Proč jsou učitelky neoblíbené?

@hanka.br. píše:
Aha. takže výmluvy. Jo, v pohodě, není mi do toho nic. Pokud je to delikátní, chápu, že se s tím chlubit nechceš.

Ty nechápeš. Já nejsem proti všem učitelkám, ale jen proti těm špatným.

Mám své důvody, proč chci lepší školství. Např. široká rodina.

@CHLAP.cz píše:
CO SE ŠPATNÝMI UČITELI?

http://www.ucitelskenoviny.cz/?…

Za závažný problém současného školství pokládám fakt, že se nijak nezabývá výrazně špatnými učiteli. S oblibou mluvíme o tom, jak jsou děti stále nevychovanější, a že se jim rodiče příliš nevěnují. O podílu špatných učitelů ani slovo. Netroufám si příliš spekulovat o jejich počtu, můj odhad je, že jde o dost malé procento (5-8 %?). Přitom však jejich vliv pokládám za nepoměrně významnější. Jsou to podle mého názoru právě oni, kdo výrazným způsobem kazí pohled veřejnosti na školní vzdělání, poškozují reputaci škol i učitelské profese, jejich činy posilují mediální obraz, že se v českém školství po roce 1989 nic nezměnilo. Setkávám se hojně s výchovnými poradci, učiteli, rodiči a informací o hlouposti, nadutosti, netolerantnosti, lidské malosti, mstivosti, lenosti některých učitelů slyším dost a dost. Někdy mi zůstává rozum stát, že je něco takového možné v 21. století. Při posuzování činů těchto učitelů se přitom vůbec nejedná o věc názoru nebo snad rozdílný úhel pohledu. Například pro učitele, který vychovává děti ponižováním, znevažuje vše, co se jim líbí, povzbuzuje je k lepším výkonům urážkami, vysmívá se jim, je vulgární, nemohou být nejmenší slova omluvy. Právě učitel je obvykle pokládán za klíčového činitele školní edukace, nikoli učebnice, technické vybavení tříd, ministerstvo apod. Ve výzkumech se ukazuje, že učitel prokazatelně ovlivní úroveň výsledků dítěte na několik dalších let. Proto také nečinnost příslušných školských orgánů v této oblasti má fatálnější následky než fakt, že třeba v některé učebnici je snad méně vhodný dílčí obsah nebo že ve škole jsou zastaralé počítače.
Do diskuze o špatných učitelích se nicméně nikomu moc nechce. Jeden důvod je zcela utilitární. Kým bychom nahradili ty, kteří by eventuálně museli ze školství odejít? Zejména kdyby se mělo jednat o kvalifikované učitele, navíc v regionu, kde je polovina učitelů nekvalifikovaných! Měli bychom proto uvažovat prvotně o méně radikálních způsobech přístupu k učitelům se špatným chováním a jednáním. Školství by mohlo více důvěřovat vlastnímu poslání a pokusit se takového učitele naučit pracovat korektněji, dovést ho k lepšímu zvládnutí managementu třídy, sociálních a komunikačních dovedností, didaktiky předmětu a koneckonců i celkově zlidštit jeho přístup a chování. Nestačilo by k tomu, aby takový učitel byl z rozhodnutí ředitele a s podporou další moci úřední nucen povinně znovu (dále) se vzdělávat? Vždyť i zákoník práce a školské předpisy hovoří o povinnosti učitele prohlubovat a udržovat si kvalifikaci. V indikovaném případě bych doporučoval větším dílem ve volném čase a za jeho vlastní prostředky. Rozhodně však ne za trest, ale například proto, že postupy, které byly dostačující před třiceti roky, dnes rozhodně nevyhovují a je nutné je inovovat. K tomu je ovšem vhodné, aby samotný ředitel představoval odbornou i lidskou autoritu a sám neměl pokřivené názory na edukaci dětí, aby dokázal porozumět a odborně i lidsky přesvědčivě zdůvodnit, proč je nutné, aby se konkrétní učitel vzdělával. Je totiž jednoznačně věcí ředitelů, aby se s problémem špatně se chovajících učitelů vypořádali. Pokládám za naprosto nepřijatelné, aby ředitel s krčením ramen řekl rodičům, že ví, že učitel má s dětmi problémy, že je nezvládá, ale že už je před penzí nebo že má bohaté zkušenosti, má osobní problémy a že za něho nemá náhradu… Škola není pro zaměstnance ani zaopatřovací ústav ani psychoterapeutické zařízení. S oblibou je rovněž jako argument používaný v této souvislosti nicneříkající bonmot, že někteří žáci (rodiče) jsou s konkrétním učitelem nespokojení, zatímco jiní spokojení a že není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. Stejně vděčná a současně neodpovídající skutečnosti jsou tvrzení, že vůbec neumíme říct, který učitel je dobrý a který špatný, že v každé profesi jsou dobří a špatní, že pedagogické fakulty vybírají nevhodné studenty a následně je špatně připravují.
Posoudit kvalitu učitele je nepochybně náročný úkol. Vzhledem k rozmanitým uživatelům i jejich různým požadavkům na způsoby vzdělání ve škole není příliš jasné, jaká máme preferovat kritéria hodnocení. Pak i velmi odlišné edukační cesty a přístupy jsou v konkrétním kontextu z odborného hlediska možné a fakticky přijatelné. Navíc se někdy zdá, že současnost pěstuje výrazný relativismus i ve výchovných a vzdělávacích přístupech, takže to pak vypadá, že je vlastně možné a dokonce správné úplně vše, co děláme. Na druhé straně přece jen existují orientační body, které umožní jednoznačně zachytit nejvýraznější nedostatky. Přitom je třeba vždy vycházet z konkrétních činů a reagovat na ně. Učitel může být kvalitní, ale dělá (udělal) něco špatně.
Jeden vhodný způsob posouzení nejvýraznějších prohřešků je, zda učitel postupoval lege artis (zhruba: podle současných odborných poznatků v podmínkách, které má k dispozici). Pedagogika i psychologie se názorově vyvíjejí, zvětšuje se i poznatková základna. Posouvají se i pohledy na to, co je správné, vhodné, účinné, co vyhovuje dítěti i učení. Pravda, někdy se i dílem vracíme k dříve opuštěným postupům, jenže to lze dopředu jen velmi obtížně předpovídat. Nicméně v aktuální době se pokládají za obvyklé, přiměřené, správné a odpovídající stavu poznání určité postupy, ze kterých by učitel měl vybírat a vycházet ve své činnosti.
Učitel si nemůže vymýšlet libovolně své vlastní pojetí psychiky dítěte, jeho potřeb a jejich uspokojování. Ani samotné zkušenosti nejsou dostačující. Musí načerpat poznatky z existujícího poznání, z příslušné literatury nebo z odborného vzdělání a s nimi pak konfrontovat své edukační záměry. Dnes existuje nepřeberné množství poznatků o dítěti, z nichž vyplývají určité pedagogické přístupy a postupy. Podobně mnohem více rozumíme i vhodným rolím učitele, kvalitě jeho fungování. Nejde přitom o tlachání o ideálních vlastnostech a chování učitele, které nutně skončí povzdechnutím, že takový učitel ve skutečnosti ani neexistuje. Jde o reálné poznatky a realistická opatření. Např. již na konci 60. let minulého století analyzoval americký pedagog Jacob Kounin videozáznamy z výuky ve třídách, aby zjistil, jaké jednání učitele je spojeno s kázeňskými problémy žáků. Dospěl k několika výsledkům, které charakterizují učitele ve třídách, ve kterých dochází jen k minimálním ztrátám času kvůli nevhodnému chování žáků. V jeho závěrech nacházíme použitelné praktické rady i dnes:
1. „Má oči vzadu“ – má neustále přehled o tom, co se děje za jeho zády.
2. Je s to zvládat najednou víc než jednu činnost: řeší nevhodné chování jednoho
