Sebevraždy
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
@CatDad píše:
@LollitkaSnad už od narození jsem toužil po kočce, miluju je.
Celé dětství jsem choval různé hlodavce.
Na prahu dospělosti jsem měl dva fr. buldočky (po sobě, ne naráz). Buldoček je specifický pes, kdo nezažil, nemůže pochopit. Zrovna tady to spoustu lidí určitě nadzvedne ze židle, ale měl jsem je jako děti (opravdové děti mít nemůžu). Miloval jsem je nadevše. Jeden brzo onemocněl (bakterie, ne genetika), staral jsem se o nej jak o mimino, takže navzdory předpovídanému maximálně jednomu roku od onemocnění žil další 4 krásné roky. Ten druhý měl psí autismus. S oběma to bylo náročné, ale krásné.
Potom, co jsem přišel o toho druhého v kombinaci se stresem ze studia VŠ začalo jít moje psychické i fyzické zdraví dolů. Bojoval jsem dva roky až do poslední zimy, kdy už tělo i hlava řekli dost a já jsem se totálně sesypal. Deprese jak z učebnice, sebepoškozování, sebevražedné úvahy, psychiatrie, antidepresiva, konec studia dva měsíce před statátnicema, pracovní neschopnost ……
Máma, zoufalá z mého stavu, mi pořídila kočku.
Takže nyní mám úžasného 4 měsíčního kocourka. Mám ho měsíc a je to moje chlupaté miminko. Péče o něj mi vrátila chuť do života. Spí se mnou v posteli, vybírám a chystám mu jídlo, hračky, dečky, češu ho, uklízím po něm, hrajeme si, chodíme ven, řešíme zlobení, průjmy i pády z postele. Mám zase smysl života; jsem kočičí táta.
Ahoj, to mě moc mrzí, čím vším sis prošel. Buldočky jsem nikdy neměla, vůbec psy, v dětství jsme měli zvířata zakázaná…
Jinak jsem prožila něco podobného, taky stres na VŠ + úmrtí atd., taky jsem se psychicky i fyzicky sesypala, taky deprese, sebepoškozování, pokusy o sebevraždu, paniky… později psychóza…
U nás zvíře rodiče nechtěli, ale když jsem kdysi byla v Bohnicích, tak nám chodilo mňoukat hladové kotě na terasu, tak ho začala mamka a ségra krmit, postupně se ochočovalo, až jednoho dne přišlo do domu a zůstalo. Teď je to i můj největší miláček, taky s námi spí v posteli atd. Já taky děti mít nemůžu, takže jsem se nafixovala na kočky. Starám se i o opuštěné u nás v ulici, každý den krmím. Kastrace byla samozřejmostí. S tou nám pomohl útulek, který sponzorujeme.
A jaké máš koťátko? Nějakou šlechtěnou rasu, nebo klasika evropskou kočku? Já miluju všechny, chodím i do kočičích kaváren atd.
Je to moc hezké být kočičí táta, já jsem zas kočičí máma.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Alex-Davidek píše:
Dobrý den, ráda bych znala pár příběhu ohledně sebevražd ať nedokončené ale i třeba zkušenosti s povedenou. Sama jsem si tím prošla a ráda bych znala zkušenosti a pocity ostatních. Zároveň jsem si toto téma vybrala jako AP (absolventskou práci) a ráda bych pár příběhů anonymních. Mám svůj, známého a pokud bude někdo ochotný a schopný zvládnout se svěřit, budu ráda. Lze i soukromě si napsat. Děkuji všem.
Můj otec trpěl patrně hraniční poruchou osobnosti:
https://www.blesk.cz/…dbornik.html
a dělal mi ze života peklo, pak spáchal sebevraždu, našel jsem ho po ní já, byla to hrůza, ale v konečném výsledku se mi po sebevraždě otce velice ulevilo.
Moje matka trpí patrně nějakou těžší formou Aspererova syndromu, takže je, laicky řečeno, nesnesitelný blázen a asociál, baví ji být nemajetný bezdomovec, nabídky pomoci odmítá. Skoro mě až překvapilo, že já žádnou duševní nemocí netrpím, dělal jsem různé psychotesty například kvůli zaměstnání, našli mi akorát IQ 165 (hranice geniality od 140) – možná prostě v mém případě intelekt „přepere“ dědičnou zátěž a traumata z mládí.
