Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@PenelopaW
Tak presne takhle jsem to mela ja..celou dobu jsem rikala jak deti nechci, pak jsem se rozesla s partnerem, nasla jineho a najednou jsem strasne zatouzila je mit a to prave s nim ![]()
Já bych nenapsala, jako důvod mít dítě co napíšu, ale spíš co vidím okolo…
Asi to, mít pak radost i z vnoučat, mít okolo sebe nějaké lidi co prostě člověk má rád, protože pak když je člověku víc let- důchodový věk, tak je prostě opuštěný.
Já okolo sebe viděla víc,, drsňáků, co pak zůstali sami, a prostě toho pak litovali..
Pokud třeba nechceš mít děti, tak to dej na váhu, s tím, že pak budeš třeba celé dny sedět sama třeba na stáří u televize.. Nebudou děti, vnuci- partner.. to člověk nikdy neví, třeba se rozvedeš, třeba bohužel přijde nemoc. atd..
Samozřejmě mluvím o věku důchodovém, ne třeba v 50 letech..
@Zdeňule95 píše:
Jů, to byla rychlost, tolik odezvy jsem ani nečekala, díky!
Až mám skoro strach napsat věk. Je mi 24, ale dost často si připadám starší (to často slyším i od okolí, co se týče „dospělosti“ či „vyspělosti“, nebo jak to nazvat)
Partnera opravdu miluji, ale vůbec nemám pocit, že by dítě byl nějaký další „levl“.
Když si položím otázku „Proč?“, žádný důvod tam není. Veškerá negativa, která slyším a vidím kolem sebe, naprosto převálcují pozitiva, která z mateřství vychází.
A že se to po 30 změní? To mi připadá ještě tááák daleko, do té doby z toho zcvoknu
Taky jsem to tak měla, ve 24, je to normální a v poho takhle uvažovat. Taky mi přišlo jako sci-fi mít dítě. Nejdřív jsme chtěla dodělat VŠ. Pak přišlo moc starostí s nemocemi rodičů, hodně úmrtí kolem, starosti, přítel to nevydejchal a utekl za jinou atd. Pak člověk budoval zázemí, hodně jsem cestovala a nechápala furt, proč bych měla mít dítě a proč se mě na to třeba někdo ptá. No a první myšlenka na dítě padla až v 35, až když jsem potkala staršího chlapa, se kterym si fakt moc pasujem. Došlo mi, že je skvělej a já že pokud chci děti, musim se ho narovinu zeptat a buď to ukončit nebo do toho jít po hlavě. Je mi 36, pracujeme na tom necelý rok. Buď to půjde nebo ne. Jako až teďka jsem fakt dospěla do stádia, ano, chci dítě. Ale už mám konečně pocit, že mám co předat, naučit a užít si to podle svého, neobracet každou korunu. Kdyby dítě po mě někdo chtěl třeba ve 30, utekla bych a klapala si na čelo. To jsem udělala i když jsem byla požádána o ruku, nechci se vdávat a to platí stále. Nelam si s tím hlavu. Buď to přijde nebo ne. Žádný výčitky nebo stres. Stejně mám i teď pocit, že matky kolem… no že to budu dělat fakt jinak. Že jsou málo akční, že jejich děti jsou nevychovaný, že to nezvládaj. Ale je to jen o tom, jaký si to člověk udělá, takový to bude mít.
Každopádně pokud přítel tlačí, promluv si s nim o tom narovinu. Jestli je to jeho touha, tak ať hledá jinde jinou ženskou. V tomhle moc kompromis udělat nejde. Tady je jen ano nebo ne. Ale za mě je ve 24 fakt ještě moře času se tim tak zabejvat. Užívej života.
@Popokatepetla píše:
Protože ten pocit, když za tebou tvůj pětiletý syn/dcera přijdou, chytnou tě kolem krku a řeknou „maminko miluju tě nejvíc na světě“ je prostě nenahraditelný?
@Mallorka píše:
Nikdy nebudeš nikoho tak milovat jako svoje děti. Láska k dítě ji neskutečná a nejde si to ani představit, jaký to jeZtráta spánku není navždy a ty peníze, co ty děti stojí, tak věř, že je za ně utratís ráda. Jinak věcné mladí, zamilovaní nebudete, život se posune dal. Pak bys taky v padesáti mohla začít litovat, že jsi zůstala sama. Jdi do toho, určitě budeš nakonec stastna
tohle je hrozne nadnesene…ze to tak mas ty neplati rozhodne pro vsechny.
