Sebevraždy
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
- Citovat
- Upravit
@HloupýFlop
Klobouk dolů, že to řekneš takhle veřejně… Můžu se zeptat, píšeš že máš dvě malinký děti, pila si teda i před dětma? Když dcerka pak říkala máma u flašek s vínem.. a co v těhotenství? Jak si to zvládala?
Nemusíš odpovídat, jestli ti to je nepříjemný 
nechci být vlezlá, ale upřímně mě tvůj příběh hodně zaujal…
Přeju jinak hodně sil 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@CatDad píše:
Pokud je to individuální terapie, nebylo by možné se s terapeutkou domluvit na on-line sezeních? Abys nemusela jezdit.
Já jsem taky Moravy a terapeutku mám v Praze. Máme on-line sezení 1× týdně. Zrovna minule jsme se bavili o tom, že to on-line vlastně není žádná překážka, jak se na začátku může zdát.
Fakt ti to online vyhovuje? Já měla online terapie v době Covidu - lockdownu a vůbec mi to nevyhovovalo. Jsem ráda, že za terapeutkou můžu docházet osobně.
Ale chápu, že u vás je asi ještě těžší sehnat psychologa, než v Praze. A pokud vám to oběma vyhovuje, tak proč ne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Cucajz píše:
@HloupýFlop
Klobouk dolů, že to řekneš takhle veřejně… Můžu se zeptat, píšeš že máš dvě malinký děti, pila si teda i před dětma? Když dcerka pak říkala máma u flašek s vínem.. a co v těhotenství? Jak si to zvládala?
Nemusíš odpovídat, jestli ti to je nepříjemný
Přeju jinak hodně sil
Pila jsem před dětma a bohužel občas ujela i v těhotenství. Párkrát a málo, nedalo se to srovnat s dávkama před a bohužel i po, ale bylo to tam a to mě uvrtávalo ještě níž, v podstatě už níž klesnout nešlo. Díky Bohu jsou obě zdravé a moc šikovné, tak jsem si trošku odpustila a přijala, že teď už s tím nejde nic dělat a mrskat se nadosmrti k ničemu není. O to víc mě mrzí, když vidím nasávat těhotnou, která si z toho nic nedělá (navenek). Já jsem každou skleničku obrečela a další měsíce se klepala strachem, co jsem mohla porat. Což mě samozřejmě neomlouvá, jen jsem to prostě fakt nedělala proto, že by mi byly děti fuk, ale měla jsem po těch letech už tak ohoblované emoce, že jsem si k tomu plodu nedokázala vytvořit vztah. Nebo dokázala, ale nebyl zdaleka tak silný, jak vztah k flašce. Byly ty emoce jak na houpačce, občas jsem chtěla v pokročilém stádiu potratit, hodinu na to jsem si hladía břicho a brečela, co mě to proboha napadlo. Až s abstinencí jsem začala pořádně cítit a teda mrzí mě, že jsem ty dva roky prošvihla a neužila si tu lásku. Teď to doháním a jsem upřímně šťastná a je krásné vidět, jak mě i ty moje miminka milují, bezpodmínečně a bez souzení. Minulost nezměním, ale kuevsky se snažím udělat nám krásnou přitomnost a budoucnost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@HloupýFlop
Díky za odpověď. Tvůj muž musí být strašně silný… Nemyslím to blbě, ale asi mě chápeš viď
Já myslím, že tvoje holčičky mají a budou mít úžasnou mámu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Cucajz píše:
@HloupýFlop
Díky za odpověď. Tvůj muž musí být strašně silný… Nemyslím to blbě, ale asi mě chápeš viď
Já myslím, že tvoje holčičky mají a budou mít úžasnou mámu
Ano, je svatý, doslova 
Holčička a chlapec jinak A děkuju, moc se snažím a nepitvám se v minulosti, a právě hodně pomáhá ta upřímnost sama k sobě, pojmenovat věci jak byly a jsou, bez obkecávání.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@HloupýFlop píše:
Není to vůbec snadné, taky bojuju, ale právě proto, že vím, jak se po jednom napití člověk veze a nejde to ukočírovat, tak to nechci. Láká to, vyměnit celou rodinu za pár minut “blaha” a kocovinu. Ale co pak? Donekonečna mi to tolerovat nebudou a děti začínají být ve věku, kdy už by si všimly, že je maminka “jiná” a to je moje noční můra (dcerka měla 2 roky a v obchodě kolem lahví s vínem ještě půl roku ukazovala a říkala “máma”, odpornej pocit).My se k té bulimii s mou terapeutkou občas dostaneme, ale zatím je na prvním místě vždycky zpracování skororecidivy. Jsem z Olomoucka a jezdím do Prahy, není to úplně levné to sezení, o benzinu a ztrátě celého dnu manželovy směny nemluvě. Tak právě vybírám, co nejvíc hoří. A novému člověku se už svěřovat nechci, je to zas nanovo vše a ztratí se hromada měsíců, než mě vůbec pozná. Teď po těch mých trávících potížích jsem se přistihla, že se mi zase začíná líbit ten pocit hladu a to, jak se okolí strachuje, jestli je vše v pořádku. Takže zase bliká kontrolka anorexie prozměnu
Fakt jsem poťap, a co hůř, plně si to všecko uvědomuju
Moc si vážím toho jak jsi otevřená 
Peněz ani času nelituj, máš můj respekt, že jsi přestala s pitím.
Co byl zlom?
Jsem také z Olomoucka.
Já s pitím problém nemám, ale jsem spoluzavislá. Mám toxické manželství a aktuálně jsem od manžela odešla, nehlo to sním. Jen mě nenávidí. Ale v neděli napsal jak se půjde léčit, potřebuje podporu a je ko.kot…a dneska už to neplatilo, prý on problém nemá, nikdy neměl a pije kvůli mě 
Vím už racionálně, že to tak není.
S PPP nevím jak poradit, ale držím palce a chápu, že nechceš nového terapeuta, ale co třeba nějaká skupinová terapie v okolí?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Lollitka píše:
Fakt ti to online vyhovuje? Já měla online terapie v době Covidu - lockdownu a vůbec mi to nevyhovovalo. Jsem ráda, že za terapeutkou můžu docházet osobně.Ale chápu, že u vás je asi ještě těžší sehnat psychologa, než v Praze. A pokud vám to oběma vyhovuje, tak proč ne.
Já jsem to jinak než on-line nikdy nezažil, takže nemůžu srovnávat. V tomto to bylo/je určitě těžší pro mou terapeutku, která běžně taky dělá spíš osobně.
My jsme na sebe narazili náhodou v jedné studii a pak už jsem u ní zůstal a pokračujeme soukromě. Jinak by mě asi ani nenapadlo hledat až v Praze.
Kdybych si mohl vybrat, raději bych asi taky chodil osobně, ale měnit terapeuta nechci a jezdit do Prahy je nereálné. Takže jedeme on-line a nemám s tím problém.
Vyhovuje mi to, že nemusím nikam chodit/jezdit, čímž nejen že šetřím čas, ale taky neřeším počasí, oblečení, dopravu. Taky si můžu hned za čerstva po sezení napsat poznámky a nápady na příště, dokud to mám čerstvě v hlavě. Většinou po sezení ještě tak hodinu sedím a všechno nějak nechávám dojet a vstřebávám to.
Další výhoda on-line je, že můžu mít u sebe kočku/morče, můžu spoustu věcí, o kterých mluvím ukázat terapeutce apod.
Fakt je ale ten, že mám sezení většinou v době, kdy nikdo není doma, a pokud náhodou doma někdo je, tak jsou vždycky tak hodní, že jdou na tu hodinu třeba nakoupit nebo na procházku apod. Takže mám na to klid.
Ale chápu, ze někomu to on-line prostě vadí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Není to veselé téma, ale podpořím tuto diskusi. Sama jsem několikrát chmurné myšlenky měla, ale řešila jsem s psychologem. Bohužel před rokem moje neteř sebevraždu opravdu spáchala. Obávám se, že v jejím případě, to bylo volání o pomoc, pozornost. Navíc nezvládala velký tlak na výkon od svého otce. Měla dva pokusy už před tím, léčila se na psychiatrii. Pak přišel covid a oni jí odmítli na její žádost hospitalizovat. Potřetí už ji nikdo nezachránil. Vím, že se snažila dovolat, ale nikdo jí telefon nezvedl. Takže tak.
