Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Starší syn žárlí na mladšího syna.
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
25.9.21 19:25
Starší nas taky zlobil, než se narodilo miminko, když se narodilo, chvilku jsme o nek ani nevěděli a pak začal zase, ale srovnalo se to. Jsou od sebe o 9 let.
Snažíme se mu opakovat, ze je velký bracha, ze ten malej v nem má vzor a ze chce dělat vše jako velký bracha, ze ho bude porad napodobovat, ze se na nej kouká jak na svatej obrázek a tak 
a je tedy fakt, ze vzhledem k prckovi se chová fakt zodpovedne, dokonce mu umi vyndat z pusy, když sní omylem něco nevhodného. Čapne ho, odnese si ho do pokoje a tam si snim hraje. Ale taky měl období, ze se choval jako mimino, brecel před cestou do školy, vztekal se a brecel když měl dělat úkoly, nechtěl se sprchovat, a tak…. Ale je takovej, ze toho moc nenamluvi, takže nas neosocoval, ze ho nemáme radi, ale jen dělal tyhle scény. Asi se ty děti vrací zpátky, když se narodí miminko, taky jsem ho musela prevlikat a oblikat a tak 
ale už se to dost spravilo, u nas to bylo ještě spojené s tím, ze byl covid, nebyla škola, neměl tu ani kamose, protože jsme byli čerstvé pristehovani, proste nic 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.9.21 19:26
@Anonymní píše:
S manželem máme tříměsíčního chlapečka a já mám z předchozího vztahu 11 letého syna. S manželem jsme 9 let a staršího syna vychováváme společně. Biologický otec si syna bere rok od roku méně, letos ho ještě neměl ani jednou. Loni dvakrát, v létě na dovolené a na Vánoce. Letos s ním syn na dovolenou nechtěl, na část vánočních svátků k němu půjde, ale to je jaksi trochu málo. Synovi to ale nijak zvlášť nevadí, alespoň jsme si to tak mysleli, jelikož k otci sám od sebe nikdy nechtěl. Nemusí hlavně jeho partnerku a její děti. Tím, že má DMO jsem nikdy netlačila na pilu a byla ráda, že jsem našla chlapa jako je manžel, který funguje jako málo který otec, obzvláště poslední roky, kdy syn vyhledává spíše jeho společnost, má typické klučičí zájmy a navíc já už ho tak neunesu, takže mu takový program jako manžel sama bez něj nezařídím. S manželem mají pěkný vztah, manžel se mu hodně věnuje, oba jsou sportovci, syn má speciálně upravené kolo a trénují na parazávody, také spolu hodně cvičí, skládají modely, chodí trempovat do lesa. Tím, že je téměř nechodící, manžel ho nosí po kopcích, chodí s ním hrát hokej, který syn miluje a zkrátka se mu věnuje na sto procent. Syn ho vnímá jako tátu. Bere to tak, že má tatínky dva. Problém nastal po narození mladšího syna, starší začal strašně žárlit a ani ne tak na mě jako na manžela. Přitom si neuvědomujeme žádný důvod, proč se tak chová. Naopak se mu snažíme věnovat ještě více než jindy a manžel obzvlášť. On je ten typ, co by bral, kdyby se toto miminkovské období přeskočilo. Malého pochová, vykoupe, protože ví, že mi tím pomůže a hlavně mi tím dává prostor, abych se já tu chvilku mohla věnovat jen staršímu, ale raději se věnuje staršímu on nebo dojde nakoupit. Opravdu se snažíme aby neměl důvod žárlit, ale žárlí hrozně a pěkně zlobí. Při napomenutí začne říkat, že už ho nemáme rádi, že mu pořád něco říkáme. Jenže on dělá naschvály. Dnes jsem s ním byla v obchodě a po návratu domů, začal hlasitě líčit manželovi, co jsme viděli za auta. Já mu řekla ať nekřičí, malý spal a hned scéna a pláč. Přitom křičel schválně. Mluví hlasitě jen tehdy, když malý spí. A dělá to pravidelně. A takových situací je za den několik. Situace včera večer. Manžel musí synovi pomáhat do vany a z vany, přede mnou už se stydí, tak tuhle činnost nechávám komplet manželovi. Včera ale šel manžel večer s kamarádem na pivo. Bylo půl osmý a říkal mu za deset osm odcházím, pojď se vykoupat. Dříve by syn poslechl, včera začal říkat, že se chce jít koupat až v devět, na to mu manžel řekl, že ne, že prostě odchází. Následovala strašná scéna, že ho nemá rád, že kdyby ho měl rád, byl by doma. Vysvětlení nepomáhalo, tak už se manžel naštval, chytil ho a do koupelny ho odnesl násilím. Řekl mu, že už ho má plné zuby a že nás nebude vydírat, že ho máme rádi, ale poslouchat bude on nás. Jen co manžel odešel, slyšela jsem až do doby než šel spát, že ho nemáme rádi. Ráno v pohodě. Snažíme se s ním o tom mluvit, vysvětlovat, syn to i kolikrát uzná, ale neuběhne ani hodina a je to tu znova. Všechny nás to vyčerpává a já už si nevím rady. Řešili jste někdo takovou formu žárlivosti, po narození druhého dítěte, případně jak? Nechceme na něj být zlí, ale zase nám nemůže skákat po hlavě. Dříve byl strašně hodný a rozumný. Zhoršil se letos i ve škole, nechce se učit, u všeho je scéna.