Nekdo to proste tak neproziva ani mu to neprinasi extra stesti, i kdyz je rad ze deti ma.
@Anonymní píše:
Možná to mám i z dětství, jsme 4. Nemůžu si stěžovat na týrání nebo psychickou újmu ale. Vše vždy poděděne po ségře. Jak ja si přála mít to nové oblečení, aktovku, pouzdro a další věci já. Dovolená - nikdy u moře, vždy po ČR, studium - na to bohužel nebylo. Takže i z toho důvodu chci 1 mimčo. Naším nic nevyčitam sourozence miluji ale já to chci jinak. Bohužel v této době jsou finance důležité
Tohle jsem předtím neviděla - ale trochu jsem tě takhle s dovolením odtipla
. Jo, chápu. My byli dva a jel u nás sekáč a to je asi přece jenom lepší, než dostat, co odnosil sourozenec. Jakože… Psychologicky
. A na důležité věci se peníze vždycky našly, i když někdy třeba u prarodičů - ale asi to pak postupně zformovali zase můj postoj, že to opravdu důležité se zaplatí a nedůležité je prostě… Nedůležité. Kdyby mě to obralo o vzdělání nebo zásadní zkušenosti, je možné, že bych to viděla víc jako ty. Joj, dětství s námi prostě cvičí, že? ![]()
Na detech je mimo jine (a ze je milion dalsich duvodu) krasne to, ze nas motivuji pokracovat a vydat ze sebe to nejlepsi a take se na vse nevybodnout, kdyz ae stane nejake nestesti.
Protože pak aspoň poznáš, co je to život a nebudeš už nikdy dělat vyrvál z toho, že ti manžel nesklopil prkýnko na záchodě - budeš ráda, když nebude rozbitý, posr..ý, pomalovaný a že budeš mít aspoň chvíli klidu si tam posedět. ![]()
@Šťastnýčtyřprocentní píše:Čistá pravda!
Protože pak aspoň poznáš, co je to život a nebudeš už nikdy dělat vyrvál z toho, že ti manžel nesklopil prkýnko na záchodě - budeš ráda, když nebude rozbitý, posr..ý, pomalovaný a že budeš mít aspoň chvíli klidu si tam posedět.
@Anonymní píše:
Taky jsem to tak měla, ve 24, je to normální a v poho takhle uvažovat. Taky mi přišlo jako sci-fi mít dítě. Nejdřív jsme chtěla dodělat VŠ. Pak přišlo moc starostí s nemocemi rodičů, hodně úmrtí kolem, starosti, přítel to nevydejchal a utekl za jinou atd. Pak člověk budoval zázemí, hodně jsem cestovala a nechápala furt, proč bych měla mít dítě a proč se mě na to třeba někdo ptá. No a první myšlenka na dítě padla až v 35, až když jsem potkala staršího chlapa, se kterym si fakt moc pasujem. Došlo mi, že je skvělej a já že pokud chci děti, musim se ho narovinu zeptat a buď to ukončit nebo do toho jít po hlavě. Je mi 36, pracujeme na tom necelý rok. Buď to půjde nebo ne. Jako až teďka jsem fakt dospěla do stádia, ano, chci dítě. Ale už mám konečně pocit, že mám co předat, naučit a užít si to podle svého, neobracet každou korunu. Kdyby dítě po mě někdo chtěl třeba ve 30, utekla bych a klapala si na čelo. To jsem udělala i když jsem byla požádána o ruku, nechci se vdávat a to platí stále. Nelam si s tím hlavu. Buď to přijde nebo ne. Žádný výčitky nebo stres. Stejně mám i teď pocit, že matky kolem… no že to budu dělat fakt jinak. Že jsou málo akční, že jejich děti jsou nevychovaný, že to nezvládaj. Ale je to jen o tom, jaký si to člověk udělá, takový to bude mít.Každopádně pokud přítel tlačí, promluv si s nim o tom narovinu. Jestli je to jeho touha, tak ať hledá jinde jinou ženskou. V tomhle moc kompromis udělat nejde. Tady je jen ano nebo ne. Ale za mě je ve 24 fakt ještě moře času se tim tak zabejvat. Užívej života.
Přeji ať to vyjde s tou výchovou
já měla vlastně podobný názor jako Vy. A vždycky jsem razila heslo, že moje dítě bude vychovaný. Bohužel realita je pak někde trošku jinde, ale to poznáte až Vám bude doma běhat tak rok a půl starý dítko
ono je to totiž kus od kusu, moje dcera je od malička strašně náročná, počínaje kolikama, refluxem, urputným vztekáním a ječením už od narození, velkým nespavcem, naopak syn je pohodář, miminko za odměnu, pořád se jen směje, neječí, nevzteká se a já mám takový pocit, že si to ponese sebou dál a že to s ním bude o dost jednodušší než s dcerou. Jasný, maminky, které mají takové dítko třeba první a žádné jiné, to prostě nikdy nedokážou pochopit. Uvidíte, jestli se dočkáte takového, avšak pokud budete mít smůlu a dítě bude dost temperamentní a bude to s ním už od narození složitý, tak bych Vás pak chtěla slyšet, jak se Vám daří výchova. Jak říkám, já jsem si před dětmi myslela to samé a asi mi to bylo souzeno, abych měla jedno dítě zlobivé, abych poznala realitu a že se s tím opravdu nedá nic dělat, i když bych strašně chtěla.
@czpepik píše:
Nutit se do toho nemusíš.Taky jsme to odkládali - než se někam podíváme, než našetříme, nechtělo se nám do toho.
A pak to nešlo, trvalo nám pět let, než se zadařilo. S tím už se nic dělat nedá.
No a zpětně? Šli bychom do toho mnohem dřív. Ne kvůli tomu, že se nedařilo, ale ty zážitky a „užívání“ si volnosti nám přijdou jako promarněný, proplýtvaný čas vyplněný nedůležitou vatou.
Učit děti objevavat svět, první slova, krůčky, jejich koníčky, jít jim příkladem, snažit se jim dát do života to nejlepší, to je pro mě vrcholný životní zážitek. Zatím nekonečná jízda, která mě neskutečně naplňuje a baví.
Čert vem kina, divadla, koncerty, hospody, závody, potápění na Havaji, horské tůry, technologické hračky. To je pro mě hraní si zastydlýho puberťáka, prázdná vata, zabíjení života, jen abyto tak nějak uteklo.
@snee píše:
Já třeba chtěla děti co nejdříve, a to z důvodu, že odrostou a budu mít někoho s kým půjdu do divadla, s kým půjdu do kina, a hlavně někoho, kdo ke mě patří a až budu stará, tak budu mít někoho na koho se budu moct obrátit, až budu potřebovat pomoct..na Vánoce budu moct, kde být a ač se stane cokoli, děti tu budou pro mě a ja pro ně, alespoň doufám. Myslim si, že k tomu teprve dojdeš, teď nic nehroť a věř, že děti jsou smyslem života, i když ti to teď tak nepřijde
to je docela predcasna uvaha ![]()
Hele, jak pravil klasik - lidí je na světě jako s.. ček, Kefalín. Mít deti není povinnost, pokud je nechceš, neměj je, planetě uděláš dobře.
Já děti mám. A proč je mám? Protože jinak by to už byla nuda, každý den do práce, tam plnit procenta, v pondělí cvičit, v úterý víno s kámoškou, ve stredu sauna s manželem. V zimě o víkendech v horách, na jaře a na podzim nějaká exotika, v létě vht, kolo. A tak pořád dokola dalších 30 let (pokud nepřijde nějaká katastrofa). Jak tu někdo psal, je to taková vata na vyplnění života. Děti tomu ovšem dají zase jiný rozměr. Já třeba doufám, že si v dceři vychovám spřízněnou duši a budeme k sobě mit tak blízko, jako mám je své mamce.