- Citovat
- Upravit
Bylo 5.1.,bylo mi 14 a oficiálně jsme žili u babičky a k máme jsme jeli na vánoce. Ale po vánocích já dostala angínu, takže zpět jel bratr s tím, že já pojedu později. Ač byl leden, tak máma se rozhodla, že pojede s kamarády na Žebrák. Ptala se mě, jestli nechci taky, řekla jsem že ne. Chtěla jsem jen spát. Když odjeli, tak jsem začala přemýšlet více. Nechtěla jsem je vrátit do školy, kde mě především psychicky šikanovali a občas na mě někdo čekal před školou, že mě zmlátí. Zároveň jsem ale nechtěla zůstat u mámy. Přeci jen mě kus dětství týrala a nakonec nás šoupla k babičce. A ten vztah byl prostě poznamenaný. Zároveň na podzim mě někdo osahával na ulici, já dokázala pak dělat, že se nic nestalo, nikdo o tom nevěděl, ale držela jsem si to v sobě. Jenže ten zážitek vyvolal vzpomínky ze zneužívání v době, kdy mi bylo okolo šesti let. A tak když jsem spala, tak se mi zdálo o všem možném. O tom, jak jsem po tom co se to stalo od nich utíkala apod..Věděla jsem i, že táta jezdí s kamionem a že u něj bych tedy žít nemohla, ač on byl normální. To vše se ve mně pralo dlouho, až jsem si řekla, že nebudu čekat na další ránu ve svém životě a v době kdy byla máma na výletě, tak jsem vytáhla všechny mámy krabičky s práškama(AD a prášky na spaní) a postupně jsem je polykala.Po nějaké době jsem usínala/odpadávala těžko říct. A vždy když jsem se probrala, tak jsem zvracela a zároveň polykala další. Pamatuji si, že jsem sebou plácla na letiště, probrala mě bolest žaludku, zvracela jsem na zem vedle postele, udělala pár kroků, zvracela jsem do křesla a nejspíš sebou praštila vedle něj, protože pak si pamatuji matně jen jak mě máma fackovala, ale prý to bylo za minutu dvanáct. Pamatuji si matně výplach a jak jsem se dostala na postel na jip, ale to vše prostě útržkovitě. Jasno mám až od chvíle zase, kdy jsem se na jip probrala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Osobní zkušenost naštěstí nemám, že bych já osobně někoho našla nebo si sáhla na život. Bohužel ale pár mých kamarádů takhle ze světa odešlo, a když nad tím tak přemýšlím, nebylo jich málo. Těžko říct co se jim honilo hlavou, na venek to byli spokojení lidé, tátové od rodin, dobří kamarádi, na hezkých pracovních pozicích. Někteří nechali dopis, ve finále byl důvod k těmto činům naprosto banální. Věci co se dají řešit ať už nešťastná láska, nesplněný sen z mládí, práce apod. Nevím co musí probíhat v hlavě člověku, který si dokáže sáhnout na život.. mě by odradil jen třeba ten strach z toho jak by to mohlo dopadnout kdyby to nedopadlo
Je vidět, že osobní zkušenost nemáš a pocity, který někteří lidi mají, si nedokážeš ani představit. Jinak bys nepsala věty typu, že nic není tak hrozný, všechno lze řešit a podobný bla bla bla. Vím, že to myslíš dobře, ale ti, co přemýšlí o sebevraždě nebo se o ni dokonce pokusí, to vidí dost jinak. A mimochodem, vůbec v té chvíli nemyslí na pocity pozůstalých, na to už nemají sílu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@greenapple píše:
Je vidět, že osobní zkušenost nemáš a pocity, který někteří lidi mají, si nedokážeš ani představit. Jinak bys nepsala věty typu, že nic není tak hrozný, všechno lze řešit a podobný bla bla bla. Vím, že to myslíš dobře, ale ti, co přemýšlí o sebevraždě nebo se o ni dokonce pokusí, to vidí dost jinak. A mimochodem, vůbec v té chvíli nemyslí na pocity pozůstalých, na to už nemají sílu.
