Učitelka - nejsem dost dobrá
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Hele průšvih je ve vlatním sebevědomí.
Na jednu stranu je fajn, že tě to nutí se dál rozvíjet, ale pokud tě to sráží do nejistoty, tak pak je o to horší tu smečku ve tříde zvládnout. Fakt - v okamžiku kdy sama se sebou budeš v pohodě, bude se respekt, přijatelná kázeň a přirozená autorta řešit mnohem snáze, bude to žrát mnohem méně energe a naopak bude to mnohem více dávat.
Kromě profesních dovedností - zkus se chvíli zaměřit na sebe, na sebepřiejtí, seberespekt, sebevědomí. Fakt jsi dost dobrá a přiznat si to není sobectví a egoismus. To neznamená, že rezignuješ na práci s těmi temnějšími stránkami. Nebo že se z tebe stane vyhořelá úča „dělám to už dvacet let stejně, co vy m budete říkat, můžou za to rodče a je strašná doba, to za našch časů nebejvalo.“ Ony tyhle účy (lbovolného věku a pohlaví) si samy sebou jsou daleko méně jisté, než ty, ale používají jiné mechanismy, jak to maskovat. Ale rozhodně nejsou samy se sebou v pohodě. Kdyby byly, tak by s svoje těžkost nehojly na dětech, že…
Příspěvek upraven 03.03.20 v 22:44
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Práce s lidmi je úchvatná v tom, že jen málokdy vidíš výsledky. 
Co přesně čekáš za výsledky? Proč si myslíš, že nejsi dobrá učitelka? V mojí profesi je úspěch často velmi malá věc, maličký krůček nebo posun, který může nastat klidně po několika měsících. A díky bohu máme supervize, kde tyhle věci řešíme a které považuji za něco, co by měla mít každá profese, kde se pracuje s lidmi, u učitelů počínaje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Ou píše:
Hele průšvih je ve vlatním sebevědomí.Na jednu stranu je fajn, že tě to nutí se dál rozvíjet, ale pokud tě to sráží do nejistoty, tak pak je o to horší tu smečku ve tříde zvládnout. Fakt - v okamžiku kdy sama se sebou budeš v pohodě, bude se respekt, přijatelná kázeň a přirozená autorta řešit mnohem snáze, bude to žrát mnohem méně energe a naopak bude to mnohem více dávat.
Kromě profesních dovedností - zkus se chvíli zaměřit na sebe, na sebepřiejtí, seberespekt, sebevědomí. Fakt jsi dost dobrá a přiznat si to není sobectví a egoismus. To neznamená, že rezignuješ na práci s těmi temnějšími stránkami.
Příspěvek upraven 03.03.20 v 22:42
Jinak ještě dodám, že neučím velké kolektivy, ale skupiny po max pěti dětech, takže, to není ani tím, že by zlobily a mě to vysávalo a dodávalo pocit, že jsem špatná. Spíš mám dojem, že co se týče jejich schopností a znalostí, selhávám.
A děkuji 
- Citovat
- Upravit
@DeeSocialWorker píše:
A díky bohu máme supervize, kde tyhle věci řešíme a které považuji za něco, co by měla mít každá profese, kde se pracuje s lidmi, u učitelů počínaje.
Jo, dobré supervize, to je něco, co by školství fakt pomohlo a jen málokdy jsou v nabídce. Vlastně bys stačila jedna bálintovská skupna za pololetí 
Teoreticky by měli být k dispozic mentoři, což je něco jako supervize, ale prakticky prd - protože MŠMT.
Zkoušela jsem hledat, ale nějak jsem nic nenašla co by šlo řešt indivduálně, buď je to ke konkrétním programům ve škole a nebo třeba v rámci Učitele na živo, ale to zakladatelka nepotřebuej.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@DeeSocialWorker píše:
Práce s lidmi je úchvatná v tom, že jen málokdy vidíš výsledky.
No, tak mám samozřejmě nějaký plán, do čeho chci abychom došli, o čem chci, aby měly minimálně povědomí, nebo naopak, s jakou problematikou by se měly umět vypořádat. A nejde ani tak o nějaký dogmatický plán, spíš chci, aby se v tom oboru zorientovaly, uměly to, co se učíme nějak zpracovat a alespoň základně aplikovat, ale teda občas mi přijde, že idea má od reality fakt neskutečně daleko 
- Citovat
- Upravit
@Ou píše:
Hele průšvih je ve vlatním sebevědomí.Na jednu stranu je fajn, že tě to nutí se dál rozvíjet, ale pokud tě to sráží do nejistoty, tak pak je o to horší tu smečku ve tříde zvládnout. Fakt - v okamžiku kdy sama se sebou budeš v pohodě, bude se respekt, přijatelná kázeň a přirozená autorta řešit mnohem snáze, bude to žrát mnohem méně energe a naopak bude to mnohem více dávat.
Kromě profesních dovedností - zkus se chvíli zaměřit na sebe, na sebepřiejtí, seberespekt, sebevědomí. Fakt jsi dost dobrá a přiznat si to není sobectví a egoismus. To neznamená, že rezignuješ na práci s těmi temnějšími stránkami. Nebo že se z tebe stane vyhořelá úča „dělám to už dvacet let stejně, co vy m budete říkat, můžou za to rodče a je strašná doba, to za našch časů nebejvalo.“ Ony tyhle účy (lbovolného věku a pohlaví) si samy sebou jsou daleko méně jisté, než ty, ale používají jiné mechanismy, jak to maskovat. Ale rozhodně nejsou samy se sebou v pohodě. Kdyby byly, tak by s svoje těžkost nehojly na dětech, že…
Příspěvek upraven 03.03.20 v 22:44
Co to zas plácáš? Ale sláva, tentokrát aspoň bez odkazu, díkybohu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Ahoj všem. Jak název vypovídá, jsem učitelka, a ve svých očích ne zrovna dobrá. Věnuji se učení skoro 8 let, práce mě baví, připravuji se na ni, s dětmi a rodiči víceméně bez problému vycházím. Nicméně mám pocit, že za mnou nejsou vidět žádné výsledky. Nemyslím, že bych obecně měla nějaký problém se sebevědomím, naopak, ale v tomto směru si přijdu, jak kdybych snad ty děti spíš kazila. Snažím se tomu předcházet, dovzdělávat se, chodit na semináře, číst, dělat si ve výuce systém, vymýšlet různé metody, ale že bych viděla kdovíjak valný výsledek, to zas ne. Máte někdo, ať uz pedagožky, nebo i z jiných zaměstnání zkušenost, že jste si nepřišly profesně dost dobré a byly dlouhodobě nespokojené se svými výsledky?
Podívej, je možné, že to v sobě prostě nemáš, ale to my tu neposoudíme. Předpokládejme, že to tak není a že na to máš a že do výuky vkládáš, co jde. Tak v čem může být potom chyba?
Nemáš přehnaná očekávání? Máš porovnání s výsledky kolegů? Já mám třeba výstup v podobě maturity, tak vím, že kdo chce, ten ode mě umí.
Jakou skupinu dětí učíš? Jsou vubec schopni dosáhnout očekáváných výsledků? A chtějí jich dosáhnout? Jak jsou na tom tyto děti v jiných předmětech? A mají doma podporu v rodičích?
Jsi dostatečně tvrdá? Moc hodné pančelky jsou sice dětmi milované, ale na nějaké učení jim dětičky zvysoka víš co? Necháváš je samostatně pracovat?
Dáváš dětem prostor k seberealizaci? Nevedeš je moc za ručičku?
A konečně, hoříš? Pokud je máš nadchnout, musíš.
A ještě, metoda a systém, musíš mit plán, vědět proč a vědět kdy…
Určitě mě ještě něco napadne, tak napíšu, každopádně, kantořina je řemeslo, osm let je krátká doba. Hodně by pomohlo realistické hodnocení kolegy nebo nadřízeného - ale to je v našich podmínkách a při naší povaze bohužel utopie…
PS: máš ten pocit pořád, nebo je to jen splín?
Příspěvek upraven 03.03.20 v 23:10
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
No, tak mám samozřejmě nějaký plán, do čeho chci abychom došli, o čem chci, aby měly minimálně povědomí, nebo naopak, s jakou problematikou by se měly umět vypořádat. A nejde ani tak o nějaký dogmatický plán, spíš chci, aby se v tom oboru zorientovaly, uměly to, co se učíme nějak zpracovat a alespoň základně aplikovat, ale teda občas mi přijde, že idea má od reality fakt neskutečně daleko
Tak když se s těmi dětmi nepovedl systém, aby se v tom orientovaly, tak jim dej za úkol se to důležité naučit nazpaměť. Až to budou umět, tak tu znalost použít na cvičení orientace v něčem a dohledávání dalších návazností k tomu.
Pokud vyučuješ cizí jazyk, tak ne každé dítě to potřebuje vysloveně hrou a pomocí šíleného množství obrázků.
U nás na ZŠ třeba byla učitelka, která angličtinu neučila systematicky. Jeden den je naučila říct „ty“, další den „on“. Slovíčka si ani pořádně nezapisovaly, žádný tréning ve psaní. Dítě po roce nebylo schopné vyčasovat sloveso TO BE ani TO HAVE a já myslela, že se zcvoknu. Strašně jsem dítě seřvala, že tohle se dávno museli učit, že to musí mít ve školním sešitu nebo v učebnici a světe div se, učitelka jim řekla, aby si zapslai časování těch sloves až v dalším ročníku, takže po roce a půl. Normálně šok, to jsou slova, bez kterých nesložíš skoro ani větu a ty děti v tom měly guláš. To je nová metoda učení podle paní učitelky blbky.
Takže pokud to děláš stejně nesystematicky, tak děti nemusí nic umět.