Trpělivost. Zaveďte pravidelné dny, kdy budete trávit čas jen ve dvou. Spíš muž. Chlapec dospívá a potřebuje mužskou energii.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.9.21 19:30
Když jsi byla těhotná, bavili jste se o miminku? Těšil se na brachu, resili jste jak to pak bude vypadat, jaký má mimino režim apod?
Přijde mi ze si proste potrbeuje zvyknout, zatím má sourozence jen krátce a 11 let byl jedinacek, což je dlouhá doba. Potřebuje se asi ujistit ve svoji pozici a vyzkoušet, ze ho skutečně rádi mate. Navíc pro kluka v tomhle věku je zřejmě novorozenec hodně nezajimava záležitost 
Takže si myslím, ze az časem bude mít možnost si bráchou hrát nebo aspoň na nej bude nějak poradně reagovat, bude to jiné 
Mas super chlapa, kterej je oporou tobě a hlavně i staršímu synovi. Myslím ze to zvládnete 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.9.21 19:33
To není žárlivost. Jen s vámi chce cvičit. Některé děti to dělají už ve třech letech, jiné holt až s nastupující pubertou.
Navíc hendikepovaným jedináček, okolo kterého se asi točil svět. Takže ty mantinely asi ani moc neměl.
Vůbec bych si tyto citove výlevy nebrala osobne prostě nebudete skákat, jak si on zamane. Příště s láskou nastavit jasně hranice. Vysvětlovat do zblbnuti. Láska není o tom, že on si umane a všichni se z toho potento…
Být mužem, tak ho teda si vany nasilim nedavam. Nechce jít teď? Tak ať si vanu zařídí, jak chce, já odcházím za svou zábavou. Nebo ať se do te vany dostane, jak chce (treba s pomocí mámy).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.9.21 20:21
@Svistice píše:
To není žárlivost. Jen s vámi chce cvičit. Některé děti to dělají už ve třech letech, jiné holt až s nastupující pubertou.
Navíc hendikepovaným jedináček, okolo kterého se asi točil svět. Takže ty mantinely asi ani moc neměl.
Vůbec bych si tyto citove výlevy nebrala osobne prostě nebudete skákat, jak si on zamane. Příště s láskou nastavit jasně hranice. Vysvětlovat do zblbnuti. Láska není o tom, že on si umane a všichni se z toho potento…
Být mužem, tak ho teda si vany nasilim nedavam. Nechce jít teď? Tak ať si vanu zařídí, jak chce, já odcházím za svou zábavou. Nebo ať se do te vany dostane, jak chce (treba s pomocí mámy).
Naprosto souhlasím, až na to vysvětlování do zblbnutí. Já si myslím, že ty děti moc dobře ví, že je rodiče rádi mají, ale že jednoduše hrají na citovou strunu a vydírají. Moc dobře ví, že tím rodiče raní a že je to nejzaručenější cesta k úspěchu. Naše děti to taky zkoušely (odkoukaly to od kamarádů, v jejichž rodině tenhle typ vydírání jede ve velkém). Na rovinu jsem jim na to řekla, že tohle vydírání na mě neplatí, protože oni moc dobře ví, že je mám ráda nejvíc na světě, a právě proto, že je mám ráda, z nich nechci mít rozmazané fracky. A proto NE bude i nadále znamenat NE a víc se o tom nehodlám bavit. Zkusili to jednou, pochopili, že tato taktika není průchodná a nechali toho.
S tím hlučením v době, kdy mimino spí (naše děti teda nedělaly naschvál, ony jsou hlučné normálně, o to těžší bylo to krotit) se mi osvědčilo vysvětlit, že pokud vzbudí mimino, budu se muset věnovat miminu a tím pádem nebudu mít čas na ně. Takže v jejich vlastním zájmu je, aby mimino spalo co nejdéle.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.9.21 20:34
Syn má prostě strach. Narození sourozence se přirovnává k tomu, že si muž přivede milenku. Umíte si představit být v této situaci s nějakým zdravotnim handikepem? Ten kluk musí mít strach jak blázen, že malý brácha je zdravý, že bude moci s rodiči dělat věci, co on ne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.9.21 20:38
@Cuddy Já tohle přirovnávání k milence opravdu neberu. Ne ve zdrave fungující rodině.
V rodině, kde je dítě pupkem světa, ovšem toto přirovnání platí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.9.21 20:45
@Svistice no jo, ale to s nemocným dítětem, navíc se snažícím se nevlastním otcem, jde dost čekat, že bude středobodem rodiny.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.9.21 20:45
@Hoa Mai píše:
Naprosto souhlasím, až na to vysvětlování do zblbnutí. Já si myslím, že ty děti moc dobře ví, že je rodiče rádi mají, ale že jednoduše hrají na citovou strunu a vydírají. Moc dobře ví, že tím rodiče raní a že je to nejzaručenější cesta k úspěchu. Naše děti to taky zkoušely (odkoukaly to od kamarádů, v jejichž rodině tenhle typ vydírání jede ve velkém). Na rovinu jsem jim na to řekla, že tohle vydírání na mě neplatí, protože oni moc dobře ví, že je mám ráda nejvíc na světě, a právě proto, že je mám ráda, z nich nechci mít rozmazané fracky. A proto NE bude i nadále znamenat NE a víc se o tom nehodlám bavit. Zkusili to jednou, pochopili, že tato taktika není průchodná a nechali toho.
S tím hlučením v době, kdy mimino spí (naše děti teda nedělaly naschvál, ony jsou hlučné normálně, o to těžší bylo to krotit) se mi osvědčilo vysvětlit, že pokud vzbudí mimino, budu se muset věnovat miminu a tím pádem nebudu mít čas na ně. Takže v jejich vlastním zájmu je, aby mimino spalo co nejdéle.
To je asi náš problém, že nás to raní, mě ho je někdy i líto, ale právě, že si uvědomuji, že takto to nejde. Ale trápí mě nejistota, jestli přece jen vážně nepochybuje, zase si ale říkám, že nemá žádný důvod. My ho opravdu milujeme a myslím, že mu to dáváme najevo hodně. Ale nedá mi mu to nevysvětlovat, když říká takové věci, nás to bolí. A hlavně manželovi to říká. Říká, že má radši bráchu, že mu to říkali kluci ve škole. Že jenom ex ho má rád, ale k němu on jít nechce, ale asi půjde, když my ho nemáme rádi. Přitom vážně nemá žádný důvod, já jsem přesvědčená, že manžel by za něj dýchal. Dělá pro něj maximum a má ho strašně rád, prožívá každý jeho úspěch. Ex si na něj nevzpomene za celý rok, ale teď najednou po narození mladšího syna, je nejlepší. A to mě hodně mrzí. Zase mu ale nechci předhazovat, co všechno pro něj my děláme, bereme to automaticky a děláme to pro něj rádi. Nepotřebujeme vděčnost, ale mrzí mě pak tyto řeči. Asi si to moc beru. Ale pro mě je to něco nového, já to neznám. Nikdy tohle nedělal. Naopak byl strašně šikovný, vedeme ho k samostatnosti i když to má těžší, než většina kluků v jeho věku, nikdy jsme si to nepřipouštěli a brali ho normálně. Jsme na něho velice
- Citovat
- Upravit
Anonymní
25.9.21 20:52
Pyšní. I když to má těžší, rád nám pomáhal doma, sám od sebe, vidět ho jak leze po čtyřech a snaží se vytírat, luxovat, byla jsem moc pyšná. Má hodně i zdravých kamarádů, vždycky se jim snažil vyrovnat i když o něj máme strach, nechávali jsme ho chodit ven(na vozíku) samotného, aby žil jako ostatní a všechno co dnes dokáže má tvrdě vydařený. A my s ním. To jsou hodiny cvičení, lázně, rehabilitace a teď jakoby se vrátil o šest let zpět minimálně. Ještě na jaře, opravdu jen s malou pomocí (vyndání potravin z ledničky a z horních skříněk v lince) dokázal sám uvařit lehké jídlo, vydržel sám doma, teď se chová jak mimino. Sám doma se bojí zůstat i pět minut, chtěl by krmit, oblékat a když to neuděláme, tak ho zase nemáme rádi. Ale přece nebudeme takto starého kluka krmit.
- Citovat
- Upravit
25.9.21 22:03
Mozna kombinace vseho - nastupujici puberta, novy clen doma, strach z toho, zda tatinek nebude uprednostnovat vlastni dite pred nim… asi ma v hlave zmatek, tak bych ho asi stale ujistovala a mluvila s nim, zaroven ho zapojila do domacnosti i starani o mimco ( sverit,,velkou,, zodpovednost ), vymezit cas jen na nej samotneho ( at uz jen ty nebo jen manzel )… urcite je to chytry kluk a brzo si vse v hlave srovna 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.9.21 22:40
Je možné, že jen vydírá, je možné, že pochybuje a je na místě mu dokázat, že jeho místo v rodině se nemění, ale dokazovala bych to činy, ne slovy. Ono mnohdy (aspoň na mě, ale vidím to i v okolí) takové to neustále ujišťování a přílišná snaha přesvědčit toho druhého vede k pravému opaku - ten druhý vidí tu přílišnou snahu a začne pochybovat ještě víc, protože v tom cítí habaďůru (klasický případ maminka, která potřebuje nastoupit do práce tak vehementně přesvědčuje dítě o tom, jak je školka skvělá, až ji to to dítě přestane baštit).
Ale rozhodně bych ani tomu dítěti nepředhazovala, co vše pro něj děláte. Spíš bych dala důraz na to, že tomu miminku musím věnovat dočasně větší péči proto, že nic neumí, zatímco to starší dítě je moc šikovné, umí toho spoustu, vypíchla bych třeba jeho největší úspěchy a řekla to, co jsi psala, že jsi na něj moc pyšná. A že o něj jsi se jako o miminko taky musela celý den starat a teď je prostě na řadě mladší sourozenec. Nestaráš se o miminko víc, protože ho máš víc ráda, ale protože je méně šikovné.
Možná by stálo za to probrat vaši situaci i s lidmi, kteří mají taky dítě s hendikepem a už toto řešili dříve. Já takové dítě sice nemám, ale mám ve svém okolí dva takové případy a kdybych to měla shrnout, tak z obou případů vyplynulo, že nejlépe by bylo, kdyby se rodiče k tomu postiženému chovali co nejvíc jako ke zdravému a nedělali z něj chudáka, kterému se musí něco kompenzovat. Jeden takový případ máme v rodině, jsou to už sourozenci důchodového věku. Rodiče se ke staršímu postiženému dítěti (autismus a oční vada) chovali právě jako k chudáčkovi, kterému se musí zvýšenou péčí a pozorností na úkor mladšího sourozence kompenzovat jeho hendikep. Výsledek je ten, že postižený potomek zpohodlněl, zatímco mladší zdravý sourozenec se cítil odstrkován. Dokud žili rodiče, nedělalo to větší potíže, resp. nedělalo to potíže navenek, jen zdravý sourozenec se celý život trápil s dusil v době křivdu, ale když už byli rodiče nemohoucí, musel se o postiženého sourozence postarat ten zdravý. A tam je velký kámen úrazu. On se o něj sice stará, ale je na něj neuvěřitelně hnusný, zákeřný, dělá mu naschvály a v podstatě mu vrací to celoživotní příkoří. A nevěřila bys, z jak ranné doby má ten člověk vzpomínky, už z batolecího věku, jak si musel poradit nebo vystačit sám, i když měl nějaký problém, něco ho trápilo, bolelo, ale všichni se starali o toho s postižením. A nese si to s sebou celý život. Teď je na něm ten postižený závislý a vyžírá si to, aniž by za to mohl.
Druhý případ je u mé kolegyně z práce, ta má starší sestru taky s DMO. Jsou ještě mladé, o sestru se stará maminka, ale taky mi kolegyně říkala, že byla dost odstrčená. Hodně jsme tehdy o tom mluvily, protože ona si uvědomovala, že jednou se bude o sestru muset postarat a měla problém se s tím srovnat. Na jednu stranu věděla, že sestra za to nemůže, na druhou stranu v sobě měla tu hořkost z toho, že sestra je protěžovaná a opečovávaná víc, než by bylo potřeba. Naštěstí i přesto ji měla ráda a řešily to i s maminkou v rámci nějaké organizace sdružující rodiny s postiženými dětmi. Celý vývoj už nevím, ale v podstatě se to odvíjelo tím směrem, že maminka se měla oprostit od pocitu, že musí neustále skákat kolem postiženého dítěte a měla sourozence víc zrovnoprávnit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
S manželem máme tříměsíčního chlapečka a já mám z předchozího vztahu 11 letého syna. S manželem jsme 9 let a staršího syna vychováváme společně. Biologický otec si syna bere rok od roku méně, letos ho ještě neměl ani jednou. Loni dvakrát, v létě na dovolené a na Vánoce. Letos s ním syn na dovolenou nechtěl, na část vánočních svátků k němu půjde, ale to je jaksi trochu málo. Synovi to ale nijak zvlášť nevadí, alespoň jsme si to tak mysleli, jelikož k otci sám od sebe nikdy nechtěl. Nemusí hlavně jeho partnerku a její děti. Tím, že má DMO jsem nikdy netlačila na pilu a byla ráda, že jsem našla chlapa jako je manžel, který funguje jako málo který otec, obzvláště poslední roky, kdy syn vyhledává spíše jeho společnost, má typické klučičí zájmy a navíc já už ho tak neunesu, takže mu takový program jako manžel sama bez něj nezařídím. S manželem mají pěkný vztah, manžel se mu hodně věnuje, oba jsou sportovci, syn má speciálně upravené kolo a trénují na parazávody, také spolu hodně cvičí, skládají modely, chodí trempovat do lesa. Tím, že je téměř nechodící, manžel ho nosí po kopcích, chodí s ním hrát hokej, který syn miluje a zkrátka se mu věnuje na sto procent. Syn ho vnímá jako tátu. Bere to tak, že má tatínky dva. Problém nastal po narození mladšího syna, starší začal strašně žárlit a ani ne tak na mě jako na manžela. Přitom si neuvědomujeme žádný důvod, proč se tak chová. Naopak se mu snažíme věnovat ještě více než jindy a manžel obzvlášť. On je ten typ, co by bral, kdyby se toto miminkovské období přeskočilo. Malého pochová, vykoupe, protože ví, že mi tím pomůže a hlavně mi tím dává prostor, abych se já tu chvilku mohla věnovat jen staršímu, ale raději se věnuje staršímu on nebo dojde nakoupit. Opravdu se snažíme aby neměl důvod žárlit, ale žárlí hrozně a pěkně zlobí. Při napomenutí začne říkat, že už ho nemáme rádi, že mu pořád něco říkáme. Jenže on dělá naschvály. Dnes jsem s ním byla v obchodě a po návratu domů, začal hlasitě líčit manželovi, co jsme viděli za auta. Já mu řekla ať nekřičí, malý spal a hned scéna a pláč. Přitom křičel schválně. Mluví hlasitě jen tehdy, když malý spí. A dělá to pravidelně. A takových situací je za den několik. Situace včera večer. Manžel musí synovi pomáhat do vany a z vany, přede mnou už se stydí, tak tuhle činnost nechávám komplet manželovi. Včera ale šel manžel večer s kamarádem na pivo. Bylo půl osmý a říkal mu za deset osm odcházím, pojď se vykoupat. Dříve by syn poslechl, včera začal říkat, že se chce jít koupat až v devět, na to mu manžel řekl, že ne, že prostě odchází. Následovala strašná scéna, že ho nemá rád, že kdyby ho měl rád, byl by doma. Vysvětlení nepomáhalo, tak už se manžel naštval, chytil ho a do koupelny ho odnesl násilím. Řekl mu, že už ho má plné zuby a že nás nebude vydírat, že ho máme rádi, ale poslouchat bude on nás. Jen co manžel odešel, slyšela jsem až do doby než šel spát, že ho nemáme rádi. Ráno v pohodě. Snažíme se s ním o tom mluvit, vysvětlovat, syn to i kolikrát uzná, ale neuběhne ani hodina a je to tu znova. Všechny nás to vyčerpává a já už si nevím rady. Řešili jste někdo takovou formu žárlivosti, po narození druhého dítěte, případně jak? Nechceme na něj být zlí, ale zase nám nemůže skákat po hlavě. Dříve byl strašně hodný a rozumný. Zhoršil se letos i ve škole, nechce se učit, u všeho je scéna.