, tohle jsou úzkostné stavy
Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Panický strach ze smrti
- Fotoalbum (1)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
7.1.11 08:47
Ahojky,nezlob se,ale tohle není moc normální.Možná by nebylo od věci,navštívit třeba psychologa,svěřit se s tím svému lékaři.Aby se to nakonec nezvrhlo třeba do deprese nebo něčeho vážnějšího.Dneska už existuje spousta léků na panický strach,ale neléčí jeho příčinu.Nevím proč by se Ti za to měl někdo smát,takový maminy sem snad ani nechodí…tedy doufám.
Já osobně když jsem měla hodně špatné období a byla jsem psychicky na dně,tak jsem brala Lexaurin.Ale ten jsem brala jen chvylku,vygumuje Ti hlavu,ale můžeš fungovat bez problému dál.Ale brala jsem si ho v práci na doporučení našeho doktora (zdr.personál).
Ale být Tebou tak neotálím a ženu k lékaři…
Držím Ti palečky a přeju hodně štěstíčka!!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.1.11 08:49
Tak se přiznám,že v poslední době mám podobné pocity.Pořád se bojím,že třeba onemocním a umřu a co moji dva malí kluci.Bojím se,aby třeba neonemocněli oni,prostě se bojím a bojím.Když jsem rodila po druhé,šíleně jsem se bála,že při porodu umřu,manža zůstane sám se dvěma malýma dětma a v noci se mi zdálo,jak starší syn pláče a všude mě hledá a já na něho volám,že jsem přece tady,ale on mě nevidí.Snažím se na to nemyslet,ale někdy to na mě padne a nejde to zastavit.Honí se mi hlavou šílené myšlenky,které tu raději ani nebudu psát.Pak jedině pomůže přitulit se k mým dětem a říct si,že mám velké štěstí,že můžu být maminkou dvou krásných zdravých dětiček a musím si užívat každičký okamžik.
- Citovat
- Upravit
7.1.11 08:51
Na psychologa se vykašli a jdi rovnou za psychiatrem, tohle jsou úzkostné stavy jak vyšité a bude se to zhoršovat, vím o čem mluvím! Tady ti opravdu pomůže jen lékař. A není to nic, za co by ses musela stydět! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.1.11 08:52
Odpovím ti asi takhle, s podobným problémem se potýkám také. Jedno píchnutí kdekoliv na mém těle je rakovina. Měla jsem období, kdy jsem byla úplně do toho ponořená, prohlédli mě ze všech stran, vše dopadlo dobře, tak mě dr. poslala k psycholožce, ta mi po rozhovoru napsala nějaké léky, tak jsem si uvědomila dost, vyhodila jsem je a svoji vůlí jsem se z toho dostala, ale to byl opravdu akutní stav, možná ten, co je teď u tebe. Od rána do večera jsem nic jiného nedělala jen se pozorovala. Pak jsme měli třetí dítě, tomu už je teď skoro pět, ale pořád si s těmi myšlenkami pohrávám, co by bylo s dětma atd. Ještě máme v práci kluka, kterému umřele manželka strašně rychle na zápal plic a zůstal sám s klukem, bylo mu 3,5, tak vidím, jaké to je. U mě je to ještě o to horší, že pozoruji i manžela a s každým podezřením bych chtěla, aby šel k dr a on je přesně opak. To mě taky děsně užírá.No a děti taky. Myslím, že je to opravdu diagnoza na minimálně psychologa, ale to nechci. Ale opravdu ten tvůj současný stav by chtělo asi řešit pomocí odborníka. Asi jsem ti moc nepomohla, ale určitě nejsi jediná.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
7.1.11 08:58
zakladatelka
moc Vám děkuju,musim to začít řešit,protože v tomhle žiju asi už půl roku a chvílema se to nedá ani vydržet.Jsem moc ráda že na to nejsem sama a děkuji že se mi nikdo nevysmívá že jsem blázen.Protože jsem už jednou dostala výsměch za mé svěření a tak jsem dlouho otálela než se svěřim znovu.
- Citovat
- Upravit
7.1.11 08:59
Ahoj,
bát se, co bude s dětmi, kdyby se nám něco stalo je normální, ale nemá se to přehánět. To by se pak člověk mohl zbláznit! 
