Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Odešla tu některá od rodiny?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
6.3.16 08:35
@Anonymní píše:
Zakladatelka:rozepsat se moc není o čem, jsou to spíš jen černé myšlenky. Chlap co má v puse pořad jen kritiku, ale s ničím nepomáhá, děti které nikdo nikdy nehlida a já je mám 24 hodin denně na hrbu s tim, že jsou hodně malé a já se ani neobleknu v kuse, protože odbiham, resim, nemam nikdy klid. Opravdu nikdy a to mě strašně ubiji. Navíc jsem už několik týdnů dost nemocná a tím se to ještě zhoršuje. Není v tom žádný chlap, jen vnitřní neštěstí…
Co zkusit nějakou terapii…nebo i antidepresiva…podle me jsi vyhořelá a vyčerpaná…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.16 09:59
@Kosmmi píše:
Od nás máma odešla za milencem když mi bylo 12. Dodnes mám z toho období hnusny pocit a ikdyz se vídáme denně prostě to ve mě stále je. Kdyby umřela nebo o mě a brachu bojovala tak je to úplně něco jiného. Já prostě nedokazi prekousnout že dala přednost před dětmi milenci. Mám dvě deti a povazuji se za matku jak má být a kdybych jednou musela nebo chtěla odejít o děti bych bojovala. Často jsem přemýšlel a proč jsem musela toto zažít a jediné na co jsem přišla je abych toto nikdy neudělala svým dětem. Rodiče mají oba stejná práva ale lhostejnost jednoho z nich je z pohledu dítěte neodpustitelna a v dětech zůstává celý život…
Zase dalsi MATKA JAK MA BYT 
A ja porad netusim, co si pod touto definici predstavit. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.16 10:59
Já nevím, o čem se tady diskutuje. Opustit dítě je prostě neodpustitelné. Normální matka, která má city nedokáže své dítě opustit. Ty, které opouštějí jsou buď bezcitné nebo psychicky nemocné. A nejhorší je, když žena vymění své dítě za chlapa. Každé dítě to musí zákonitě do budoucího života poznamenat. Ve svém okolí znám již dospělé lidi, kteří byli matkou opuštění a nesou si následky dodnes.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.16 12:25
@Anonymní píše:
Hodně jsem to zvažovala v rámci hodně těžké laktační psychózy, když byly dítěti 3 měsíce. Byla jsem hospitalizovaná na psychiatrii a bylo to úplné období temna, měla jsem 2 možnosti - buď odejít od manžela a dítěte a nebo spáchat sebevraždu, jiné východisko pro mě nebylo… po pár týdnech na psychiatrii jsem se sebrala a postavila se tomu. Teď čekám druhé a dělám vše proto, aby se to neopakovalo.
Přeju hodně sil 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.16 16:06
@hatawai píše:
Já nevím, o čem se tady diskutuje. Opustit dítě je prostě neodpustitelné. Normální matka, která má city nedokáže své dítě opustit. Ty, které opouštějí jsou buď bezcitné nebo psychicky nemocné. A nejhorší je, když žena vymění své dítě za chlapa. Každé dítě to musí zákonitě do budoucího života poznamenat. Ve svém okolí znám již dospělé lidi, kteří byli matkou opuštění a nesou si následky dodnes.
a u mužů to jako neplatí? ti nejsou bezcitní a psychicky nemocní, když rodinu opustí? nějak nechápu 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.16 20:18
@donaga píše:
A jak by jsi to vnímala, kdyby od vás odešel za milenkou tvůj otec? Také by jsi mu to zazlívala nebo by jsi to spíš chápala?
Táta byl ( už umřel) pro mne bůh a nikdy by to neudělal. Kdyby odešel za milenkou určité by mě někdy počkal třeba před školou a mluvil se mnou. Udělal by cokoli pro kontakt s námi. nejde tady o odchod rodiče ale spíš o ten nezájem a to nebojovani. Rodiči se v životě může stát spousta věci ale i když nemůžou mít dítě u sebe prostě udělal cokoli pro kontakt s ním a to moje máma neudělala. Na misto kde byly deti dala milence na 100%. Máma - tata jak má být je pro mne ta která i když to nejde mít dítě u sebe pojede třeba denně sto km jen aby ho viděla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.16 20:21
@Anonymní píše:
Hodně jsem to zvažovala v rámci hodně těžké laktační psychózy, když byly dítěti 3 měsíce. Byla jsem hospitalizovaná na psychiatrii a bylo to úplné období temna, měla jsem 2 možnosti - buď odejít od manžela a dítěte a nebo spáchat sebevraždu, jiné východisko pro mě nebylo… po pár týdnech na psychiatrii jsem se sebrala a postavila se tomu. Teď čekám druhé a dělám vše proto, aby se to neopakovalo.
A odkud jsi? Nepomohlo by ti občasné pohlidání? Abys mohla vypnout a mít prostor pro sebe? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.16 20:59
Zakladatelko neblázni, děti odrostou, pak se rozmyslíš, co a jak. Vyhledej odbornou pomoc.
