Už jsem v koncích (dítě 2,5 roku)

Anonymní
20.1.21 15:42

Už jsem v koncích (dítě 2,5 roku)

Zdravím přejdu rovnou k věci z mojí hodné dcery se ze dne na den stal malej psychopat. Začalo to cca před týdnem, hrozně zlobí úplně u všechno, u jídla nejí ale hází jídlo všude kolem, seberu jí talíř má záchvat vzteku. Oblikání jí vždycky vadilo ale teď to je opravdu horor, kolikrát kvůli tomu nejdeme ani ven protože už to psychicky nezvládám, 5× si sundá rukavice, neustále mi utíká, vzteká se u toho, tahá si čepici, schválně si olizuje nákrčník, pořád jenom kňourá. Před každým spaním ať už je to odpoledne nebo večer, dělá scény, utíká z postele. Ale co mě nejvíc trápí je, že mě mlátí, štípe a vříská na mě když jí něco nedovolím. Jsem opravdu v koncích, zkoušeli jsme to s ní po dobrém, ptala jsem se proč se tak chová, vysvětlovala jí že se takhle nemůže k nikomu chovat, nic, dostala na zadek nic. Prostě pořád dokola dělá takový věci. Jsem těhotná, ze začátku mi bylo špatně, tak jsem se jí nevěnovala jak byla zvyklá ale posledních 14 dní mi je líp a vrací se všechno do starých kolejí. Kdyby to dělala když jsem si jí nevšímala, tak bych to brala jako že chce upoutat mojí pozornost ale takhle? Na miminko Nežárlí, naopak každému vypráví jak se těší až se narodí, že ho bude chovat a dávat mu dudlík. Upřímně řečeno, už nevím co s ní. Myslíte že je to jen období vzdoru nebo už je to přes čáru, (nemyslím to mlácení, to je rozhodně přes čáru). Ještě podotýkám, že není rozmazlená, sice jsem se jí věnovala a věnuju ale umí si hrát i sama, vztekáním nikdy nedosáhla svého. Ona kolikrát přijde a řekne,, pomiň mami'' ale za 5 minut to jede na novo a já už z toho šílím. Večer jsem už opravdu utáhaná, netoužím po ničem jiném než se jít umýt a lehnout do postele ale ona prostě nedá pokoj. Dělá i naschvály a pak mi sama řekne že to dělá naschvál, třeba když hodí pastelkou a já jí řeknu ať to nedělá, tak je pak schopná je vyházet všechny, klidně je hází i po mě. Nepomohlo ani když jsem si s ní kvůli tomu nehrála, vlastně je na mě hnusná i u toho hraní, třeba když si hrajeme s modelínou a ona sama mi řekne ať si s ní jdu hrát, tak mě pak seřve že je to její modelína, ať na ní nešahám. Má během dne i světlé chvilky ale je jich čím dál tím míň.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
4631
20.1.21 16:18

Řekla bych období vzdoru. :nevim: Ale e tedy těžké období. Až na to, že tě mlátí, to bych nevěděla co s tím. :nevim:
Já se radila s psycholozkou u období vzdoru, jelikož jsem chvílemi byla na blázinec. :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
693
20.1.21 16:25

Mám taky dceru, ale co si pamatuji, tak taky zkoušela štípat, kousat, kopat. Ale u nás vysvětlování nepomohlo, tak dostala na zadek a po puse a byl klid. Párkrát to třeba ještě zkusila, ale nenechala jsem se.

S tím zbytkem, jako utíkání z postele, tak bych ji tam vracela a byla důrazná. A rukavice nechce, tak je mít nebude no. :nevim: Házení pastelkami bych vyřešila plácnutím přes ruky a důrazným - to se nedělá. (moje oblíbená věta).