Jinak stavy, co popisuje zakladatelka, už vypadají na klasickou úzkost. Viděla bych to spíš na psychiatra a nějaká anxiolytika (léky proti úzkosti)…zajdi se poradit s obvodním lékařem a ten ti doporučí psychiatra. Není na tom nic špatného a je lepší se zavčas léčit než se ten stav vyhrotí…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.1.11 09:01
Tohle jsou úzkostné stavy, znám, ale nenechala jsem je dojít tak daleko a vyhledala psychiatra. Měla jsem i jiné psychosomatické potíže… Dostala jsem léky a chodím na terapii. Cítím se už o moc lépe a jsem schopna dělat i něco jiného, než se utápět v nemoci. U mě je to důsledek toho, že jsem už rakovinu měla a strach z toho, že se vrátí. Je třeba s tím začít pracovat, co nejdříve. Hlavně se nebát si dojít pro pomoc.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.1.11 09:05
myslím že obavy o to co bude, až nebudem jsou docela normální, ovšem pokud nezasahují do běžného fungování. Jestli usínáš ve strachu a budíš se tak, aby tě přítel mohl případně zachránit, to už je určitě na odbornou pomoc. nejlíp i na nějaký pohovor s psychologem 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.1.11 09:32
Take se bojim smrti. Bojim se ze se manzel jednoho dne nevrati z prace nebo ja z nakupu. Doslo to tak daleko ze jsem asi mesic po porodu napsala pro syna, manzela a me rodice dopisy…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
7.1.11 09:37
zakladatelka
no příští týden mám jít ke své dr. tak to s ní proberu.Je to fajn ženská a dbá na moc věcí.Tak uvidim.
anonymní: taky jsem přemýšlela o dopisech,hlavně synovi.Ale zatim jsem nic nenapsala.
Můžu se zeptat z čeho se pozná že má člověk rakovinu?Stačí i vyšetření krve?
- Citovat
- Upravit
7.1.11 09:57
Zakladatelko - některé typy s krve, jiné nevím. Ale určitě jsi zdravá.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.1.11 10:01
Ahoj,
to co jsi v úvodu popsala,je mi důvěrně známé.Dva roky jsem zkoušela bojovat.Je to úzkostná porucha jako vyšitá, k tomu se můžou přidávat akutní panické ataky-což je teda peklo.Když to u mě přerostlo v deprese a úzkosti a ještě navíc jsem si díky tomu uhnala srdeční arytmii,tak už mi jako matce opravdu nezbylo nic jiného,než se léčit.
Je vhodné navštívit rovnou psychiatra,když narazíš na dobrého,nebude se ti k němu chodit těžko.Já se vždy téměř těším,je tam úžasná sestřička,která se krásně o pacienty stará,uvaří čaj nebo kávu,přinese časopisy a povídá si normálně o životě.Paní doktorka je její dcera a je zrovna tak skvělá.
Léky beru už rok-dostala jsem antidepresiva ze skupiny SSRI,žádné nežádoucí účinky jsem neměla a po 3 měsících jsem byla nový člověk,vrátil se mi normální život a jen lituju,že jsem k dr. nešla hned.
Takže je to na tobě,ale za sebe určitě léčbu doporučuji,protože vím naprosto přesně o čem je řeč a je MOC těžké s tím jen tak bojovat.Držím palce 
- Citovat
- Upravit
7.1.11 10:47
Anonymní píše:
moc Vám děkuju,musim to začít řešit,protože v tomhle žiju asi už půl roku a chvílema se to nedá ani vydržet.Jsem moc ráda že na to nejsem sama a děkuji že se mi nikdo nevysmívá že jsem blázen.Protože jsem už jednou dostala výsměch za mé svěření a tak jsem dlouho otálela než se svěřim znovu.
Nevím, proč by se ti měl někdo vysmívat. Mě to nepřijde jako prkotina, ale jako vážný stav.
Stejně na tom byla moje máma. Měla úzkostné stavy a k tomu depresi. Jenou už to zašlo tak daleko, že se nechala sama a dobrovolně na půl roku hospitalizovat v PL. A pomohlo jí to, byla jako nový člověk. Tyhle stavy se opravdu nesmí podceňovat!!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
Předem se omlouvám za anonymitu,ale není pro mě lehké to sem napsat.
Už si nevím rady.Pokaždé když usínám,bojím se že se ráno neprobudim.Bojim se že jsem nějak nemocná.Přitom jsem byla u dr na prevenčce a vše mi dopadlo dobře i krevní výsledky.Bojim se co by bylo smím synem kdyby se mi něco stalo.Já vim má přeci tatínka který by se o něj postaral,ale kvůli práci by ho dával určitě ke své babičce na hlídání,jenže já je moc nemusim z důvodu toho že se k synovi chovají jako kdyby bylo křehoučký miminko a přitom mu budou tři.Vše mu dovolí,šišlají na něho a pak mi vyčítají že je rozmazlený.To je ale na jinou diskuzi o nich.
Abych se vrátila ke svému problému.Před rokem mi zemřel děda na rakovinu a letos babička bojuje o život v nemocnici taky s rakovinou.Co když ji mám taky?A boj bych s ní nevyhrála.Dokonce jsem se svěřila přítelovi,ale ten neví co mi má na to říct.Co mám dělat říct to své dr. nebo vyhledat odborníka?Ani nevim jestli je to závažný.Ráno vstávám s přítelem,abych věděla že kdyby se mi něco stalo,tak at může zavolat záchranku a hlavně aby nebyl syn sám doma,než přijede přítel z práce,což je až na večer. Díky moc za radu a ne za výsměch