Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Ahoj,
Jelikož čekáme druhé dítě, nějak víc přemýšlím nad tím, jaké nastavení chci doma zkusit mít.
Já sama se sestrou nemám extra dobré a důvěrné vztahy (ale zas ne nijak zlé, jen prostě nemáme potřebu se vídat častěji a sdílet věci) a přála bych si, aby to měly mé děti lepší.
Co Vám v dětství podle Vašeho pomohlo? Co rodiče dělali dobře a co naopak moc ne? Co děláte pro fajn vztahy teď?
Za mě
Diskuzi zakládám spíše jako inspiraci a zamyšlení pro sebe. Vím že je zde spousta věcí, které neovlivním, ale ráda bych dala šanci nějakému fajn fungování.
Starší nechci nutit so péče o mladší, pokud nebude zájem. Chceme zachovat občasné rande pouze s ní a většinu změn udělat ještě před příchodem druhého dítěte. Zároveň zde často slýchám, ať rodiče s narozením nezapomenou, že první je také stále malé dítě, které potřebuje péči a pozornost.
Já se obávám, že tohle je hlavně o kompatibilitě povah, výchova na to zas až takový vliv mít nebude. Co se snažím u svých dětí - dát jim dostatek prostoru být s jedním z rodičů sami, prostě aby nevznikala ponorka mezi nimi a soupeření o zájem rodičů. A rozhodně nechci na staršího valit „hlídání“ mladší - to si pamatuju z dětství, že mě dost štvalo, když na mě rodiče tuhle zodpovědnost přenášeli, i když to dělali hodně zřídkakdy.
Myslím, že neexistují univerzální rady, protože každé dítě je jiné a potřebuje jiné věci. Ty tebou vypsané jsou asi takové základy. Jinak platí respektovat každé to dítě, chápat jeho potřeby a ty se snažit naplňovat.
K nám se rodiče chovali v pohodě, měli jsme všeho stejně a vztahy máme naprosto příšerný. Podle me tohle rodice neovlivni. Jako deti jsme se meli radi a v puberte/dospelosti to ztroskotalo.
Jo a!! Snažím se nedělat jim soudce. Trvalo mi celkem dlouho, než mi došlo, že tohle by rodič dělat neměl, dává se tím dětem prostor pro manipulace a křivdy. Takže žádné „kdo si začal?“ atd. - snažím se nechat je řešit si věci mezi sebou, dokud mě to neomezuje (například neřvou v autě, když se soustředím na jízdu).
Nemyslím si, že existuje cokoli, co by zaručilo, že sourozenci budou mít dobrý vztah. S mladším bratrem jsme vždy jako malé děti mysleli jeden na druhého. Neexistovalo, aby šla máma do obchodu jen s jedním a koupila se třeba byť jen drobnost jednomu a druhému ne. O všechno jsme se dělili, chránili jeden druhého. Pak se bratr odstěhoval k jeden ze svých prvních přítelkyň a od té doby máme téměř neexistující vztah, přestože jsme jako malí byli neoddělitelní.
Rodinné vztahy jsou stejné jako každé jiné, potřebují, aby se o ně starali všichni zúčastnění.
My měli doma studený odchov a dost přísnou výchovu. Výsledek byl ze jsme se všichni 3 spojili proti rodičům a to je spojení, které funguje.
Hlavně je netlačit do toho, že se musí milovat. Je strašné, jak hlavně matky potřebují mít z dětí parťáky, rodí druhé dítě pro první, apod. Děti by se měly respektovat, chovat se k sobě slušně a pokud se v budoucnu budou umět domluvit, je to fajn. Ale nepočítej s tím, že automaticky budou jedno tělo a jedna duše.
Tak já zase z jiného soudku… s rodičema jsme měly nic moc vztah… to přetrvalo až do dneška… pokud byla od nás v dětství z pokojíčku slyšet bitka, tak nás máme seřvala obě na dvě doby… nepátrala se po příčině…
A paradoxně přístup, nezájem a extrémně přísná výchova nás se ségrou strašně utužila… dnes jsme nejlepší kamarádky, které bez sebe nedají ani ránu… všechno sdílíme a podporujeme se…
Ale musely jsme si k tomu dojít… v dětství byly bitky, dohady apod… i dnes jsme v některých věcech jiné, ale v určitém věku jsme se prostě semkly…
Takže já nevím, ale maximálně tak naučit děti toleranci? Respektu? Sdílení? A klást jim na srdce, že rodina je jen jedna…?
Zbytek už je prostě na nich, jestli spolu budou kompatibilní… ![]()
@Anonymní píše: Více
To je přesně to, o čem mluvím… taky to tak máme… ale určitě to nejde dát za příklad výchovy no ![]()
@unuděná píše: Více
Tohle je taky sporný. Někdy se ten slabší (ať už psychicky nebo fyzicky) neubrání a když se ho nezastane ani vlastní matka, tak je to smutný.
@terien píše: Více
Ale když matka neví, odkud ten spor začal, tak těžko může nestranně zasáhnout, vždy bude nadržovat tomu z jejího pohledu slabšímu. A nemluvím tu o batoleti a miminu, kdy starší mlátí menší kostičkou, protože mu boří věž. Mluvím o starších dětech. Naši jsou teda naprosto fifty fifty, jednou začne ten, pak druhej, a fakt není na mě nebo manželovi, aby zjišťoval, kdo si zrovna začal. Skončit mohou oba ![]()
@unuděná píše: Více
A na kom to tedy je? Vždyť i tohle je úloha rodičů. Ony ty spory mezi staršími dětmi jsou horší než když se hadaly o kostičky.
Za mne je ve výchově sourozenců absolutní základ SPRAVEDLNOST a pravda…
nelhát, nenadržovat, neúkolovat staršího (nadmíru či často) hlídáním, nepřesouvat na něj rodičovské povinnosti
Jinak moc rad není, protože někteří sourozenci jsou jedna ruka, prostě si „sedí“ a hodně sourozenců (vidím to častěji jak tu první variantu) se úplně nemusí, moc se nestýkají, mají určité nevyřešené věci (právě z dětství).. tak tomu je fajn předejít, ale jinak je a bude jejich vztah holt na nich…
hodně štěstí ![]()
@terien píše: Více
Ne, fakt není úloha rodičů řešit, kdo na koho první dejchnul nebo se blbě podíval
![]()
Podle rozsáhlé norské studie mají nejstarší děti v rodině v průměru vyšší IQ než jejich mladší sourozenci. Důvod? Najdete na Instagramu.