Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
ahoj,
je mi 26 let a nikdy by mě nanepadlo, že mě něco takového potká, ale bohužel, stalo se ![]()
Jsem teď ve 14. (skoro 15.) týdnu těhotenství a vše bylo ok až do prvotrimestrálního screeningu minulou středu (to jsem byla 12 tt + 4), kde zjistili, že naše miminko má hodně zvýšenou hodnotu šíjového projasnění (8,3 mm!) a otok okolo celého tělíčka (tzv. hydrops). Úplně se mi zhroutil svět.
Hned v pátek mi udělali odběr choriových klků (hodnota NT mezitím vzrostla na 10mm) a ještě týž večer mi volali, že naše miminko má Turnerův syndrom. Poslední ultrazvuk tohle pondělí ukazoval hodnotu NT přes 13 mm.
Jedná se o chromozomální vadu, která postihuje pouze holčičky. Ačkoliv holčičky, které dospějou k porodu mají šanci na víceméně normální život (mají normální inteligenci, vypadají normálně; většinou jsou ale neplodné a mají poruchu růstu, takže musí od určitého věku musí brát růstový hormon, někdy se přidruží vady srdce, které ale bývají většinou dobře operovatelné), pravděpodobnost, že se taková holčička vůbec narodí je 1 - 5%. Většina plodů s touto diagnózou se samovolně potratí v prvním trimestru, některé až ve druhém (většinou do 20 týdne, ale četla jsem i o případech, které vydržely do 25tt).
Doktoři říkají, že v našem případě je vada neslučitelná se životem (vzhledem k celkovému otoku) a že je to otázka času, kdy dojde k zastavení srdíčka miminka, doporučují potrat.
Rozhodla jsem se ale, že nechci rozhodovat o osudu miminka a nechám ho odejít… Je hrozně těžké vědět, že nosím miminko, které nepřežije a nevědět ani kdy to bude (kdo ví jestli srdíčko stále ještě bije), ale žít s tím, že jsem sama rozhodla o usmrcení minika by pro mě bylo ještě těžší.
Máte někdo podobnou zkušenost? Udělali byste stejné rozhodnutí?
Díky.
Je mi lito cim prochazis a obdivuju tvoje rozhodnuti. Ja na to nemela a sla jsem na preruseni (Edwardsuv syndrom).
Nemam radu, jenom posilam silu…
ráda bych Ti popřála, aby se holčička narodila.. ![]()
jak bych to udělala já? cítím to stejně jako ty, ale nevím, co by bylo, protože své slovo byměl i partner…nicméně šance, i když malá je..
ne neudělala bych stejná rozhodnutí,nechala bych si ho vzít
Nemám takovou zkušenost a těžko se do situace vžívá, ale já bych se rozhodla pro potrat.
Zdravím a hlavně přeju hodně síly. Obdivuju tvé rozhodnutí. Musíš být hodně silná. Já osobně bych dobrovolně jen tak na potrat ani interupci nešla, ale pokud bych věděla o tak vážné chorobě plodu, který nosím v bříšku, tak bych na ukončení těhotenství šla. Pokud téměř s jistotou víš, že nepřežije, což u tvé diagnozy asi bude pravda, tak to bude podle mého názoru jen delší trápení pro tebe. Sama si nedovedu představit čekat, až to malé v břiše zemře a pak se to stejně bude řešit.
Bohužel ale jen ty musíš vědět jak to zvládneš nejlépe, to byl jen můj názor a jak bych situaci řešila.
Ahoj Zuzo,já s tím zkušenost nemám,ale rozhodně bych se řídila tím,co cítím.A pokud víš,že bys neunesla to,že jsi v podstatě „usmrtila“svoje miminko,udělej to tak ,že ho necháš odejít samo,až bude čas.Prožíváš teď velmi těžké období,to je mi líto,ale jak jsi psala-riziko je malé,další miminko bude určitě zdravé a z tebe bude šťastná maminka.Držím mooc palce a vše zvládni ![]()
ASI bych šla na přerušení…
co pak??,25 týden,velké bříško,kopanečky a najednou nic?????
zkončila bych to hned…dokud ještě prcka necítím…
A držím palce at se rozhodneš jak se rozhodneš at je to pro tebe to správné
Nemám takovou zkušenost, ale vím že bych šla na přerušení, jsi na „začátku“ čím déle bude to bolet víc.Je mi to moc líto
přeji hodně síly ![]()
Zázraky se sice dějí, ale realita života je jiná. Polož si otázku, zda budeš schopná se starat o takto postižené dítě, nebudeš mít jednou výčitky, že bude neplodná, což je skoro jisté. Zkus uvažovat i do budoucna......
dík holky. sama vím, že nemůže přežít, ale nechci jí brát tu šanci…
Připadá mi, že u jiných chromozomálních vad je to jiné (Downův, Edwardsův syndrom…), ale viděla jsem fotky spousty krásných holčiček s tímto syndromem a četla o spoustě dospělých ženách, které žijou normální život… ale zázraky se většinou nedějou.
Je to hrozně těžké a sama se někdy modlím, aby už to netrvalo dloouho…aby se holčička netrápila, ael sama o tom rozhodnout nechci…
Posílám mnoho síly. Nebyla jsem v té situaci, ale viděla jsem na čt2 nedávno krásný dokument, snad si časem vybavím název a po tom jsem o tom hodně přemýšlela. Zachovala bych se jako Ty a nechala bych věci osudu. Tvé děťátko má obrovské štěstí, že má tak silnou mámu, která mu dá čas na to, aby odešlo samo. Hladím v smutné chvíli ![]()
Chápu tě a co na to tatínek, jak to vidí on? Myslím, že je to taky důležitý, budeš ho v budoucnu moc potřebovat, jak u zdravého dítěte, tak u nemocného asi o to víc...... Neber moje reakce nijak rýpavě, jen vím, že teď je pro tebe strašně moc důležitý se opravdu na všechno dívat z více úhlů pohledu. Pokud máš jasno sama pro sebe, tak to víc raději neřeš a nechej to být, ať to příroda zařídí…
Tolik naděje a zůstal jen smutek?
Sdílejte své pocity, vypište se z trápení nebo načerpejte útěchu v deníčkách s podobnou zkušeností.