Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Podobné „dílko“, ale tedy v soft verzi, předvádí někdy moje nejstarší, holčička ve 3. třídě
Přesně jak píšeš, aktivity 1:1 je milionová, tedy nadchne se pro sport a jakoukoliv aktivitu, ale když má „svůj den“ nebo je unavená, nemá náladu, prudí a vysírá nás rodiče i sourozence. Částečně si uvědomuji, že možná už prepuberta, přece jen jí bude 10, počátky hormonální bouře už jsou na ní znát. Ale jinak radu nemám, prostě jen trpělivost, co to jde tak udržet nervy na uzdě, vysvětlovat, nevzdávat to. Jednou snad dospějí a pak už budeme vzpomínat. Zakladatelko, jsem v tom s tebou.
Ještě se mi osvědčuje dát jí co nejvíc kompetencí adekvátních jejímu věku - chystat jídlo, pomáhat v domácnosti, s prádlem, rovnat si skříně, prostě dávat jí najevo, když to jde, že už není malé dítě. U nás tedy dbáme na to, aby neměla často a přehnanou zodpovědnost za mladší sourozence, ale prostě u nejstaršího dítěte to k tomu chtě nechtě sklouzává. Ona se v tom někdy cítí dobře, ale je úzkostlivý nervák, a hlavně nemá povinnost sourozence vychovávat a kárat je, rozdělovat povinnosti atd. Je to trochu nešťastný věk, ve spoustě věcí věcí se chová jako dítě, jako její nejmladší bratr, ale vnitřně už je nastavena na život dospívajících, jak vidí ve školním kolektivu a na sportovním kroužku.
@lucad77 píše: Více
Tak urcite, psychologove se prehazujou vidlema, ze to zakladatelku hned nenapadlo jit si tam popovidat, ze kluk je trochu svuj, na pojistovnu to asi nebude, tak by mohla par tisicovek obetovat, jen proto ze kluk nesedi jen tupe u kompu a robloxu jako vsechny radne vychovane deti, co neprudi zbytek rodiny
@tini a já bych to zkusila. Možná by se svěřil, co ho trápí
když doma to neudělá.
A já si myslím, že má prostě vy. sírací povahu a neuděláš s tím vůbec nic. Náš starší k tomu tíhne taky, naštěstí ne tolik. Ale dokáže někdy celé rodině zkazit celý den jen svou neustálou nespokojeností. Bohužel, tyhle děti nemají ani tolik přátel, náš dokáže tolerovat jen dvě osoby ze svého okolí, ke kterým se chová normálně
K psychologovi nechodí. Už jsem nad tím párkrát uvažovala, ale vzhledem k tomu, co občas slyším jako „řešení“ od psychologů, nedokážu si představit, jak by to tu situaci vyřešilo. ![]()
@Anonymní píše: Více
Nemáte všichni Aspergera? Popisuješ chování mojí pubertální dcery v dřívějších podobách. Řešila bych situaci s psychologem. Samozřejmě v tom mu být jakýkoliv jiný problém.
@Anonymní píše: Více
stačí si občas přečíst tady na emiminu „rady“ psychologa Mertina, to nevíš, kdo z nich je cvok
@tini píše: Více
Jsi příjemná jako osina v zadku. Problémy jsou od toho, aby se řešily. Strkat před nimi hlavu do písku nebude dlouhodobě udržitelná strategie a pohodu, zlepšení vztahů, trochu radosti do života, to nikomu nepřinese.
@stinga píše: Více
Mertina znám osobně. Je to milý a laskavý pán, ale jako odborníka pro jakékoliv poradenství bych si ho nevybrala. Před Covidem ještě přednášel na Karlovce.
Podle rozsáhlé norské studie mají nejstarší děti v rodině v průměru vyšší IQ než jejich mladší sourozenci. Důvod? Najdete na Instagramu.
Syn - nejstarší ze 3 dětí, úplná rodina, velmi inteligentní, ve škole vychvalovaný, ale v sociální stránce dost vázne. Vubec se neumí zabavit, nemá fantazii. Ve všem má potřebu soutěžit, hrozně tvrdohlavý. Je ve 3. třídě. Jakmile se mu věnuji já nebo manžel 1 na 1, jde to, ale taky z něj úplně necítím spokojenost. Samozřejmě se snažíme mu dávat individuální pozornost, ale věnovat se jen jemu pořád přece nejde. Teď k problému. Máme další 2 mladší děti. Prostřední takové normální dítě, ale umí se dost vzteknout, nejmladší - batolecí pohroma. Vsichni dohromady jsou pro mě nezvladatelní. Upřímně už jsem dospěla do stadia, že jsem zrušila prázdninový pobyt, kdy jsem s nimi měla být sama, odřekla výlety, zakázala veškerou elektroniku a jsem úplně v pasti. Nejstarší prostě pořád, od rána do noci vyvolává agresi, prudí, machruje, otravuje, soutěží - je schopný mladšímu rozbít hlavu kvůli tlačítku v MHD. Celý den bude řvát, protože jsem vzala špatné pití. Úplně ignoruje domluvu. Hodiny vydrží trucovat, protože mu kamarád odřekne jít ven. opet úplně ignoruje vysvětlení, že kamarád na to má plné právo a má i svůj život. Že on taky může jít normálně s námi ven nebo dělat něco jiného, ne jen čekat na kamaráda. Pořád nespokojený, pořád.
Já už prostě nemůžu. Nikdy jsme ho nestavěli na piedestal, že by se vzteknul a my jsme hned běželi mu to napravit. Snažíme se mu vycházet vstříc, snažíme se domlouvat, je i podle něj, on se absolutně odmítá smířit s tím, že není na světě sám.
V létě na tábory nechce, dovolené a výlety kazí od začátku do konce - všechno špatně, sportovat nebude, nic ho nenadchne, ničím se nezabere. Leda tak pořád chodit po kamarádech a „zabavte mě“. Jenomže kamarádi mají své programy, tak jako co, na to se nedá spoléhat celé dny. Často to dopadlo i tak, že jsme mu vzali kamaráda na výlet nebo k nám, kamarád se zabavil s ostatními a náš nejstarší opět jen bojkotoval. Já už jsem v rozpoložení, že ho asi budu ignorovat a věnovat se jen těm mladším. Nebo já nevím. Jak se v tomhle případě postupuje? On je hrozně uzavřený na domluvu, nic neřekne, proč to dělá, co chce, co mu chybí. Na všechno jenom zahučí „nó, já nevím“ a tím to hasne. 