Aby si některé maminky nemysleli, že jsem pro trestání dítěte fyzickým násilím, ale když to nejde domluvou, tak to většinou jde takto, aby to dítě pochopilo.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
20.1.21 16:29
@Mgree píše:
Mám taky dceru, ale co si pamatuji, tak taky zkoušela štípat, kousat, kopat. Ale u nás vysvětlování nepomohlo, tak dostala na zadek a po puse a byl klid. Párkrát to třeba ještě zkusila, ale nenechala jsem se.

S tím zbytkem, jako utíkání z postele, tak bych ji tam vracela a byla důrazná. A rukavice nechce, tak je mít nebude no. :nevim: Házení pastelkami bych vyřešila plácnutím přes ruky a důrazným - to se nedělá. (moje oblíbená věta).

Aby si některé maminky nemysleli, že jsem pro trestání dítěte fyzickým násilím, ale když to nejde domluvou, tak to většinou jde takto, aby to dítě pochopilo.

Když to zkouším taky, dostane na zadek i přes ruku, ale ona si z toho nic nedělá a nebo si chvilku pobrečí a jede na novo. Já taky nejsem pro fyzické násilí ale v případě že mě chytne za ruku, štípe mě a u toho vříská mě opravdu jiná možnost nenapadla. Když se sklidní a zeptám se jí já nebo manžel proč je na mě tak škaredá (jemu to udělá málokdy) tak odpoví že neví.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
20.1.21 16:31
@Maja25 píše: Řekla bych období vzdoru. :nevim: Ale e tedy těžké období. Až na to, že tě mlátí, to bych nevěděla co s tím. :nevim:
Já se radila s psycholozkou u období vzdoru, jelikož jsem chvílemi byla na blázinec. :nevim:

Taky přemýšlím že jedné zavolám, protože se kolikrát na chvíli zavřu v jiné místnosti v rámci přežití. S tím mlácením jsem v koncích.

  • Citovat
  • Nahlásit
1529
20.1.21 16:40

Podle mě trénuje vlastní moc a zkouší hranice. U nás (5 a 3) to vypadá nějak takhle:

Nechceš rukavice? Cajk. Bude ti zima. I tak je nechceš? Ok, odcházíme bez nich. (Rozhovor může pokračovat venku, s rukavicemi v kapse.)

Házíš pastelky? Polámou se. Nedělej to. I tak házíš? Pastelky odchází na nejvyšší polici, když se k nim neumíš chovat.

Děti mě tedy nebijí, protože si už u pokusů názorně vysvětlujeme, že to takhle teda nepůjde. Normálně jsem přístupná diskuzi, ale umím být i zlá matka - pročež varování stačí, aby se pěstičky stáhly :nevim: Mají zkušenost s tím, že dostat na zadek je nepříjemná věc. Ostatně - i pro mě.

Z postele (večer) se prostě neutíká. Za žádnou cenu. Párkrát jsem držela hysterčící dítě na klíně, ale nestalo se, že by to nakonec neskončilo smírem. Přes den jsem ochotná kapitulovat, ač někdy naštvaná na půdu :mrgreen:

Jako nevím, jestli to dělám Správně, ale funguje to, celkem vzato. Máme mnoho diskuzí, pár pevných pravidel a hysteráky nakonec všichni nějak přežijeme…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
20.1.21 16:42

Ještě jenom, že na návštěvách se chová normálně, když už vyrazíme na tu procházku tak sama zdraví dobrý den, jenom doma je taková, byla i na odpoledne u babičky a ta říkala jak je hrozně hodná a tak. Říkám si jestli je chyba ve mně, nebo je to jenom tím domácím prostředím.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
20.1.21 16:46
@elibro píše:
Podle mě trénuje vlastní moc a zkouší hranice. U nás (5 a 3) to vypadá nějak takhle:

Nechceš rukavice? Cajk. Bude ti zima. I tak je nechceš? Ok, odcházíme bez nich. (Rozhovor může pokračovat venku, s rukavicemi v kapse.)

Házíš pastelky? Polámou se. Nedělej to. I tak házíš? Pastelky odchází na nejvyšší polici, když se k nim neumíš chovat.

