Psychické problémy a vyčerpání
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
Zakladatelko, doporučuji ti poradit se s odborníkem. Domluv si schůzku s psychologem a domluvte se na konkrétní terapii. Prošla si za příliš krátkou dobu velkým množstvím změn a tvoje psychika se s tím nedokázala smířit. Je úžasné, že máš podporu v rodině, budeš jí ještě hodně potřebovat, ale i tak, svěř se do rukou odborníka. Vím, že je to těžké, člověk si často říká: „to zvládnu sám.“ Ale věř mi, že psycholog ti dokáže opravdu pomoc. Držím palce ať je brzy lépe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj, já sice děti ještě nemám, ale s depresí a úzkostí mám bohužel mnohaleté zkušenosti a jediné, co ti můžu poradit, je jít co nejdříve k psychiatrovi, ať tě vyslechne a poradí případně s léčbou. Nebo můžeš zkusit zatím jen psychologa, ten případně pozná, pokud to bude spíš na psychiatra, a uvidíš. Ale nečekej, že to přejde samo, když už jsi v takové fázi. Dříve, ještě před dětmi, mělas sklony k depresi, úzkosti nebo melancholii? Já jsem taková už od dětství, ale asi se mi to v dospělosti o něco zhoršilo…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Také bych dopourčila nějakou psychoterapii, možná Ti trochu pomůže již to, že se někomu svěříš. A místo toho negativního hlasu, který Ti říká, že jsi k ničemu, říkej si pořád dokola Jsem skvělá/dobrá matka, povinnosti zvládám. Zkrátka pozitivní afirmace, kdyžtak si o tom přečti na netu nebo je i skvělá knížka „Miluj svůj život“. No zkrátka začal bych psychologem a ten vyhodnotí, zda to zvládnete spolu nebo bude potřeba i medikace. Já měla co dělat první rok s jedním dítětem, natož dvěma, takže držím palečky a ať je brzo lépe. A vůbec se nemáš za co stydět, naopak bych někdy ráda osobně poznala ty matky, pro které je všechno kolem dětí jenom radost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj, tak hlavně klobouk dolů, že jsi to ustala a nechala si i to druhé miminko. Jsi pro mě fakt hrdinka. A hned potom, měla jsem poporodni depresi a hodně se to.podobalo tomu, co pises. Měla jsem strach být se synem sama, že přijde něco a já nebudu vědět,co dělat. Bulela jsem a byla celkově v háji. Jdi k doktorovi, možná dostaneš antidepresiva - já je měla a během cca měsíce se to začalo lepšit. Mohla jsem s nimi i kojit.
Hlavně není dobrý to chtít zvládnout sama, i.s podporou partnera a rodiny je to těžké.
Jednou budeš určitě moc šťastná, že máš oba miláčky a teď prostě potřebuješ, aby někdo pečoval o tebe.
Moc držím palce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Moc vám děkuju za podporu! Nečekala jsem ji takovou. Kouknu se po místních odbornících a věřím že mi poradí a pomohou.
Bojím se ale té medikace. Už dřív, v pubertě jsem se léčila s depresemi, už jsem ale kolik let bez jakéhokoliv problému. Brala jsem tehdy antidepresiva a vím, jak jsem po nich byla unavená. Už teď je ta moje apatie hrozná, nejradši bych nevylezla z postele, celý den prospala, nic mě nebaví a to jsem to byla paradoxně v naší rodině já ten pozitivní optimista co domlouval manželovi za jeho pesimismus. Každopádně větší únavu než mám teď bych už nezvládla.
@alilauter měla na tebe antidepresiva nějaký takový vliv? Teď už bude určitě víc druhů, ale po špatné zkušenosti se toho bojím.
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
Moc vám děkuju za podporu! Nečekala jsem ji takovou. Kouknu se po místních odbornících a věřím že mi poradí a pomohou.
Bojím se ale té medikace. Už dřív, v pubertě jsem se léčila s depresemi, už jsem ale kolik let bez jakéhokoliv problému. Brala jsem tehdy antidepresiva a vím, jak jsem po nich byla unavená. Už teď je ta moje apatie hrozná, nejradši bych nevylezla z postele, celý den prospala, nic mě nebaví a to jsem to byla paradoxně v naší rodině já ten pozitivní optimista co domlouval manželovi za jeho pesimismus. Každopádně větší únavu než mám teď bych už nezvládla.
@alilauter měla na tebe antidepresiva nějaký takový vliv? Teď už bude určitě víc druhů, ale po špatné zkušenosti se toho bojím.
Musím říct, že apaticka jsem nebyla a ani moc unavená, a pomohla mi relativně malá dávka Sertralinu (50mg). Já si připadala úplně v normálu, když mě něco štvalo, tak jsem nadávala a když bylo lip, tak jsem se o smála. Manžel říkal, že jsem byla jiná (naplánovala jsem, moc neorganizovala), a když jsem po půl roce udělala doma scénu, nevím kvůli čemu, tak radostně hlásil psychiatricce, že už jsem to zase já. 
Takže tý apatie bych se nebála. Náš malej byl.docela ujecenej a nenáviděl kočárek, takže dvakrát dene uvázat do šátku a ven. A šlo to docela dobře.
Kdybys chtěla ještě něco nebo jen pokecat, napsat si - budu ráda. Drž se 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Potřebuješ antidepresiva a poté co zaberou psychoterapii. Nesnaž se věřit depresi, kterou trpíš, že to musíš zlvádnou sama, jinak jsi naprosto selhala. Je to mechanismus, kterým se deprese udržuje u moci. Naopak - adekvátní léčba - v tomto případě dobře zvolené léky a psychoterapie je to co hledáš.
A zajdi pro léky na psychiatrii - ne proto, že bys byla blázen, ale proto že jaksi psychiatr snáze vybere takové léky, které spíš zaberou na první pokus a ještě bude možné je užívat i při kojení, než obvoďák, který napíše něco, co prostě píše, protože jaksi poruchy nálady a úzkostné stavy nejsou jeho hlavní obor.
Držím palce -bude líp.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Porod jsem měla úplně stejný jako ty. Dcera se narodila v 10 října a ja až 25 listopadu s ní byla poprvé venku. Po porodu jsem pak měla dost komplikací. Druhé dítě už nemám, ale rok od porodu jsem měla autonehodu. 6 týdnů jsem ležela v nemocnici a pak 6 týdnů jsem byla v rehabilitačním centru. O malou se staral manžel a mamka. Pak jsem se měla starat já, ale byla jsem ve stavech co popisujes. Všichni do mě huceli, že už se mám vzpamatovat. Dělala jsem mo jsem mohla, ale nešlo to. Nakonec jsem se zhroutila. Až pak jsem se teprve dostala k odborníkům a díky Ad jsem schopná se o dítě postarat. takže se neboj vyhledat odbornou pomoc. Já kdybych ji vyhledala dřív tak jsem si ušetřila dost trápení.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zdravím všechny maminky
hned na začátku vás poprosím, neodsuzujte mě za to s čím se chci svěřit. Pokud si chcete ještě víc přisadit, nechte si to prosím pro sebe. Hledám tu radu, porozumění, maminky, které si třeba prošli něčím podobným a mají tedy zkušenost s tím jak tyhle věci řešit, případně neřešit…
Můj příběh se má tak. Mám dvě děti. Dcerka 15 měsíců, chlapeček 4 měsíce. Ani jedno z dětí nebylo plánovné, dcerka přišla náhodou ale byli jsme s manželem, tehdy ještě přítelem, moc rádi a těšili jsme se že budeme rodina. Porod proběhl císařským řezem, porod nepostupoval, já byla už 36 hodin po odtoku plodové vody a pokračovat bylo příliš riskantní. Po porodu nám bylo řečeno že další miminko už se nám bohužel nepoštěstí, z tohoto důvodu jsem neřešila antikoncepci. Po 8 týdnech jsem znovu otěhotněla. Měla jsem hrozný strach jak to vše zvládnu, jestli to není moc riskantní tak krátce po císaři. Všechno jsem konzultovala s lékaři a musím přiznat že jsem i uvažovala o potratu, byla tu velká rizika co všechno by se mohlo stát. Jsem ale takový člověk co by se touhle věcí asi trápil zbytek života, proto jsem se po návštěvě odborníka v Praze a i jeho doporučení rozhodla do těhotenství jít. Průběh byl hrozný, několik hospitalizací, v pozdějsí fázi problémy s jizvou, šílené bolesti. Upřímně se přiznám že kdybych věděla co všechno mě čeká nevím jestli bych se rozhodla stejně. Navíc jsem byla odkázaná na pomoc maminky a manžela s dcerkou, což mě doteď mrzí, nemohla jsem se ji věnovat tolik, co jsem si přála. Každopádně od porodu jsem začala mít psychické problémy. Ze začátku jsem to přisuzovala klasickému poporodnímu bláznění hormonů co za chvíli zmizí ale postupem času se to spíš horšilo a horší než že by to bylo lepší. Jsem psychicky úplně v háji, pořád brečím (snažím se ne před dětmi) jsem neskutečně unavená, myslím že víc psychicky než fyzicky. Jsem hrozně nervozní, vytočí mě jakákoliv banalita a co je horší, nechci aby to odnášeli ty děti. Když pláčou, starší vyžaduje pozornost, myslím že se mi rozskočí hlava. Doma nic nestíhám… Maminka k nám chodí často ale když jsem s nimi sama doma popadá mě hrozný strach a zoufalství, co se bude dneska dít, co mám s nimi dělat, jak je zabavit, neumím si ten čas rozplánovat a užít si ho s nimi, ta psychika mi to nedovolí, nebo nevím jak si ty chvíle užívat. Navíc mám takové pocity jakoby mě někdo sledoval když jsem s nimi sama a říkal mi nezvládáš to, jsi hrozná máma a já už tomu propadám, začínám tomu věřit a pak to tak asi i je. Mám své děti neskutečně ráda, miluju je a nelituju toho že jsou, ani dcerka ani syn. Když se na mě usmějí vím, že bych za ně dala život a rozhodně bych jim nebyla schopná ublížit. Děsí mě jen ty mé stavy, pocity. Teď jsem si konečně přiznala že ten problém tu je a že ho asi sama nevyřeším. Proto se obracím na vás. Zažila jste některá něco podobného? Myslíte že v téhle fázi už je třeba vyhledat radu odborníka? Opravdu nechci nic podcenit a hlavně nechci aby se to dál stupňovalo, chci s tím bojovat a užívat si čas se svými dětmi. Mám obrovskou podporu v rodině a manželovi, za což jsem neskutečně ráda, zajímalo by mě jen jak jste tyto problémy řešili vy, jak dlouho trvalo než se vše vrátilo do normálu? Připadám si asi jako ta nejhorší máma, tyhle věci okolo dětí by pro mě přece měli být radost a samozřejmost nebo ne?
Omlouvám se za anonym. Vzhledem k tématu to snad pochopíte.
Moc děkuju za jakékoliv rady nebo i jen podporu
M.