Já taky znám jeden případ, kdy jedna máma nechala tříletého syna u partnera a odešla k milenci. Cca roční dceru vzala s sebou. Syna si sem tam bere. Já chápu, že jí v té rodině bylo zle. Její tchyně je hodně hrubá ženská, měla to v dětství i v životě hodně těžké. A partner té holky se k ní prý choval taky pěkně hnusně. Právě proto ale nechápu, že si jedno dítě vzala a jedno tam s nima nechala. Kluk pak vykládal ve školce, že už nemá maminku. A já sama jsem slyšlea tu jeho babičku, jak v obchodě postrkuje kluka, aby řekl prodavačce, že se na něj máma vykašlala. Potkala jsem ji jednou v obchoďáku, celá rozkvetla, malou vezla ve vozíku. Bylo mi z toho dost těžko.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.16 22:11
@Kosmmi píše:
Táta byl ( už umřel) pro mne bůh a nikdy by to neudělal. Kdyby odešel za milenkou určité by mě někdy počkal třeba před školou a mluvil se mnou. Udělal by cokoli pro kontakt s námi. nejde tady o odchod rodiče ale spíš o ten nezájem a to nebojovani. Rodiči se v životě může stát spousta věci ale i když nemůžou mít dítě u sebe prostě udělal cokoli pro kontakt s ním a to moje máma neudělala. Na misto kde byly deti dala milence na 100%. Máma - tata jak má být je pro mne ta která i když to nejde mít dítě u sebe pojede třeba denně sto km jen aby ho viděla.
@hatawai píše:
Já nevím, o čem se tady diskutuje. Opustit dítě je prostě neodpustitelné. Normální matka, která má city nedokáže své dítě opustit. Ty, které opouštějí jsou buď bezcitné nebo psychicky nemocné. A nejhorší je, když žena vymění své dítě za chlapa. Každé dítě to musí zákonitě do budoucího života poznamenat. Ve svém okolí znám již dospělé lidi, kteří byli matkou opuštění a nesou si následky dodnes.
S obema naprosto souhlasim, je to presne tak jak pisete, nechapu, jak nekdo muze napsat neco jineho, vsak takhle to proste je- pro reinkarnaci- taky mi vadi a dost me vlastne sere, ze kdyz tohle udela chlap, tak je to vlastne dle spolecnosti v poradku, coz teda fakt neni!!!Mel by minimalne deti a partnerku zajistit a podilet se na jejich vychove v maximalni mire, ne se zdekovat a nechat vse na ty zensky- to muze udelat jen totalni idiot..Ale matka ktera opusti dite musi byt skutecne psychicky nemocna, nic by nemelo byt vic nez laska k diteti, deti odrostou navic tak rychle..bohuzel i kdyz by nemelo byt nic vic, tak i matka od ditete se zamiluje jinde, ale i tak si musi uvedomit, ze to dite by tu bez ni nebylo (samo ani bez otce)ze je na ni zavisle a potrebuje ji a ze dite, jehoz matka opustila nikdy nebude zit normalni zivot- muze odpustit, pochopit, ale nikdy nezapomene a poznamena ho to, to se nikdy nesmi stat, matka by vzdycky to mela udelat tak aby dite brala s sebou nebo se ho alespon snazila dostat zpet, nemuze dite vymenit za nic jineho natoz za chlapa..mluvim jako dite (i se segrou)ktere nas v podstate opustili kvuli novym partnerum oba rodice, uz jsme se jim nehodili, tak nas nechali doma samotne a odstehovali se a obcas jen prijizdeli..ani s jednim uz jsme nemely vyborny vztah a nemame..proste zadne dite by tohle nemelo nikdy ani pocitit natoz zazit, rodice a specialne matka bez ktwre by mlade v prirode neprezilo, si mueji uvedomit, ze to oni dali diteti zivot a to dobrovolne a v prvni rade museji myslet na to dite..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.3.16 22:24
@geilens píše:
Od nás odešla mamka když mě bylo 11 a bráchovi 8. Odešla za milencem, nynějším manželem když jí na to můj táta přišel. I když, odešla je asi špatné slovo, prostě ji s igelitkou nennutnějších věcí odvezl k prarodičům, kteří jí také vyhodili a pak za milencem.Vztahy máme v pohodě, bylo období kdy jsem jí to dost vyčítala, ale dnes musím říct, že její důvody chápu.
A pro ty, co se ohání tím, že by tam dítě v žádném případě nenechaly, a to ani dočasně mám jen jedno: Jsem jí vděčná za to, že odešla bez nás, že nás nevytrhla z našeho prostředí, že nás netahala po ubytovnách atd…
A můj táta, jak nikdy předtím nebyl pečující rodič co se dětem věnuje (pamatuji si, že neuměl vařit, zapnout pračku, netušil do jaké třídy chodíme…), tak se postaral na 100%
u nás to bylo podobné jenom já jsem byla o dva roky starší. Když to vidím zpětně jsem ráda, že nás matka nevytrhla z našeho prostředí kde nám bylo dobře. Dlouho jsem jí nenáviděla, ale dneska i když se nestýkáme je vše odpouštěno.
Stejně jako Ty jsem pochopila důvod jejího odchodu a souhlasím s tvým názorem. V životě se stanou různé věci a nikdo nikdy nemůže posoudit danou situaci, když jí sám nezažil. Proto dnes už nikoho nesoudím, protože mince má vždy strany dvě 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.3.16 10:56
Zkusím Vám trošku popsat situaci v jaké jsem byla já. Dětem tehdy bylo 21 a 23, takže dospělé a velké, asi 2 roky jsme už žili s bývalým manželem jen vedle sebe, každý spal v jiné místnosti. Rozvedli jsme se a já se odstěhovala. Děti samozřejmě měly zůstat doma, s ním, v rodinném domě (každý svůj pokoj, své přátele apod.). Jezdila jsem si pro prádlo, vozila jim nákup, starala se o ně jak to šlo, prostě jsem jim byla pořád na blízku. nakonec to dopadlo tak, že jsem musela dceři pořídit byt, protože už s tatínkem nechtěla bydlet a syn se přestěhoval ke mě. A dcera mi řekla, že domov není ten barák. Teď jsme všichni v úplný pohodě, děti věděly že neopouštím je, ale jejich otce. Chtěla jsem tím říct, že odejít může každý, ale nikdy si nesmí děti myslet, že se na ně vykašlal.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.3.16 12:33
@papajaka Tak rozvod v době, kdy je dětem přes dvacet, já nepovažuji za odchod od rodiny. Samozřejmě děti jsou v tomto věku už dospělí lidé a chápou plně realitu takovou, jaká je, mají vlastní rozum.
Nechat u otce v dost hrozné rodině tříleté děcko, protože mi je tam zle a vzít s sebou mladší dítě, to je podle mě nesrovnatelné.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.3.16 12:40
@Genovesa píše:
@papajaka Tak rozvod v době, kdy je dětem přes dvacet, já nepovažuji za odchod od rodiny. Samozřejmě děti jsou v tomto věku už dospělí lidé a chápou plně realitu takovou, jaká je, mají vlastní rozum.
Nechat u otce v dost hrozné rodině tříleté děcko, protože mi je tam zle a vzít s sebou mladší dítě, to je podle mě nesrovnatelné.
Jojo to souhlasím. Když byly malé nikdy bych bez nich neodešla. To by mi zlomilo srdce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.3.16 22:35
@reinkarnace píše:
a jak můžeš vědět, že otci nezáleží na dítěti stejně jako tobě? o násilí a pod. se tady zakladatelka vůbec nebavila. Samozřejmě nenechám dítě v patologickém prostředí. Ale pokud si dva lidi prostě přestanou rozumět, nebo si najdou jiné partnery, nemá nikdo (ani matka) výhradní právo sbalit dítě a odejít. tvé pudy chápu, ale muži je mohou mít stejné
Anonymně - citlivá situace. Otec od nás s matkou odešel (sestra z prvního manželství měla otce vlastního). Byly mi tak dva, tři, ale mám dobrou paměť, takže se mi to vyrylo - strašně to bolelo, řvala jsem jak tur, když jsme ho někde s matkou potkaly, já jsem se k němu vrhala, on mě ignoroval, pak už jsem ho neviděla nikdy, založil si svojí jinou, druhou vlastní rodinu. Pro mě to byla taková osobní tragédie, pamatuju si, jak jsem pak zdravila všechny cizí chlapi, co měli nakrátko střižené vousy 
. Doma mě ale čekala katastrofa ještě horší - matka, které se rozpadlo už druhé manželství, začala fungovat jako stroj, byla vzorná co se týče uklízení, chození do práce ap. ale naprosto nepřístupná, duchem někde mimo. Na všechny moje otázky odpovídala jenom nevím, musela jsem se jí na všechno ptát několikrát, nebylo možné se k ní vůbec dostat. Vlastně mě od té doby pár let vychovávala moje starší sestra (než se vdala do ciziny a ztratila se mi z každodenního života taky) Abych to zkrátila, máma mi chyběla prostě víc, než otec, ono je to takové od přírody, archetypální, i když to teď moc v době střídavek nefrčí, upínala jsem se celé dětství na různé ženské maminkovského věku, ta díra na duši tam byla prostě větší, než ze ztráty tatínka, (i když to se na mě odrazilo taky dost, byla jsem v otázce co se týče vztahů s kluky taková nedůvěřivka, hrom do police, mužský svět jsem vůbec nechápala). A když jsem někde viděla děti s obyč. maminkou, tak jsem na ně žárlila víc, než když se někde objevila děcka s akčním a super tatínkem. A abych nemluvila pouze za sebe, na táborech jsme si s dětmi hráli kdysi hru - kdybys měl(a) přijít o jednoho rodiče, který by to byl? A všechny do jednoho by radši (při vší úctě, i když by je to mrzelo a s tatínkem měly super vztah) přišly o otce.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
