Syn manžela nás nemá rád

@Anonymní píše:
Dobrý večer, doma máme dost velký problém, s kterým si už nevíme rady a proto jsem se rozhodla založit tuto diskuzi a chtěla bych znát názor více lidí. Už nevíme jak dál postupovat, ale víme, že to nelze takto dále praktikovat. Aby bylo jasný o co jde, musím nastínit situaci. Můj muž 14 let nevěděl, že má syna. Po střední škole odjel do ciziny, kde žil 14 let a kde jsme se my poznali. Jsme oba Češi, ale žili jsme v cizině, kde jsme se i poznali. Do Čech jsme se vrátili hlavně proto, že muže kontaktoval jeho syn, nebyl to jediný důvod, ale byl hlavní. Když se chlapec narodil, muj muž už byl odcestovaný a neměl o tom ani tucha. S jeho matkou měl jen krátký románek. Matka v tu době nezletilá ho nikdy ne vychovávala, vychovávala ho prababička, stejně jako mladší sestru matky, jeho tetu. Po babiččině smrti byl v péči čerstvě plnoleté tety, zůstali v domě po prababičce, který zdědili ještě za jejího života, ona nechtěla, aby dům dědila dcera a její druhá vnučka. Začátky, když jsme se poznávali vypadalo vše slibně a bylo nám spolu dobře, hned od začátku, ještě, než se udělaly testy otcovství, proto po nich odchodem chlapce střední školu, cca rok po seznámení šel bydlet k nám.Vše proběhlo soudně a sám to chtěl. Bohužel od úplného začátku společného bydlení jsou problémy a v pořádku to bylo pouze dokud bydlel s tetou a strýcem a už to za chvíli bude rok. Chlapci bude na jaře 17 let, ale doma se téměř nezdržuje, u nás je pouze papírově, pod vlivem tety a strýce nás absolutně přehlíží, ukáže se jednou za měsíc, jinak nadále žije s nimi. Oni momentálně nedostávají na chlapce peníze a všude nás pomlouvají, že jim nedáme peníze na jeho potřeby, my mu je dáme, je to naše povinnost a i samozřejmě chceme, ale trváme na tom, aby žil u nás. Vidíme ho jednou za pár týdnů, osm měsíců u nás nepřespal. Moc nás to mrzí, chápeme ho, proto jsme na něj nechtěli tlačit, řešit to například přes ospod, vycházeli jsme mu vstříc, ale už to trvá moc dlouho a jestli je změna tak o horšímu. Velice často se to snažíme řešit s druhou stranou, ale marně, s mima není domluva, akorát to vždycky situaci zhorší. Už fakt nevíme jak dál, celou dobu jsme se ho nezeptali jestli by chtěl tedy zpět do péče tety, protože jsme nechtěli, aby to vyznělo, že ho doma nechceme, je to přesně naopak, ale už fakt nevím, takhle to prostě dál nejde a druhé straně nevěřímě, přijde mi zvláštní už jen to, že chlapce živí ze své kapsy, přitom je to naše starost a jsou to mladí manželé, druhé Dítě na cestě. Prostě už nemůžeme dál čekat, jak by jste se k tomu postavili, opravdu se snažíme co můžeme, ale nezájem. Děkuji všem za rady.

Zakladatelko, obdivuji Vás, jste úžasní, jak jste se k tomu postavili. Rozhodně to nevidím tak, že byste si ho přivlastnili, jak je tu už zmiňováno, sama píšeš, že sám chtěl jít k vám bydlet.
Jak funguje teta a rodina u které fakticky žije? Píšeš, že komunikace nic moc, ale fungují stylem, že syn dělá co má…?
Určitě bych se poradila s OSPODem popř. psychologem. Ale počítej s tím, že Vám hodně vytknou, že o něm prakticky nevíte. Ber to tak, že ODPOD ti může pomoc.
Syn už je skoro dospělý, ale pořád ne úplně a máte za něj zodpovědnost.
Drž se  

