Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Postižené dítě, mít druhé?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Napsat příspěvek
Velikost písma:
15.6.16 22:37
@Zástavanda
tohle resi i maminky „normalnich“ deti - maji strach, aby to druhe milovaly, kdyz uz vsechnu lasku daly prvnimu nebo naopak aby prvniho neodstrcily, kdyz zacnou milovat druhe…tohle se mota v hlave kazdemu.
ja taly chvilema premyslim, zda druhe dopravam vse, co ma mit a nesoustredim se moc na prvniho. zas pak uvazuju, zda prvnimu venuju dost prace, kterou potrebuje, kdyz druhe to zas tak nepotrebuje. obcas se clovek v tech myslenkach mota, co se tyka pece a casu. ale ty city vuci obema jsou tak obrovske a spis se tim druhym nasobi a ne deli 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
15.6.16 22:38
Známí mají 5 dětí, a dvě jsou postižené, ty tři se o ně ale starají, úplně mě to dojímá.
- Citovat
- Upravit
15.6.16 22:51
To bude individuální . první syn je ok, prostřední bohužel ne a naštěstí malá si našla cestu sama, třetí jsme chtěli ale o něco déle a po zjištění nemoci bych do dalšího už nešla. bála bych se že to bude mít taky a to by bylo velké psycho 
. ono to má jako vše plusy i mínusy. je fajn vidět vyrůstat zdravé děti, viět hlavně teď u malé tu radost z dárků na vánoce, narozeniny jakou má radost když se jí něco povede. asi by to bylo horší mít jenom nemocné. zase mít jenom jeho tak by byl víc v klidu, péče jen o něj ale o to víc by jsme ho řešili, hlavně jeho budoucnost. takhle je součást rodiny. malá je hodně živá tak nejvíc pozornosti má ona. malej pokud by byl sám tak by jsme asi o něm ani nevěděli ale zase by to bylo o to vše náročnější a smutné no Nedokážu si představit mít jen nemocné dítě, to by bylo psychicky mnohem náročnější ale měla bych šílený strach chtít další aby nebyli dva se stejnym postiženi to bych si dávala jako svoji vinu, selhání. takhle jsme začali něco tušit až když malá měla pár měsíců . jeho budoucnost mě děsí ale spíš žiji přítomností , chodí do školky a je tam spokojený, těší se tam. to co byl největší problém a to byla jakákoliv doprava to zvládnul ze dne na den ale nemít ostatní děti tak bych se tim všim asi strašně užírala zdravé dítě je prostě náboj. jen nesmim srovnávat to prostě nejde Holčičku máš malinkou a uvidíš časem 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Papuchalka
15.6.16 23:15
Rodina nasich znamych ma postizene jedno dite, tezky autista. Nevzpomenu si jestli je mladsi nebo starsi, ale vim, ze tim trpelo to zdrave dite. Protoze nemocnemu se stale nekdo venoval, ale to zdrave se muselo cely zivot prizpusobovat. Ve vsem a takovym zpusobem, ze to na nem zanechalo dost stop, deprese, obezita z deprese a takova trosku neschopnost vyporadat se se zivotem. A nemyslim si, ze to zdrave bylo sobecke. Jen nebylo diky tomu nikdy na prvnim miste a tak tim trpelo.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
15.6.16 23:58
@Zástavanda Budu reagovat na tebe, protože nemáme v rodině tak těžký případ, jako zakladatelka, ale právě autistu. Tchýně má starší sestru autistku, která navíc v pubertě úplně oslepla kvůli zelenému zákalu. Nevím teda, jestli tchýně svým rodičům v něčem pomohla, ale rozhodně pomohla a pomáhá své sestře. Když byly děti, tak ji táhla vývojově dopředu, díky ní její sestra vychodila běžnou základku v místě bydliště (i když s odřenýma ušima, ale to bylo celkem fuk) a nemusela do zvláštní školy, která byla daleko a musela by být daleko od rodiny v nějakém ústavu. No a rozhodně jí dost pomáhá i teď ve stáří, protože s ji po smrti rodičů vzala k sobě, takže sestra opět nemusí do ústavu.
