Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Hele určitě ti to pomůže srovnat se s tou ztrátou, kterou oba teď prožíváte.
Ty jsi zoufalá, ale ani tvůj muž není v pohodě.
nechtěj teď hned dělat velká rozhodntuí a i když on teď říká už nikdy víc, tak to neznamená že to stejně bude vypadat po té co on se se svým smutkem taky vypořádá. Do té doby ať na žádné operace nechodí - stejně se nebudou provádět dokud je pandemie.
Neřešte teď budoucnoust, potřebujete zpracovat současnost.
Takže jo zajít si někam popovídat je dobrý nápad
Příspěvek upraven 26.01.21 v 18:19
Moc mě mrzí, co prožíváte.
Pokud je to všechno čerstvé, tak bych hlavně nechala vám oběma čas na srovnání se situací a po nějaké době to můžete zkusit znovu probrat. ![]()
Manžel je zlomený stejně jako ty, akorát chlapi to tak nějak řeší po svém a on se teď uzavřel a nechce tuhle zkušenost zažít znova.
Dej mu čas, ono ho to třeba jednou přebolí a nadchne se pro to znova. Je na něho asi ještě brzy tohle řešit, no my ženy jsme jiné..
@Markéta188 ale když půjde na vasektomii tak si to pak už těžko rozmyslí.
@pavlinka77 píše:
@Markéta188 ale když půjde na vasektomii tak si to pak už těžko rozmyslí.
To říká teď, má pocit že už to nikdy nebude cítit znova, ale pokud v hloubi duše cítí, že by jednou mohl litovat, tak na ní nepůjde.
Zkusila bych mu říct, že další miminko zatím odložíte, ale poprosila bych ho, aby na vasektomii nechodil, že té to zraní ještě více, když nebudeš mít ani naději, že by se situace mohla někdy změnit.
Manžel od mé sestry taky říkal že už nemůže dal, když sestra po 8. potratila, tenkrát ji řekl že pokud chce ještě dítě, ať si najde dárce spermatu, ze dítě rad výchova s ni když se povede, ale ze už se nebude dívat na to jak je zničena když o mimi vždycky přijde a nechce s tím už mít nic společného. Nevím proč muži mají někdy taková moudra, každopádně dnes mají chlapečka a sperma darované nebylo ![]()
Chlapi to tak mívají, boji se o tebe, o tvoje zdraví, o vaší rodinu. Nech ho to zpracovat. Zkus mu domluvit, ať teď nedělá náhlá a nevratná rozhodnutí, dejte tomu čas. Nějaká terapie by nemusela být špatná věc, případně i párová. I ty by sis měla po třech potratech odpočinout a dát tělu i hlavě čas se dát dokupy ![]()
Moc mě mrzí co vás potkalo
já na vašem místě bych to asi nechala trochu tak říkajíc uležet. Určitě bych se teď hned nehrnula do snažení. Dala bych tomu nějaký čas a pak se uvidí. Chápu vás ale chápu i vašeho manžela prostě pro oba je to moc těžké
No a pokud jde o nějakou tu psychoterapii tak ono se nedá takhle dopředu říct jestli to nějak pomůže ale já za sebe si myslím že by se to mělo alespoň zkusit protože tím se rozhodně nic nepokazí ![]()
Toho terapeuta potřebujete oba. Jako sůl. Zkuste se domluvit, že byste celou situaci probrali společně někde v poradně. Dost možná se on přestane bát a na to třetí dojde… Ale asi chcete moc brzy definitivní rozhodnutí. Ještě bych to neuzavírala. Je dost možné, že nakonec zjistíte, že ani vy už nechcete, anebo naopak že on za pár měsíců svou bolest zpracuje natolik, že se přestane bránit…
Před tou vasektomií bych mu opravdu řekla, že budete při tomhle rozhodnutí stát při něm - ale na oplátku chcete, abyste to ještě probrali u terapeuta, než to udělá. Do té dob, že se budete chránit vy. Myslím si, že jakmile mu někdo pomůže to přijmout, nepůjde na ni…
Neházejte flintu do žita. Berte to jako pauzu od snažení se.
A co tak zacit byt spokojena svym zivotem, byt stastna ze mam 2 zdrave deti a manzela a misto posedlosti ploznim a rozenim zkusit jit do prace? Tuhle potrebu upichat co nejvic deti nikdy nepochopim, hlavne u zenskych ktere, stejne jako tu, prodelaly nekolik potratu
Dejte si s manželem nějaký konkrétní časový úsek, kdy to necháte otevřené.
