Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Ufňukaná čtyřletá
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
17.1.21 21:49
Bože jsem ráda, že to ma někdo stejně. Jen já mám 5ti letého kluka. Některé dny jsou super, když zrovna zapomene frflat. Někdy jsou dny, kdy mám pocit, že ho zabalím do krabice a někam pošlu. Snažím se obrátit věci v legraci, vysvětlit a neustupuju. Hodně dělá režim, což v téhle době je scifi udržet. 
- Citovat
- Upravit
17.1.21 21:50
Neporadím, ale soucítím. Mám tříletého syna a ten ječí a fňuka opravdu kvůli každému hounu. Už mi i učitelky ve školce říkaly, že je poslední dobou nějak přecitlivělý. Řve, když se mu sesune čepice, místo toho, aby si ji nandal. Nepovede se mu napíchnout bramboru na vidličku, scéna. Obleče si obráceně slipy, začne se vztekat a blokne se. Každý mě pořád uklidňuje, že to bude lepší, mně to ale přijde čím dál tím horší. Osobně si taky myslím, že to má po tatínkovi, můj manžel nemá žádnou trpělivost a je taky věčně nespokojený
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.1.21 21:51
Ach jo. Mam takoveho uz 6-leteho. Je to uz na provaz u me. Mam nervy v kyblu za tech sest let vecne nespokojenosti. Mam k tomu 4 letou dceru a ta je zase jako balzam na dusi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Hanka1
17.1.21 21:52
Bohuzel neporadím, ale meli jsme zname s takovym ditetem a v podstate jsme společné kontakty časem odbourávali, protoze traveni volného casu s takovym ditkem bylo náročné…
Tam teda oba rodice praktikovali moderni Nevychovu a dite jim doslova skakalo po hlave…
- Citovat
- Upravit
17.1.21 21:52
@Anonymní píše:
Bože jsem ráda, že to ma někdo stejně. Jen já mám 5ti letého kluka. Některé dny jsou super, když zrovna zapomene frflat. Někdy jsou dny, kdy mám pocit, že ho zabalím do krabice a někam pošlu. Snažím se obrátit věci v legraci, vysvětlit a neustupuju. Hodně dělá režim, což v téhle době je scifi udržet.
@e008 tak jste mi, děvčata, vzaly všechny iluze 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.1.21 21:57
Mám takového 6leteho. Obávám se, že je to povaha. Ještě mám 11leteho a ten takový není a nebýval. Neteř taky taková byla od mala, vyrostla z toho no. Teď je jí už 15 a je vpohode.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.1.21 22:00
Moje mladší dítě je něco podobného. U nás to asi ovlivňuje i její zrzavým gen hypersenzivity. Na druhou stranu je dost snaživá, takže se dokáže hecnout a třeba na kole fňuká míň, než o dva roky starší bratr.
Bude jí šest a už jí tohle hysterčení a fňuknovství trochu přechází.
Snažíme se uznat její pocity, nicméně nepodporovat tohle „všechno je špatně“. Ještě před 5. rokem vydržela od školky a ž domu (1200 m ) celou cestu řvát tak, že lidi otvírali okna a koukali se, kdo to nebohé dítě vraždí, protože se šlo jinou cestou než chtěla, protože jí děsně bolely nožičky, protože jí slunce svítí do očí a ona nemá brýle, protože dostala ve školce červenej bonbon a ona raději žlutej…
Až pobere ještě trochu víc rozumu, tak jí zkus namontovat do toho, aby se teda místo kvičení zkusila o nějaké konstruktivní řešení.
Naše je pak na sebe děsně pyšná, že to zmákla „vymyslet“ a postupem času se dostala na tu cestu jak hledat způsoby a ne důvody…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
17.1.21 22:00
@e008 píše:Já mám taky ještě mladšího syna a to je takový mazlík. Vztekne se taky, ale cokoliv ho zase rozveselí a ne, že bychom ještě za hodinu poslouchali že chtěl modré boby a ne červenééé.
Ach jo. Mam takoveho uz 6-leteho. Je to uz na provaz u me. Mam nervy v kyblu za tech sest let vecne nespokojenosti. Mam k tomu 4 letou dceru a ta je zase jako balzam na dusi.
@Hanka1 píše:
Bohuzel neporadím, ale meli jsme zname s takovym ditetem a v podstate jsme společné kontakty časem odbourávali, protoze traveni volného casu s takovym ditkem bylo náročné…
Tam teda oba rodice praktikovali moderni Nevychovu a dite jim doslova skakalo po hlave…
Bohužel takhle to máme taky. Nebo spíš já mám soudnost a ani se nějak extra už s kamarády nedomlouvám, protože kdykoliv u nás někdo byl - jen řvaní, návštěva nemohla na nic ani sáhnout, protože „rozbíjí mi stavbu z Lega, postrácí nám puzzlíky, nemůžou mi to brát“. Přestože oznamuji jí to dopředu, povídáme si o tom, jak je to správně, vysvětlují, ani se nebojím zasáhnout a uznat, kdo byl v právu, po hlavě si teda skákat nenechám. Ale stejně je to nepříjemné, místo příjemného času se stále jen handrkovat s dětmi. A venku děti skotačí a naše princezna si jede svou nespokojenost. Ach jo.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
17.1.21 22:08
@Svistice píše:
Moje mladší dítě je něco podobného. U nás to asi ovlivňuje i její zrzavým gen hypersenzivity. Na druhou stranu je dost snaživá, takže se dokáže hecnout a třeba na kole fňuká míň, než o dva roky starší bratr.
