Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@Anonymní píše:
Děkuji za názory. Ještě se rozhodne. Rakev bude otevřená..
Tak to beru zpět, k otevřené rakvi bych nešla ani já sama, natož tam brát dítě. Jako rodina budete vepředu, nebylo by lepší tu rakev zavřít?
Jak tady některé píšete, že smrt patří k životu a dítě z toho trauma nemá… já celkem sleduju různé pořady o zločincích, psychopatech… a už kolikrát jsem zaznamenala, že právě pohřeb v dětství zmiňovali jako jednu z věcí, kterou vnímají jako něco, co je poznamenalo. Takže já bych byla na tyhle soudy opatrná. Ona není dítě jako dítě.
@Jana525 píše:
To, ze to ted vypada, ze ty deti z toho zadnou ujmu nemaji, nevypovida absolutne o nicem. Ta ujma totiz prichazi v dospelosti a pak tu mame mraky diskuzi jako mam uzkosti, nechci zit a podobne.Ano, smrt patri k zivotu, ale smutna rozhodne neni, takovy tyatr jsme z toho udelali my lide.
Misto, abychom ji prijimali jako soucast zivota a slavili zivot odchazejiciho cloveka, tak z toho delame tragedii, naprosto hororovou zalezitost a jeste do toho tahame deti.
No spíš naopak, před detmama to pomalu tajit, vymysli se nebíčka…není teda lepší to pojmout tak, že smrt a pohřeb je uzavření životní cesty, budeme tu lidem chybět, žít dál v jejich vzpomínkách, že má cenu budovat dobré vztahy, mít rodinu, že to je ten smysl…já si myslím, že taková deprese z zivota jak píšeš je právě naopak z toho, že se na nás valí všechna ta nutnost mladí, starý se strcej do duchodaku, kam samozřejmě děti taky tahat je přece nepatřicne ![]()
@Livi92 píše:
Jak tady některé píšete, že smrt patří k životu a dítě z toho trauma nemá… já celkem sleduju různé pořady o zločincích, psychopatech… a už kolikrát jsem zaznamenala, že právě pohřeb v dětství zmiňovali jako jednu z věcí, kterou vnímají jako něco, co je poznamenalo. Takže já bych byla na tyhle soudy opatrná. Ona není dítě jako dítě.
V zásadě souhlasím, ale na druhou stranu bych řekla, že spousta těhle traumat vznikla právě proto, že smrt byla tabu a ty děti pak najednou šly na pohřeb nepřipravené, bez možnosti spolurozhodnout jestli půjdou nebo ne a ještě byly kolikrát tlačené do toho, aby dělaly něco, co ale opravdu nechtěly ( přistoupit k otevřené rakvi, pohladit nebožtíka na rozloučenou nebo dokonce ho políbit). Myslím, že s citlivým přístupem a empatií se tomu dá předejít a zajistit, že to děti budou opravdu brát jako součást života.
@Livi92 píše:
Jak tady některé píšete, že smrt patří k životu a dítě z toho trauma nemá… já celkem sleduju různé pořady o zločincích, psychopatech… a už kolikrát jsem zaznamenala, že právě pohřeb v dětství zmiňovali jako jednu z věcí, kterou vnímají jako něco, co je poznamenalo. Takže já bych byla na tyhle soudy opatrná. Ona není dítě jako dítě.
Předně - NEŠIŘ NESMYSLY.
Podle toho, jak jsi to napsala, to vypadá, že z pohřbu může vzniknout patologie osobnosti. Což je absolutní nesmysl. To už bychom mohli klidně říct, že po tom, co jsem na střední byla přítomna soudní pitvě (jako že jsem byla), tak jsem si poprvé řekla, že někoho zabiju. To by přece potom měl být psychopat každý lékař, který vystudoval patologii… Logika ![]()
Pohřeb zanechá v každém něco. To je přirozené. Ale nemá to absolutně žádnou návaznost na vznik psychopatie.
Jestli tě tématika psychopatie zajímá, oprav si znalosti: za psychopatické chování nemůže třeba nějaký hrozný zážitek z pohřbu, ale pouze a jedině specifické vývojové (nativní) poškození mozku, konkrétně v oblasti uncinátní fascikulus. To je svazek bílé hmoty, kde se propojuje amygdala s orbitofrontální kůrou, tj. částí nad očima. Je to jediné místo v mozku, které se vyvíjí nejdéle ze všech částí mozku, přibližně do věku 33 let. Čím více poškození v této oblasti je, tím více psychopatické jednání člověk vykazuje. Psychopatie nemá žádnou souvislost s geny, s rodinným zázemím, šikanou na škole, násilnými zážitky a podobně.
Se zárodkem psychopatie se člověk narodí. A buď se poškození v daném místě během života (cca do 33. roku) zvětšuje, nebo ne. Pouze míra poškození mozku určuje jak moc psychopatický člověk nakonec bude. Nedá se to ovlivnit.
Tak hovoří poslední poznatky zkoumání mozku skutečných psychopatů vs. mozku normálních lidí. Mozek psychopatů vždycky vykazuje fyzické, biologické anomálie a s tím související změny v chemismu přenosu vzruchů a látek (např. serotoninu) a tím pádem jinou citlivost na rizika, strach, empatii, násilí, motivaci, atd.
@Jana525 píše:
To, ze to ted vypada, ze ty deti z toho zadnou ujmu nemaji, nevypovida absolutne o nicem. Ta ujma totiz prichazi v dospelosti a pak tu mame mraky diskuzi jako mam uzkosti, nechci zit a podobne.Ano, smrt patri k zivotu, ale smutna rozhodne neni, takovy tyatr jsme z toho udelali my lide.
Misto, abychom ji prijimali jako soucast zivota a slavili zivot odchazejiciho cloveka, tak z toho delame tragedii, naprosto hororovou zalezitost a jeste do toho tahame deti.
Hororovou záležitost z toho dělají naopak ti, co tvrdí „hlavně se tam nedívej, je to fuj“. Já zase znám případy, kdy se to před dětmi tajilo a dodnes je to mrzí. Chtěly vidět otevřenou rakev, ale rodiče jim to nedovolili, protože se prostě děti berou jako neschopné některé věci pochopit. To, co dětem ubližuje, je především lhaní a nedostatek lásky, tělesné tresty atd., ne to, že viděly mrtvého člověka. Co je vůbec na tom traumatizujícího, vidět člověka, který zemřel přirozenou smrtí? Zavražděného člověka bych jim neukazovala, ale tohle snad není takový problém. Byla bych někde vzadu, ale pokud by to děti chtěly vidět, nebránila bych jim. Např. mně nechtěli tátu ukázat ani v nemocnici, když byl ještě živý. Asi abych neměla trauma nebo co. A mě dodnes štve, že se mnou jednali jak s přecitlivělou a naposledy jsem tátu viděla, když ho odváželi do nemocnice.
Podle rozsáhlé norské studie mají nejstarší děti v rodině v průměru vyšší IQ než jejich mladší sourozenci. Důvod? Najdete na Instagramu.