Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@Anonymní píše:
No dobře, napsalas mi tu svůj příběh, asis úplně nepochopila dotaz. Já nepíšu nic k tom, že mi šíleně vadí v ložnici. Mně jde právě o ten čas večer. Zaboha si nepůjde lehnout před desátou, pohádka jedna, druhá, je 11 a on pořád čumákuje. Když mu řeknu spi už, půjdu se umýt a za chvíli přijdu, 110× vyleze z postele, abych už teda šla. Samozřejmě manželský život 0 a taky bych si ráda něco udělala sama a ne mít děti od 6 ráno do půlnoci za krkem. Kdyby se jednalo o to, že půjde v půl osmé do té ložnice spát, tak to fakt neřeším jako problém.Že bych si to užívala, to nebudu kecat, neužívám. Mám jich za celý den už plné zuby. Rada se přitulíme a popovídám si, ale prostě nejsem stavěná na to, abych 15 hodin v kuse pořád kolem někoho skákala a bavila ho. Když řeknu chvíli počkej nebo nechej mě chvilku něco udělat, tak je za vteřinu mamííí
No můžu jenom doufat, že se to brzo zas uklidní, nic jiného mi asi nezbyde.
Tak bude hulakat mamii, ale maminka neprijde, pripadne budes vracet. A od 8 muze sedet v posteli a prohlizet si knizky, sam, byt potichu, pak 1-2 prectes a jdes spat. Nejak nastavit ty pravidla.
Taky to mám podobně, ale taky jsme najeli na kompromis. Jdu si s tříleťačkou lehnout a ležím tam s ní, dokud neusne, boji se usínat při tmě, takže si čtu na mobilu. Když začne dělat blbosti, ví, že odejdu. Musela jsem pár krát skutečně odejít, teď už ví, že to myslím vážně a stačí jenom pohrozit. Usíná 5-15 minut. Každopádně bych zrušila odpolední spaní, pár dní bude protivnej, ale pak si zvykne a začne usínat dřív a ty taky odfrkneš. Hlavně buď důsledná.
Náš nejstarší se spaním taky pořád vyvádí, a to mu už bude 5. Já ale miluji svoje volné večery, je to jediná chvíle během dne, kdy se můžu v klidu najít, umýt, dělat si, co chci. Takže bez debat se o půl osmé jdou čistit zuby, pyžamo, uklidit pokoj a zalehnout. Zpíváme písničky, pam dam pusu a jdu. A aby se necítil tak sám, tak za ním co pár minut chodím ho pusinkovat. Beze slov, bez světla… vždy jen vejdu do pokoje dám mu pusu, pohladim a odcházím. A za 3 minuty zase. Takhle to dělám až do doby, než usne. Dřív jsem s ním taky musela být celou dobu, než usnul, ale to mě opravdu nebavilo, byl to zbytečně promarněny čas. Takhle jsme spokojeni oba. On má moji přítomnost, i když jen částečně, a já si můžu dělat svoje.
Tak evidentně synovi vycházíš vstříc, což je moc dobře, ale tohle už je za tvou hranicí. To by měl syn vědět. Takže bych mu řekla, že ho nemůžu takhle dlouho večer uspávat, protože potřebuju mít večer ještě nějaký čas pro sebe a/nebo něco ještě udělat. Řekla bych mu, že přečtu např. x stránek nebo pohádek a pak půjdu vedle a budu dělat své věci. Nechala bych klidně otevřené dveře, svítit lampičku, pití na stolečku nebo cokoli, co by potřeboval, a prostě bych šla vedle a tam se věnovala své činnosti. Obvykle večer sedím u počítače nebo uklízím v kuchyni, peču buchtu, čtu si atd. Kdyby syn za mnou přišel, tak bych jen láskyplně zopakovala, že už půjdeme spinkat a odvedla ho do postele. A znova a znova. Pokud už by vylezl třeba popáté, začala bych mu to říkat přísnějším a naštvanějším způsobem s vysvětlením, že opravdu potřebuju čas pro sebe a ne ho neustále vodit do postele. Pokud by vylezl třeba poosmé, už bych jenom řekla, ať jde spát a nevodila ho do té postele a dělala bych svoje, koukala do počítače, šla si čistit zuby, do sprchy atd.
Potřebuješ docílit toho, aby pochopil, že jsi tam pro něj, ale máš také svoje potřeby a musíte na sebe brát ohledy navzájem.