Bude jí šest a už jí tohle hysterčení a fňuknovství trochu přechází.Snažíme se uznat její pocity, nicméně nepodporovat tohle „všechno je špatně“. Ještě před 5. rokem vydržela od školky a ž domu (1200 m ) celou cestu řvát tak, že lidi otvírali okna a koukali se, kdo to nebohé dítě vraždí, protože se šlo jinou cestou než chtěla, protože jí děsně bolely nožičky, protože jí slunce svítí do očí a ona nemá brýle, protože dostala ve školce červenej bonbon a ona raději žlutej…
Až pobere ještě trochu víc rozumu, tak jí zkus namontovat do toho, aby se teda místo kvičení zkusila o nějaké konstruktivní řešení.
Naše je pak na sebe děsně pyšná, že to zmákla „vymyslet“ a postupem času se dostala na tu cestu jak hledat způsoby a ne důvody…
A můžu se zeptat, jak ti dcera jí? Protože jestli to a tou hypersenzitivitou nemyslíš jen jako nadsázku, něco jsem o tom četla, že fakt tyhle lidi vnímají všechno přehnaně, i chutě - naše totiž i hodně špatně jí, ale to už dlouho neřeším. 
Jó, s tím řevem až lidi otvírají okna, to je přesný. 
Vymyslet řešení se ji snažím nechávat, ale to asi ještě nepobírá, nic kloudného z toho nevzešlo.
- Citovat
- Upravit
17.1.21 22:11
To bude povaha a buď z toho vyroste nebo taky ne.
Osobně bych zavedla naprostou ignoranci, nebo dělala že nevidím, neslyším. Takové toxické lidi mám v okolí a určitě se jim vyhýbám, když byli malí, tak furt někde něco, to slyším z vyprávění jejich vlastních rodičů. A že už na to ani nereagují a nemají za ty roky na to už nervy.
On i ten trochu projeveny soucit paradoxně dokáže utvrdit tyhle typy lidí v tom, že je všechno na nic… Vnímam jako takový specifický model vzdoru a vzteku.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.1.21 22:12
Jé, diskuze pro mě. Mam takového manžela a syna. Druhého syna ADHD a dceru s momentalne velmi silnou separacni úzkosti. Vyhlížím místo v nejbližším blázinci 
nebojte ono je to někdy přejde. Ten náš má 6 a když má lepší den, tak se s ním i da vydržet 
manžel je prostě obecně nespokojenej s celým světem okolo, všechno je špatně vsichni jsou blbí… no naučila jsem se to ignorovat a neřešit. On si postezuje a pak je v klidu. Syna se snažím učit reagovat přiměřeně, normálně, neřešit kraviny a neřešit neřešitelné.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.1.21 22:22
Jí normálně. Ale já se s jídlem, co se dětí týče, moc necrcám.
U nás teda s okolím problémy nejsou, neb je hodně společenská, sociálně zdatná s tendencemi ředitelky zeměkoule. Takže nějaké půjčování apod. jí nevadí a v kontaktu s vrstevníky to má dost ošéfované. To spíš se štěkaj s bráchou, protože jí vadí, že jí na něco šáhne (a on jak vyhmátne, že bude ječet, tak jí na to jde šáhnou tuplem, že… ).
Takové to brečení kvůli h.ovnu už jí naštěstí přešlo. I když dneska teda byla nafrčená, že jsem na sáňkování zapomněla vzít pití, že má žízeň.. Tak jsem jí oznámila, že si na pití má myslet, že nevím, na co všechno bych jim měla ještě myslet a zařizovat a ať mi teda ukáže, kde jí tam mám na kopci to pití sehnat. Pak jsme došli domu a ona si pro to pití odmítala dojít ke stolu, kvičela, že mááá žííízeň a ať jí dáme hned napít… Tak jsem jí řekla, že nakakat a buď zvedne pozadí a obslouží se, nebo ať si umře žízní…
Prostě to její hysterčení ignoruju. Ale je fakt, že někteří příbuzní a známí to moc nepobírají. Protože to kvičení samo leze na nervy a mají pocit, že jí to moc tolerujeme a pár na zadek by to spravilo (no nespravilo, neb by ječela 2× tak dlouho). Ale jak píšu, už z toho asi „vyrůstá“. Scéna není na 45 minut, ale už jen tak na 15.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.1.21 22:27
@Aduš8 píše:
@e008 tak jste mi, děvčata, vzaly všechny iluze
Tak já ti je vrátím. Syn byl takový přesně do 4 a půl. Co já tady nezakládala anonymních diskusi v totálním zoufalství. Teď je pořád asi trošku náročnější, ale je to o milion procent lepší, den s ním je fajn.
