Skoro tříleťák a už vyčerpaná matka introvertka
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
@Anonymní píše:
Ahoj, předem bych prosila neodsuzování, naprosto si uvědomuji, že krásnější život už nemohu mít, ale o to těžší je pro mně o tom mluvit, tak prosím rejpaky, extrovertky a kvočn, které vše co budu popisovat naplňuje a je smyslem jejich života, opusťte téma. Děkuju.Jsem šťastná, ale strašně apatická, vyčerpaná, věčně unavená a začalo mně nic nebavit a nikam nechci chodit.
Začalo to synkovým cca rokem, od té doby co chodí a přes den nespí (opravdu nikdy nespal, má život 8 - 12, dneska 8 - 21.30 nonstop), což začalo cca v tom roce.A asi už jsem unavená z toho. těším se a modlím už, aby mu byly tři, což jsou, ale do školky půjde až v září.
Nikdy bych nevěřila, že budu frustrovaná a unavená z toh, na co jsem se celý život těšila, ale prostě čeho je moc, toho je moc. pohádky, panenky, hraní dokola, v mezičase tedy práci, domácnost a tak, i hlídání máme, ale spíš tedy trpí moje introvertní já.
- nejsem během dne nikdy sama, jen po 21. hodině večer. (toto jsem věděla, že s dětmi přijde a už třeba v 18 to pro mně byla jedna z nevýhod mít dítě, ale děti jsem moc chtěla. zvládám to výborně vlastně jen díky tomu, že naše cesta k mii nebyla jednoduchá, probrečela jsem roky, trvalo nám 3 roky otěhotnět a bez ivf to nešlo)
jenže od narození syna, který je spíš živější a temperamentní, nemám temř čas na sebe. a ano, ta hodinka dvě 3× týdně mi nestačí. Měla jsem před dítětem totiž obrovsky bohatý kulturní, společenský, a citový a vnitřní život a spoustu zájmů a musela jsem jich opravdu 99% opustit.
v podstatě když se moje introvertní já za celý den dostane k tomu, že si opečuje jednu svoji oblíbenou kytku, přečte si kousek knížky a trochu si přerovná věci, tak je to vrchol mého vnitřního „já“ světateď chápu, že mě nepochopí spousta holek, které měly bez dětí spoustu času.. já rozjžděla firmičku na keramiku, sice amatérsky, ale ano. během snažení, které bylo dost frustrující, mi psychika haprovala a nezvládla jsem tvořit, čili to upadalo. Po obrovském štěstí se mi narodilo miminko, a jak roste, já zjištuju, že něco jako hlína, no k tomu se nemohu ani přiblížit. Na dobu hlídání - hodku nebo dvě, to roztahávat nemá smysl. Dílna je zamčená a denně mě bolí vidět influencerky, kteslířky, co je právě ta mateřská nakopla a fotí se u svého podnikání s dětmi, a já si říkám sakra jak to dokážou? kde na to berou čas? malý, kdybych zasedla ke kruhu, by mi do toho okamžitě hrabal, manžel v práci, babičky daleko, hlídání vužívám spíš pro nákupy, lékaře a pro seberelax, dítě mi přes den nespí, po nocích nemám tvurčí energii a náboj, jen pasivně sedím a jsem ráda, že je ticho.
jako introvertka se potřebuju dobíjet, hodn, takže když je tu ticho, potřebuju to jen vnímat.
je to vlastně soustavné narušování mých introvertních krůhů a vlastně absence cokoliv co ve svojí vuli dělat chci, je to kolotoč a nevím kdy to skončí. Asi nikdy.