Děti mě tedy nebijí, protože si už u pokusů názorně vysvětlujeme, že to takhle teda nepůjde. Normálně jsem přístupná diskuzi, ale umím být i zlá matka - pročež varování stačí, aby se pěstičky stáhly :nevim: Mají zkušenost s tím, že dostat na zadek je nepříjemná věc. Ostatně - i pro mě.

Z postele (večer) se prostě neutíká. Za žádnou cenu. Párkrát jsem držela hysterčící dítě na klíně, ale nestalo se, že by to nakonec neskončilo smírem. Přes den jsem ochotná kapitulovat, ač někdy naštvaná na půdu :mrgreen:

Jako nevím, jestli to dělám Správně, ale funguje to, celkem vzato. Máme mnoho diskuzí, pár pevných pravidel a hysteráky nakonec všichni nějak přežijeme…

Já to dělám podobně ale bez výsledku proto už jsem z toho zoufalá. Jiné možnosti mě nenapadají.

  • Citovat
  • Nahlásit
918
20.1.21 19:22

Těžko říct, možná období vzdoru, možná jen testuje hranice. Mám o rok staršího syna a taky poslední dobou zkouší, co si může dovolit a co mu projde. Řeším to jednoduše. Máš hysterák a snažíš se něco si vyřvat? Odchod do svého pokoje, tam si můžeš řvát, jak chceš. Nechceš rukavice? Nemusíš, ale nestěžuj si, že je ti zima na ruce. Házíš s hračkami a ničíš je? Jedno upozornění, pak hračky zabavím a dál nediskutuju. U nás třeba neplatí fyzické tresty, má z toho akorát srandu :nevim: Ale někdy jsem taky v koncích a nevím, jak reagovat, člověk se holt pořád učí, děti jsou vynalézavé potvůrky.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
425
20.1.21 20:00

Cokoliv z výše uvedého by moje dítě udělalo, tak by šlo na hanbu. A hned po té nepřiměřené akci. My na to máme vyhraněnou židličku v kuchyni a tam sedí, dokud si neuvědomí že zábavnější by bylo si hrát - normálně. Možná je to příliš kruté, ale funkční. A už se stačí o židli jen zmínit. Vlastně ani nevím kdy tam kdo byl ta trest naposledy… :pankac: Rukavice bych jí prostě nedala, ať zjistí. Utíkání z postele je už jen následek toho, že zkouší co si vše může dovolit…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1626
20.1.21 20:22

