Úzkost, třes, poporodní deprese?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Úzkost, třes, poporodní deprese?
Zdravím všechny.
Můj aktuální problém - jsem 3 dny po porodu, vyvolávaný od 7:00, porodila jsem v 17:48 nakonec překotný. Moc mi nejde kojit, snažím se aby nás zítra pustili domů, ale mám prostě obrovský prsa s plochýma bradavkama a až dnes začala malá pít kolem 18ml. ALE - začala jsem mít takový zvláštní nevysvětlitelný třes. Nastává zejména, když se malá začíná budit nebo brečí. Jsem taková úzkostná a mám pocit, že mi to asi dělá psychika. Samozřejmě i hormony mají určité svůj podíl. Setkala jste se s tím některá? Mohu s tím něco dělat? Antidepresiva? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Reakce:
Fuj, mám úplně husí kůži, zažila jsem, s oběma dětmi. Naštěstí jsem to tak měla jen v porodnici a první 2-3 dny doma, než jsem se uklidnila, plně rozkojila a hlavně vyspala. V porodnici jsem nemohla spát, bylo to šílené vyčerpání fyzické, do toho dítě, hormony, prostě toho bylo moc, propadala jsem pocitům, že to nezvládnu atd. atd..
Než bych uvažovala nad antidepresivy, dala bych tomu nějaký ten den. Jsi čerstvě po porodu, to jsou ohromné veletoče. Ale určitě se někomu svěř. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Lojzísek Přesně mi mluvíte z duše. Strach, jestli to zvládnu, jestli jsem udělala dobře, že jsem máma, obavy z nikdy nekončících nocí, problémy s kojením a do toho ten stáhlý hrudník a třes. Snažím se o tom mluvit s blízkými, ale člověk nevidí konec a je z toho hotový. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Já se klepala u první dcery docela dlouho po porodu, nebyl zrovna příjemný, kleště a nerada na to vzpomínám. A celkově strach o malou, nešlo mi kojit..
Doma si všechno pomalu sedlo. Sice s kojením byl boj, hned jsem měla zánět a antibiotika, ale díky laktační poradkyní, která mě navštívila jsem vše zvládla a nakonec kojila 2,5 roku. Dost mě držela nad vodou i po telefonu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@lucynka25 Jste úžasná, že jste to zvládla. Snažím se dívat dopředu na ten okamžik, kdy si to všechno sedne a budu v pohodě máma, ne vypsychovaná. Dnešní noc byla intenzivní - buzení na kojení, příkrmy, potom nemohla usnout a měla bolení, takže nonstop řev při kterém jsem se třásla a modlila se ať už je to pryč. Poblinkala se, pokadila, všechno na houby jen ne a ne to kojeni se rozjet. 
Upřímně se už moc těším až malá bude starší miminko a nebude to jenom o těch fyziologických potřebách, ve kterých zatím selhávám.
Děkuji za sdílení, moc to pro mě teď znamená 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@AbbieCZ jakmile se kojení rozjede, sedne si to a když ne, tak dáš UM a budeš v klidu, nebudeš ani první ani poslední. Důležitá je pohoda maminky držím palce a o té laktační poradkyní zkus taky pouvazovat. Hlavne ať je kvalifikovaná a má dobré recenze 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Je toho po porodu moc naráz. Na tvém místě bych si domluvila laktační poradkyni co nejdřív a když nepůjde kojení, tak nepůjde, já s prvorozeným řešila jen kojení, odstříkávání a pořád dokola, nakonec jsem kojila s domem 10 měsíců, s druhorozenou kvůli prvnímu na tohle nebyl čas, tak byla prakticky jen na UM. Já byla klidná a ona neměla hlad. Winwin.
Pro miminko je to taky náročné, z bříška, kde nic nemuselo, na boží svět. Zvládneš to, neboj. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@AbbieCZ píše: Více
Holka zlatá, v ničem neselháváš!!! Mně se laktace rozjela až po propuštění, v obou případech. Ty pocity bezmoci jsou, bohužel, docela běžné, znám je. Strach, úzkost, obavy z budoucnosti. Věř, že to zvládneš! Kontaktuj laktační poradkyni, dulu nebo kamarádku, nebo piš sem. Držíme Ti palce
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Lojzísek píše: Více
Byla tu už za mnou psychiatrička, dostala jsem asentru. Mám z toho lehce obavy, protože prý může na dva týdny ty pocity úzkosti umocnit, než začne působit. Laktace se naštěstí rozjíždí, ale malá se pořád nechce přisávat k prsu. Přemýšlím, že bych se na to vykašlala a dávala UM. Ale pomůže mi to?