Pomohly 3 věci:
- z toho trochu vyrostl
- jsem ho přestala omlouvat a nechala ho párkrát pořádně vyřvat ve vedlejším pokoji, když se začal vztekat kvůli blbosti (poprvé to trvalo přes 2 hodiny, pak se to postupně snižovalo)
- na některých věcech jsem začala striktně trvat (že poprosí, poděkuje etc.).
Podle mě u mého syna to bylo částečně i tím, že byl už moc velký na polední spánek a moc malý na to, aby vydržel celý den. Částečně to (kromě povahy) bylo i tím, že jsem se mu snažila velmi často vyhovět, aby pořád neřval. Ale mělo to opačný efekt.
Dnes už se na většině věci normálně domluvíme. Bude mu 5.
Příspěvek upraven 17.01.21 v 22:38
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
17.1.21 22:28
@Svistice píše:
Jí normálně. Ale já se s jídlem, co se dětí týče, moc necrcám.U nás teda s okolím problémy nejsou, neb je hodně společenská, sociálně zdatná s tendencemi ředitelky zeměkoule. Takže nějaké půjčování apod. jí nevadí a v kontaktu s vrstevníky to má dost ošéfované. To spíš se štěkaj s bráchou, protože jí vadí, že jí na něco šáhne (a on jak vyhmátne, že bude ječet, tak jí na to jde šáhnou tuplem, že…
Takové to brečení kvůli h.ovnu už jí naštěstí přešlo. I když dneska teda byla nafrčená, že jsem na sáňkování zapomněla vzít pití, že má žízeň.. Tak jsem jí oznámila, že si na pití má myslet, že nevím, na co všechno bych jim měla ještě myslet a zařizovat a ať mi teda ukáže, kde jí tam mám na kopci to pití sehnat. Pak jsme došli domu a ona si pro to pití odmítala dojít ke stolu, kvičela, že mááá žííízeň a ať jí dáme hned napít… Tak jsem jí řekla, že nakakat a buď zvedne pozadí a obslouží se, nebo ať si umře žízní…
Prostě to její hysterčení ignoruju. Ale je fakt, že někteří příbuzní a známí to moc nepobírají. Protože to kvičení samo leze na nervy a mají pocit, že jí to moc tolerujeme a pár na zadek by to spravilo (no nespravilo, neb by ječela 2× tak dlouho). Ale jak píšu, už z toho asi „vyrůstá“. Scéna není na 45 minut, ale už jen tak na 15.
Máme na to podobný náhled. Onehdá mi začala na poli za vesnicí tvrdit, že má rozbitý zvonek na kole a kvůli tomu nemůže jet dál, tak jsem se jí zeptala jestli vypadám jako cykloservis a jestli mám příště na procházku brát i sadu šroubováků a náhradních zvonků. Tak zase bylo místo pohodové procházky třičtvrtě hodiny nervů. 
Celkem mě uklidňuje, že to není jenom u nás.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
Dceři je 4,5. Je lehce náročnější od malička, jako je strašně šikovná na logické věci, občas se zabaví legem nebo i výtvarkou, ale prakticky nejde dělat skoro nic, aniž by nehysterčila okolo. Jakýkoliv náznak nepohodlí, už je z toho hodinové řvaní, fňukání, deset tisíc připomínek okolo. Jako připomíná mi to jednoho člověka z rodiny (od něj to okoukané nemá), ale toho v tom asi ještě umocňovali a i jako dospělý v podstatě nedělá nic kromě práce, protože každé počasí, každá činnost ho nějakým způsobem obtěžuje. Takže možná je v rodině nějaký gen nespokojenosti, ale já ji v tomhle opravdu nechci podporovat. Je dobře oblečená, měla by být najezená, jsme třeba celá rodina venku a pořád problém za problémem - chce smrkat, studí ji vločka sněhu za krkem, moc fouká, moc svítí, tráva moc zelená a slunce moc sluncovaté..
Snažím se o pochopení, že jí je to třeba nepříjemné, polituji, obrátím v legraci nebo nabídnu snadné řešení, ale jakmile přijde s něčím třikrát za pět minut tak už se mi otvírá kudla v kapse. 
Kdy si takové dítě spojí v hlavě, že chce smrkat, tak stačí vytáhnout kapesník a ne s tím otravovat celou rodinu a hodinu kvůli tomu kvílet? 
Jak ji mám takové chování odnaučit? Nevšímat si opravdu nepomáhá. Manžel po xtém takovém požadavku zvyšuje hlas a je nepříjemný, což graduje a situaci to neřeší. 