Tohle je opravdu těžké, hlavně pro tvoje nervy.
Přehodnotila bych požadavky (příkazy, zákazy), které na ni mám (Musí mít rukavice? Vadí tak strašně moc, že oslintá nákrčník? atd.) a naprosto bych je minimalizovala.
Snažila bych se o maximální fyzické vyblbnutí - pokud jsi těhotná, tak asi radši s tátou a ať se u toho hodně nasměje (ale ne lechtáním, ale spíš podstatou hry, že třeba táta si hraje na nemotorného a nechá se od ní chytit apod.). Smích dokáže s problematickými emocemi dětí zázraky.
Trvala bych trpělivě a co nejklidněji na důležitých věcech. Zopakuju, ukážu, pomůžu, počkám.
Jinak si myslím, že 2,5leté dítě si nedokáže představit, co obnáší péče o miminko. Možná by bylo fajn se společně starat o panenku, aby si to uměla líp představit.
Utíkání z postele - reagovala bych klidně, ať si jde lehnout a nechala ji. A začala si dělat své věci, mýt nádobí, připravovat se sama do postele apod.
Nenechala bych ji sobě ani nikomu jinému ubližovat - takže pokud po tobě hází pastelky, dala bych je s vysvětlením jinam, ať ti neublíží a ať se pastelky nezničí.
Když ubližuje, bránila bych se, chytila ji např. ruku nebo ji pevně objala nebo bych šla pryč.
Pokud na tebe křičí, říct jí, že to má říkat normálně (a nekřičet na ni taky).
A pak mě ještě napadá - má dostatek spánku? Spánková deprivace se může projevovat právě tím, že je dítě o hodně vzteklejší a agresivnější než normálně.
Možná chce jen vyvolat tvou reakci (akce, zábava). Zkus někdy nereagovat nijak a nechat ji.
To je tak vše, co mě k tomu teď zrovna napadlo.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
21.1.21 13:18
@pet p píše:
Tohle je opravdu těžké, hlavně pro tvoje nervy.
Přehodnotila bych požadavky (příkazy, zákazy), které na ni mám (Musí mít rukavice? Vadí tak strašně moc, že oslintá nákrčník? atd.) a naprosto bych je minimalizovala.
Snažila bych se o maximální fyzické vyblbnutí - pokud jsi těhotná, tak asi radši s tátou a ať se u toho hodně nasměje (ale ne lechtáním, ale spíš podstatou hry, že třeba táta si hraje na nemotorného a nechá se od ní chytit apod.). Smích dokáže s problematickými emocemi dětí zázraky.
Trvala bych trpělivě a co nejklidněji na důležitých věcech. Zopakuju, ukážu, pomůžu, počkám.
Jinak si myslím, že 2,5leté dítě si nedokáže představit, co obnáší péče o miminko. Možná by bylo fajn se společně starat o panenku, aby si to uměla líp představit.
Utíkání z postele - reagovala bych klidně, ať si jde lehnout a nechala ji. A začala si dělat své věci, mýt nádobí, připravovat se sama do postele apod.
Nenechala bych ji sobě ani nikomu jinému ubližovat - takže pokud po tobě hází pastelky, dala bych je s vysvětlením jinam, ať ti neublíží a ať se pastelky nezničí.
Když ubližuje, bránila bych se, chytila ji např. ruku nebo ji pevně objala nebo bych šla pryč.
Pokud na tebe křičí, říct jí, že to má říkat normálně (a nekřičet na ni taky).
A pak mě ještě napadá - má dostatek spánku? Spánková deprivace se může projevovat právě tím, že je dítě o hodně vzteklejší a agresivnější než normálně.
Možná chce jen vyvolat tvou reakci (akce, zábava). Zkus někdy nereagovat nijak a nechat ji.
To je tak vše, co mě k tomu teď zrovna napadlo.

Já jí nechávala ze začátku být ale když mi o půl 10 skákala po hlavě tak už mi vážně došla trpělivost a teď už jí říkám důrazně aby v tý postely zůstala. Nekřičím ani jí nedám na zadek hned, to až potom co jí dvacetkrát řeknu aby to nedělala. Ano ty pastelky jí vezmu, chytnu jí za ruku ale o to větší má záchvat vzteku, v takovém případě jí ignoruju nebo jí řeknu ať si jde do pokojíčku, ani jedno nepomáhá a pořád zamnou chodí a buď mě mlátí nebo chce vzít, když jí vezmu tak se zase vzteká že chce odemě pryč. Spánku má dost vstává mezi 7-7:30, odpolední spánek mezi 12-12:30 vstává ve 14:00 a večer chodí spát v 20:00 ale teď jak zlobí a utíká z postele tak to má to spaní rozházený. Ono to je těžký, manžel chodí na stavbu (stavíme domek) nebo je c práci. Ale když je doma, ze stavby chodí okolo půl 5 tak se jí věnuje naplno, já se jí snažím taky zabavit aby se vyblbla ale nemá moc zájem, že prej je semnou nuda. Chodíme ven ale tam se buď válí ve sněhu a za chvilku je úplně mokrá, tak musíme domů a nebo se na procházce šprajcne že nepůjde dál, nechce ani domů, ani pokračovat v procházce. S tím oblékáním nevím jak to minimalizovat, vadí jí i šála a prostě úplně všechno.