myslí, ale spíš ve smyslu, že jim bez nich bude líp, že nikomu chybět nebudou apod..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Fiveone píše:
Bylo 5.1.,bylo mi 14 a oficiálně jsme žili u babičky a k máme jsme jeli na vánoce. Ale po vánocích já dostala angínu, takže zpět jel bratr s tím, že já pojedu později. Ač byl leden, tak máma se rozhodla, že pojede s kamarády na Žebrák. Ptala se mě, jestli nechci taky, řekla jsem že ne. Chtěla jsem jen spát. Když odjeli, tak jsem začala přemýšlet více. Nechtěla jsem je vrátit do školy, kde mě především psychicky šikanovali a občas na mě někdo čekal před školou, že mě zmlátí. Zároveň jsem ale nechtěla zůstat u mámy. Přeci jen mě kus dětství týrala a nakonec nás šoupla k babičce. A ten vztah byl prostě poznamenaný. Zároveň na podzim mě někdo osahával na ulici, já dokázala pak dělat, že se nic nestalo, nikdo o tom nevěděl, ale držela jsem si to v sobě. Jenže ten zážitek vyvolal vzpomínky ze zneužívání v době, kdy mi bylo okolo šesti let. A tak když jsem spala, tak se mi zdálo o všem možném. O tom, jak jsem po tom co se to stalo od nich utíkala apod..Věděla jsem i, že táta jezdí s kamionem a že u něj bych tedy žít nemohla, ač on byl normální. To vše se ve mně pralo dlouho, až jsem si řekla, že nebudu čekat na další ránu ve svém životě a v době kdy byla máma na výletě, tak jsem vytáhla všechny mámy krabičky s práškama(AD a prášky na spaní) a postupně jsem je polykala.Po nějaké době jsem usínala/odpadávala těžko říct. A vždy když jsem se probrala, tak jsem zvracela a zároveň polykala další. Pamatuji si, že jsem sebou plácla na letiště, probrala mě bolest žaludku, zvracela jsem na zem vedle postele, udělala pár kroků, zvracela jsem do křesla a nejspíš sebou praštila vedle něj, protože pak si pamatuji matně jen jak mě máma fackovala, ale prý to bylo za minutu dvanáct. Pamatuji si matně výplach a jak jsem se dostala na postel na jip, ale to vše prostě útržkovitě. Jasno mám až od chvíle zase, kdy jsem se na jip probrala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@CatDad píše:
Já jsem to jinak než on-line nikdy nezažil, takže nemůžu srovnávat. V tomto to bylo/je určitě těžší pro mou terapeutku, která běžně taky dělá spíš osobně.
My jsme na sebe narazili náhodou v jedné studii a pak už jsem u ní zůstal a pokračujeme soukromě. Jinak by mě asi ani nenapadlo hledat až v Praze.Kdybych si mohl vybrat, raději bych asi taky chodil osobně, ale měnit terapeuta nechci a jezdit do Prahy je nereálné. Takže jedeme on-line a nemám s tím problém.
Vyhovuje mi to, že nemusím nikam chodit/jezdit, čímž nejen že šetřím čas, ale taky neřeším počasí, oblečení, dopravu. Taky si můžu hned za čerstva po sezení napsat poznámky a nápady na příště, dokud to mám čerstvě v hlavě. Většinou po sezení ještě tak hodinu sedím a všechno nějak nechávám dojet a vstřebávám to.
Další výhoda on-line je, že můžu mít u sebe kočku/morče, můžu spoustu věcí, o kterých mluvím ukázat terapeutce apod.Fakt je ale ten, že mám sezení většinou v době, kdy nikdo není doma, a pokud náhodou doma někdo je, tak jsou vždycky tak hodní, že jdou na tu hodinu třeba nakoupit nebo na procházku apod. Takže mám na to klid.
Ale chápu, ze někomu to on-line prostě vadí.
Díky moc za odpověď, chápu tě, že Praha je moc daleko a že dojíždění by nešlo. Tak je fajn, že ti to v rámci možností on line vyhovuje. Já třeba měla jednu terapeutku, se kterou jsme se občas třeba objaly atd. a chybělo by mi to. Navíc pro mě je ten osobní kontakt hodně důležitý.
Tak je fajn, že máš sezení, když nikdo není doma, to mi právě taky vadilo, že mě může někdo z rodiny odposlouchávat atd., i když naštěstí většinu sezení on line jsem taky měla, když nikdo nebyl doma.
S těmi zvířaty tě chápu, taky mám kočku, jsem veliký milovník koček a taky jsem ji někdy ukazovala a moje bývalá psycholožka měla zas psy, takže mi je taky ukazovala…
Ty máš asi taky rád kočky, podle tvého nicku, ne?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Snad už od narození jsem toužil po kočce, miluju je.
Celé dětství jsem choval různé hlodavce.
Na prahu dospělosti jsem měl dva fr. buldočky (po sobě, ne naráz). Buldoček je specifický pes, kdo nezažil, nemůže pochopit. Zrovna tady to spoustu lidí určitě nadzvedne ze židle, ale měl jsem je jako děti (opravdové děti mít nemůžu). Miloval jsem je nadevše. Jeden brzo onemocněl (bakterie, ne genetika), staral jsem se o nej jak o mimino, takže navzdory předpovídanému maximálně jednomu roku od onemocnění žil další 4 krásné roky. Ten druhý měl psí autismus. S oběma to bylo náročné, ale krásné.
Potom, co jsem přišel o toho druhého v kombinaci se stresem ze studia VŠ začalo jít moje psychické i fyzické zdraví dolů. Bojoval jsem dva roky až do poslední zimy, kdy už tělo i hlava řekli dost a já jsem se totálně sesypal. Deprese jak z učebnice, sebepoškozování, sebevražedné úvahy, psychiatrie, antidepresiva, konec studia dva měsíce před statátnicema, pracovní neschopnost ……
Máma, zoufalá z mého stavu, mi pořídila kočku.
Takže nyní mám úžasného 4 měsíčního kocourka. Mám ho měsíc a je to moje chlupaté miminko. Péče o něj mi vrátila chuť do života. Spí se mnou v posteli, vybírám a chystám mu jídlo, hračky, dečky, češu ho, uklízím po něm, hrajeme si, chodíme ven, řešíme zlobení, průjmy i pády z postele. Mám zase smysl života; jsem kočičí táta.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Osobní zkušenost naštěstí nemám, že bych já osobně někoho našla nebo si sáhla na život. Bohužel ale pár mých kamarádů takhle ze světa odešlo, a když nad tím tak přemýšlím, nebylo jich málo. Těžko říct co se jim honilo hlavou, na venek to byli spokojení lidé, tátové od rodin, dobří kamarádi, na hezkých pracovních pozicích. Někteří nechali dopis, ve finále byl důvod k těmto činům naprosto banální. Věci co se dají řešit ať už nešťastná láska, nesplněný sen z mládí, práce apod. Nevím co musí probíhat v hlavě člověku, který si dokáže sáhnout na život.. mě by odradil jen třeba ten strach z toho jak by to mohlo dopadnout kdyby to nedopadlo
. Každopádně pro pozůstalé to není nic příjemného, najít blízkého člověka v takovým stavu. Bohužel s těma pozůstalýma jsem byla v docela blízkém vztahu. Trauma z toho mají dodnes, to je pohled který z hlavy asi nevymažou. Když tak vidí svého sourozence, manžela nebo dítě… Také můj známý dělá na zachránce, a říkal že to není nic moc, když si někdo vybere vlak.. to pak prý sbírají ruce na jedné straně, hlavu na druhé… Kamarád tak šel identifikovat svého bratra, „naházeného v pytli“, identifikoval ho jen díky tetování, jinak k poznání moc nebyl… Takže lidi neblbněte, nic není tak horký jak se uvaří a všechno se dá řešit, ikdyž to zrovna teď třeba tak nevypadá. Hlavu vzhůru 