Nechápu jak to dělala Marie Curie se svými výzkumy a studiem na univerzitě, měla 3 děti. Nechápu jak do dělají další podnikatelky.
mně i vadí, že třeba si během dne jdu namazat chleba, mám hlad - syn je u mně, dělím se o půlku. Vyndám si z lednice cokoliv, a musím se rozdělit. (vím, zní to trapně, ale introverti mi rozumí) v roce mi malej roztrhal janu eyrovou, kterou jsem měla u postele, vše oblíbené jsem musela schovat, pak dokonce udělat speciální tajnou skřínku, tam jsem to zamkla - hrnečky, knížky, porcelán…)
kytky teda zatím pěstovat můžu, muj další koníček, zaplaťpámbu. to když do toho syn něco hodí nebo se to povalí, přesadím to.no a po celý den, kdy si s malým hraju, krmím ho, přebaluju ho, pak si dám(e) společně oběd, pak na chvilku něco pustím, abych mohla udělat provozní uklid nebo se upravit nebo si vydechnout, tak zas ven, na hřiště…
a je to krásné, to ano, ale já v takových situacích už jsem se přistihla, že u toho hraní, jezení…mám jakoby vypnutý mozek, v němž se mi toho kdysi tolik odehrávalo, a ted nesmí, vždy když se vynoří nějaký obraz nějaké činnosti, najednou to zastíní stopka.
a už to došlo i do takových extrémů, že čekám až usne, abych si mohla probrat a protřídit skříň, což potřebuju, není to top činnost dne, ale prostě ve skříni je potřeba uklidit, protřídit, mít na too klid…ten nemám.
(dovedete si představit jak by to vypadalo, kdybych otevírala a vyndavala věci ze své skříně - hned bych je měla roznesené všude).s tím souvisí i psychická náročnost uklidu. Já jsem romantický človk co neměl nikdy příliš uklízecí návyky, už za svobodna to bylo těžké, a ted je to pro mně ještě horší (spíš psychicky) příklad - skládám prádlo, složím 10 ručníků za cenu toho, že 3 budou někde roznesené. opět asi je to frustrovanost introverta, že vám někdo narušuje kruhy a jakoby škodí části práce, kterou děláte fakt neradi a snažíte se ji mít hned hotovou.
uf, to je celé. díky, že jsem se mohla vypsat.
jinak mně neskutečně baví povídání, čteníí se synem a všechno. jsem šťastná, že se máme.
jen se chci nějak zbavit té apatie, kterou zažívám. ono kdyby syn od toho roka každý den třeba na hodinku přes den usnul, byl by to pro mě ráj, no. je i energický a umanutý, opak mojí klidné povahy. co jiným dětem stačí ukázat 2y, 3×, nebo i 10× a pak pochopí, že s tím nic nenadělají a že to tak prostě funguje (třeba čištení zubů a chození spinkat), náš syn se vzepře klidně i po tisícté, co kdyby dnes zrovna to vyšlo. i přestože to nikdy před tím nevyšlo.
děkuju za pochoení a snad tu najdu ještě nějaké introvertky, pro které je ta naprostá ztráta osobní svobody náročná… já mám v háji bývalé podnikání, íé% koníčků, volný čas a svoje introvertní kruhy, a asi už to tak bude pořád, než dítě vyroste, no… a mám kvůli tomu v sobě takové prázdno…
jo a krásně to ilustruje taková jedna vtipná historka - každý rok jsem si dělala na papír nástěnku snů, vision board se tomu říká..koláž z fotek, a tak.
Ta loňská, dostal se k ní malej a vedle byly nůžky, tak mi ji rozstřihalvlastně moje nejvýstižnější nástěnka snů.
letos jsem si měla udělat vlastně taky..vidíte, zapomněla jsem. ale nebudu dělat žádnou.
že jsem s tím měla počítat, když jsem chtěla děti, to vím, ale kolem mně bylo tolik žen, co zvládaly s dítětem buď studovat, pracovat(tu práci na mini částečný zvládám teda taky) ale hlavně rozjet podnikání se šperkama, s kytkama, se vším možným, že mně nenapadlo, čím to, že já to prostě najednou považuju za nereálný. A nemyslím si, že to dělám blbě. malému se věnuji, hrajeme si…on si i chvilku vydrží hrát sám, ale já na soustředěnou práci potřebuju víc, no. nevím prostě. Překlady, prezentace a rutinní činnosti zvládnu, ale pokračovat v keramice a udělat si firmu prostě ne. A to prý je na to mateřství ideální. ale já si prostě nemužu ani protřídit skřín…
Píšeš, že je manžel v práci, to je v práci denně do večera?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Myslím, že jen hloupě kňouráš. Nesnažíš se, kňučíš. Toť vše. Máš zdravé dítě, jedno. Tečka. Nic z toho, co píšeš, není tím, že máš jedno dítě.
