Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Single vrstevnice po třicítce
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
adam755
18.6.13 17:29
- Citovat
- Upravit
nepř.G12
18.6.13 18:32
Moc nesouhlasím s tím, že to je obranná reakce. jsou prostě lidi, kteří nechtějí klasickou rodinu. ne každému to vyhovuje 
- Citovat
- Upravit
18.6.13 18:38
@Tuco píše:
@Lemuska Já nepsala o toleranci vůči tomu druhýmu…já psala o tom, že strašně moc lidí se plácá ve vztahu, ve kterym by už dávno nebyli, ale představa, že budou žít sami je pro ně tisíckrát horší, protože to neumí, potřebují k životu „někoho“. Takovejch lidí je tak strašně moc až to bolí. A některý tim neubližujou jen sami sobě, ale má to dopady i na ostatní.
Jinak nalezení „pana pravýho“ alá spříznená duše, člověk co byl „stvořen pro mě a já pro něj“…to se povede jen tak malinkatýmu procentu z nás, že na to snad člověk ani nemůže spolíhat, že se to stane…teď píšu o té fakt osudové lásce ne o tom, že mám muže a jsme zamilovaní a žije se nám spolu fajn…
Možná, že to ani neexistuje a vymysleli si to jen filmaři a lidi jim na to skočili a fakt hledaj…
Tož nejlepší je situace, kdy ten Váš pan pravý zjistí až po letech, že vy jste byla pro něj ta pravá…ale už je kuevsky 
pozdě… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.6.13 20:36
@Vermion píše:
Tož nejlepší je situace, kdy ten Váš pan pravý zjistí až po letech, že vy jste byla pro něj ta pravá…ale už je kuevsky
Tak to nebyl ten pan Pravej…pan Pravej nemá tak dlouhý vedení, ten ví všechno hned… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.18 10:47
Mně je 35 a jsem rozvedená a bezdětná..a často si pročítám tyhle diskuze, ale už mi to tak nějak leze na nervy. 
Zjistila jsem, že je mi samotné docela dobře, aspoň jsem ušetřena těch „vztahových dramat“ (vše, co jsem ve vztazích prožila, stálo za houby). Neměla jsem nějaké vysoké nároky a brala, co bylo…asi to taky bylo špatně, žádný ten vztah mi nevydržel. Nakonec přemýšlím o tom, jestli vůbec chci chlapa a děti. Skoro tři roky jsem víceméně sama (kromě těch párměsíčních nepovedených epizod) a nějak moc se mi nechce starat o někoho jiného a líbí se mi, že mám pokoj. Napadlo mě, že asi každý nemusí mít rodinu a děti a je nám to spíš nuceno „společností.“ Když jdu na kafe s kamarádkami z VŠ -každá malé dítě - jasně, že se cítím divně. Ale kdybych se nepohybovala v takové společnosti, tak asi fajn.
Možná si potřebuju ještě něco srovnat, ale násilím někoho hledat? Abych někoho měla? Abych nevybočovala z toho, co se považuje za „normální“? Asi už ne. Když to přijde, přijde, když ne, tak mě dokonce už i napadlo, že nemít nikdy děti není až taková tragédie (z mého pohledu). Takže ne každá single 30+ trpí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.9.18 07:22
Ahoj, zkusím obnovit diskuzi 
dlouhou dobu jsem byla single a až ve svých 28 jsem potkala svého partnera, jsme spolu 4 roky, máme společné bydlení, plánujeme rodinu. Nicméně tím, že jsem žila dlouhou dobu sama, nikdy předtím jsem se nevázala, nikdo mi za to ani nestál, měla jsem vlastní byt, zázemí, super práci, byla jsem shcopná se o sebe dost dobře postarat, tak jsem zjsitila, že chlapa k životu nepotřebuju. V podstatě je to pro mého současného partnera pochvala, protože jsem s ním opravdu jen proto, že chci, ne proto, že to žádá společnost (a že těch tlaků je a nenávidím to!!!). Nicméně musím říct, že kdybych se s ním rozešla, chtěla bych zpět svůj život před ním. Ta pohoda, ten klid, to rozhodování se jen na základě mého názoru, ta samostatnost, čisto v hlavě! K nezaplacení! A pořád se snažím nezapomenout na svoje single pocity z tehdejší doby, že jsem byla všechno na světě, jen ne chudinka!
Nicméně mám sestru, té táhne na 30 a je to průšvih, „žije“ osm let s ženatým chlapem, který z ní tahá jen peníze, jezdí za ni jednou za týden či dva, a není schopná ho kopnout do pr*ele..... Je vidět, že ona si single život rozhodně neužívá, je nešťastná, a jak tu už někdo psal, začítá být prudérní, zapšklá, a nevíme co s ní. Nikoho se nám nedaří ji dohodit, radila jsem ji seznamku, kde jsem se sama s partnerem seznámila! Ani to nezabralo, přitom mi v dobrém závidí, jak jsem si to „zařídila“. Takže časem se už prostě smiřuju s tím, že to je prostě na ní a nemůžu ji pomoct, byť bych chtěla.
Takže není single jako single.....
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.9.18 05:06
miska.d
Ona ta tvoje sestra asi toho chlapa miluje. Tedy spíš na něm je závisla…ale snad ji to taky pro jeji dobro přejde, neboj.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Qwerty987
24.7.24 14:57
Mám kolem sebe tak dvě tři (jinak všechny zadané a detne) a upřímně ty, co zůstaly single jsou fakt specifické (divné 
)
Edit koukám, že odpovídám na 5 let starou diskuzí, tak nic
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
@Minki přesně, je to tak. Moje babička se vdávala v roce 1956 ve 28, byl to normální věk. Její maminka, moje prababička ve 30, pak měla ještě 8 dětí, takže poslední vychází nějak kolem 40.
Dřív nebyly žádný stavebka pro děti atd., ženská potřebovala do sňatku věno (protože pak už nikdy výdělečně nepracovala a jenom rodila, takže aby aspoň nějak finančně přispěla) a pokud na něj rodina neměla, musela si na něj holčina vydělat buď řemeslem nebo někde ve službě… To tak do tý 30 vyšlo.
Generace mých rodičů za socialismu, která nám právě teď nutí to „Kdy už budeš mít děti“ byla z tohoto pohledu nenormální, teď se to zase vrací tam, kde to bylo dřív. Například v Japonsku nevěsty pod 30 taky nejsou běžné, tam se dělá kariéra a na děti se myslí až za 5 minut 12.
Všechno je relativní…