@Santa Juana píše:
Hele, jak pravil klasik - lidí je na světě jako s.. ček, Kefalín. Mít deti není povinnost, pokud je nechceš, neměj je, planetě uděláš dobře.Já děti mám. A proč je mám? Protože jinak by to už byla nuda, každý den do práce, tam plnit procenta, v pondělí cvičit, v úterý víno s kámoškou, ve stredu sauna s manželem. V zimě o víkendech v horách, na jaře a na podzim nějaká exotika, v létě vht, kolo. A tak pořád dokola dalších 30 let (pokud nepřijde nějaká katastrofa). Jak tu někdo psal, je to taková vata na vyplnění života. Děti tomu ovšem dají zase jiný rozměr. Já třeba doufám, že si v dceři vychovám spřízněnou duši a budeme k sobě mit tak blízko, jako mám je své mamce.
Hmm, tak to bude zeťák strašně rád, když budeš blízko své dceři - nejlépe v jednom bytě natrvalo, že? ![]()
@Zdeňule95 az ti manzel bude za 10 let pri kazdem zpozdeni rikat natesene ze jsi tehotna a ty budes ve stresu a doufat ze ne, teprve tehdy muzes byt presvedcena ze deti nechces…pro me prisla vlna chteni asi v 27,uprkem muze za karierou po 4mesicich i presla a uz se nevratila, obavam se, ze se ani nevrati, nemam k detem vztah, a ani netouzim po jejich pritomnosti (deti mi celkove vadi, respektuju synovce a neter, ale tim to pro mne konci) zadna touha je chovat, ci si snima hrat…proste je mi to cizi…manzel o tom vi a tezko se s tim smiruje, ale moznost volby ma. Nejsem s to, se na ukor jeho pocitu uvrtat do neceho co nechci a nemam rada, kdyz nekdo hlasite presvedcuje sam sebe, ze deti nechce aniz by vazne vedel o cem mluvi..takze dokud o tom nemluvis verejne… dej tomu cas…jestli se vyjadrujes timdle smerem i v okoli ze zkusenosti z okoli kamaradek vim jiste ze ten cas teprve prijde.😌 ale uzivej zivota, jsi jeste mlada 💃 😀
@Zdeňule95 píše:
Zdravím všechny. Vím, že toto téma tu již párkrát bylo. Ale chtěla bych poprosit o radu speciálně pro moji osobu.
Mám dlouholetého partnera. Vím, že on by dítě chtěl, ale není to momentálně středobod našeho zájmu. Já až tak moc nadšená z dětí nejsem.
Představy, co všechno to obnáší, jsou pro mě naprosto děsivé. Myslím, že se o tom příliš nemusím rozepisovat, důvody jsou asi u všech stejné (bude to spousta starostí, nula soukromí, málo spánku, spousta peněz…, asi tak ve zkratce).
Zkoušela jsem všechno možné, přijít na to, proč nejsem jako ostatní ženy, které se na to těší a po pár měsících vztahu už si sní o tom, jak budou vozit kočárek. Nevím, jediné, co mě napadlo, tak špatné zkušenosti z dětství, kdy máma byla na všechno sama. Řešila jsem to s kamarádkami, s psycholožkou. Bez úspěchu. Četla jsem si na internetu 1000 a 1 důvod, proč mít děti. Ale důvody jako - zanechat po sobě DNA, nebýt sobecký, dát někomu život, někoho něco učit, něco předat… to pro mě vůbec důvody nejsou. Nad všemi pokrčím rameny, a řeknu si: no a co jako?
A rady ve smyslu - musíš ještě dospět, vyzrát, jednou je chtít budeš… to je jaksi k ničemu. Protože já se nedokážu udělat o deset let starší, žiji tady a teď a trápí mě to každičký den. Představa, že se do toho budu muset někdy nutit jen kvůli partnerovy, je hrozná.
Předem děkuji za pomoc!
Zdravím,
Chtěl jsem se rozepsat naprosto brutálním způsobem a dát tak průchod svým emocím, ale pal to čert…
Mít děti je další přirozenou životní etapou a rozhodnutí je mít je obrovská odpovědnost. Tuto odpovědnost na sebe bere člověk vyzrálý/dospělý. Pokud nejste dostatečně vyzrálá tak si dáváte tyto otázky a snažíte se zůstat ve svém pohodlném světě bez povinností a odpovědnosti.
Nechci psát dál takže taková otázka…
Co kdyby takto uvažovali vaši rodiče?
No a jelikož nebyli sobci tak vy můžete být. Směšné…