Přecitlivělé plačtivé 6leté dítě
- Fotoalbum (0)
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Dcera byla v 6 letech podobná, asi tedy v menší míře, ale taky často
brečela kvůli kravině, dokonce měla v těch 6 letech i období jakési
separační úzkosti, najednou nechtěla do školky, k prarodičům.
Psycholožka poradila trpělivě vydržet. Dnes jí je necelých 8 a je skoro
úplně jiná. Samostatná, pohodová, těší se na školu v přírodě,
kvůli kravinám rozhodně nebrečí. Spíš se občas tak předpubertálně
vzteká a odmlouvá 
Ale tak normálně
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Pětiletý syn je podobný. On tedy nebude precizní, ale zase má problém
se změnami. Třeba na jaře odmítá přestat nosit
punčocháče/podvlíkačky. Když jsem mu je všechny schovala, tak mě
z frustrace pokousal.
Včera brečel, protože došly kyselé okurky… Dalších 10 lahví je ve
sklepě, ale stejně brečel.
Když mu nešlo jezdit na kole, tak ječel, vztekal se.
Když mu něco nejde, tak odmítne pokračovat a brečí, že je hloupý, že mu
to nejde. Často chce ode mě oblekat, že mu to nejde.
Je to náročné. On je jinak veselý a pozitivní. Ale je hodně na mě
fixovaný a potřebuje své jistoty.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Áách jo, a já doufám u tříletého, že to každým dnem přejde. No to
jsme mě teda ale vůbec nepotěšily. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
No to si děláš srandu, šesti létá? 
Moje má 4 a půl a je to jako bys popisovala
ji. No jestli tohle bude trvat ještě další dva roky, tak některou z nás
odvezou do blázince 
. Já fakt myslela, že už to musí co nevidět
skončit 
. Na druhou stranu ráda slyším, že školu
zvládate. To je totiž pro mě největší strašák už teď.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Mám to samé, skoro 5ti letou. Taky jak není po jejím, nebo ji něco nejde spustí řev. Mě s tím neskutečne točí, nic si revem nezmuze, bud dovolím hned a nebo ne. Navíc se přidala hysterie, ta ještě par měsíců zpět nebyla. Jak se třeba rozbreci, ze není po jejím a začne do toho byt vztekla a já ji třeba chytnu za ruku aby se uklidnila, začne se ještě vic svijet a úplně vriskat jako bych ji něco dělala, ale já ji třeba jen držím za ruku…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Taky to znám. Když jsem to neustála a začala se na dceru kvůli nějaké
scéně¨ zlobit, bylo to ještě horší.
To že Tě to vytáčí, úplně chápu…
U nás zabralo to, že jsem se zklidnila já (dá to zabrat) a pak ji úplně
normálním hlasem podpořila, že je všechno v pořádku, každému občas
něco nejde, něco se nepodaří a když se u toho rozčiluje, je to ještě
horší. Prostě jakoby se nic nedělo.
Dcera se pak ještě chvilku zlobila, že ji něco nejde, nebo byla lítostivá,
ale bylo vidět, že to z ní spadlo…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Zkuste podpořit nervovou soustavu. Koupila bych dobrý rybí tuk s možná
i b-komplex. A zapracovat na sebevědomí. Chodí do nějakého kroužku? Má
možnost zažít sutuace, ve kterých je dobrá, lepší než ostatní?
Neúspěchy nějak moc neřešit a dlouze nerozebírat, za úspěchy, i malé,
přiměřeně pochválit.
Starší dcera je perfekcionistka, jak něco nejde hned napoprvé, je
rozhozená, neúspěch si hrozně bere. S věkem a rozumem se to lepší.
Chodí na atletiku, ale do oddílu, kde nejde o výkony a soutěže, ale spíš
o vlastní rozvoj, kamarády a dobrou partu lidí, kteří se neženou za
výkonem. Chodí i do tanečně/dramatického kroužku. Sebevědomí se jí
zlepšuje. Teď se přidala puberta, kdy o sobě pochybuje většina dětí,
tak je někdy na zabití, ale vidím vývoj k lepšímu. Chce to vydržet,
podporovat, nelitoval a hlavně milovat je. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Děkuju za reakce. Je fajn přečíst si, že i jiné děti prožívají podobné situace podobně. Vím, že se asi nedá nic jiného udělat, než se zklidnit a snažit se to vydržet, ale je to občas hodně těžké a někdy to nedám já a někdy manžel, ale křičet na ni je samozřejmě to nejhorší, co můžeme udělat, vím. Díky za podporu.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Mam takovou cerstve sedmiletou. Nerada zmeny, vsechno je problem, ze vseho je
litostiva nebo vztekla. Dost se to zlepsilo kolem toho sesteho roku, kdy jsem
mela pocit, ze se konecne vyloupla usmevava bezstarostna holcicka, ktera v ni
celou dobu byla schovana.
