Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Syn mi ,,vysává'' nervy
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
1.2.22 21:14
Tak ho nech jednou pořádně vyřvat a bude klid. Skákáš, jak malý dítě píská. Prostě až příště začne hysterák, vůbec si ho nevšímej.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.2.22 21:25
Dcerenka v jeho věku zkoušela podobné scénky, ale všude a na všechny 
Když jsem něco udělala jinak, než chtěla, tak začala řvát nebo se urazila a nemluvila. Pomohlo nehrát tu hru s ní. Když sebou mrskla venku, sebrala jsem jí a řvoucí odnesla domů, když se ve školce odmítala obléknout, šla domů bosky a v tričku (v lednu, rozmyslela si to hned před školkou), když se doma naštvala, že jí chci rozvázat zauzlovanou tkanicku, byla schopná beze slova stát v chodbě (rekord cca 80 minut)… atd. Časem pochopila, že podle ní skákat nebudu, že je lepší se třeba dopředu domluvit, co a jak by chtěla. Ale byl to docela boj a beh na dlouhou trať.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.2.22 21:45
Dobře to zkouší chlapec. Zařídila bych domácnost tak, aby se mohl co nejvíce obsloužit sám. Jinak ignorovat, hlavně proboha furt nevysvětlovat dokola něco, co už jste vysvětlovala nejmíň 10×. Ono vůbec kolikrát mi přijde lepší nemluvit. Pokyny jednoslovné. 
Dát na zadek nepomáhá, aspoň u nás teda rozhodně ne. Když už na to dojde, tak mám akorát problém dceru „přeprat“ a vůbec se na tu prdku trefit. Je teda o rok starší už.
Přeji pevné nervy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.2.22 22:18
Delas mu sluzku. Jestli ti vadi krik a mlaceni o zem, tak ho odnes samotneho do pokoje, at se tam vyrve. Bez publika vetsinou deti vychladnou driv.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.2.22 23:07
Základ vidím v tom, že kluk nemá mantinely a zkouší, kam až může zajít. Mě by taky zajímalo kolikrát mi kdo podá tužku a zda mi projde zahození čepice do křoví.
Začala bych se zaváděním osamostatnění do jeho běžného života + větší míru komunikace a naučením toho, jak se daná situace má řešit/jaké je tedy dle tebe správné chování a z jakého důvodu. Samozřejmě, půjde to asi napravit i stylem „jedna výchovná, nechat ho vyřvat apod.“, ale rozhodně to nebude vůči tomu dítěti zrovna fér a bude to vcelku krutá, drsná varianta, která není založena na respektu, ale na zastrašování.
Chceš po něm v současné chvíli něco, co jsi ho nenaučila - byť v jiných situacích to umí, tak nemusí být nutně zralý na to, aby si to spojil dohromady. Plus to, že se snaží zkoušet hranice, kam až může zajít.
Dítě je nutné vést k tomu, aby umělo s emocemi zacházet, pokud ho to nikdo nenaučí,…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.2.22 05:38
Tak v tomto případě bych vůbec nepřemýšlela, jestli je to vůči dítěti fér nebo ne a na tu prd. el by dostal a basta. Jinak teda nechápu, jak je možné, že čtyřleťák nemá stanovené mantinely. V tomto věku už by měla být základní výchova hotová.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.2.22 05:47
Já mám doma podobný případ a psychlog mi vysvětlil, že on to prostě zkouší..Ano, jsem z toho psychicky „out“, ale už je mi to jedno - já jeho hry nehraju..Teda v noci spí, když potřebuju pracovat - většinou mě nechá, ale už jsem si zvykla, že jsem „zlá“ máma.. Mimochodem - výchovnou dostane málokdy.. Většinou vysvětlím a pošlu ho řvát do pokoje..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.2.22 06:01
Sestra měla mladšího kluka taky dobrýho herce, co ten dokázal před hračkárnou, ryl hlavou v betonu, vyslíkl se skoro do naha a řval, jako by ho někdo porcoval. Doma se všechno točilo kolem něj, běda jak ne. Dokud byla ségra doma, ten problém odmítala připustit, po návratu do práce zjistila, že takto ne, teda a dala mi ho na týden k nám na „převýchovu“. Zajímavý bylo, že u nás nikdy nic nezkoušel a nakupování proběhlo bez scének. A když jsem s ním o tom hodila řeč, tak se smál, on z toho měl legraci a ségru celou dobu zkoušel. Přišlo mu to zábavný. U nás, mezi mýma dětma fungoval v pohodě a po návratu domů už taky. Takže oni to chápou velice dobře.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.2.22 08:45
Já bych se prostě snažila když dělá scény to ignorovat. Já vím že se to lépe říká než dělá ale prostě oni ty děti jsou hrozně chytrý a mám takový pocit že tvůj syn tak nějak zkouší co všechno vydržíš 
Já mám chlapečka kterému je aktuálně dva a půl a jak něco není podle něj tak je řev a popravdě vím že se tady asi o mě bude říkat že jsem necitlivá ale prostě když dělá scény kterými se snaží vynutit si to co chce tak ho prostě ignoruji a holt je řev ale ten za chvíli skončí. Sice si o mě asi pár lidí z baráku myslí své ale na to já dlabu. 
a nejlepší je když mi začne o výchově radit ženská z baráku která sama raději dítě ani nikdy neměla protože se bojí rodit zakladatelko hlavu vzhůru a synátorovi ve všem neustupuj 
Jinak se z toho zblázníte asi všichni 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.2.22 10:03
Jak píšou holky výš, tohle prostě musíš ignorovat. Na mě to zkouší dvouleták, něco zahodí vzteky na zem a pak mě k tomu tahá, ať mu to jako podám Minule jsme nad nějakou věcí stáli asi 20 minut. Ale prostě se neohnu a nepodám mu to. To samý, rozleje si pití, podám mu hadr, pošmrdlá to, já to pak teda dotřu. Jo, jasně, ještě to neumí tak, jak by to uměl ve 4 letech, ale aspoň snaha. Nemlátím, 2× vysvětlím, po 3 zvýším hlas a řeknu mu celým jménem a když ani to ne, tak po 4 zařvu a většinou to stačí. Ale prostě musíš být neoblomná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.2.22 10:03
Napíšu ti, jak bych to řešila já. Pozvala bych si synka ve chvíli, kdy je v klidu na slovíčko. „Honzíku, pojď sem, musím ti něco říct. Dost často se stává, že když máš blbou náladu, tak po mně chceš něco, co umíš sám. Podat si lžičku, podat si pití…včera jsi po mně chtěl například… a jak máš tu blbou náladu, tak se ti nelíbí, jak to udělám… Pak řveš, vztekáš se, házíš věci na zem. Tátovi to neděláš, babičce také ne, paní učitelce ve školce také ne, ale mně jo. A já se rozhodla, že takhle to mezi námi fungovat už nebude. Nechci, aby se ke mně někdo takhle choval. A ani ty nebudeš. Takže až se to zase stane a budeš chtít podat třeba lžičku, tak ti řeknu, ať si ji vezmeš sám. Jsi už velký. A když budeš chtít něco, co v čem ti musím pomoct (třeba…), tak ti pomůžu, ale jak začneš křičet nebo házet věci nebo to po mně chtít nějak jinak, tak řeknu: "Takhle ne!“ a končím, budeš si to muset vyřešit sám nebo o pomoc slušně poprosit." A pak spolu zkuste jen tak slovně vyřešit modelové situace. Dítě něco chce, ty mu pomůžeš, ono se začne vztekat a když ty řekneš „Takhle ne!“, tak jak by to to dítě mohlo vyřešit. Normálně slovně natrénovat: „Maminko, prosím, pomoz mi takhle.“ nebo další řešení, když třeba zahodí lžičku - že si pro ni sám dojde. „Takhle to bude fajn, takhle jsi to vymyslel skvěle, Honzíku!“ Mluv s ním vážně, ne naštvaně. Jako když s kolegou probíráte v práci závažný problém. Ale i autoritativně (Já se rozhodla, že to tak bude a opravdu to tak bude.). A když nastane ta chvíle, kdy se do té situace opravdu dostanete (Honzík mrskne lžičkou), tak se zaraz a řekni: „A je to tady! Přesně o tom jsme spolu mluvili. Tak takhle ne!“ A jdi od něj. Dělej si svoje. Bude řev, bude scéna. Čas od času můžeš zkusit (bude-li to vztekání nekonečné), jestli už začíná být přístupný nějakému řešení. Můžeš mu pomoc tu lžičku zvednout (vezmeš ho za ruku, když bude ochotný se k ní nechat dovést). Ale nepovolit v tom, že mu lžičku podáš. Když si to dítě zafixuje tvoji neústupnost, prostě uvidíš, že už s tím dopředu počítá, že neuspěje, ale stejně do toho svého zajetého vynucovací vzorce najede. Tak hned při začátku ho můžeš zarazit: „Honzo, teď ti řeknu přesně, jak to bude. Mrskneš lžičkou na zem, já ti jí nepodám, další hodinu tu budeš řvát. Nechceš pro ní radši dojít, v klidu se najíme a půjdeme si hrát s legem?“ A on se časem zarazí, naučí se ovládnout, dokáže posoudit, co je pro něj výhodné… Ale chce to čas a pevné nervy. Řešili jsme něco podobného se synem (Ne tedy takové vynucování, ale museli jsme také rozbít naprosto nefunkční vzorec chování, který ho přiváděl k záchvatům vzteku.) a tohle nám pomohlo. Když tohle začnete dělat přes den, v noci bych mu byla po ruce. Noc bych prostě neřešila, to pití mu podala a peřinou přikryla. Jak se začne ovládat přes den, začala bych s tréninkem na noc. Večer bychom zkoušeli jen modelově samostatné pití, přikrývání a velká pochvala. „A když to zvládneš, Honzíku, jednou i v noci, to bude sláva… Jestli já ráno najdu upité pití a přitom jsi mě kvůli tomu nebudil, to tě budu muset asi 10× vyhodit do vzduchu radostí 
. “
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.2.22 18:13
Ve školce se chová normálně, jen nechce jíst a z toho jsou učitelky nešťastné..
Přijde domů, vlastně už cestou to cačíná, zahodí rukavice a už to jede, řve a řve.. Když si ho nevšímám, zastaví se a stojí, já odejít od něj nemůžu, když jdeme kolem cesty. Tak ho vláčím kolikrát pres celou ulic až k domu po zemi, hrozná ostuda, vite jak mi je?!
Do obchodu nakoupit nemůžu, protože řev a ostuda by byla po celým obchodě. Musím počkat na manžela a pak si sama jít nakoupit. Manželovi to nedělá jen mě a někdy babičce. Když ho ignoruji, řve a řve i hodinu a to je o nervy. na zadek dostává, ale nepomáhá. Starší syn je autista a nemá rád hluk a řev, tak je to velmi těžké mladšího uklidnit. Když ho zavřu do pokoje vyřvat, udělá tam vzteky bordel a něco se zlostí rozbije bráchovi, fakt jsem z toho na prášky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.2.22 23:49
Pokud je starší autista, nekopíruje mladší třeba jeho projevy? Jinak jak u nás doma. S tím, že malý teda nečeká obsluhu, ale zase je to samé Nechci, nebudu, nejdu… A zkouší to i ve školce, kde pevnou ruku moc uplatnit nemůžou. Třeba dneska napřed řev, že nechce jít ven, a když jsem ho poslala do pokoje s tim, že jdu teda sama, tak řev, že chce jít taky. No moje nervy. Ale většinou když se teda dovzteka, udělá, co se po něm chtělo,.ale uuf. V noci se taky budí,.ale on vyloženě pláče, nebo leží a kouká. To bude nějaké období. V tvém případě bych mu to prostě nedala, nepodáš si, nemáš. To samé v obchodě, koupím ti jednu věc a šlus. Ono to občas bolí, ale přece mu nebudu dělat vola.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
ETerka89
4.2.22 00:10
Učila bych ho větší samostatnosti. Začněte u sebe a urcete si hranice - nemusí být hned z ostnateho dratu, aby to bolelo…staci z molitanu, ale pevné a jasně dané 
Můžete zkusit zapojit i humor…
Dítě na trůn nepatří. To je vaše místo
- Citovat
- Upravit
Anonymní
4.2.22 11:15
Ahoj. Píšu jako anonym. Mám syna, v říjnu měl 3 roky. Prožívá období vzdoru a dosud jsme to jakž takž zvládali. Ale od Vánoc mně často odmlouva a i mě provokuje. Dám příklad: staví věž, ta mu spadne, on se vztekne a začne do kostek kopat. Upozorním, že do kostek se nekope a on mi řekne: ale kope! Často má na mé výtky odpovědi: ale dělá se to, ale může se to, ale… Jindy, když mu něco vytknu, vysvětlím, proč ano nebo proč ne, poslechne, a obratem jde a řekne) a teď půjdu a shodim hrneček ze stolu. A sleduju, co já na to. Zase vysvětlím, že toto se nedělá a proč se to nedělá a on odpoví: ale může se hrneček shazovat. Do školky syn nechodí, do. původní práce se vrátit nemůžu, tak hledám jinou a jsem do 4 let na neplacenem volnu. Jsem s chlapcem sama, a to opravdu sama, jsme spolu pořád. Možná je mezi námi ponorka, proto se toto u nás děje. Je mi z toho smutno, mrzí mě to i štve. Přála bych si, ať je nám spolu dobře, ať jsem oba spokojení…A nějak se mi to nedaří…
Poradite? Děkuju!
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
Jak znovu naučit na nočník
- 23.09.24
- Simona2121
