Veselé a trapné historky

Fotoalbum (0)
Sledovat e-mailem
Přidat k oblíbeným
Zapnout podpisy
Hledání v tématu
Sledovat eMimino.cz

Stránka: Předchozí 1 2 3

Napsat příspěvek

Velikost písma:

sakota

10425

2765

21.8.19 22:46

načítám...

Nevim, zda to tady nekdo pochopi, ale zkusim. Byli jsme na larpu ze Stredozeme, asi 2000 let pred dejem Pana Prstenu. No a skupinka takovych elitnejsich postav (Dunadan, elfove, Meddedovci) tak dlouho rozmlouvali o stinech, az jeden zahledli ve svitu mesice na ceste v lese. Cerny stin! Stal tam… a stal… i zacali se k nemu nekteri hrdinove plizit s tasenymi meci a tichymi modlitbami k Valar… napeti se dalo krajet. A tu se ozvalo:„Co je? My sme hobiti, prestante nas sikanovat.“ A ukazalo se, ze onen temny stin byl hobit s hobitkou na romanticke nocni prochazce pri mesicku. V cernych plastich.

načítám...
Citovat
Zmínit

zuzikka

1779

22.8.19 07:20

načítám...

Bavíte mě :potlesk:
My jsme kempovali u lesa i s mojí mámou. Já vařila večeři a ona seděla s prckem na dece. Najednou se otočím a ona tahá za něco co měl prcek v puse. Vypadalo to jako stopka listu. Tahala tahala až mu z pusy vyskočila kobylka. Nebyla to stopka, ale zadní nohy :mrgreen:

Jindy jsme celý den stáli (s autem) na louce a měli tam nějakou práci. Auto otevřené dokořán, aby luftovalo. Pak sednem do auta, řídím, a najednou běží po palubovce obrovská zelenohnědá kobyla. No nějaká vzácnost, která se jen tak nevidí. Byla fakt obří. Já se tak lekla a začala ječet na manžela ať ji okamžitě vyhodí. Člověk by nečekal, že budu tak vyvádět, zvlášť když manžel je entomolog a jsem na ledajakou havěť zvyklá. A milá kobyla se asi naštvala či co a skočila mi přímo mezi nohy na holá stehna a pěkně mě podrápala. To už jsem měla hysterák a manžel se jen královsky bavil. :cert:

načítám...
Citovat
Zmínit

stinga

76821

71690

22.8.19 13:25

načítám...

@zuzikka tak to bylo štěstí, že jsi nevybourala

načítám...
Citovat
Zmínit

PenelopaW

2979

1269

24.8.19 15:44

načítám...

Minulý týden se mi ozvala kamarádka na hurá akci, posezení v restauraci ještě s dvěma dalšími lidmi. Domluvila jsem se, že muž po příchodu z práce pohlídá, půl dne se čančala, večer nakojila mimčo, předala děti manželovi a vyrazila na bus. Vzala jsem si nové letní šatečky, botičky na podpatku, které tak pět let už ležely ve skříni, supr čupr kabelku, ve vyfoukaných vlasech ležérně zastrčené sluneční brýle, maxináušnice, namalovaná s frajerskou koženou bundičkou, protože bylo docela chladno… Cítila jsem se velmi krásná a žádoucí, a abych ten dojem vnitřně ještě umocnila, vzala jsem si pod ty krátké šatečky jako osobní tajemství pěkné krajkové kalhotky z Etamu, do kterých jsem se, pravda, čtyři měsíce od porodu, trochu násilně pasovala, ale na sebevědomí mi to neubralo.

Nasedla jsem na bus, ve městě vystoupila a plavně se nesla na místo srazu do restaurace. Lidé se za mnou obdivně otáčeli, jakýsi Vietnamec v nákupáku, přes který jsem si krátila cestu, vylezl ven z obchodu, aby mne zdvořile pozdravil, mé Ego bylo štěstím bez sebe a dotýkalo se oblaků. Už jsem byla kousek od restaurace, když mne doběhla nějaká slečna. V první chvíli jsem myslela, že něco potřebuje, nebo že mi něco vypadlo, ale slečna za mnou docela dlouho běžela, aby mi v rozpacích oznámila, že mám vyhrnutou sukni. Takže celou cestu od zastávky jsem šla s holým zadkem a nesla se jako královna. Což o to, měla bych docela i radost, že se můžu pochlubit pěkným prádlem, kdybych ty rajcovní kalhotky před odchodem z bytu nezabila silonkami, které jsem si kvůli chladnému počasí doma ještě radši navlékla…

Slečně jsem nejprve vyčinila, že mi to měla říct dřív, ale pak jsem se chytila za nos a upřímně jí poděkovala, protože z těch všech lidí, kolem kterých jsem v našem sto tisícovém městě prošla, byla ona jediná slušná a ne-zlomyslná .

Výhodou je, že čím jsem starší, tím se z takových věcí vzpamatovávám líp. Stát se mi to v patnácti, tak chodím kanálama a šaty hodím do charitativního boxu na oblečení. Takhle jsem si sukni stáhla, a pak po celý zbytek večera (a hlavně po celou cestu domů) kontrolovala, zda opět neukazuji víc, než mám v úmyslu .