- Citovat
- Upravit
Lidi, co tohle, co popisuješ, nemají v povaze, tě nepochopí. Jak jste na tom finančně?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Je to děsné dlouhý, to číst nebudu. Ale jako introvert tě plně chápu. Řešení problému existuje, ale je to jednak jistota několika let v lochu, jednak by se ti to asi příčilo. Pak se může trošku snažit muž, ale ten je určitě unavenej z práce, takže se mu do toho nechce. Silný introvert by měl dítě jen v naprosto dokonale fungujícím vztahu, kde se budou ti dva střídat v péči, jinak se z toho introvert zblázní.
@Sany80s píše:
Lidi, co tohle, co popisuješ, nemají v povaze, tě nepochopí. Jak jste na tom finančně?
Introverze není povaha, ale rys. To jen pro pořádek, kolegyně, abychom v další diskuzi, která se tu jistě rozjede, měli pořádek. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Sežeň si hlídání na jeden celý den v týdnu. To hodně pomůže - můžeš se věnovat věcem, na které potřebuješ víc klidu, soustředění, napojeni. No a pak bude chodit do školky a budeš mít víc prostoru. Pokud ho vezmou až v září, můžeš najít dětskou skupinu, lesní školku…něco.
- Citovat
- Upravit
Hele jo, naše děti nám také úplně překopaly život. Totálně. Hodně jsem s tím počítala, ale ta míra toho, jak důkladně to udělaly…to mě také dostalo. Spousta lidí dokáže vychovávat děti tak, že se děti přizpůsobí a rodiče se dál věnují své práci/zájmům. Nebo na to mají lidi, co hlídají a pak na svůj původní život mají pořád čas. Nebo mají tak pevné nervy, že je nějaká nepohoda dětí nerozhází a jdou si za svým bez ohledu na ně. My hlídání nemáme, jako rodiče jsme dost měkcí a v zásadě jedeme podle dětí tak, aby byl doma klid a pohoda. Stojí mi to za to. Když se koukám na to, jak jsou šikovné, jak spolu kooperují, jak nám vrací lásku, tak jsem šťastná. Ale ten nedostatek času/klidu na to, abych dělala nějaký svůj vlastní projekt, ten jsem musela přetvořit na čas, kdy na něčem systematicky pracuji, ale s dětmi…a to prostě nešlo, když to byl jen můj projekt (no, dělejte se psem stopy, když vám v tom ťape hejno dětí, cvičte, když se vám pořád někdo motá pod nohy a sedí za krkem). Takže jsem si vytyčila cíle ohledně dětí. To potřebuje logopedii, to cvičení, to chce péct samo dorty, to se zas chce naučit smontovat rádio, jiné potřebuje máknout na zvládání proher…a dělám si cíle, co které potřebuje a na čem s ním pracovat. Ohromně mi to pomohlo, protože to má směr, vývoj a lecos je výzva. Hodně mi to pomáhá při nemocech dětí. Vykašlat se na projevy nemoci a zaměřit se na něco jiného. Ale je to všechno hodně o věku. U našich dětí tohle období, kdy se člověk musí přizpůsobovat, končí kolem čtyř let. Protože s tím čtyřleťákem se už dá v pohodě domluvit, že teď prostě nemám čas a musí se zabavit sám. Ví, kam nesmí chodit a co nesmí dělat. Takže teď už se vracím k věcem, co jsem dělala ráda. Normálně si čtu a každé dítě má svojí knížku a čtou si také. Půlhodina i hodina klidu. Když potřebuji na něco klid, tak řeknu a ony se zabaví. Ale je fakt, že máme dětí víc, takže pro ně od určitého věku nejsem středobod vesmíru. Parta táhne a vytváří spoustu příležitostí k zábavě. Každopádně, tebe zachrání školka 
. A pak věk synka…to nejhorší a nejdelší už máš za sebou, řekla bych, že už jsi ve finiši
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Též jsem introvert…Já tě chápu. Sice jsem to nepřečetla úplně celé, ale spoustu toho, co popisuješ, znám taky. Jediné řešení je najít si hlídání a ten čas pro sebe si prostě udělat. Ideálně nechat syna s manželem nebo s někým z rodiny a vypadnout na celý víkend pryč někam, kde si svůj čas budeš moct organizovat sama. Samozřejmě to nestačí jednou, ale je potřeba to opakovat pravidelně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Zapojit otce a ziskat pravidelné volno pár hodin par dnů v tydnu. Později ditko do školky.
- Citovat
- Upravit
Moc se divas na fiktivni zivot influencerek. Myslim, ze tam bude nejaky problem hloubeji. Zkus si najit terapeuta, klidne online.
Podnikatelky, ktere znam ja, koji na meetingu, maji chuvu a nebo jim nevadi mit doma vsude bordel. Stejne tak neresi, ze u prerovnavani skrine maji hadry roztahane vsude mozne. Nekdo na to proste neni, nemusis byt, neni to tvoje povinnost. Muzes chtit klid.
Jestli ti to pomuze, nejsi v tom sama, pocity jako mas ty ma hromada zen. Vcetne vypinani mozku. Je to prvni krok k tomu neco zmenit.
- Citovat
- Upravit
Má to tak víc matek, zdaleka ne jen introverti. Mě to odrovnávalo i když děti po obědě dvě hodiny spaly, natož kdyby nespaly.
Zkusila bych též hlídání, kamarádku, sousedku, někdy se důchodkyně nabízí samy 
A jak tu někdo píše, třetí rok bývá zlomovej, pak se z děcek najednou stávají parťáci a vše jde líp. Zrovna když nastupují do školky
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Zakladatelku naprosto chápu, mám to stejně…už téměř 14 let…obě děti náročné, nespavci, hlídání téměř žádné. Mladší VD a ADHD. Teď ještě přibyl pes…Také potřebuji hodně věcí promýšlet a dělat o samotě, dobíjet energii, soustředit se…a stále mi do toho někdo hází vidle…i manžel, který je introvert také, ale doma je velice komunikativní a vyžaduje pozornost
Radu tedy nemám, hodně pomůže školka, pak kroužky a mě osobně pomáhá dát si na misky vah dvě chytré, zdravé děti a prima manžel a na druhou stranu sice klid, ale samota…a většinou si pak priority rychle srovnám…a hledat, kde být chvíli sama…cesta do práce, nákup, procházka se psem, kino s kamarádkou…
- Citovat
- Upravit
@WENDOOLCA dekuju takové jako ty jsem prosila at nereagují. vím to. přesto si dovoluji cítit to co cítím. protože to cítím. a ano, plakala jsem moc a prošli jsme si martyriem neplodnosti. jsem překvapená i přesto, že mi tato zkušenost pomáhá zvládat každý den, říkám si, kdybych tu bolavou zkušenost (a 2 potraty mezi) neměla, tak bych to zvládala mnohem hůř.
holt jsme každý jiný a už prosím nereaguj.
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
@WENDOOLCA dekuju takové jako ty jsem prosila at nereagují. vím to. přesto si dovoluji cítit to co cítím. protože to cítím. a ano, plakala jsem moc a prošli jsme si martyriem neplodnosti. jsem překvapená i přesto, že mi tato zkušenost pomáhá zvládat každý den, říkám si, kdybych tu bolavou zkušenost (a 2 potraty mezi) neměla, tak bych to zvládala mnohem hůř.holt jsme každý jiný a už prosím nereaguj.
Vykašli se na tyhle reakce. Já mám dvě vymodlene děti, čekala jsem na ně malém dvacet let a stejně jsem dost často ráda, když usnou. Nedávno jsem četla rozhovor se ženou, která děti adoptovala, a ta tam psala, jak měla dlouho výčitky z toho, že se těšila, až konečně půjdou spát…a pak zjistila, že to tak ma hodně matek. Prostě ten nerušený čas chybí, no. Zkus to hlídání sehnat. My máme adoptivní babičku třeba.
- Citovat
- Upravit
Ahoj, předem bych prosila neodsuzování, naprosto si uvědomuji, že krásnější život už nemohu mít, ale o to těžší je pro mně o tom mluvit, tak prosím rejpaky, extrovertky a kvočn, které vše co budu popisovat naplňuje a je smyslem jejich života, opusťte téma. Děkuju.
Jsem šťastná, ale strašně apatická, vyčerpaná, věčně unavená a začalo mně nic nebavit a nikam nechci chodit.
Začalo to synkovým cca rokem, od té doby co chodí a přes den nespí (opravdu nikdy nespal, má život 8 - 12, dneska 8 - 21.30 nonstop), což začalo cca v tom roce.
A asi už jsem unavená z toho. těším se a modlím už, aby mu byly tři, což jsou, ale do školky půjde až v září.
Nikdy bych nevěřila, že budu frustrovaná a unavená z toh, na co jsem se celý život těšila, ale prostě čeho je moc, toho je moc. pohádky, panenky, hraní dokola, v mezičase tedy práci, domácnost a tak, i hlídání máme, ale spíš tedy trpí moje introvertní já.
jenže od narození syna, který je spíš živější a temperamentní, nemám temř čas na sebe. a ano, ta hodinka dvě 3× týdně mi nestačí. Měla jsem před dítětem totiž obrovsky bohatý kulturní, společenský, a citový a vnitřní život a spoustu zájmů a musela jsem jich opravdu 99% opustit.
v podstatě když se moje introvertní já za celý den dostane k tomu, že si opečuje jednu svoji oblíbenou kytku, přečte si kousek knížky a trochu si přerovná věci, tak je to vrchol mého vnitřního „já“ světa
teď chápu, že mě nepochopí spousta holek, které měly bez dětí spoustu času.. já rozjžděla firmičku na keramiku, sice amatérsky, ale ano. během snažení, které bylo dost frustrující, mi psychika haprovala a nezvládla jsem tvořit, čili to upadalo. Po obrovském štěstí se mi narodilo miminko, a jak roste, já zjištuju, že něco jako hlína, no k tomu se nemohu ani přiblížit. Na dobu hlídání - hodku nebo dvě, to roztahávat nemá smysl. Dílna je zamčená a denně mě bolí vidět influencerky, kteslířky, co je právě ta mateřská nakopla a fotí se u svého podnikání s dětmi, a já si říkám sakra jak to dokážou? kde na to berou čas? malý, kdybych zasedla ke kruhu, by mi do toho okamžitě hrabal, manžel v práci, babičky daleko, hlídání vužívám spíš pro nákupy, lékaře a pro seberelax, dítě mi přes den nespí, po nocích nemám tvurčí energii a náboj, jen pasivně sedím a jsem ráda, že je ticho.
jako introvertka se potřebuju dobíjet, hodn, takže když je tu ticho, potřebuju to jen vnímat.
je to vlastně soustavné narušování mých introvertních krůhů a vlastně absence cokoliv co ve svojí vuli dělat chci, je to kolotoč a nevím kdy to skončí. Asi nikdy.
Nechápu jak to dělala Marie Curie se svými výzkumy a studiem na univerzitě, měla 3 děti. Nechápu jak do dělají další podnikatelky.
mně i vadí, že třeba si během dne jdu namazat chleba, mám hlad - syn je u mně, dělím se o půlku. Vyndám si z lednice cokoliv, a musím se rozdělit. (vím, zní to trapně, ale introverti mi rozumí) v roce mi malej roztrhal janu eyrovou, kterou jsem měla u postele, vše oblíbené jsem musela schovat, pak dokonce udělat speciální tajnou skřínku, tam jsem to zamkla - hrnečky, knížky, porcelán…)
kytky teda zatím pěstovat můžu, muj další koníček, zaplaťpámbu. to když do toho syn něco hodí nebo se to povalí, přesadím to.
no a po celý den, kdy si s malým hraju, krmím ho, přebaluju ho, pak si dám(e) společně oběd, pak na chvilku něco pustím, abych mohla udělat provozní uklid nebo se upravit nebo si vydechnout, tak zas ven, na hřiště…
a je to krásné, to ano, ale já v takových situacích už jsem se přistihla, že u toho hraní, jezení…mám jakoby vypnutý mozek, v němž se mi toho kdysi tolik odehrávalo, a ted nesmí, vždy když se vynoří nějaký obraz nějaké činnosti, najednou to zastíní stopka.
a už to došlo i do takových extrémů, že čekám až usne, abych si mohla probrat a protřídit skříň, což potřebuju, není to top činnost dne, ale prostě ve skříni je potřeba uklidit, protřídit, mít na too klid…ten nemám.
(dovedete si představit jak by to vypadalo, kdybych otevírala a vyndavala věci ze své skříně - hned bych je měla roznesené všude).
s tím souvisí i psychická náročnost uklidu. Já jsem romantický človk co neměl nikdy příliš uklízecí návyky, už za svobodna to bylo těžké, a ted je to pro mně ještě horší (spíš psychicky) příklad - skládám prádlo, složím 10 ručníků za cenu toho, že 3 budou někde roznesené. opět asi je to frustrovanost introverta, že vám někdo narušuje kruhy a jakoby škodí části práce, kterou děláte fakt neradi a snažíte se ji mít hned hotovou.
uf, to je celé. díky, že jsem se mohla vypsat.
jinak mně neskutečně baví povídání, čteníí se synem a všechno. jsem šťastná, že se máme.
jen se chci nějak zbavit té apatie, kterou zažívám. ono kdyby syn od toho roka každý den třeba na hodinku přes den usnul, byl by to pro mě ráj, no. je i energický a umanutý, opak mojí klidné povahy. co jiným dětem stačí ukázat 2y, 3×, nebo i 10× a pak pochopí, že s tím nic nenadělají a že to tak prostě funguje (třeba čištení zubů a chození spinkat), náš syn se vzepře klidně i po tisícté, co kdyby dnes zrovna to vyšlo. i přestože to nikdy před tím nevyšlo.
děkuju za pochoení a snad tu najdu ještě nějaké introvertky, pro které je ta naprostá ztráta osobní svobody náročná… já mám v háji bývalé podnikání, íé% koníčků, volný čas a svoje introvertní kruhy, a asi už to tak bude pořád, než dítě vyroste, no… a mám kvůli tomu v sobě takové prázdno…
jo a krásně to ilustruje taková jedna vtipná historka - každý rok jsem si dělala na papír nástěnku snů, vision board se tomu říká..koláž z fotek, a tak.
vlastně moje nejvýstižnější nástěnka snů.
Ta loňská, dostal se k ní malej a vedle byly nůžky, tak mi ji rozstřihal
letos jsem si měla udělat vlastně taky..vidíte, zapomněla jsem. ale nebudu dělat žádnou.
že jsem s tím měla počítat, když jsem chtěla děti, to vím, ale kolem mně bylo tolik žen, co zvládaly s dítětem buď studovat, pracovat(tu práci na mini částečný zvládám teda taky) ale hlavně rozjet podnikání se šperkama, s kytkama, se vším možným, že mně nenapadlo, čím to, že já to prostě najednou považuju za nereálný. A nemyslím si, že to dělám blbě. malému se věnuji, hrajeme si…on si i chvilku vydrží hrát sám, ale já na soustředěnou práci potřebuju víc, no. nevím prostě. Překlady, prezentace a rutinní činnosti zvládnu, ale pokračovat v keramice a udělat si firmu prostě ne. A to prý je na to mateřství ideální. ale já si prostě nemužu ani protřídit skřín…