A co se týká preferencí zdravého dítěte nad nemocným, tak u nich to bylo úplně naopak, hlavně tchynina maminka byla na tu postiženou dceru dost citově fixovaná.
- Citovat
- Upravit
16.6.16 00:10
@Anonymní píše:
Můj bratr měl těžkou DMO, po roce si rodiče pořídili mě - zdravé dítě. Za další rok šel bratr do ústavu. Já jsem pomohla rodičům pochopit, že se nechtějí celý život starat o těžce nemocné dítě.
To je hodně drsný…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.6.16 00:13
anonymní třeba Zbyňka
No, tohle je tak osobní, že to sem radši fláknu anonymně… máme jedno nemocné, to první, druhé je zdravé. Věděli jsme, že s tím prvním to nebude dobré už dlouho předtím (cca 2r), než jsme počali to druhé. (To první je pro představu něco jako autista - sice chodí, ale nemluví, jakž takž něco umyslí.) Rozhodně a 100% doporučuji do toho dalšího dítěte jít. (pokud tedy nemáte nějakou dědičnou genetickou vadu. - i tak doporučuji další dítě, se spermatem od dárce, např.) Po narození druhého dítěte to je, jak když přijdeš z mrazu do tepla. Tvůj život se stane z 50% normálním… Pak z 66%, když budeš mít ještě další 
Jako je opravdu balzám, zažívat ty běžné věci s tím druhým, první dítě se taky díky němu více socializuje. Miluji je obě stejně, jen to první s mnohem větším strachem, než to druhé. To druhé je taková čistší láska. Výčitky, že se jednomu nevěnuji pro druhé, ty bych měla, i kdyby byly zdravé obě. Takže možná se tolik nevěnuješ postiženému, ale zas to zdravé dítě ho taky posouvá. Mladší se naučí, že nejsou jen růže na světě. A rozhodně je každé z nich rádo, že má to druhé. Zatím je mladší tak malé, že si neuvědomuje, že to starší je nestandardní. 
To mě ještě čeká později to vysvětlování… několikeré, jak poroste. Ale ony se tak milujou i obě navzájem, je to přínos pro všechny. Neměnila bych a zatím máme v plánu přidat ještě jedno, bo máme oba s manželem touhu překlopit to na tu „správnou stranu“. Mně to pomohlo se fakt celkem uklidnit, stabilizovat, že nejsem taková exotka. To mluvím za sebe, pochopitelně, každá to vnímá jinak. Mít jen to nemocné, to jsou ty mámy trochu v izolaci, vím o čem mluvím, mám vícero takových kamarádek. Chce to fakt zažívat i ty „normální“ pozitiva a negativa. Ono i to zdravé dítě vás naučí líp poznat to nemocné, bych řekla. Něco mi přišlo, že je dáno tím postižením (např. dítě snědlo na posezení účtenku, okousalo knížku dokolečka…) a ejhle, ono to to zdravé dělá taky… Tak to mě vždycky potěší… 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
16.6.16 04:33
@Zástavanda píše:
Ahoj, já to moc neporadím jen ti řeknu jak to cítím já. Mám postiženého syna 2,5. Není na tom jako tvoje dcera zatím to vypadá na určitý druh autismu nebo PMR, ale zaobírám se stejnýma myšlenkama jako ty. Mám nového partnera a je mi naprosto jasné, že dříve nebo později bude chtít vlastní dítě, ale já z toho mám strach. Strašně se bojím aby malý netrpěl abych neupřednostňovala zdravé dítě před postiženým. Bojím se abych pak lásku nepřenesla na zdravé,,bezproblémové" dítě. Taky aby mi netrhalo srdce až uvidím ten rozdíl… je to strašně těžké rozhodnutí, každý den s malým je boj, ale miluju ho a zatím si nedokážu představit, že bych měla dávat lásku ještě jinému dítěti.
myslím, že jsi vystihla moje pocity.
a možná spousta maminek i zdravých dtí si myslí, že pak ebude mít na to starší čas (i když je to zdravé dítě), že bude přednostňovat to mladší, atd. To asi více maminek napadá a dítě nemusí být ani postižené. Nebo že si s druhým dítětem prostě budou rozumět víc než s prvním…Ach jo.
Asi to nechám být, člověk by si měl být jistý…ale zas dokud to nezažiju, jistě nebudu vědět nic. Chtěla jsem mít vždy víc dětí, ale teď prostě se bojím tu lásku rozdělit…
(navíc mít dvě v podstatě miminka…no doufala jsem, že s větším bude časem té práce méně…ale asi ne, no..)
- Citovat
- Upravit
Anonymní
16.6.16 04:39
@hanyny píše:
Já postižené dítě nemám, ale pracuji s nimi už hodně dlouho a znám hodně rodin, co mají jedno postižené a jedno zdravé.
Za prvé - především to obohatí tebe - zažiješ takové ty normální věci, jako radost z prvních krůčků, prvních slov, obavy, když poprvé povedeš dítě do školky a do školy, radost z toho, že zvládlo maturitu a dostalo se na výšku, popláčeš si na jeho svatbě a budeš mít parťáka, se kterým si můžeš popovídat, zajít do kina nebo na kafe…
Za druhé - zároveň s tím vždycky pro tebe bude to postižené dítě středem zájmu možná trochu na úkor toho zdravého. V rodinách, kde rodiče své postižené děti milují a starají se o něj s láskou není nikdy toto dítě odsunuto na druhou kolej po narození zdravého sourozence. I když ty začátky jsou dost náročné - těžce postižené dítě a to toho miminko.
A za třetí neméně důležitá věc je ta, že to dítě má sourozence, má parťáka, vnímá ho, má ho rádo, stane se součástí jeho života a často je v dospělosti ten sourozenec jediný člověk, který je schopen v péči o postiženého bráchu / ségru tu maminku krátkodobě zastoupit, když je potřeba.
Takže za mě - jedině samé plusy
co sourozenec? nevyčte někdy rodičům, že je postižený ratr/sestra přítěž, že se mu děti kvůli tomu smějí, že musí „pomáhat“, atd…že si s ním nejde hrát, nemůže si povídat, nemůže nic, jen je velkej, čůrá a kadí a smrdí atd…a vy se mu věnujete víc než mě, td… (kdo není milující rodič, těžko to pochopí, tím spíš sotva to pochopí dítě..)…nevypěstuje si k němu naopak horší vztah? (já doufám, že ne.)
- Citovat
- Upravit
Anonymní
16.6.16 04:41
@Papuchalka píše:
Rodina nasich znamych ma postizene jedno dite, tezky autista. Nevzpomenu si jestli je mladsi nebo starsi, ale vim, ze tim trpelo to zdrave dite. Protoze nemocnemu se stale nekdo venoval, ale to zdrave se muselo cely zivot prizpusobovat. Ve vsem a takovym zpusobem, ze to na nem zanechalo dost stop, deprese, obezita z deprese a takova trosku neschopnost vyporadat se se zivotem. A nemyslim si, ze to zdrave bylo sobecke. Jen nebylo diky tomu nikdy na prvnim miste a tak tim trpelo.
ja se prave tohohl bojim…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
16.6.16 04:47
@Anonymní píše:
No, tohle je tak osobní, že to sem radši fláknu anonymně… máme jedno nemocné, to první, druhé je zdravé. Věděli jsme, že s tím prvním to nebude dobré už dlouho předtím (cca 2r), než jsme počali to druhé. (To první je pro představu něco jako autista - sice chodí, ale nemluví, jakž takž něco umyslí.) Rozhodně a 100% doporučuji do toho dalšího dítěte jít. (pokud tedy nemáte nějakou dědičnou genetickou vadu. - i tak doporučuji další dítě, se spermatem od dárce, např.) Po narození druhého dítěte to je, jak když přijdeš z mrazu do tepla. Tvůj život se stane z 50% normálním… Pak z 66%, když budeš mít ještě další
to je asi nejhezčí příspěvek, jaký jsem už dlouho nečetla…
no s tím druým dítětem…stát se může cokoliv (udušení při porodu, zamotání do pupeční šňůry, zase jiná genetika, vada upl jiná kterou nelze zjistit nebo opakování…a když to vezmu kolem a kolem, jsou tu leukémie, meningitidy…)vlastně je zdravé dítě zázrak..tak bych la do druhého asi v případě, že bych byl připravená na to starat se o dvě postižené… na mašli je to.
