Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Mne to prijde celkem normalni v tomhle veku. Proste temperament nepreperes. Velkym detem je ted skoro 6 a skoro 4 a ve skolce se tvarej, ze hodnejsi deti v zivote nevideli
. Ale jen prijdeme domu…
. Syna jsem jeste pred tretimi narozeninami s pupkem jako balon nahanela, protoze se odmital oblikat…
Opakuj, opakuj, opakuj a vydrz. Mozna slev z naroku a zatim vysvetluj jen ty nejdulezitejsi veci, nad necim mene zasadnim zkus mavnout rukou (nejaka nocni plena nebo polite leginky nejsou smrtelne dulezite, pres hazeni pisku na hristi naopak vlak nejede). ![]()
Fuj, úplně se mi vrátily vzpomínky.
U nás to trvalo od necelých dvou do šesti let, k tomu všemu ještě ubližoval mladšímu a počůrával se. 6 - 7 x týdně jsem byla zralá na provaz. Jediná rada je asi vydržet. ![]()
Nejsi neschopná
jen tvoje malá zkouší, kam až může a co všechno si může dovolit. Chce to vydržet, být důsledná. Při scéně napomínám 2×, pak odcházíme. Neposlechce-beru hračky/stopka na pohádky atd…moje mamka mi poradila boží věc a u nás se osvědčila. Připrav si malou fixírku (lahvičku s rozprašovačem) nalij vodu a měj vždy při ruce tak, aby na to malá nedosáhla. V krizi/hysteráku jí stačí 1× „cáknout“ aby se probrala..drsný, ale hodně účinný..tuto metodu jsem na naší vyzkoušela 2×, víc nebylo třeba
pevné nervy ![]()
Nejste neschopná, něčím podobným jsem si se synem taky prošla, ale já tedy mám tu výhodu, že mám blízko rodinu, která pomůže ráda. Ale bylo období, trvalo asi tři-čtyři měsíce kdy se nedalo se synem nikam dojít. U nás pomohlo opravdu veliké utažení hranic a musela jsem ty hranice kolikrát chránit silou. Pomohl opravdu přísný stereotyp dodržovaný skoro na minutu. Po asi dvou měsících se situace uklidnila, syn trochu vyspěl a i když má dny na zabití, tak většinu času s ním jde bez problému vyjít a na lecčem se domluvit.
Je hele, to je jako náš syn ![]()
Teda já to mám lepší v tom, že pomáhá manžel a babička. Teď je mu 2,5 let a zrovna nedávno jsem říkala manželovi, že se mi zdá, že syn se lepší. Taky mrskne hračkou - on teda má auta, tak ho nechám a v klidu mu řeknu, že si je rozbije a ať nepočítá s tím, že dostane nové.
Vřískat umí taky moc pěkně, když je to doma tak ho chvilku nechám a pak mu řeknu, že já to poslouchat nemusím a že půjde za dveře. Venku na hřišti ho taky rovnám hned, že to ostatní děti nemusí poslouchat.
Přijde mi, že když na něj jdu klidně a nevytočím se, tak se ty situace zvládají o něco lépe. Ale teda je to hrozně těžké.
Nejsi neschopná, jen máš temperamentní dítě, které právě přišlo do věku, kdy objevuje vlastní osobnost a chce mít moc nad svým životem. A jsi na něj většinu času sama, takže jsi z toho unavená.
Nemám moc ráda, když se tomu říká „období vzdoru“, protože to zní jako něco negativního, co se musí potlačit a přemoct silou. Ve skutečnosti je to ale fáze, která je ve vývoji dítěte potřebná. Pro rodiče je to náročné hlavně kvůli společenským očekáváním, která na dítě kladou požadavky nepřiměřené jeho věku. Pro dvouleté dítě prostě není přirozené v klidu sedět na sedadle v jedoucím autobuse. Zato je pro něj velmi přirozené zkoumat, jak se chová písek vyhozený do vzduchu.
Jsou děti, které zvládnou vypadat vychovaně, protože jsou povahou klidnější, spíš pozorovatelé, než akční běhavci, mají třeba vyšší míru empatie a podobně. Ale to je náhoda. Žádné dvouleté dítě není vychované a je nesmysl to čekat. Na výchovu máš ještě dalších nejmíň deset let. Tak se tím netrap, zkus se na svoje dítě víc naladit a podívat se na ty konfliktní situace i z jeho pohledu. Třeba pak objevíš způsob, jak ty situace zvládnout bez scén. A když ne, tak co? Dokonalý rodič neexistuje a patent na výchovu taky ne, všichni se učíme za pochodu.
Ne, nejsi neschopná. Děti zkoušejí a my jim musíme nastavovat hranice. Máme to tak všichni. Moje dcera, 2 a půl, si taky někdy dokáže pěkně postavit hlavu. Vysvětlovat a když to nejde, tak se jí prostě nechat vyvztekat a nevšímat si jí. Není to jednoduché, ale to nemáme nikdo. Tak hodně sil!!! Bude to jen lepší.