@Kotatko03 Děkuji za podporu, jsem ráda, že alespoň někdo to chápe. Rodina svým způsobem funguje, to nemůžu říct, jsou to mladí pracovití lidé. Snasží se opravovat dům, živitel rodiny hodně pracuje, aby je zabezpečil, postaráno o něj je. Přesto jsem přesvědčená, že my bychom mu dali mnohem více a hlavně ve smyslu osobního rozvoje. Oni na něm jako na dítěti nechávají důležitá rozhodnutí a pak se připravuje o šance to dotáhnout daleko, jim stačí málo a zbytek to s ním vše řeší jako rovný s rovným a nechávají to na něm. Přitom by stačilo, ho jemně nasměrovat, vysvětlit a on by si dal říct, ale to by v tom nemohli být oni. Uvedu příklady, v době, když byl v jejich péči a k nám pouze docházel chodil na osmileté gymnázium, v 15 letech chtěl přejít na jinou lehčí školu, přitom k tomu nebyl absolutně žádný důvod. My přesto, že jsme se znali opravdu chvilku jsme se snažili mu vysvětlit, že nejlépe pro něj je, když zůstane, kde je. Povedlo se, ae nebýt nás, chlapec je už na zemědělské škole. Doma to s ním sice řešili, ale jinak, než bychom si mi představovali. Spíše takovým stylem, je to na tobě, ty to budečš jednou dělat, rozmysli se, chápeme, že tam bude méně učení. A konec zvonec. Být to na nás, my bychom to nedovolili. Protože jde o jeho budoucnost a nemyslím si, že má věk na to, aby rozhodoval o takových věcěch. Naštěstí zůstal, protože si nechal poradit od nás, ale to bohužel bylo poprvé a naposledy. A takových věcí bylo za tu dá se říct chvíli více. Fotbal, postoupil do lepšího klubu ve městě, ale stálo to dost času, tréninky mnohdy i ráno a i jiné, než fotbalové, napřiklad plavání a to se mu nelíbilo. My bychom udělali vše proto, aby v tom sportu postupoval, jednou by to ocenil, od nich slyší hele jak chceš, je to na tobě, ale chápeme, že se ti nechce ráno vstávat a že potřebuješ čas pro sebě. Přece ten fotbal je čas pro něj, nepotřebuje lítat venku nebo sedět u počítače. Tam se bohužel rozhodl s tím seknout, za mě škoda. Nebo ještě jeden příklad Dánsko, dostal od školy možnost jet rok studovat do Dánska, s tím, že by po návratu šel o třídu níže. Sice to všude říkali po vsi jaký je šikovný, už plánovali jak pojede, ale skončilo to na tom, že se poprvé zamiloval a nechtěl odjet, reakce doma, chápeme, stejně by se nám stýskalo. Prostě žádný směr a on je přece jenom ještě dítě, po mě kdyby rodiče nešlapali, nemám dnes nic. Je potřeba ho vést, ale to oni zřejmě vzhledem k jejich věku nechápou a podle toho ho vedou. Stačí, že chodí do školy, občas poseká trávník, pomůže se dřevem a zbytek je zcela na něm, téměř žádný řád. Přijde, kdy přijde, jen musí zvednout telefon, spát jde kdy chce i kdyby nešel vůbec a prostě, takhle je to se vším.

@Tomáš916 Takže si to představuješ tak, že si nechá připravit pokoj, čekají na nějaké peníze, pomlouvají je, statusy ba Fb taky asi nejsou normální.
Rodič bude čekat, že se synovi jednou zželí a promluví s nimi.
Já teda bych litovala, že jsem se o něm vůbec dozvěděla. Mně by tenhle přístup k věci nevyhovoval a rozhodně bych někde nečekala, že třeba jednou přijde na návštěvu nebo na kafe. Když nechce, tak nechce.
Nevím sice, jaké peníze ta jeho rodina řešila, jestli je to výživné, tak to bych do ukončení školní docházky poslala, když už se do toho uvrtali přiznáním otcovství, ale jinak bych čekala, že se objeví až u řešení dědictví. Z čehož bych ho předem vyloučila, pokud by ten odtažitý přístup ze strany kluka pokračoval nebo dokonce nějaké nepřátelské chování, a to i ze strany jeho příbuzných.
Zájem musí být upřímný a oboustranný. Bohužel se to občas nevydaří ani v rodinách, kde se znají od malička všichni navzájem. Někdy je lepší, když věci zůstanou tajemstvím.