Jenze nastup do skoly je velka zmena, tak mame litostive a vztekle obdobi
zpatky. Jak se postupne adaptuje, je to lepsi, ale zase zacala po vzoru
kamaradek vykladat, ze ji vsechno nudi.. cokoliv ma udelat, ji vadi.. rikam si,
jestli mam vubec sanci prezit jeji pubertu 😁
Ale pomaha nekricet, chvalit, trochu navest jak s nejakou situaci
pracovat..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Kdo jiný by měl dítěti dopřát lásku a jistotu a pochovat ji, když to
potřebuje? Nevěřím, že děti něco dělají bezdůvodně a už vůbec si
neumím představit, že by kdokoliv vyjadřoval své emoce a pocity
bezdůvodně (i ten herec na jevišti má důvod…).
Z Vašeho vyprávění mám pocit, že jste na dceru poměrně náročná a
očekáváte od ní perfektní výkony. Mohu se samozřejmě mýlit, ale takto
to na mne působí. Možná je tak přecitlivělá, protože má strach
z neúspěchu. Z toho, že se jí něco nepovede. A ten strach může
pramenit z toho, že Vás nechce zklamat, že cítí to Vaše očekávání,
jak to dokáže, a to jí svazuje ruce a předem odsuzuje k neúspěchu.
Když se u dítěte ke strachu z něúspěchu přidá strach z toho, že bude
potrestáno, protože během plnění úkolu něco rozbije nebo nesplní to
dostatečně rychle, ude takové dítě mít strach udělat cokoliv. Třeba
i jen si učesat vlasy…
Co když ve škole necítí takový tlak na výsledky nebo je natolik
uzavřená, že si netroufne před spolužáky dát projev svým emocím, a
proto to pak všechno vyhřezne ven doma?
Spousta lidí nezvládá neúspěch a řekl bych, že s tím dokáží docela
obstojně žít. Lepší mi však přijde učit se neúspěch zvládat, protože
to představuje mnohem méně stresu a vede to k větší samostatnosti a
odvaze rozhodovat se. Základním předpokladem naučit se zvládat něúspěch
je podle mne úplné odbourání orientace na výsledek a soustředit se na
cestu. Tobě se něco nepovedlo? To nevadí, to se stává, pojď zkusíme to
znovu, určitě to příště bude lepší. Ani napodruhé se to nepovedlo? To
nevadí, já tě mám pořád furt stejně ráda, líbí se mi, že se snažíš
a nevzdáváš to. V životě taky nejde všechno hned napoprvé.
Nechci Vás soudit a následující otázku považujte, prosím, za řečnickou.
Když Vás vytáčí brek dcery, což je reakce na stresovou situaci a kdy od
Vás očekává maximální podporu, ale Vás to vytáčí, jak asi musí dcera
prožívat situaci, kdy se jí něco nepovede…?
Dávejte své dceři najevo lásku a nic od ní nečekejte. Neřešte, jestli
zvládne to nebo ono nebo jak se jí něco povedlo nebo nepovedlo.
A tak jako se říká, že nemáme dítěti negativně nálepkovat (jsi
nemehlo, nic nedokážeš,…), tak není dobré nálepkovat ani pozitivně (ty
jsi jedničky, ty máš talent, ty jsi šikula). Snadno se totiž může stát,
že tak jako děti s negativními nálepkami jsou ve stresu z toho, že nic
nedokážou a nebudou nikdy pochváleny, tak děti s pozitivními nálepkami
jsou ve stresu z toho, že o tu pozitivní nálepku přijdou a nikdo je pak
nepochválí… Takže méně chválit a více podporovat ve chvílích
neúspěchu a inspirovat dítě, aby to zkoušelo znovu a znovu, je podle mne
cesta ke zvládání neúspěchu. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Další podobná témata podle názvu
- Co když mají prarodiče jedno dítě radši?
- Časopis pro 3 leté dítě
- Ošetřovné na druhé dítě, když je žena na MD
- Sociální sítě a bezpečnost dětí (8-10 let)
- Jak to je při pobytu doma s dítětem, když jsem studentka?
- Jak zbavit dítě strachu
- 10 let vztahu, rozchod a konec života?
Dcera, 6 let, je od mala na mě velmi fixovaná. Málo z čeho má radost a pokud ano, nedá to najevo. A hlavně všechno je hrozný problém, kvůli kterému okamžitě hystericky brečí a musí se jít za mnou pochovat a uklidnit se (ne vždy to dávám v klidu, protože řvani, i když není důvod, mě občas vytáčí, ale snažím se to zvládat, jak se dá - obrátit to na vtip, vysvětlit, že se nic neděje, byť přísná, že na toto momentálně není prostor, nebo ji dát čas se vybrecet a uklidnit se atd. ) - je schopna brečet u každého kousku oblečení, že to nezvládne, že ji to nejde, u česání vlasů, že to zatahá, že ji nejde nasadit aktovka, že ji nejde zapnout zip, že se zlomila tuha, že je jí horko… Není nešikovna, myslím, že jiné děti jsou na tom stejně, ale když to nejde, zkusí to v klidu znovu, ona ne. Škola ji jde, bude typ precizní premiantky, která ale nebude zvládat neúspěch. Mám pocit, že neřvaní v ZŠ a kolektivu způsobuje napětí, které pak musí doma kompenzovat a brečet kvůli opravdu každé hlouposti. Znáte to někdo? Vyrostlo dítě z toho, nebo se v pubertě či dospělosti potýká s nějakými psychickými problémy? Díky za názor.