  • Citovat
  • Nahlásit
100
22.1.21 08:54

Kdyz dcera delala naschvaly, tal jsem varovala, ze se nedela a udelala znova, tak jsem pastelky, plysaka… zvedla na vysokou skrin. Jednou kdyz uz delala vse naschval (ale nemlatila me), tak jsem veci zvedla a ji zacala ignorovat. Pak kdyz dolejzala, tak jsem ji jeste chvilku ignorovala a pak jsme ai to v klidu vysvetlily. Kdyz se vztekala, tak jsem ji strcila do pokojiku a zavrela dvere a podrzela jsem kliku, ze dokud se neuklidni, tak nemuze ven. Nepouzila jsem mockrqt, ale v obou pripadech jsem ziskala cas na uklidneni emoci nas obou.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
250
22.1.21 09:15

Ohledne obdobi vzdoru moc rad nemam. Aktualne ho prozivame s nejmladsi dcerou (3 roky). Mam vyzkousene vsechno, co zde bylo dosud zmineno. Nic vsak nepomaha, ani u starsich deti nepomahalo. Vzdycky tu situaci nejak vyresime nebo proste zatnu zuby a reknu si, ze tohle obdobi jednou prejde.

Na tu nejmladsi teda casto zabere, ze ji treba 5× reknu, at neco udela nebo nedela. Ona neposlechne. Ja ji necham byt, absolutne uz tu situaci neresim. A ona prijde za 5 minut a rekne: “Tak jo.” Ale to nemusi fungovat na kazde dite a samozrejme na to nekdy neni cas. Kdyz se vztekne uprostred prechodu pro chodce, tak tam holt neni cas na diskuze. To ji proste musim nasilim dotahnout (take jsem tehotna a nedela mi to dobre, rvat se s ditetem) na chodnik a resit to az tam. Stalo se treba, ze si z piskoviste na hristi chtela odnest nejakou cizi (nebo spis erarni) hracku. Vysvetlovani nepomahalo a uz jsme musely jit. Tak si tu hracku vzala s tim, ze ji vratime zitra. No a po cca 50 m najednou rekla: “Tak jo”, a sla tu hracku vratit hned. Ale kdybych do ni porad hustila, at ji vrati, tak se sekne a nevrati ji, ani kdyby dostala na zadek.

Ohledne oblekani. Vsechny nase deti mely obdobi, kdy treba nesnesly cepici. Tak proste v zime byly bez cepice. Samozrejme jsem ji mela s sebou. A kolikrat jsem si vyslechla od jinych maminek na hristi, ze jak muzu nechat dite bez cepice. Tak jsem jim podala cepici a rekla: “Tak ji ji zkuste obleknout, ja budu jen rada.” Tak zklaply. Nesly ani cepice na snurky - to by se snad radsi uskrtily, nez ji mit na sobe. No a tak mame velmi otuzile deti, ktere jen tak nejaka nemoc neskoli. Jen si se mnou nedavno prisla promluvit druzinarka nasi prvnacky, ze jestli vim, ze s detmi chodi ven. Ja ze vim a jestli narazi na to, ze nase holka v -5 stupnich chodi v leginkach a slabe bundicce, bez rukavic, tak o tom vim, a ji proste neni zima a neonemocni. Ja teda deti nenutim oblekat, kdyz nechteji. Ale beru s sebou ven kocarek, prestoze se v nem deti uz davno nevozi, protoze zimni obleceni “pro jistotu” (saly, cepice, oteplovaky…) pro 3 deti bych do batohu nepobrala. Jina vec by byla, kdyby ti mala z toho, ze nema salu, onemocnela.

Jinak na vypravovani ven pomaha to, ze kdyz se treba nejmladsi nechce oblekat a porad si hraje nebo dela blbosti, tak se oblekne nekdo ze starsich a uz vyrazi ven. To je pak jak kouzlo. Nejmladsi najednou krici: “Pockej na me!”, a je v mziku oblecena.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
250
22.1.21 09:58
@Janča6 píše:
Ohledne obdobi vzdoru moc rad nemam. Aktualne ho prozivame s nejmladsi dcerou (3 roky). Mam vyzkousene vsechno, co zde bylo dosud zmineno. Nic vsak nepomaha, ani u starsich deti nepomahalo. Vzdycky tu situaci nejak vyresime nebo proste zatnu zuby a reknu si, ze tohle obdobi jednou prejde.