Osobně jsem přesvědčen, že duševně nemocní lidé by měli být léčeni v blázinci (domů =popuštěni až po zaléčení) a hlavně permanentně medikováni antipsychotiky – ta kupodivu fungují nejen na psychózy, ale i na další úchylky, docela mě překvapilo, když jsem se to v odborné literatuře opakovaně dočetl.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@CatDad
Psí autismus? Zajímám se o chování psů, ale o této diagnóze jsem ještě neslyšela. Jak jste na to přišli?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Psychika dítěte po sebevraždě rodiče? Poradíte?
Vlastní zkušenosti?
- Citovat
- Upravit
Přemýšleli jste o sebevraždě?
Dle psychologů, kdo na sebevraždu. nikdy nemyslel, není normální…
CoTy? Napiš.
- Citovat
- Upravit
Na tuhle diskuzi jsem si vzpomněla, když jsem četla, že Tomáš Řehořek díky neléčeným depresím spáchal sebevraždu. Ve svém okolí mám jen kámošku s neúspěšným pokusem v pubertálním období, kdy volala o pozornost.
Co mě zaujalo na tomto případě, je chování vdovy.
Fakt pokud žijete s někým, kdo má tak těžké neléčené deprese, si nevšimnete, že mu jde o život? 
Psali, že prý řekla, že nevykazoval žádné signály, že by se to mohlo stát.
Potom když to přišlo na veřejnost, tak v prohlášení ujišťovala, že je to těžké, ale že na chod kliniky to nebude mít vliv…
No a nakonec, že některé jejich děti to zvládají s pomocí psychologa, tak se pohřbu nezúčastní ani ona a ani děti s tím, že pohřeb zajišťuje matka ( ne maminka) manžela…
Nikdy jsem v té situaci naštěstí nebyla, ale těch pár bodů mi přišlo nestandardních. Vím, že nejsme stroje, ale na mě to působí zvláštně. Určitě ne jako žena, která přišla o milovaného muže.
Zlobí se na něj? Ulevilo se jí, protože soužití bylo náročné a rozvod by znamenal dělení majetku?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Magical-eyes píše:
Na tuhle diskuzi jsem si vzpomněla, když jsem četla, že Tomáš Řehořek díky neléčeným depresím spáchal sebevraždu. Ve svém okolí mám jen kámošku s neúspěšným pokusem v pubertálním období, kdy volala o pozornost.
Co mě zaujalo na tomto případě, je chování vdovy.
Fakt pokud žijete s někým, kdo má tak těžké neléčené deprese, si nevšimnete, že mu jde o život?
Potom když to přišlo na veřejnost, tak v prohlášení ujišťovala, že je to těžké, ale že na chod kliniky to nebude mít vliv…
No a nakonec, že některé jejich děti to zvládají s pomocí psychologa, tak se pohřbu nezúčastní ani ona a ani děti s tím, že pohřeb zajišťuje matka ( ne maminka) manžela…
Nikdy jsem v té situaci naštěstí nebyla, ale těch pár bodů mi přišlo nestandardních. Vím, že nejsme stroje, ale na mě to působí zvláštně. Určitě ne jako žena, která přišla o milovaného muže.
Zlobí se na něj? Ulevilo se jí, protože soužití bylo náročné a rozvod by znamenal dělení majetku?
Taky mi to celé přijde tak zvláštně neosobní. Na pohřeb nepůjde (chápu, že nepůjdou děti, ani nevím, jak jsou staré), ale rozhovor do Blesku klidně dá
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
No jelikoz jsme nikomu blizkemu nedelali pohreb a nechali jen zpopelnit, nepripada mi pohreb jako ten obrad dulezity.. mozna to jen nezvladne psychicky
Od me blizke kamaradky se obesil manzel, taky zadne indicie k tomu, ze by to mohl udelat. Ona snad ani netruchlila hned najela do nejakeho modu preziti aby se postarala o sebe a deti. A byla na deb.ila nastvana, ze ji tu nechal 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Mam dojem, ze ho snad i nasla ona, obeseneho. Mozna mu to proste vyčítá, potrebuje cas na zpracovani. Nebo to bylo uz jen formalni manželství, mohli mit potize.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
A pak jsou také lidé, kteří se v podobných situacích smějí jako vyšinutí. Nemohou jít na pohřeb, protože by tam sice plakali ale smíchy. Lidská psychika je natolik složitá, že pokoušet se vytvořit emoční normu pro takové situace, není ničím jiným, než naprostým bláznovstvím.
- Citovat
- Upravit
Ahoj, pro mne hodně blízk áosoba si pomohla k odchodu ze života, už jednou to zkusil, ale bylo mu zabráněno, pak opět a to se už bohužel povedlo, deprese neměl, ale neuměl vyřešit několik životních situací, negativních věcí…už od dětství byl labilnější, nedokázal dlouhodobě být mimo domov-různé tábory, chmel aj, dokonce nedokázal být ani na vysoké na koleji, tak dojížděl 100 km, byl chytrý na matematiku, it, zajímal se o hodně věcí, doma dokázal hodně kutit..vzal si ženu se dvěma malýma dětma tenkrát 3 a rok, měli spolu syna, pak se příbuzný dovídal různé věci mj že neni syn jeho, manželka chodila za jinýma, příbuzný chodil do práce, vodil dítě do školky, nakupoval, vařil…pro rodinu by se roztrhl.. no ale ty informace co se dovídal to bylo asi silnější, měl určitý zdravotní problém, který by se vyřešil docházením na kapačky, ale on měl představu, že má rakovinu, bolesti, nemocnice se vždy bál.. měli za náma přijet na oslavu narozenin mého partnera domlouvali sme si podrobnosti, pak mi řekl „tak se tu mějte pěkně“ samozřejmě mi to v tu chvíli vůbec nedošlo, no a za dva dny byl nezvěstný, našli ho na jejich chatě… až pak mi ta věta došla, je to už 17 let, ale vyčítám si to, pracovala jsem na psychiatrii a nepoznala jsem to, těch životních zkušeností, kdy se lidi pokusili, udělali sebevraždu jsem zažila hodně a opravdu pokud to neni viditelné, někteří umí i skrývat, někomu zabráníme a on i když chodí ke specialistům, bere léky..stejně se mu to může jednou povést… Opravdu je složité toto nějak kritizovat, ano pokud s tím člověkem denně žiju, jsou tam ty deprese opravdu poznat, bylo by fajn něco dělat, ale ono také na druhou stranu ten nemocný musí chtít, pokud neni nebezpečný sobě, okolí, ani nemůže být násilně donucený k léčbě. Je to složitá situace a my se stejně nedovíme podrobnosti a všechnu pravdu co se v rodině, práci a v okolí stalo, že byl dotyčný dohnám až k takovému činu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Na mnoha lidech není nic poznat. Ani deprese. Podle toho bych vůbec nic neposuzovala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Bylo mi 14.Rok jsem byla v péči babičky poté, co se máma rozhodla žít v Praze a řekla, že brácha, který neměl problém s hledáním přátel, by se chytil party. Brala jsem to jen jako výmluvu, aby se nás mohla zbavit. Nejezdila za námi, protože s babičkou neměla nejlepší vztahy a babička si nemohla dovolit nás posílat k ní často. Zároveň jsem byla ve škole šikanovaná. Tolikrát jsem nenápadně odcházela bočním vchodem, když někdo čekal před školou a doneslo se mi to.Byla jsem pár měsíců po osahávání na ulici(nikomu jsem to tehdy neřekla).A to osahávání mi otevřelo vzpomínky na zneužívání v dětství, které se mi podařilo nějak potlačit. To vše dohromady vedlo k tomu, že jsem nechtěla čekat na další katastrofu.Na vánoce jsme byli u mámy, já onemocněla a bratr se vracel v lednu k babičce sám. 5.1. se máma rozhodla vyrazit s kamarády na výlet, já zůstala v Praze. Vzala jsem x krabiček(počet a složení psát nebudu, aby se nikdo neinspiroval) a měla jsem takovou vůli zemřít, že když jsem vždy přišla na chvíli k sobě, vzala jsem si další prášky. Prý mě našli za minutu 12,vrátit se z výletu později, podařilo by se to. A jediný kdo věděl o něčem, byli virtuální přátelé se kterými jsem se rozloučila.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@jamik1416 píše:
Taky mi to celé přijde tak zvláštně neosobní. Na pohřeb nepůjde (chápu, že nepůjdou děti, ani nevím, jak jsou staré), ale rozhovor do Blesku klidně dá
https://zivotvcesku.cz/…itla-rozvod/
Může to být pomluva…nebo taky ne
Ale to jsou ty drobnosti, co mi neseděly…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@CatDad píše:
Pokud je to individuální terapie, nebylo by možné se s terapeutkou domluvit na on-line sezeních? Abys nemusela jezdit.
Já jsem taky Moravy a terapeutku mám v Praze. Máme on-line sezení 1× týdně. Zrovna minule jsme se bavili o tom, že to on-line vlastně není žádná překážka, jak se na začátku může zdát.
Taky se hlásím do online „klubu“ 
Plzeň vs vých. Čechy… U nás jsem chodila k pár lidem, ale nějak to nebylo ono, tady ta paní mi sedla, je skvělá. Jinak pro zakladatelku, až budu mít chvilku napíšu sz, něco bych k tématu měla, ale nechci veřejně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