Ale pozor - děti se doma neučí, takže to nutně nemusí být tvoje chyba.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Nekdo k te praci ma predpoklady a nekdo ne. Je to jako v jinych profesich. Pokud te nenaplnuje, zkus jinou, kde uvidis vysledky, porad se s kariernim psychologem. Treba jinde bys excelovala! A citila se fajn 
- Citovat
- Upravit
@SAJ píše:
Podívej, je možné, že to v sobě prostě nemáš, ale to my tu neposoudíme. Předpokládejme, že to tak není a že na to máš a že do výuky vkládáš, co jde. Tak v čem může být potom chyba?Nemáš přehnaná očekávání? Máš porovnání s výsledky kolegů? Já mám třeba výstup v podobě maturity, tak vím, že kdo chce, ten ode mě umí.
Jakou skupinu dětí učíš? Jsou vubec schopni dosáhnout očekáváných výsledků? A chtějí jich dosáhnout? Jak jsou na tom tyto děti v jiných předmětech? A mají doma podporu v rodičích?
Jsi dostatečně tvrdá? Moc hodné pančelky jsou sice dětmi milované, ale na nějaké učení jim dětičky zvysoka víš co? Necháváš je samostatně pracovat?
Dáváš dětem prostor k seberealizaci? Nevedeš je moc za ručičku?
A konečně, hoříš? Pokud je máš nadchnout, musíš.
A ještě, metoda a systém, musíš mit plán, vědět proč a vědět kdy…
Určitě mě ještě něco napadne, tak napíšu, každopádně, kantořina je řemeslo, osm let je krátká doba. Hodně by pomohlo realistické hodnocení kolegy nebo nadřízeného - ale to je v našich podmínkách a při naší povaze bohužel utopie…
PS: máš ten pocit pořád, nebo je to jen splín?
Příspěvek upraven 03.03.20 v 23:10
No, možná mám skutečně prmehnaná očekávání, kdo ví. Porovnání mám s jednou kolegyní, a je pravda, že mi nepřijdou její výsledky nijak výrazně horší nebo lepší. Pak mám srovnání s ostatními školami našeho typu a tam je to jak kde. Někde stejné, v pár případech výrazně lepší. Zrovna moje děti mají doma ve většině případů dobré zázemí a rodiče s nimi pracují (až na drobné výjimky). Ale je pravda, že mám dost problém odhadnout, zda jsou mých požadavků vůbec schopni dosáhnout, nemám moc odhad, možná to chce ještě víc zkušeností. Hodná nejsem 
. Naopak, ve svém okolí platím za tu tvrdou, ale snad ne zlou, s dětmi se máme rádi a i jsem kápla na rodiče, co se s nimi nemažou. Snažím se je vést k samostnatnosti a je pravda, že občas mě velmi mile překvapí, jak se s tím doma porvaly, to zas jo. Největší problém je to hodnocení, no. Náš šéf je strašně hodný člověk, ale v jeho pozici je to snad až negativní vlastnost - hlavní je pro něj dobrá nálada a klid v kolektivu. Nikdy nekritizuje, ale ani nijak nechválí. Popravdě, člověk neví, nemá žádnou zpětnou vazbu na svou práci. Pakliže je nějaký problém, řeší to, ale takovými diplomatickými okecávkami, že výsledek se vlastně člověk nedozví.
- Citovat
- Upravit
A musím říct, že ten pocit je tak střídavě, ani nemám vyloženě splín, spíš pocit strašný zodpovědnosti a říkám si, abych obstála a něco jim dala.
- Citovat
- Upravit
Asi se vidíš zbytečně černě. Ono to nebude tak zlé, jak si myslíš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
No mě ty roky praxe přijdou jako strop zjišťování, jestli mi ta práce sedí nebo ne. Přijde mi, že ti to nedává pocit uspokojení. Život běží děsně rychle a je škoda takové roky ztrácet. Časem přijdou třeba děti, problémy v manželství, starost o rodiče, hypotéka na byt a kdo ví co ještě. Pokud učíš 8 let po škole, tak bys teoreticky měla být v době, kdy máš nejvíc času zabývat se sama sebou (zkusit to jinde a jinak), časem to bude těžší těžší.
Jestli to trvá dlouho a sebevědomí není tvůj problém, tak to spíš vypadá na osobní /pracovní krizi a na to je dobré zajít k psychologovi, pokud si člověk neporadil sám. Nejsou tu jen pro „blázny“ ale i pro lidi ve slepých uličkách, ze kterých se jim nedaří sám vymotat.
Přeju hodně štěstí
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj všem. Jak název vypovídá, jsem učitelka, a ve svých očích ne zrovna dobrá. Věnuji se učení skoro 8 let, práce mě baví, připravuji se na ni, s dětmi a rodiči víceméně bez problému vycházím. Nicméně mám pocit, že za mnou nejsou vidět žádné výsledky. Nemyslím, že bych obecně měla nějaký problém se sebevědomím, naopak, ale v tomto směru si přijdu, jak kdybych snad ty děti spíš kazila. Snažím se tomu předcházet, dovzdělávat se, chodit na semináře, číst, dělat si ve výuce systém, vymýšlet různé metody, ale že bych viděla kdovíjak valný výsledek, to zas ne. Máte někdo, ať uz pedagožky, nebo i z jiných zaměstnání zkušenost, že jste si nepřišly profesně dost dobré a byly dlouhodobě nespokojené se svými výsledky?