Na jednu stranu bych ti chtěla mít svého chlapa a na druhou stranu se od něj teď držím dál, nechci aby se na něj ten můj negativismus přenes.
Děkuji za podporu, hned se cítím, že v tom nejsem sama.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@AbbieCZ píše: Více
Neodtahuj se od svého muže, naopak. Všechno mu svěř, využij jeho oporu! Opravdu, vážně, musí vědět, co se děje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Lojzísek píše: Více
Vše jsem mu řekla, taky jsem si nechala jako největší krkavčí matka zastavit laktaci a malá bude na UM, což se mi dodělá ulevilo. Také za mnou byla psychiatrička a předepsala mi Asentru a Lexaurin (ten jsem si zatím ještě nevzala). Celkem se mi po tom rozhodnutí dát malou na umělý ulevilo, ale zřejmě se mi po tom léku na zastavení laktace opět rozjel třes, takže hrozny. Jsem taky trochu taková sjetá. Je to všechno se vším, už aby mi bylo lépe. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@AbbieCZ píše: Více
To je dobře, že ses mu svěřila. Narození dítěte je obrovská životní změna, možná ta největší, ale taky je to neskutečná zátěž a stres. Já jsem na dítě čekala 10+ let, ale poprvé mě to semlelo podobně jako Tebe. Pláč ve sprše v porodnici, bezmoc, úzkost, stres, nevyspání, boj s kojením.. Po návratu domů to všechno do pár dní odeznělo. Nejsi zdaleka jediná! Naopak je to docela běžné, jen se o tom moc nemluví a narození dítěte se všude prezentuje jako nekonečná radost. Nasazením UM se Ti hodně uleví - dítě je zajištěné, buď na sebe hodná, nech se opečovávat, zasloužíš si to
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Lojzísek píše: Více
Jste úžasná, mockrát děkuji za podporu. Díky vám jsem ten krok udělala a dovolím si říct, že mě to zachránilo (ještě dopoledne jsem řekla sestřičce, že si přeju, aby se mi něco stalo a hospitalizovali mě na JIP, abych se o malou nemusela starat).
Také vás obdivuji, že jste to zvládla a i přes takové obtíže vytrvala. Člověk by po takové době čekání na mimi předpokládal, jak to bude vše úžasné a nakonec vůbec.
Já jsem mladá maminka (22) a vždycky jsem byla taková tvrďačka, měla jsem i dost traumatické dětství. Takže mě celkem šokovalo, když mě “obyčejný porod” a laktace takhle odrovnaly. Čekala jsem euforii, lásku, energii.
Ale už začíná být lépe a to je důležité. Vám zlatý metál, jste anděl.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@AbbieCZ píše: Více
Děkuju Anděl asi úplně nejsem, ale jsem ráda, že jsem pomohla..
My jsme právě čekali na dítě strašně dlouho, takže ta očekávání, radost, byla veliká, o to více jsem pak byla zaskočená, že jsem na tom takhle bídně, a dusily mě výčitky, jak můžu být tak „bl_bá“ a neschopná, když mám být přeci nejšťastnější na světě. Najednou mě přepadla hrůza, že se budu o to dítě muset starat už „navždy“, pochybovala jsem, jestli to zvládnu, kojit nešlo, dítě se nepřisálo, tak jsem odsávala, no prostě psycho. Druhý den po porodu jsem celý den probrečela, a to mě povzbuzovaly spolubydlící na pokoji (díky za ně!). Chlap za mnou nemohl (covid), psala jsem mu zoufalé zprávy.. U mne hodně dělalo to nevyspání, nemohla jsem tam usnout, do toho ztráta krve atd. atd. Druhou noc, po probrečeném dni, jsem dítě odvezla sestrám, že už nemůžu. Jedna hodná se ho na noc ujala, já zase bulela, jak jsem ho tam mohla nechat, ale pak jsem si vzala špunty do uší, dva polštáře na hlavu a usnula jsem na cca 6 hodin, které mě doslova zachránily. Ráno jsem vstala jako jiný člověk, nakojila 15 ml a pustili nás domů! Což teda nechápu.
Za rok a půl jsem rodila znova a s vděčností, že už tohle mám za sebou, pomáhala spolubydlící prvorodičce, která na tom byla dost podobně jako já poprvé.
Hodně sil, bude to dobré, uvidíš! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