Ale holt takový život už máme, tak musíme jít dál. Poprvé v životě bych šla nejradši ke kartářce, poprvé v životě (a nikdy jsem to nechtěla) bych chtěla vědět o by se stalo, kdyby…jak by to dopadlo…abych to mohla případně nudělat. Škoda že tohle nám život nedovoluje…
- Citovat
- Upravit
16.6.16 07:51
Po přečtení diskuse, jen krátce, v tvém případě, bych šla do druhédo dítěte. Držím palce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.6.16 07:52
Napíši Ti to ze svého pohledu. Jsem mladší sourozenec postizeneho dítěte. Narodila jsem se neplánovaně po 15 měsících. Mamka rikala, ze druhé už nechtěli, protože se prostě báli. Už tenkrát věděli, ze sestra není zdravá. Podotykam, ze fyzicky je v pořádku, je mentálně postižena. Nevím, jak to brali a berou naší, ale pro me, je to těžké. Naším jsem to nikdy nepriznala, ale trápilo me to a trápí. Určité me to do života hodně poznamenalo. Prostě se s tím nedokazu smířit. Kdyby naší měli ještě další zdravé dite, asi by me to tolik netrapilo. Byli bychom na to dva, ale takhle jsem na to prostě sama a jako dítě se s tím člověk opravdu těžko vypořádává. Možná jsem třeba výjimka, ale já to nesu fakt těžce. Nedokáží se smířit s tím, ze nikdy nebudeme mít prostě ten opravdový běžný sourozeneckých vztah a čím jsem starší, tím cítím, ze bych zdravou sestru potřebovala do života víc a víc.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
16.6.16 07:57
Takže za me jediné ještě dvě další děti . Pak to bude přínos pro rodiče i pro děti.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
16.6.16 09:14
Mám mentálně postiženou tetu. Při těhotenství s ní babička utrpěla šok, protože jí zemřel nešťastnou událostí šestiletý syn. Potom měla ještě tři děti. Řekla bych, že to pro všechny bylo dobré, že měli ještě další děti. Ťeta žije v jednom zařízení, na prázdniny a na vánoce mám kam jet. Má se o ní z rodiny, kdo postarat. V rodině vyrůstala do konce školní docházky. Babička byla potom hodně nemocná a zemřela brzy. Já pracuji jako sociální pracovnice u lidí s mentálním a kombinovaným postižením a viděla bych to jako přínos pro ty rodiče, když zestárnou, že se má o to jejich dítě kdo postarat a zařizovat jeho záležitosti (nemyslím tím, aby o něj pečoval, ale třeba vyřizoval ty úřední věci, dělal opatrovníka a dohlédnul, jak je o něj postaráno). Pro ty rodiče je to potom hodně namáhavé a stresující, že neví, co s jejich dítětem bude, až se nebudou moci postarat a oni sami budou potřebovat pomoc. Navíc mají možnost prožít i ty jiné starosti a radosti. Ale je pravda, že pro to zdravé dítě to bude asi takový pocit, že je jedináček bez těch výhod a naopak s pocitem zodpovědnosti jako kdyby byl prvorozený.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Aktuálně na Instagramu
Podle rozsáhlé norské studie mají nejstarší děti v rodině v průměru vyšší IQ než jejich mladší sourozenci. Důvod? Najdete na Instagramu.
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
Jak znovu naučit na nočník
- 23.09.24
- Simona2121