Potřebujete se oba vzpamatovat.
A probrat to společně s odborníkem taky není špatná myšlenka.
To půjde
.
@MartaLil89 píše:
A co tak zacit byt spokojena svym zivotem, byt stastna ze mam 2 zdrave deti a manzela a misto posedlosti ploznim a rozenim zkusit jit do prace? Tuhle potrebu upichat co nejvic deti nikdy nepochopim, hlavne u zenskych ktere, stejne jako tu, prodelaly nekolik potratu
Mít tři děti znamená: upíchat si jich co nejvíce? ![]()
Někdo prostě chce velkou rodinu, co je na tom špatného?
Ta musíš mít nějaký problém, když se takhle vyjadřuješ.
Počkejte s takovými řečmi ještě. Nejspíš je to čerstvé. A vzhledem k tomu, že už jste o miminko přišli třikrát, se nedivím, že se do dalšího pokusí manžel nehrne.
My jsme to zažili taky. Dvě děti jsem měla, bez problémů. S novým partnerem jsme se rozhodli že bychom chtěli společné miminko. Povedlo se hned, bohužel v 19tt se zjistilo zamlkle. Všichni tvrdili, že blbá náhoda. Nikde se nic nezjistilo. První týdny, měsíce, partner tahy nevěděl, jestli to chce zkusit znovu. Nakonec to nechal na mě, a já jsem chtěla. Ale měla jsem hrozný strach celé těhotenství. Naštěstí všechno bylo v pořádku. Syn se narodil přesně za rok.
Jestli vás netlačí čas jako nás, tak to nechte uležet. Je to velký stres, rána.
@MartaLil89 píše:
A co tak zacit byt spokojena svym zivotem, byt stastna ze mam 2 zdrave deti a manzela a misto posedlosti ploznim a rozenim zkusit jit do prace? Tuhle potrebu upichat co nejvic deti nikdy nepochopim, hlavne u zenskych ktere, stejne jako tu, prodelaly nekolik potratu
Tři děti jsou dneska poměrně standard.
A obdivuju ženy, které zažijí více neúspěchů a nezlomí je to.
Tolik naděje a zůstal jen smutek?
Sdílejte své pocity, vypište se z trápení nebo načerpejte útěchu v deníčkách s podobnou zkušeností.
Ahoj, chtěla jsem se zeptat, zda má někdo podobnou zkušenost.
Aktuálně jsem po porodu ( potratu) v 16tt..
Byla to pro mě ta nejhorší zkušenost.
Už jsem zažila zamlklé těhotenství v 11tt a samovolný potrat v 5tt ale tohle bylo prostě nepopsatelné.
Už jsem měla bříško, poslouchala jsem srdíčko přes angelsounds.
Doma mám dvě holčičky, tohle byl chlapeček. Dle pitvy zdravý, bohužel jsem měla zánět, stačily ATB a bylo by vše ok.
Nicméně manžel už další miminko nechce.
Jsem naprosto zoufalá, mám pocit že chci křičet, něčím mlátit a jen brečím.
Vím, že bych měla být šťastná že mám dvě zdravé děti, ale už x let jsme s manželem mluvili o tom že budeme mít tři. Hrozně jsem se těšila a manžel už plánoval jaké koupi auto aby se tam vešlo tolik autosedačka a jak uspořádáme pokoje.
Kdybych si našla terapeutku nebo psychologa, pomůže mi s tou touhou po třetím, abych ji už neměla nebo abych sní umělá žít?
Manžel
mi jen řekl, že se už bojí a že na sebe budeme mít víc času se dvěma.
Chce jít na vasektomii a definitivně to uzavřít.
Snaží se hrozně moc mi pomoc a vyrovnat se se ztrátou, sám brečí a je mu to líto, pořád mě objímá a i mi nejednou řekl, že pokud to třetí chci tak je ochotný ho mít a že ho bude milovat. Ale já nechci dítě s někým kdo ho vlastně nechce. Nebylo by to fér, si ho vlastně vybrečet.
Zároveň se bojím, že mu to někdy vyctu, že to třetí nemáme.
Protože mě napadla ta terapie.