dítěte a současně sleduje žáky, kteří pracují.
3. Plynule přechází od jedné aktivity ke druhé.
4. U jedné aktivity zůstává jen tak dlouho, jak je nezbytné.
5. Svá sdělení šíří jako vlny – sdělí je jednomu žákovi, ví však, že informaci přijmou další žáci.
Pokud chce učitel postupovat výrazněji odlišným způsobem, než je v dané době obvyklé, měl by si ho nechat schválit jak odborně, tak nadřízenými a uživateli (rodiči). Jestliže následně použije takový korektní a schválený postup a dojde k problému, je povinností nadřízených i odborníků se za učitele jednoznačně postavit a hájit ho. V medicíně je tento postup zcela obvyklý. Jestliže nastane problém, vždy by se tedy v první řadě mělo zkoumat, zda učitel postupoval v souladu s předpisy a zároveň podle obvyklých nebo jen ad hoc schválených odborných postupů. Například dnes rozhodně není lege artis na děti křičet, vysmívat se jejich byť faktickým nedostatkům, znevažovat jejich neschopnost naučit se rychle novou látku. Argumentem pro nevhodné jednání učitele nemůže být, že si to děti zasluhují, že na ně nic jiného neplatí, že se tento postup mnohokrát osvědčil, že učitel je taky jen člověk, že děti se chovají hrozně, že celá společnost hrubne apod. Při použití těchto postupů nemá učitel šanci hledat obhajobu. Lidsky je možné ho pochopit, ale to je vše. Podobně bychom měli činy učitele vztahovat k naplňování požadavku školského zákona, podle kterého škola, tedy učitel, dbá o tělesné a duševní zdraví dětí.
Jestliže MŠMT zavedlo od září 2010 doplňující vzdělávací obor Etická výchova a očekává, že přispěje ke zlepšení situace ve školách, bude působit zcela kontraproduktivně, když se v jedné hodině budou žáci učit slušnému jednání nebo jak přijímat odlišnosti druhých lidí a druhou hodinu jim jiný (nebo dokonce stejný) učitel bude prakticky demonstrovat hulvátství a netoleranci. Psychologie učení má velmi dobře prozkoumáno, že obvyklá školní výuka (byť činnostní) mívá menší váhu než působení životních vzorů a faktické činnosti. Jde tedy o to, aby nikdo ve škole nešel svými činy proti vyučované etické výchově. Proto by nejprve měli být v praktické etické výchově důkladně proškoleni všichni učitelé a nejen ti, kteří budou etickou výchovu vyučovat.
Existuje velmi vhodný princip pro ovlivnění jedince, podle kterého se zaměřujeme a posilujeme vše pozitivní a věříme, že dobré získá větší prostor, který následně nezbude na nevhodné jednání a chování. Podobně například při videotréninku interakcí soustřeďujeme pozornost na vše, co se učiteli při výuce daří. Jenže tento postup není vhodné uplatňovat v případě výrazně a dlouhodobě špatně se chovajících učitelů.
Nezanedbatelnou roli by mohl sehrát i standard kvality profese učitele, který však již zhruba rok a půl úspěšně spal na ministerstvu školství. Podobně nám schází etický kodex učitele. Při pregraduální výuce učitelů i v rámci celoživotního vzdělávání by měl být větší důraz položen na management třídy, ve kterém existuje množství reálných postupů, jak má učitel předcházet a vyrovnávat se s náročnými situacemi ve třídě.
Důležité je, aby školství před problémem špatných učitelů nestrkalo hlavu do písku s případnou argumentací, že se tím ještě zhorší pozice učitelů ve veřejnosti a všeobecné povědomí o školství. Nemalá část nepravostí se stejně stane předmětem zájmu médií a mezi rodiči se šíří obvykle ve zkreslené podobě rychlostí blesku.
Václav Mertin, dětský psycholog

TLDR ze zahraničí tuhle zkratku určitě znáš.

@hanka.br. píše:
No vida, ani to nebolelo. Ještě by bylo fain, kdyby ses rozhlédl kolem sebe, vykašlal se na články a díval se po těch pozitivních věcech. Případně ses pokusil být objektivní, vykašlal se na útoky a vedl diskuzi bez arogance. S kým jiným bys tohle chtěl probírat, než s učiteli - pokud se k nim ovšem nebudeš chovat jako zastydlý puberťák. Ono to totiž dost odráží i způsob komunikace s učiteli a jejich názor na ně obecně. Když se chováš k někomu jako blbeček, samozřejmě ti to vrátí na stejné úrovni. Pak můžeš sice brečet, že se k tobě lidé(učitelé) chovají tak a tak ale jsi to ty, kdo si o to řekl. Kdo jedná slušně a na úrovni, problémy obvykle nemá ani s učiteli ani s lidmi obecně.

Opravdu se nestačím divit. Jsi vůbec kantorka?

A bude hůř - pocítí to mnozí:

Chybí 5000 učitelů. Zatím to znají hlavně učiliště, brzy to můžou zjistit i prvňáčci

http://www.blesk.cz/…rvnacci.html

@hanka.br. píše:
Proč bych nemohla být? Že jsem mimo svou třídu použila slovo blbeček? To nemyslíš vážně, nebo fakt ano?

Zase nepochopila. Ale nevadí…

Tady něco pozitivního, ČS zase obsazuje 1. místo. Dál už nejde klesnout - může se to jen zlepšovat. 

https://refresher.cz/…-a-Slovensko?…

Byla zveřejněna studie, která nám moc nelichotí. Čeští a slovenští učitelé si podle ní přijdou na vůbec nejméně peněz ze všech zkoumaných zemí.

@CHLAP.cz píše:
Opravdu se nestačím divit. Jsi vůbec kantorka?

A bude hůř - pocítí to mnozí:

Chybí 5000 učitelů. Zatím to znají hlavně učiliště, brzy to můžou zjistit i prvňáčci

http://www.blesk.cz/…rvnacci.html

A proto bys povyházel 80% současných učitelů, že?

Hele, pamatuješ si vůbec, co za výslinty jsi tu postupně vyperlil? Tohle jsi psal včera nebo předevčírem…

@CHLAP.cz píše:
Kdyby lidi jako já pracovali na MŠ už dávno by neschopní kantoři ve školství nepracovali. 

Jen by mě zajímal výzkum, kolik % kantorů by bylo potřeba propustit? 

50% nebo 80 %??? To opravdu netuším. Podle zhoršujících se výsledku i v mezinárodním srovnání bych odhadoval těch 80 %.

…

Ty si fakt nevidíš do pusy, pane „učitelky neumí naučit pracovat s textem“.  

@CHLAP.cz píše:
Samozřejmě měli být propuštěni v době krize. Nyní se jich už nezbavíme.

Ty jsi fakt naivní hlupec, člověče.

@CHLAP.cz píše:
Příběh opravdového člověka: 

Rodina mého kamaráda: matka učitelka, otec ing. - 2 synové.

Učitelská máma všechny tak doma peskovala, až se s ní manžel rozvedl (odstěhoval se, až synové dokončili ZŠ.

Oba synové mají učňák, koktají (učitelka je tloukla do hlavy) a oba jsou svobodní a bezdětní v pokročilém věku. Mají strach ze společného vztahu.

Manžel se oženil s krásnou a hodnou ženou, se kterou je mu fajn.

Máma učitelka zůstala úplně sama a nikdo z rodiny jí nenavštěvuje.

Některé úči jsou pro společnost katastrofou.

to je super- a neznáš nějakou prodavačku, jeřábnici, soudky, policajtku…, které se podobným způsobem rozbilo manželství?