebojím.
Teď bude těžká zkouška v lázních, ke budeme spát všichni tři v jednom pokojíku, takže první premiéra a taková zkouška na ostro jak to bude vypadat doma.
Takže to mám trošku lepší než vy, ale v zásadě vám dělám cenné rady jak se to dá zvládnout.
Naplno využívat myčku, sušičku… když jdu k doktorovi nebo nakoupit), nalít do záchodu WC gel a pošplíchat a nechat mezitím působit, až přijdu, jen doutírám. Když musím ven, vezmu automaticky odpad ať pak nemusím sólo. Chce to perfektní organizaci a chystat si věci jakoby dopředu.
Když obě děti spinkají, na nic nečekat a jít spát taky. I kdyby to mělo být jen na hodinu.
Do roka je to masakr mít takhle obě děti brzo po sobě, ale tak od roka toho mladšího už je to fajn, že si víc spolu vyhrajou, jídlo mají taky podobné (nejhorší je vařit pro batole, pro kojence na příkrmech, pro sebe dietu a pro tatínka bez diety), už se tolik nebudí v noci… apod. Pak už pomůže školka toho staršíhl, i když musím zároveň chystat mimino.
Řekla bych že žárlivost +to období vzdoru…Mám doma děti 16m od sebe (teď jim bude 23m a 7m)..starší je k mladšímu úplně úžasná..hladí, pusinkuje, hlídá jestli nepláče, dělá na něj obličeje, podává hračky chce ho krmit chovat atd…ale občas udělá nějakou scénu..když něco chce a my nepovoluje tak vztek rev lehnuti na zem…(doma nijak moc většinou nereagují..prostě počkám až toho nechá..venku ji zkrátka hodím do kočáru a je to - máme dvojkocar bez něj ani ranu), nebo třeba se někde lehounce tukne, zakopne ale nic se jí nestane a rve jak kdyby si nejmíň zlomila nohu…to jí teda utěšuji, občas pak udělá to že se přiblíží třeba k rohu stolu a pak začne řvát…(herečka 😂) místo normálního jídla které už teď krásné jedla sama i lžíci nebo vydlickou chce teď k obědu to co má malý (mixovanou masozeleninu )a nechává se krmit…no tak když jí to chutná tak proč ne 😂 občas si vezme i dudlika… Jinak chlap otcovskou ani neměl..první týden jsem byla u mých rodičů kteří hlídali starší když sem byla v porodnici a pak už doma sama s oběma…kupodivu to bylo mnohem lepší než když jsem byla u těch rodičů…ti totiž starší pořád snažili zabavovat abych měla klid na malého a ta pořád řvala že chce za mnou…doma to pak bylo celkem ok…rychle si zvykla že nemůžu vždycky hned a přišla se třeba přitulit zatímco sem kojila…
U nas sice rozdil 3 roky, ale trosku se tam taky vidim
(mala tedka 6 tydnu)
Starsi ted o dost vic knoura, kvuli vsemu natahuje, dela ramus, skoro porad chce neco aktivne delat. Na druhou stranu se ji teda da spousta veci uz krasne vysvetlit, zalezi jakou ma naladu
Snazim se ji moc nezakazovat, neprikazovat, ale s tim jaky obcas vymysli fakt blbosti, to nekdy proste nejde. A dopo i odpo proste chodime ven, tam se zabavi z vetsi casti vlastne i sama.
No a holt jsem slevila ze svych naroku na uklid, jidlo, svuj „volny“ cas.
Za dulezity povazuju nemenit starsi zajete rutiny, naopak mladsi se musi prizpusobit. To se tyka hlavne nasehi rana a vecera - uspavani.
Hele ale kazdej den mam chvili, kdy uz mi praskaji nervy. Nekdy to udrzim dyl, nekdy mene. Kdyz ji pak okriknu nebo jsem protivna, omluvim se, vysvetlim a dam pusu. A jdu si dat svacinu, kafe a par minut klidu, to me da zase dokupy ![]()
U nás se starší taky zmiminkovatěl - občas si veme dudlík, vodu pije z kojenecké láhve (ani dudlík ani lahvičku jako miminko neakceptoval
), občas ho beru samotného povozit v kočárku, jenom my dva. Pak miminku nezávidí. Příkrmy chce jíst taky
.
A pak fungující manžel
. U nás ná na starosti koupelnu, wc, koše. V posledním čase taky luxování - protože to přímo škodí na diastázi, dřív jsem to dělala já. Někdy uklidí kuchyň. Takhle to celkem stačí, i když to nedělá na 100% jenom on, někdy taky já a celkem ta domácnost jde relativně v pohodě udržet.
Pak o víkendu ráno se dospat - obě děti manželovi, bez takového dospání bych fungovat nezvládla.
A čas pro sebe - to je hodně těžký. My se sice i prostřídáme, ale většinou to „padne“ na vyřizování.
Přemýšlíme taky nad chůvou - aby jsme aspoň nějdy někam mohli zajít sami. A taky půjdu brzy do práce. Nějak kolem roka, roka a půl. Ale jsme v zahraničí, tady žádnou mateřskou nemám.
Ještě než měl starší rok, tak už jsem byla těhotná. Takže jsou 20 měsíců od sebe. V jednu dobu jsem přebalovala oba.
Staršího jsme na bráchu připravovali neustále, že budeme mít mimi a že bude velký brácha. Ten první půlrok byl při nej takový jakoby otravný nezájem. Mimino buď jedlo, spalo nebo se přebalovalo. Začínal ho zajímat asi ve chvíli, kdy začal lozit. Zák se nám trochu zmiminkovatěl a i teď prostě „dělá Vojtu“.
Jako je to naprosto, ještě když se oba v noci budila nezávisle na sobě, takže asi hodina a půl spánku v kuse. Ale tak zhruba po roce se to ustálilo. Podařilo se mi jakž takž sesynchronizovat spánek obou.
Každopádně musí fungovat manžel. Bez toho je to docela na palici. Takže u nás manžel fungoval na 100% jako máma. Dokonce pak už i vstával v noci k dětem i přesto, že šel na ranní a i když měl po noční, tak pomáhal s rehabilitacemi (starší má obrnu pažního pletence), abych já se mohla vyspat aspoň tři hodiny v kuse bez probuzení. Nebo ráno když děti vstávaly o půl šesté, tak mě nechal dospat. Spánek byl pro mě prostě zásadní. Jedině vaření vždy zůstalo na mně. Jinak pěkně fifty fifty.
Obzvlášť když jsem byla v nemocnici po operaci. Měl doma oba dva sám a úplně v pohodě. I každoroční lázně zvládáme. A i do práce na brigádu chodím. U nás ještě příjemný bonus víkendového odjíždějí na chalupu, kde pomáhali naši a my jsme si odpočali u práce kolem baráku.
Každopádně to chce perfektní organizaci, včasný timeing, chystat si věci dopředu. My jsme měli věčně plný kalendář, abychom na nic nezapomněli nebo nechodili všude pozdě. Nemít doma chlapa deb*la.