Na tu nejmladsi teda casto zabere, ze ji treba 5× reknu, at neco udela nebo nedela. Ona neposlechne. Ja ji necham byt, absolutne uz tu situaci neresim. A ona prijde za 5 minut a rekne: “Tak jo.” Ale to nemusi fungovat na kazde dite a samozrejme na to nekdy neni cas. Kdyz se vztekne uprostred prechodu pro chodce, tak tam holt neni cas na diskuze. To ji proste musim nasilim dotahnout (take jsem tehotna a nedela mi to dobre, rvat se s ditetem) na chodnik a resit to az tam. Stalo se treba, ze si z piskoviste na hristi chtela odnest nejakou cizi (nebo spis erarni) hracku. Vysvetlovani nepomahalo a uz jsme musely jit. Tak si tu hracku vzala s tim, ze ji vratime zitra. No a po cca 50 m najednou rekla: “Tak jo”, a sla tu hracku vratit hned. Ale kdybych do ni porad hustila, at ji vrati, tak se sekne a nevrati ji, ani kdyby dostala na zadek.

Ohledne oblekani. Vsechny nase deti mely obdobi, kdy treba nesnesly cepici. Tak proste v zime byly bez cepice. Samozrejme jsem ji mela s sebou. A kolikrat jsem si vyslechla od jinych maminek na hristi, ze jak muzu nechat dite bez cepice. Tak jsem jim podala cepici a rekla: “Tak ji ji zkuste obleknout, ja budu jen rada.” Tak zklaply. Nesly ani cepice na snurky - to by se snad radsi uskrtily, nez ji mit na sobe. No a tak mame velmi otuzile deti, ktere jen tak nejaka nemoc neskoli. Jen si se mnou nedavno prisla promluvit druzinarka nasi prvnacky, ze jestli vim, ze s detmi chodi ven. Ja ze vim a jestli narazi na to, ze nase holka v -5 stupnich chodi v leginkach a slabe bundicce, bez rukavic, tak o tom vim, a ji proste neni zima a neonemocni. Ja teda deti nenutim oblekat, kdyz nechteji. Ale beru s sebou ven kocarek, prestoze se v nem deti uz davno nevozi, protoze zimni obleceni “pro jistotu” (saly, cepice, oteplovaky…) pro 3 deti bych do batohu nepobrala. Jina vec by byla, kdyby ti mala z toho, ze nema salu, onemocnela.

Jinak na vypravovani ven pomaha to, ze kdyz se treba nejmladsi nechce oblekat a porad si hraje nebo dela blbosti, tak se oblekne nekdo ze starsich a uz vyrazi ven. To je pak jak kouzlo. Nejmladsi najednou krici: “Pockej na me!”, a je v mziku oblecena.

Napr. ted v rijnu (venku 10 stupnu) nase tehdy ani ne 3leta behala pul hodiny v mokrem piskovisti bez bot a bez ponozek. Jasne ze na me ostatni koukali divne. Bylo mi to teda blbe jen vuci detem, ktere chtely byt take bosy a nesmely. No a nase deti uz vic jak rok nemely ani rymu. Takze ja bych do oblekani moc nenutila. Teda kdyz si nedavno vyrazila do snehu v sandalkach, tak jsem s sebou mela i nahradni ponozky a poradne boty.

Jen kvuli tomu, ze ja jsem zmrzla v 6 vrstvach, nebudu deti nutit se oblekat vic, nez potrebuji. Jsem rada, ze jsou otuzile a zdrave. A podotykam, ze mame same hubenoury, takze je opravdu nehreje tuk :) Jen se, narozdil ode me, porad hybou, coz taky udela svoje.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat