Vysoká škola a věk
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
@Mialina Dál reagovat nebudu. S pozdravem, póvl co neumí psát 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Malaga
To není úplně přesné - u kombinovaného i dálkového máš dané termíny, které musíš dodržet (kdy jet do školy - u dálkového jde jen o konzultace, u kombinovaného jde o přednášky ap.) Individuální stud. plán je něco jiného: Studuješ denní studium, ale z nějakého důležitého důvodu (ten si udává škola sama) se nemusíš účastnit přednášek a musíš si u každého předmětu zajistit domluvu s vyučujícím, ale není „připraveno“, jak se to máš naučit, kde ty informace sehnat - a to je u mě ten problém např. na filozofii a etiku nejsou učebnice, skrypta ap. takže mi vyučující řekly, ať si je od někoho nechávám nahrávat + seženu někde výpisky… a spolužáci nenahrávali… bylo to zajímavé. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Mně šlo spíš o tu terminologii 
. Úředně asi nic jako „dálkové studium“ není ..... nebo je?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Malaga Používají se termíny prezenční a kombinované studium ,v překladu denní a dálkové 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Alušáček píše:
@Malaga Používají se termíny prezenční a kombinované studium ,v překladu denní a dálkové
Tak tak a pak je ještě individuální studijní plán …
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
To má každá škola jinak, já znám všechny 4 možnosti (denní, dálkové, kombinované a denní s individuálem) ale dálkového už moc není, spíš se přešlo do kombinovaného studia, protože je to pro studenty snažší.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Serpentini utahovala jsem si z tvého pravopisu, ne ze zaměstnání
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Pokračování po několika měsících. Tak jsem zdárně udělal přijímačky na pajdák, ale kýžená radost se z toho nedostavila, protože si tím pořád nejsem tak nějak jistý. Došel jsem ke třem možným variantám toho, jak by se měl můj život v několika příštích měsících, potažmo následně letech odehrávat. První varianta je, že se pokusím dodělat práva a pak se tomu budu věnovat nebo nastoupím někam na úřad, kde je to přece jen o něco klidnější. Druhá je, že se mi práva buď nepovedou a nebo se na to vykašlu rovnou a půjdu na pajdák. Třetí varianta je konec na právech ze stejných důvodů jako v předchozím případě, ale rozdíl spočívá v tom, že bych nastoupil rovnou do zaměstnání (mám odbornou střední školu, sice bych si to musel oživit, ale na to bych si zaplatil kurz).
První varianta je problém, že momentálně sedím nad učivem jedné zkoušky, kterou opakuju a jediný, co mě dělí od toho, abych s tím švihnul někam do kouta je ten, že to mám na počítači a tudíž si nejsem jist, jestli bych musel zahodit tu bednu nebo monitor, v každým případě bych to musel odpojovat a švihnutí do kouta by tak ztratilo účel neb bych neviděl jak se to tam rozplácne. Ať tak nebo tak, je mi ta škola čím dál tím protivnější, nevidím v tom žádnou souvislost, budoucnost, nic. Nejsem schopnej se na to soustředit, udržet pozornost dýl jak dvě minuty, nejsem schopen pochopit, co je tam napsaný, najít v tom souvislost, zkrátka nějak si to do té palice dostat. Nejhorší je ale ten tlak ze strany rodiny na to, že teď už to přece MUSÍM dodělat a částečně taky to, že kdybych to nedodělal, tak je zklamu.
Druhá varianta byla až donedávna mnohem optimističtější. Dělal bych něco, co by mě bavilo, v čem bych byl možná dobrý. Já mám takový pocit, že člověk by měl mít jednu věc, ve které je opravdu dobrej, protože pak ho budou potřebovat i ti ostatní, jinak je k ničemu. I když dlouho mě trápil pocit, že bych to chtěl dělat jenom proto, že narozdíl od advokacie, tam je ten měsíc a půl volna přes léto. Zkrátka, že jsem línej povaleč no. Ale pak jsem náhodou asi před rokem zaslechl v rádiu rozhovor s paní Hlaváčovou, kde mimo jiné mluvila o tom, jak učí na DAMU a mě to najednou bylo strašně blízký v tom, že takhle bych učil, kdybych z toho pajdáku neodešel (tehdy jsem ještě neuvažoval, že bych měnil školu), hned jsem začal uvažovat jak bych učil, co bych říkal atd. Nicméně na druhé straně mě děsí to, že budu zkrátka věčnej student, takovej ten lempl a flákač, co není schopnej nic dokončit a nechá se vydržovat (ono to bude z velké části pravda). Navíc mám strach jak bych stíhal školu a brigády dohromady. Já vím, že tak studuje většina lidí, ale já mám zkrátka strach z toho, že když už tam budu, abych něco nezanedbal, že tohle už bych MUSEL vystudovat na první dobrou, nic neopakovat, v ničem nepochybit a navíc s jiným pocitem zodpovědnosti se začíná studovat v 19, kdy má člověk pocit, že je pupkem světa a ten mu leží u nohou a jinak ve 24, kdy už je zas o kus dál a je tím životem přece jen ošlehanější.
A nakonec taková nejnaivnější představa. Já vždycky, když jsem na těch právech nevěděl kudy kam, tak jsem utíkal k takové představě, že kdybych měl pajdák, tak bych si pořídil rodinu, děti, barák někde na vesnici a pět šest starých aut (to je moje opravdu velká záliba, zatím mám jedno hotové a jedno, které je potřeba dodělat). Zkrátka, že přes rok budu učitel, o prázdninách si navlíknu obnošený hadry, budu hlídat děti, vrtat se v baráku, v autech a jezdit po srazech (no zkrátka představa naivní, jak čtrnáctka v reklamě na prací prášek). Jenže tohle všechno stojí peníze, jejichž velká část padne na studium, tudíž bych si to minimálně v příštích pěti letech nemohl dovolit, což teď když třeba u těch aut prošvihnu, tak si to asi nesplním nikdy. Překupníci to šroubujou do obrovských výšin, takže za pět let si budu moct koupit tak leda nárazník.
No a třetí varianta je, že bych šel do práce, ušetřil peníze, které bych jinak musel dát za studium, ještě měl plat. Takže bych si mohl splnit svůj sen, co se týče zálib, ale zase bych pracoval v něčem co mě nebaví a měl na ty koníčky o to míň času.
Když to tak pozoruju, tak je na mě vidět, že mě dohnalo moje prorozmazlované dětství. Nějak asi neumím z ničeho ustoupit, tak se v tom plácám, nevím co sám se sebou a mám pocit, že jako „dospělý“ asi stojím za prd.
- Citovat
- Upravit
Tak jsem se pokusila ten tvůj elaborát přečíst, no moc se mi to vedlo 
ale jsi svobodný, bezdětný, rodiče přispívají tak nechápu proč nestuduješ, když si pořídíš rodinu a začneš makat tak se ti bude studovat mnohem hůř
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Volila bych variantu č. 1-dodělat práva, pokud by to opravdu nešlo, tak variantu č. 2. Hlavně už bych nějakou školu dodělala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Pokračování po několika měsících. Tak jsem zdárně udělal přijímačky na pajdák, ale kýžená radost se z toho nedostavila, protože si tím pořád nejsem tak nějak jistý. Došel jsem ke třem možným variantám toho, jak by se měl můj život v několika příštích měsících, potažmo následně letech odehrávat. První varianta je, že se pokusím dodělat práva a pak se tomu budu věnovat nebo nastoupím někam na úřad, kde je to přece jen o něco klidnější. Druhá je, že se mi práva buď nepovedou a nebo se na to vykašlu rovnou a půjdu na pajdák. Třetí varianta je konec na právech ze stejných důvodů jako v předchozím případě, ale rozdíl spočívá v tom, že bych nastoupil rovnou do zaměstnání (mám odbornou střední školu, sice bych si to musel oživit, ale na to bych si zaplatil kurz).První varianta je problém, že momentálně sedím nad učivem jedné zkoušky, kterou opakuju a jediný, co mě dělí od toho, abych s tím švihnul někam do kouta je ten, že to mám na počítači a tudíž si nejsem jist, jestli bych musel zahodit tu bednu nebo monitor, v každým případě bych to musel odpojovat a švihnutí do kouta by tak ztratilo účel neb bych neviděl jak se to tam rozplácne. Ať tak nebo tak, je mi ta škola čím dál tím protivnější, nevidím v tom žádnou souvislost, budoucnost, nic. Nejsem schopnej se na to soustředit, udržet pozornost dýl jak dvě minuty, nejsem schopen pochopit, co je tam napsaný, najít v tom souvislost, zkrátka nějak si to do té palice dostat. Nejhorší je ale ten tlak ze strany rodiny na to, že teď už to přece MUSÍM dodělat a částečně taky to, že kdybych to nedodělal, tak je zklamu.
Druhá varianta byla až donedávna mnohem optimističtější. Dělal bych něco, co by mě bavilo, v čem bych byl možná dobrý. Já mám takový pocit, že člověk by měl mít jednu věc, ve které je opravdu dobrej, protože pak ho budou potřebovat i ti ostatní, jinak je k ničemu. I když dlouho mě trápil pocit, že bych to chtěl dělat jenom proto, že narozdíl od advokacie, tam je ten měsíc a půl volna přes léto. Zkrátka, že jsem línej povaleč no. Ale pak jsem náhodou asi před rokem zaslechl v rádiu rozhovor s paní Hlaváčovou, kde mimo jiné mluvila o tom, jak učí na DAMU a mě to najednou bylo strašně blízký v tom, že takhle bych učil, kdybych z toho pajdáku neodešel (tehdy jsem ještě neuvažoval, že bych měnil školu), hned jsem začal uvažovat jak bych učil, co bych říkal atd. Nicméně na druhé straně mě děsí to, že budu zkrátka věčnej student, takovej ten lempl a flákač, co není schopnej nic dokončit a nechá se vydržovat (ono to bude z velké části pravda). Navíc mám strach jak bych stíhal školu a brigády dohromady. Já vím, že tak studuje většina lidí, ale já mám zkrátka strach z toho, že když už tam budu, abych něco nezanedbal, že tohle už bych MUSEL vystudovat na první dobrou, nic neopakovat, v ničem nepochybit a navíc s jiným pocitem zodpovědnosti se začíná studovat v 19, kdy má člověk pocit, že je pupkem světa a ten mu leží u nohou a jinak ve 24, kdy už je zas o kus dál a je tím životem přece jen ošlehanější.
A nakonec taková nejnaivnější představa. Já vždycky, když jsem na těch právech nevěděl kudy kam, tak jsem utíkal k takové představě, že kdybych měl pajdák, tak bych si pořídil rodinu, děti, barák někde na vesnici a pět šest starých aut (to je moje opravdu velká záliba, zatím mám jedno hotové a jedno, které je potřeba dodělat). Zkrátka, že přes rok budu učitel, o prázdninách si navlíknu obnošený hadry, budu hlídat děti, vrtat se v baráku, v autech a jezdit po srazech (no zkrátka představa naivní, jak čtrnáctka v reklamě na prací prášek). Jenže tohle všechno stojí peníze, jejichž velká část padne na studium, tudíž bych si to minimálně v příštích pěti letech nemohl dovolit, což teď když třeba u těch aut prošvihnu, tak si to asi nesplním nikdy. Překupníci to šroubujou do obrovských výšin, takže za pět let si budu moct koupit tak leda nárazník.
No a třetí varianta je, že bych šel do práce, ušetřil peníze, které bych jinak musel dát za studium, ještě měl plat. Takže bych si mohl splnit svůj sen, co se týče zálib, ale zase bych pracoval v něčem co mě nebaví a měl na ty koníčky o to míň času.
Když to tak pozoruju, tak je na mě vidět, že mě dohnalo moje prorozmazlované dětství. Nějak asi neumím z ničeho ustoupit, tak se v tom plácám, nevím co sám se sebou a mám pocit, že jako „dospělý“ asi stojím za prd.
Prosím tě, ty radši neuč.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Proč ho od toho zrazujete jenom proto, že tu vypsal svoje pocity? Vy jste nikdy neměly žádnou „krizičku“? Mě se naopak líbí, že na to jde analyticky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