@Anonymní píše:
@Kotatko03 Děkuji za podporu, jsem ráda, že alespoň někdo to chápe. Rodina svým způsobem funguje, to nemůžu říct, jsou to mladí pracovití lidé. Snasží se opravovat dům, živitel rodiny hodně pracuje, aby je zabezpečil, postaráno o něj je. Přesto jsem přesvědčená, že my bychom mu dali mnohem více a hlavně ve smyslu osobního rozvoje. Oni na něm jako na dítěti nechávají důležitá rozhodnutí a pak se připravuje o šance to dotáhnout daleko, jim stačí málo a zbytek to s ním vše řeší jako rovný s rovným a nechávají to na něm. Přitom by stačilo, ho jemně nasměrovat, vysvětlit a on by si dal říct, ale to by v tom nemohli být oni. Uvedu příklady, v době, když byl v jejich péči a k nám pouze docházel chodil na osmileté gymnázium, v 15 letech chtěl přejít na jinou lehčí školu, přitom k tomu nebyl absolutně žádný důvod. My přesto, že jsme se znali opravdu chvilku jsme se snažili mu vysvětlit, že nejlépe pro něj je, když zůstane, kde je. Povedlo se, ae nebýt nás, chlapec je už na zemědělské škole. Doma to s ním sice řešili, ale jinak, než bychom si mi představovali. Spíše takovým stylem, je to na tobě, ty to budečš jednou dělat, rozmysli se, chápeme, že tam bude méně učení. A konec zvonec. Být to na nás, my bychom to nedovolili. Protože jde o jeho budoucnost a nemyslím si, že má věk na to, aby rozhodoval o takových věcěch. Naštěstí zůstal, protože si nechal poradit od nás, ale to bohužel bylo poprvé a naposledy. A takových věcí bylo za tu dá se říct chvíli více. Fotbal, postoupil do lepšího klubu ve městě, ale stálo to dost času, tréninky mnohdy i ráno a i jiné, než fotbalové, napřiklad plavání a to se mu nelíbilo. My bychom udělali vše proto, aby v tom sportu postupoval, jednou by to ocenil, od nich slyší hele jak chceš, je to na tobě, ale chápeme, že se ti nechce ráno vstávat a že potřebuješ čas pro sebě. Přece ten fotbal je čas pro něj, nepotřebuje lítat venku nebo sedět u počítače. Tam se bohužel rozhodl s tím seknout, za mě škoda. Nebo ještě jeden příklad Dánsko, dostal od školy možnost jet rok studovat do Dánska, s tím, že by po návratu šel o třídu níže. Sice to všude říkali po vsi jaký je šikovný, už plánovali jak pojede, ale skončilo to na tom, že se poprvé zamiloval a nechtěl odjet, reakce doma, chápeme, stejně by se nám stýskalo. Prostě žádný směr a on je přece jenom ještě dítě, po mě kdyby rodiče nešlapali, nemám dnes nic. Je potřeba ho vést, ale to oni zřejmě vzhledem k jejich věku nechápou a podle toho ho vedou. Stačí, že chodí do školy, občas poseká trávník, pomůže se dřevem a zbytek je zcela na něm, téměř žádný řád. Přijde, kdy přijde, jen musí zvednout telefon, spát jde kdy chce i kdyby nešel vůbec a prostě, takhle je to se vším.

Jenže po Tobě šlapali rodiče, kteří Tě vychovavali, kteří třeba byli prisni, ale taky Ti foukali na bolístky. Ty chces šlapat po cizim člověku, k němuž se teprve buduje cesta…

@Anonymní píše:
@Kotatko03 Děkuji za podporu, jsem ráda, že alespoň někdo to chápe. Rodina svým způsobem funguje, to nemůžu říct, jsou to mladí pracovití lidé. Snasží se opravovat dům, živitel rodiny hodně pracuje, aby je zabezpečil, postaráno o něj je. Přesto jsem přesvědčená, že my bychom mu dali mnohem více a hlavně ve smyslu osobního rozvoje. Oni na něm jako na dítěti nechávají důležitá rozhodnutí a pak se připravuje o šance to dotáhnout daleko, jim stačí málo a zbytek to s ním vše řeší jako rovný s rovným a nechávají to na něm. Přitom by stačilo, ho jemně nasměrovat, vysvětlit a on by si dal říct, ale to by v tom nemohli být oni. Uvedu příklady, v době, když byl v jejich péči a k nám pouze docházel chodil na osmileté gymnázium, v 15 letech chtěl přejít na jinou lehčí školu, přitom k tomu nebyl absolutně žádný důvod. My přesto, že jsme se znali opravdu chvilku jsme se snažili mu vysvětlit, že nejlépe pro něj je, když zůstane, kde je. Povedlo se, ae nebýt nás, chlapec je už na zemědělské škole. Doma to s ním sice řešili, ale jinak, než bychom si mi představovali. Spíše takovým stylem, je to na tobě, ty to budečš jednou dělat, rozmysli se, chápeme, že tam bude méně učení. A konec zvonec. Být to na nás, my bychom to nedovolili. Protože jde o jeho budoucnost a nemyslím si, že má věk na to, aby rozhodoval o takových věcěch. Naštěstí zůstal, protože si nechal poradit od nás, ale to bohužel bylo poprvé a naposledy. A takových věcí bylo za tu dá se říct chvíli více. Fotbal, postoupil do lepšího klubu ve městě, ale stálo to dost času, tréninky mnohdy i ráno a i jiné, než fotbalové, napřiklad plavání a to se mu nelíbilo. My bychom udělali vše proto, aby v tom sportu postupoval, jednou by to ocenil, od nich slyší hele jak chceš, je to na tobě, ale chápeme, že se ti nechce ráno vstávat a že potřebuješ čas pro sebě. Přece ten fotbal je čas pro něj, nepotřebuje lítat venku nebo sedět u počítače. Tam se bohužel rozhodl s tím seknout, za mě škoda. Nebo ještě jeden příklad Dánsko, dostal od školy možnost jet rok studovat do Dánska, s tím, že by po návratu šel o třídu níže. Sice to všude říkali po vsi jaký je šikovný, už plánovali jak pojede, ale skončilo to na tom, že se poprvé zamiloval a nechtěl odjet, reakce doma, chápeme, stejně by se nám stýskalo. Prostě žádný směr a on je přece jenom ještě dítě, po mě kdyby rodiče nešlapali, nemám dnes nic. Je potřeba ho vést, ale to oni zřejmě vzhledem k jejich věku nechápou a podle toho ho vedou. Stačí, že chodí do školy, občas poseká trávník, pomůže se dřevem a zbytek je zcela na něm, téměř žádný řád. Přijde, kdy přijde, jen musí zvednout telefon, spát jde kdy chce i kdyby nešel vůbec a prostě, takhle je to se vším.

I když máte možná dobré úmysly, tak to vidím tak, že ta teta pro něj dělá víc než vy…ten život by měl nalajnovaný do kdy?

Příspěvek upraven 17.10.20 v 13:38

@Anonymní píše:
@Janli Ale on to chtěl sám, my se mu stoprocentně přizpůsobili, sice jsme měli v plánu se někdy vrátit, ale ne tak honem. Všeho jsme nechali, rozprodali a vydali se za ním. Já mám za mořem rodinu, žila jsem tam od puberty, Mí nejbližší zůstali tam, měli jsme tam lepší práci a mnoho dalšího. Jednou jsme chtěli jít do velkoměsta, teď bydlíme v menším městě, tam kde má chlapec skolu a kamarády. Liboval si, že nebude muset dojíždět z vesnice, nebude muset řešit spojit, bude mít pro sebe velký pokoj a dalších mnoho výhod. Chtěl to sám a my jen dělali, to co si přeje, protože jsme byli strašně rádi, že jsme se našli. Děti mít nemůžeme. Řešilo se to několik měsíců, nebylo to ze dne na den a celou dobu chtěl, nikdo ho nenutil, teta ho přemlouvala a brečela ať zůstane, stejně si trval na svém. Jen jsme toho dosáhli, uplně otočil. Předtím, když k nám pouze docházel si stěžoval, že musí na baráku pomáhat, když není doma strýc topit a další věci, u nás nemusel nic. A přesto od přestěhování fakt okamžitě to začalo. Oni jsou ti nejlepší a my si dle slov tety máme táhnout odkus jsme přišli. Jeho profily na sociální síti denní zaplavují fotky a statusy jeho příbuzných se slovy rodina je nejvíc a podobně. Jak kdyby ho zpracovali. Chápu, že se mají rádi, nikdo mu taky nebránil v kontaktu i kdyby nás střídal, ale on na nás kašle uplne. Pokud je zde ve městě do noci a nemá spoj do vesnice, přesto u spolužáka, než aby sel k nám nebo co hůře, veřejně na sociální síti prosí kamarády s řidičákém o odvoz domu.To je přeci nebezpečné, ale druhou stranu to nechává chladnou, my jsme za něj zodpovědní a ani nevíme kde je a co dělá.

Myslím, že toho kluka docela dobře chápu, celá léta trpěl tím, že ho matka nevychovává, otec o něm ani neví, přál si to jinak. Jenže celých 14 let spolu nebyli, jsou to vlastně úplně cizí lidé. Kluk asi taky pochopil, že jen to, že ho otec zplodil automaticky neznamená lásku a dobré vztahy, asi se u vás necítí tak dobře, jako u tety. Jen prostě asi potřeboval mít ten pocit, že otec je přeci jen schopen pro něj něco po těch letech udělat. Taky je v pubertě, to je hodně citlivé období. Být tebou, tak si s ním o tom na rovinu promluvím, zeptám se ho na to, co cítí, jak to cítíte vy. Ale rozhodně bych mu nevyčítala nějaký nevděk. Pokud chce žít takhle, nechala bych ho, řekla bych mu, že budete rádi, když vás aspoň bude navštěvovat a dávala bych mu jen ty peníze.