Proč mít děti?

A kolik ti je let, takhle jsem uvažovala do 30.Ted v 34 se snažíme a nejde to a najednou mám strach zůstat bezdetna. Přesně jak píšeš ty taky jsem nikdy nechtěla ti co mi říkali jak je to úžasné tak to byly zrovna maminy uhoněne, naštvané na život, furt jsem poslouchala jak se nevyspí, jak musí žehlit, vařit, kojit, vztah je doprčic atd ale člověk postupně dospěje a tak nějak vím že nebudu ta věčně naštvaná mamina. Chci mít jen 1 dítě a užívat si manželství a mateřství, taky ze mně nikdy nebude matka pluku s 5 dětmi u plotny 

A kolik ti je? Určitě bych neměla děti jen kvůli partnerovi.

Nevím, kolik Ti je let a nakolik hrozí, že Ti „utečou“ biologické hodiny. Ale to, co popisuješ, jsem slyšela od hodně kamarádek a u většiny z nich se to nakonec najednou přehouplo a děti mají a jsou spokojené. Samozřejmě, že dítě je velká životní změna a je to taková darda, že kdyby lidi věděli, do čeho jdou, tak si ty děti kolikrát neudělají, anebo rozhodnutí reprodukovat se ještě odloží . Ale je to taky radost a pro mě to bylo velké přehodnocení životních hodnot. Uznávám ale, že u prvního dítěte, a to jsem ho chtěla, jsem hodně bojovala hlavně se ztrátou vlastní autonomie. Nicméně, proč reaguji na Tvůj příspěvek: Před svým současným partnerem jsem měla 10letý vážný vztah. Vždy jsem si říkala, že děti chci, ale bylo to pro mne něco abstraktního, co jsem si nedovedla představit, bylo to „někdy“ bez nějakého konkrétního termínu a necítila jsem žádnou niternou potřebu si děti dělat. Spíše jsem si hledala racionální argumenty, proč ne (musím dostudovat, sehnat si práci, být zajištěná,…). Pak jsme se rozešli, já potkala svého současného muže a téměř ihned jsem věděla, že S NÍM děti chci. Takže to nemusí být nutně o tom, že bys byla nevyzrálá, nepřipravená, ale že Tvůj partner není ten, s nímž bys děti chtěla mít. Samozřejmě ale netvrdím, že tomu tak nutně musí být. Moje kamarádka měla také dlouholetý vztah (rozpadl se relativně čerstvě), partner ji tlačil do dětí (to mě můj ex taky), ale nedokázala si to absolutně představit. A teď, čerstvě po rozchodu, také říká, že s ním je prostě mít nechtěla…
Abych to uzavřela… jak jsem psala, nevím, kolik Ti je let, jak dlouho jste spolu apod. Ale pokud to tak necítíš, tak bych si děti z povinnosti rozhodně nepořizovala, protože i když se partner zapojí maximálně, bude to hodně na Tobě, minimálně těhotenství a porod . Dítě je závazek a znám v okolí holky, co otěhotněly nechtěně, chtěly se věnovat kariéře, ale partner děcko chtěl, které pak s tím hodně dlouho bojovaly, že se musely omezit na úkor dítěte, které sice milovaly, ale nabouralo jim jejich představy a plány. Proto bych asi ještě počkala, jestli to přijde, nepřijde, jak se co vyvrbí. Za rok klidně může být všechno jinak (nikoli nutně s výměnou partnera, ale hodiny se třeba rozezvučí .

@Anonymní píše:
A kolik ti je let, takhle jsem uvažovala do 30.Ted v 34 se snažíme a nejde to a najednou mám strach zůstat bezdetna. Přesně jak píšeš ty taky jsem nikdy nechtěla ti co mi říkali jak je to úžasné tak to byly zrovna maminy uhoněne, naštvané na život, furt jsem poslouchala jak se nevyspí, jak musí žehlit, vařit, kojit, vztah je doprčic atd ale člověk postupně dospěje a tak nějak vím že nebudu ta věčně naštvaná mamina. Chci mít jen 1 dítě a užívat si manželství a mateřství, taky ze mně nikdy nebude matka pluku s 5 dětmi u plotny

S tím nevyspání, kojením, vařením, žehlením mají pravdu a to je tak 20 % z toho, co to obnáší, teda pokud máte mimino trpící na koliky a reflux… Já teda vaření a žehlení přenechala manželovi, máme od sebe děti 11,5 měsíce. Momentálně 17,5 měsíce a 6 měsíců a opravdu padám na hubu ale myslím si, že až děti povyrostou, tak se to zas všechno vrátí do normálu a já budu ráda, že jsem se tak rozhodla 

Nikdy nebudeš nikoho tak milovat jako svoje děti. Láska k dítě ji neskutečná a nejde si to ani představit, jaký to je Ztráta spánku není navždy a ty peníze, co ty děti stojí, tak věř, že je za ně utratís ráda. Jinak věcné mladí, zamilovaní nebudete, život se posune dal. Pak bys taky v padesáti mohla začít litovat, že jsi zůstala sama. Jdi do toho, určitě budeš nakonec stastna

Já si uměla představit život i bez dětí, ale asi i s dítětem. Hodně jsme cestovali, žili si fajnově i bez dětí. Sama mám rodinné vazby velice špatné, rodiče alkoholici atd atd.,to by vydalo na deník. Nicméně jsem pak otěhotněla, ok, brala jsem to, že to tak asi mělo být. A teď čekám třetí miminko a skoro si říkám, jak je mi líto lidí, co děti nemají a nebo nemohou mít.. Ono nemůže chybět dítě, když ho nemáš. Ale když ho máš, tak si život bez něj neumíš představit. Já bych asi vypíchla tu bezmeznou a bezprostřední lásku, co ti to dítě dá. Můžeš bejt neumytá, unavená, ale dítě ti to vrátí v tom úsměvu, nebo pohlazení, nebo jen to, že ti řekne, že tě má rádo. A já tuhle bezprostřední lásku nikdy od nikoho necítila, možná od partnera. Ale po těch 13 letech to člověk bere jinak. Jinak jasné, že jsme se hodně omezili, děti jsou na prvním místě, ale cestujeme pořád dost-s nimi. Ale nikdy jsem nikoho neodsuzovala proto, že se rozhodl nemít děti. Ale já to též necítila, ale když už v tom pak člověk je, tak totálně až po uši. A důvod proč mít děti? Ten podle mě žádný racionální neexistuje.