Obsah článku
Skrýt ZobrazitZ děťátek, která jsou na nás závislá, se stávají osobnosti snažící se prosadit své já. Tímto přerodem si projde dříve či později každé dítě. Nastává přibližně 18. měsícem života a končí obvykle v 5 letech. Vrcholí mezi 2. a 3. rokem, tedy v batolecím věku, a říká se mu proto také batolecí vzdor.
Co je období vzdoru
Podle Šárky Mikové, autorky Teorie typů, je pojem „období vzdoru“ nepřesný, i když se toto spojení běžně používá. To, co rodiče vnímají jako období vzdoru, je přirozená vývojová fáze. Dobrá zpráva tedy je, že vaše dítě je na správné cestě. Začíná si uvědomovat svoje JÁ, tedy že existuje odděleně od své matky (hlavní pečující osoby). Aby mohlo zažívat samo sebe, musí sebe „ohraničit“ vůči ostatním.
Další dobrou zprávou je, že se v této době vytvářejí základy pro to, aby o sobě dítě mohlo v budoucnosti rozhodovat, postarat se o sebe a ovládat svou vůli. Kdo by nechtěl, aby tohle všechno jeho dítě umělo! Pro život jsou to naprosto nepostradatelné dovednosti.
Jenže dítě se tyto dovednosti teprve učí a občas působí jako slon v porcelánu. Jde na hranu, používá silné emoce. Jinak to zatím neumí.
Rozhodně ale platí:
- Dítě vám to nedělá schválně. Není to promyšlený útok na vaše city nebo autoritu.
- Sebelepší výchovou nemůžete „období vzdoru“ předejít.
Chcete poradit, jak zvládnout období vzdoru? Přečtěte si článek 8 tipů, jak přežít období vzdoru »
Kdy přichází období vzdoru
Dětský vzdor se objevuje kolem 18. měsíce a trvá obvykle do 3 let. Je vázané na batolecí období. Šárka Miková upřesňuje, že pokud dítě vzdoruje dál, souvisí to spíše s výchovou a mnohdy i narušenou sebehodnotou dítěte. Děti zhruba od 4 let už nepotřebují za každou cenu prosadit samy sebe, ale chtějí se učit různé dovednosti od dospělých a zlepšovat se v tom.
U některých dětí se vzdorovité chování projeví minimálně, jiné připraví pro rodiče opravdovou zkoušku trpělivosti a komunikace. Průběh tzv. první puberty se zkrátka u každého dítěte liší a souvisí především s typem osobnosti dítěte. Některé maminky mají na tuto etapu života jen ty nejhezčí vzpomínky, jiné si ji pamatují jako noční můru, kterou už by znovu nerady zažily.
5 důvodů, proč dítě prosazuje svoje „Já“
Pamatujte, že dítě se nevzteká proto, že by vám chtělo záměrně ublížit nebo ztížit den, ale že je samo frustrované.
1. Já chci rozhodovat o tom, co se mě týká
My rodiče ale máme na dítě různé požadavky. Buď si myslíme, že by prostě mělo poslouchat, nebo prostě víme, co je pro něj dobré. Z výzkumů vyplývá, že nejčastěji jdou děti do vzdoru při požadavcích:
- aby si dítě přestalo hrát a šlo jíst,
- ochutnalo nový pokrm,
- opustilo vanu,
- obléklo si neoblíbený kus oblečení,
- šlo spát.
Nejčastější záchvaty vzteku přitom probíhají při požadavku, aby dítě přerušilo to, co právě dělalo (hrálo si, koupalo se ve vaně), a začalo dělat něco jiného (například šlo jíst nebo spát).
2. Já chci rozhodovat o druhých, řídit je
Není to typické pro všechny děti, ale mnohé se snaží v batolecím věku ovlivňovat i to, co budou dělat druzí, což dokládá příběh Zuzky: „Syn teď často říká ‚mámo, podej‘, když mu něco spadne, nebo ‚mámo uklidit‘, když něco zašpiní. A také ‚mámo krmit‘ – i když to sám umí.“ Tohle dělají skoro všechna batolata, ale jen batolata určitých typů osobnosti chtějí skutečně „převzít velení“.
3. Já můžu něco vlastnit
„Dřív byla hračka moje, když jsem ji měl zrovna v ruce. Teď už vím, že je moje, i když ji zrovna nevidím nebo ji má někdo jiný.“ Takhle nějak si dítě začíná uvědomovat, co to znamená něco vlastnit. Jenže navíc vnímá svou hračku jako součást sebe sama. Proto je pro něj tak těžké něco půjčovat (ačkoliv samo druhým věci bere), nedej bože pochopit, že „tyhle hračky jsou sice tvoje, ale už jsi velký, tak je teď dáme miminku“.
4. Já chci trénovat vlastní vůli
S vlastní vůlí dítě zpočátku experimentuje, prostě zkouší, „jak se dělá“ a „jak na ni reaguje okolí“. Zkouší prosadit vlastní variantu, ale je mu jedno, jaká je. Například zda půjdeme k babičce nebo nepůjdeme k babičce. Bude chtít opak toho, co my. Neumí říct proč. O to totiž nejde. Jde o to, aby šlo o JEHO VLASTNÍ variantu. Nedělá nám to schválně. Trénuje svou vůli. Jakkoliv se nám to nelíbí. (Ale podívejte se do budoucnosti – asi budete chtít, aby vaše dítě jednou umělo prosadit svůj názor a nebylo závislé na mínění druhých, nebo ne?)
