Strach ze smrti nejbližších
- Fotoalbum (0)
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Ja mam obcasne uzkosti z toho co je po smrti. A nevim co by pomohlo.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Ahoj, taky si pamatuji moment kdy jako malé mi to došlo, že tato skutečnost patří k životu. Bolí to, sužuje to, dostávám mě to do pocitu úzkosti a paniky. Už mám taky děti a 6ti letý o tom začíná mluvit a ptá se nás. Zatím ho nedostihl ten strach, ale vím že to příjde a říkám si jestli budu dost silná mu to vysvětlit, dostatečně ho utěšit pomoci mu. A co se mě týče, brečím a brečím a brečím. Je to bolest, smutek a tak brečím tak dlouho dokud potřebuji dokud nezačnu myslet na hezké věci dokud si neuvědomím, že mám to štěstí žít a být tu s blízkými. A že je škoda ten čas prosmutnit. Vždyť je tolik nešťastných lidí s tolika problémy. A tak se stím smiřuji. Nic jiného dělat nejde. Jednou když jsem dostala ten panický strach a začala na to myslet bylo to zrovna na mé oslavě 30 narozenin tak jsem se histericky rozbrečela před svojí mámou. A ta mi řekla: máš malý dítě musíš tu být pro něj a postarat se o něho. Nic jiného není důležité. A tak se tím řídím. Strach mám pořád ale chuť žít vrámci možností spokojený život je silnější.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Když jsem byla malá, nevím, kolik, asi tak 8-10 let, tak jsem o tom taky
dost přemýšlela, představovala jsem si, jak mi bude, až třeba umře mamka
a taky jsem brečela.. pak jsem si uvědomila, že je lepší si to
nepřipouštět, tyhle myšlenky rychle zahnat a věnovat se něčemu jinému..
stejně nás to nikoho nemine, tak proč se v tom utápět? A tuplem u své
dcery, taky občas pomyslim na to, že by se jí mohlo něco stát, ale to se
okamžitě zarazím a zakáží si takový myšlenky, protoze to fakt nemá cenu
se tím trápit, co s tím naděláš 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Mám taky takové myšlenky, bohužel. Hodně mě to tíží a je to
deprimující, ale jak z toho ven nevím a důvod taky ne 
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@sluno22 píše: … Už mám taky děti a 6ti letý o tom začíná mluvit a ptá se nás. Zatím ho nedostihl ten strach, ale vím že to příjde a říkám si jestli budu dost silná mu to vysvětlit, dostatečně ho utěšit, pomoci mu…
A v tom to tkví. Promítáme a sejeme svůj vlastní strach do svých dětí a pak se divíme, že už poměrně malé děti (viz další přispěvky) mají myšlenky na smrt a strach z ní…
Zálezí na tom, jak mu to vysvětlíte, proč to nutně musí být paralizující vysvětlení, po kterém bude potřebovat utěšení a pomoc?
Zakladatelce bych poradila pokusit se změnit svůj pohled na smrt, když už
na ní musí čas od času nutkavě myslet. Ano, naši rodiče jednou odejdou,
jako odešli ty jejich, a my je jednou budeme následovat a jednou i ti po
nás… až přijde náš čas. A pak se zase jednou sejdeme. Nemusíte to
brát fatálně jako odchod do neznáma, který vás děsí, ale jako cestu ke
shledání 
Nevnímejte ji jako něco hrůzyplného, co vás paralyzuje. Pozorujte na jaře
stromy, jak začínají pučet, kvést, během pár dnů nádherně rozkvetou,
další den během pár hodin květy opadají a ta nádhera je zdánlivě pryč,
na podzim zmizí i listí a další jaro vše začne znovu. Jako metafora
koloběhu života…nádherného a nezadržitelného, přestože individuálně
konečného. Děsíte se vlastních představ o smrti, tak je změňte.
Pakliže se k Vám vrací a ničí Vás, zmeňte pohled na smrt jako takovou,
jako součást cesty.
Myslím, že až naše doba ze smrti udělala paralyzující postrach,
udělala z ní jakousi nemoc, kterou se snažíme léčit, stejně jako
stáří, a honíme se za nesmrtelností. Zkuste změnit svůj pohled na smrt od
základu a tím snad alespoň zmírnit Váš strach, který vám v určité
momenty ubírá sílu a radost ze života. 
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Holky…já měla od doby, co mám děti, úplné záchvaty paniky, viděla
jsem jedno z mých dětí s nějakou strašnou, smrtelnou nemocí, prostě
hrůza. Náhle, bez varování, mě to pokaždé přepadlo, nemohla jsem
přestat brečet. Úplně se mi přehrávaly ty výjevy. 
Myslela jsem si, že jsem snad cvok.
Až do letošního roku. Synovi diagnostikovali smrtelnou chorobu. 
V té chvíli mi všechno docvaklo. Žádný bludy, nesmysly, duševní
choroba. Instinkt to byl.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Holky, já věřím v Boha. Nejsem žádný fanatik a nic tu nikomu nechci vnucovat. Stala se mi v životě spousta věcí, díky nimž o Něm nepochybuji. Když se otočím zpět, tak vidím puzzle, které do sebe dokonale zapadá. Ať už jsem se posunula, nebo se něco naučila. A že byly i chvíle, kdy jsem vůbec nechápala a jen se ptala: proč, proč, proč? Snad se mi podaří proměnit maximum potenciálu, který byl i do mě vložen. A až to tu jednou všechno pro mě skončí, tak se vrátím domů, vrhnu se do milující náruče a nechám si setřít všechny slzy ze svých tváří.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Taky jsem věřící, to je jediné, co mi pomáhá. I jako malá jsem
myslela často na smrt, nikdy doma nebyla tabu. Ale mamce umřela maminka
v 15 letech, tak jsem se trapila představou, že se mi stane totéž. Nakonec
to byl táta v 22. Pak v rychlém sledu prarodiče… A já si teď ani
nedovolím být třeba zlá nebo protivná na mamku, protože mě děsí
představa, že se ji něco stane a bylo by to poslední, co by ode mě
slyšela. Když si představím, že by mi někdo další měl odejít, tak
k tomu mám i reálné pocity ztráty táty a je to vůbec chuťovka. A to
opravdu věřím, že se jednou setkáme, že je život po smrti. I když
občas si říkám, jestli to není jen moje berlička k tomu, abych to
psychicky zvládla.
Asi to nepomůže, chápu. Ale prostě to mám podobně.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Strachováním si život ještě nikdo neprodloužil. Vím, že představa ztráty nejdražších je strašná. Každý den s nimi ber jako dar, protože je to dar. Víra v Boha nesmí být berlička, ale jistota, že vím kam jdu a že mi nebude naloženo víc, než budu schopná unést.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Děkuji holky za vaše rady. Také věřím v Boha a také to tak beru, že
se tam nahoře jednou všichni shledame. Když babička umírala a byla jsem za
ní v nemocnici povídala že byl za ní dědeček… jenže dědeček už byl
třicet let mrtvý. Buď se jí to zdálo a nebo si pro ní opravdu šel, aby ji
doprovodil, ale to s jakým přesvědčením mě to vyprávěla na to
nezapomenu:,(… Mě děsí i představa, že bych se měla narodit znovu a
měla bych jinou rodinu, jiné děti atd 
Snažím se na to nemyslet, ale vidím jak to
vše hrozně rychle utíká…
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Já se taky hodně bála a bylo to varování. Skutečně jsem o dítě přišla.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@Len123l Ne,z toho strach nemám. Spíš z toho co se bude dít tady.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Další podobná témata podle názvu
- Strach z těhotenství, pilulka po
- Přehnaný strach z bakterií?
- Útěcha-Covid (jistá smrt?)
- Jak zbavit dítě strachu
- Panický strach z otěhotnění, sugesce
- Strach z injekcí, jak s ním zatočit?
- Panický strach, že nebudu moct otěhotnět
- Zánět zubu v těhotenství, velký strach
Ahoj všem,
chtěla bych se zeptat jestli někoho potkalo
něco podobného… Od malinka se léčím na neurologii kvůli nočním děsům
a nyní mám léčbu kvůli OCD. V mých 6 letech jsem začala mít občas
paniku co se týká smrti, pamatuji si jako by to bylo včera že jsem šla
večer spát a najednou jsem si začala říkat že stejně všichni zemřeme a
najednou mě popadl strach o rodiče, ale i o sebe, o sestru a nejbližší.
Bylo to hrozné a teď když je mi 30 si
říkám, kde se to už tak brzo ve mě bralo, že jsem měla takové myšlenky.
Časem se to srovnalo, ale teď poslední dobou je to zpátky v té formě jako
když jsem byla malá, ale myšlenky se týkají i mého syna a tím je to
ještě horší protože on je celý můj život 
nechci, aby zestárnul, nechci aby někdy
zemřel, bojím se co až já tady nebudu a co kdyby se mě něco stalo a jeho
bych tu nechala 
brečím jen na to pomyslím. To samé
mám s rodiči… nedokážu si představit, že jednou odejdou. Vím, že
takový je život, ale proč nad tím tedy takhle přemýšlím? Jen mě
zajímá jestli jste to některá zažila taky a co Vám pomohlo? 
Předem moc děkuji za jakoukoliv radu
Vkládám anonymně, protože je to pro mě citlivé téma