5. Já sám můžu něco dělat
Příběh Petry to ukazuje: „Zip chce zapnout sám a pak chce od tatínka a pak chce od maminky a pak nechce zip vůbec. Cokoliv udělám, je špatně.“
Už dřív umělo dítě dělat spoustu věcí samo, ale neuvědomovalo si, že když něco udělá, potvrzuje tím své já. Proto chce samo vyjít schody či krájet mrkev. Jenže na to není vždycky čas nebo se prostě bojíme o jeho bezpečí.
Vzdorovité období během několika měsíců samo odezní. Vzdorem si stanovuje nejen vlastní hranice, ale také hranice lidí kolem sebe.
V batolecím období jsou důležité hranice
Hlavní důvod, proč batole na situaci reaguje vztekem, je tedy zažívání frustrace, když:
- zkouší samo něco dělat a nemá na to ještě potřebné dovednosti, jeho tělo mu to nedovolí, není dost šikovné apod.,
- nastavujeme hranice – reagujeme na dítě, co může a co už nemůže dělat, bráníme mu kvůli bezpečnosti, ale taky proto, že se nám jeho chování nelíbí.
Právě tyto důvody jsou často důvodem, proč se dítě začne vztekat. Zažívá totiž frustraci z toho, že mu bráníme něco udělat (projevit své já).
Nastavování hranic v batolecím věku je důležité ze tří důvodů:
- Dítě mapuje prostředí a naráží na jeho hranice podobně jako robotický vysavač. Lépe přitom snáší přirozenou srážku s prostředím než NE řečené autoritou – proto bychom měli prostředí zařídit tak, aby co nejvíc věcí dělat mohlo, nikoliv nesmělo.
- Dítě se „stává samo sebou“ a ohraničuje přitom sebe vůči okolí. Do té doby si myslelo, že ono a máma jsou jedna bytost. Nyní musí proběhnout proces separace a individuace, díky které si dítě postupně uvědomuje, že existuje samostatně, nezávisle na rodičích.
- Dítě si uvědomuje hranice druhých lidí. To je důležité pro pozdější učení se pravidlům soužití, morálním zásadám atd.
"Když dítě na hranici narazí, zažívá frustraci. A ta se uvolňuje prostřednictvím hněvu či vzteku. Tedy počítejme s tím, že se dítě bude vztekat – a je to v pořádku. V situacích, kdy naráží dítě na hranici, zažívá narušení citového pouta. Myslí si, že ztratilo lásku rodičů navždy. Zažívá také pocit pocit zahanbení ( sklopí oči, odvrátí se, stáhne se do sebe),” zmiňuje Šárka Miková.
Poukazuje, že to je velmi nepříjemný pocit, při kterém si dítě myslí, že ono celé je špatné. Neumí v tomto věku totiž ještě odlišit, že něco špatně udělalo od toho, že ono celé je špatné. Proto je důležité, aby pocit zahanbení netrval dlouho. Neposíláme dítě za dveře, nevyhrožujeme mu, že nebudeme číst pohádku nebo že na něj budeme žalovat tatínkovi. To vše nepříjemný pocit zahanbení prodlužuje a dítě často přejde do vzteku.
V dítěti totiž narůstá frustrace – už ne z toho, že jsme ho zastavili (nastavili hranici), ale z toho, že mu způsobujeme velmi nepříjemné pocity. A to vyvolává agresi.
Agresi dítě obrátí:
- Vůči sobě – začne se obviňovat a může se učit vyhovět autoritě za každou cenu.
- Vůči rodičům – začne křičet, bouchat apod.
Rodič se pak na dítě zlobí, že se dítě vzteká. Dítě ale za to nemůže. Jen reaguje na nevhodnou reakci rodiče.
Zkušenosti čtenářek eMimino.cz
Máme doma to samé, na vše neeeeeeeeeeeee. Poslouchat nebude a ted má nahnáno že bude chodit čerta nejhodnější je když spí
. Jen doufam že to brzo přejde
Mám doma holčičku 2 a čtvrt a procházíme si ukázkovým obdobím vzdoru. Když není po jejím začne řvát.. Jíst taky moc nechce, necháváme ať sní co chce, je sice hubenejší, ale hlady neumře, nutit jí výhružkou stejně nemá smysl. Když fakt nejí, tak jí nakrmím a něco sní.
Nás syn toto obdobi proziva už ted. Myslím že to chce hodně trpělivosti. Zkus poprosit manžela ať veme dcerku ven a uvar si svarak a napust si vanu ať si nacerpas energii. Mé to pomáhá i jednou týdne.
Zeptejte se odborníka on-line
Na eMimino.cz odpovídá např. gynekolog, laktační poradkyně, dermatolog, právník, psychoterapeutka nebo lékaři z centra asistované reprodukce a mnoho dalších
Prozkoumejte seznam odborníků






Po ukončení studia psychologie na FF UK pracovala v PPP Český Krumlov, od roku 2010 provozuje soukromou psychologickou praxi zaměřenou na poradenství v oblasti výchovy. Od roku 2010 je také členkou vedení projektu Pomáháme školám k úspěchu.
Je autorkou Teorie typů – typologie osobnosti vycházející z poznatků C. G. Junga. Je autorkou a realizátorkou vzdělávacích programů pro firmy, neziskové organizace a školy, pořádá webináře a semináře pro širokou veřejnost.
Je také autorkou knih:
Přečtete si také:
Mgr. Šárku Mikovou najdete také na stránkách: