Z každé práce mám šílený stres
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
Ahoj, me treba pomaha, ze mam nasetreny mensi financni polstar a vim, ze ikdybych neco v praci zvorala a vyhodili me, tak prezuju dost mesicu i bez prace nez si neco zas najdu. Kazdy dela chyby. Jen to tak neproziva.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Oriseka píše:
Ahoj, me treba pomaha, ze mam nasetreny mensi financni polstar a vim, ze ikdybych neco v praci zvorala a vyhodili me, tak prezuju dost mesicu i bez prace nez si neco zas najdu. Kazdy dela chyby. Jen to tak neproziva.
Ahoj, to je pravda, já mám vlastně ještě jednu menší práci bokem, takže i kdyby mě vyhodili, tak pořád „něco“ budu mít, ovšem i tak mám myšlenky, že když něco zvorám, tak mě budou popotahovat k soudu, že jsem neplnila své pracovní povinnosti a budou chtít, ať jim zaplatím odškodné atd…někdy mám pocit, že mám naprogramovaný mozek na ty nejhorší scénáře.
- Citovat
- Upravit
Něco ti povím. Tohle není o tom, že bys byla neschopná pracovnice. To je nedostatek sebedůvěry. Ty si prostě normálně nevěříš. Ty máš nervy rozhašené. Bereš prášky…nevidím to jako žádoucí. Chceš si občas cvaknout…to vidím fakt už jako nežádoucí úplně. Vždycky jsi tu práci zvládala, zorientovala se a nikde té za neschopnost nevyhodili. Ty sama sobě otravuješ život. A zbytečně! Přece děláš, co máš a jak máš! Plno lidí je suverénních a nedovedli by se zadaptovat na něco jiného, přitom umějí sotva polovinu, co ty. Ano, má to jisté opodstatnění. Tvůj muž se choval hnusně. Každý manipulátor udupe člověka úplně co nejníže, protože ho chce ovládat. Někdo špatně spí, někdo zhubne, někdo už nechce chlapa ani vidět…a ty jsi to ventilovala na práci, že jsi neschopná. Kdybys byla, věř mi, že by se tě sakra rychle zbavili. Ty potřebuješ dobrou práci. Protože ta je odrazem k tvému lepšímu životu bez něho. Kdyby proti tobě něco měli, tu připomínku a výtku by ti sdělili. Do jisté míry tě chápu. Vždy jsem měla pochybnost, jestli skutečně pracuju tak, jak je optimálně třeba. Já nebyla nikdy moc zvyklá na nějaké chválení a oceňování. Ani v původní rodině, ani v nepovedeném manželství, ani v hlavním pracovním poměru. Byla jsem brána jako tahoun. Ona to zvládne. Řeklo si okolí a přiživilo, svezlo se. Bohužel, kolikrát jsem měla naloženo mnohem víc, než některé suverénky. Lidi nemají v oblibě ty, co umějí víc a pracují líp. I klacky pod nohy byly. Já šla svou cestou, v práci člověk pracuje, tam není od kecání s ostatními. Seber se, holka. Přece tomu svému trapiči nedáš sama do ruky zbraň, aby řekl, koukejte na ni. Zobe pilule na nervy, chlastá a nemá práci. To snad nedopustíš? Nemyslí si, že lidi, kteří se tváří bezchybně, že by to bez nich nešlo, skutečně bezchybní jsou. Nejsou. Pouze si to o sobě myslí. A šlo by to bez nich docela dobře. Protože jsou nahraditelní právě takovými, jako jsi ty. Lidmi, co svou práci odvedou a nesou za ní zodpovědnost. Bohužel, ty té odpovědnosti máš tolik, že tě úplně svazuje. A to není dobře. A vidíš, že kolegyně má o tobě daleko lepší mínění, než máš o sobě ty sama. Vzchop se trochu. Snaž se. Já si taky nevěřila. Byla jsem dobrá na práci. V původní rodině dělala na druhé i za druhé, v manželství se to ode mě automaticky čekalo, v mojí hlavní práci jsem nic neošidila. A jestli myslíš, že to někdo ocenil, pak tě zklamu. Čím víc táhneš, tím víc ti naloží. Zklidnil mě až věk, kdy se moje kariéra přiblížila ke konci. Jednou jsem byla na psychologickém školení. Školitelka úžasná baba. Řekla nám, že pokud jsme vydeptané, vynervované a vyhořelé, že si to děláme samy. V práci vyhovět klientům. Vedení. Veřejnosti. Domů přiletět a na krku úplně všechno. To se děvčata nedivte. Nojo, my všechny, ale co máme dělat? Uberte. Prostě uberte. Každý dělá chyby, nelze vyhovět všem, koukejte na sebe. Vy jste ty důležité. Nejdůležitější. Nesnažte se pracovat na sto procent, zničí vás to. Zničíte se samy. Svět se nezblázní. Když se něco neudělá hned, dneska, do detailu. Koukejte na sebe. Až se zhroutíte, kdo myslíte, že vám tu pomocnou ruku podá? Z těch, kdo nepracovaly tak kvalitně, jako my? Žádná. Každá řekne, ona si za to může sama. Makal, dřela, neodpočinula si. Zakladatelko. Podívej se na sebe z jiného pohledu. Jsi normální ženská, která dobře pracuje a která se obejde bez berliček, jako jsou léky a alkohol. Nezaměřuj se na něco, jako jsou výkony, nesrovnávej se s ostatními, kdo je lepší, kdo je horší. Zaměř se na pohodu. Uměj si odpočinout. Uměj se usmát. Uměj se zasmát sama sobě. Neblbni. Jen si ten život otravuješ. Zbytečně. Držím palce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Někdy mám dojem, že i kdybych pracovala v úklidu, tak se budu šíleně stresovat, protože jsem nepoužila správné savo nebo položila smeták jinak, než mi řekla vedoucí.
Mám za sebou přes 15 let v různých pracích - administrativa, školství, práce zodpovědná, kde jsem měla na starosti jak peníze, tak malé děti..vždy jsem vše zvládla, ale ten stres. Nesnáším, když něco nejde tak, jak má, když se kolegyně ušklíbne, hned mi spadne sebevědomí a začnu pochybovat i o tom, že jsem špatně umyla hrníček…
Bohužel si uvědomuji, že je to spojeno s mým osobním životem (týrání od manžela, kde bylo vždy všechno špatně a následný strach se jakkoli projevit).
Nyní pracuji v moc dobře placené práci, řekla bych, že práce snů, ale stačí, aby šéf napsal nevinnou poznámku a hned si to beru osobně a bojím se na cokoliv zeptat, takže dělám chyby atd atd. nevím jak z toho ven.. Svěřila jsem se kolegyni a ta řekla, že by to nikdy neřekla, že působím asertivně, normálně…abych mohla vůbec v práci fungovat, jsem na prášcích a bojím se, že začnu ještě pít, abych to zvládla. každý den se třesu, že přijdu do práce a někdo mě seřve. Důvod? Vymyslím si hned tisíce, i když objektivně žádný není.
už nevím, co bych mohla dělat, aby to bylo ok. I na nějaké vrátnici je člověk v menším kontaktu s ostatními. Obdivuju všechny, kteří jsou normální. Šla bych snad i do kotelny, ale i to by mě stresovalo, že jsem přiložila jinak nebo špatně
Jak z toho ven? Už fakt nevím. Mám super práci a sama sebe bojkotuju..
někdy si řikam, že se zavřu do nějakeho klaštera, jen abych opravdu nemusela pracovat..ne, že jsem líná, ale protože to psychicky nedávám.
prosím o anynom, to je citlivé téma
No, ja si spis myslim, ze ti nedela dobre mit kolem sebe vic lidi..extrovert nebudes.
Ja jsem spis introvertni typ, a nastoupila jsem do prace, kde se tam netrhnou dvere. Prvni rok byl narocnej. Porad jsem musela s cizima lidma mluvit, ptat se, delat kompromisy, v urcita obdobi velke tlaky.
Pak si to sedlo, ja chytla urcity sebevedomi, ze na tom nejsem tak spatne. Praci jsem si „osahala“ ve vsech smerech a konecne jsem si pak prestala pripadat jako hlupka.
Praci delam porad, nekdy je to narocny vic, nekdy min. Miluju prijit domu do klidu. Mam rada jen takovou tu smecku svoji, kolem sebe. Nemam potrebu se seznamovat s jinyma lidma.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Tohle je něco, s čím ti může celkem dobře pomoct psychoterapie. Antidepresiva jsou fajn věc, ale je dobrý je podpořit i terapií. Abys uměla odlišit že „aha tohle není reálná myšlenka, to se mi jen moje hlava snaží něco namluvit“ a uměla to odehnat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@EEKK
To můžete psát důvodů milion, racionalizovat zleva zprava, ty pocity zůstanou. Píše tam, že se bojí seřvání, i když není důvod, ale ona si důvod sama najde.
Zakladatelko, zkuste na to jít tak, že to nejhorší, co se může stát, je vyhazov a práci si nejspíš najdete jinou. Až si to připustíte, budete s tím koncem smířená, a vlastně nebudete mít co ztratit.
Tohle jsou podle mě úzkosti. Strach, že se něco podělá, ať děláte, co děláte. Chlast je to nejhorší. Najděte si o tom něco na netu a když vás to přeroste, jako že už asi přerostlo, tak jděte k doktorovi. Ten vám nejspíš doporučí terapii.
- Citovat
- Upravit
Uplne pises o mne! Rozdil je jen v tom, ze me nikdo netyral. Vzdy jsem delala s penezi a lidmi a furt se bala, ze neco pose.ru. pritom v posledni praci na me navalovalo vedeni jejich praci, protoze jen na me bylo spoleh. A tim jsem si jista i ja. Nedavno mi volal sef, u ktereho jsem delala mraky let zpatky a ze potrebuje vypomoc. Nemohla jsem, ale zeptala jsem se, proc vola mne, ze vi, ze mam maly dite a ze nesezenu hlidani. Prej jen na me mel v jeho podnikani spoleh (tim jsem si taky jista, ale v te praci jsem vyhorela, nedala jsem to proste). Ale ja vim, kde mam problem. Nesnesu predstavu, ze clovek, kterej je totalni tupec, na me bude skrz prsty koukat jako na debzota, kdyz se mi neco nepovede. Kritiku od nadrizenych apod. prijmu bez problemu, ale od lidi, kteri svoji praci nedelaji dobre, nedavam. A ted mam problem najit praci, protoze mam pocit, ze nic neumim…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Taky jsem se tak cítila, vyzkoušela jsem si už velmi různorodé pozice - zdravotnictví, nezisk, vzdělávání, reklama, výzkum, OSVČ, čajovna. Vždycky jsem byla stresař a nervóza a říkala jsem si, že pro mně snad žádná dobrá práce neexistuje.
Pomohla psychotoerapie. Není to o práci ale o psychice. Několikaletá terapie mi pomohla změnit život, narovnat vztahy, a díky tomu jsem jako vedlejší produkt získala sebedůvěru, sebejistotu a pořádnou nálož psychické odolnosti. A ty změny nemusely být velké, jen udělané na těch správných „místech“.
@Lily Evans píše:
Abys uměla odlišit že „aha tohle není reálná myšlenka, to se mi jen moje hlava snaží něco namluvit“ a uměla to odehnat.
A na tohle mi pomohl kurz mindfulness/vipassana.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Vim, o cem mluvis. Zazila jsem domaci nasili, predevsim psychicke tyrani. Byla jsem nekolik let na antidepresivech a lecich na uzkost. Mam za sebou leta osychoterapie, stalo to hodne casu, penez, usili, ale diky tomu jsem schopna zit s pracovat temer normalne a 6 let jsem bez jakychkoliv leku.
- Citovat
- Upravit
Sem si prisednu, neboť toto je můj celoživotní problém. Samozřejmě prosím o zachování anonymu. Na mě se zase asi podepsala despotická matka…výsledek je úplně stejný co se týče prací a nervů z nich.
- Citovat
- Upravit
Zakladatelko. Svého času jsem si našla dvě brigády kvůli majetkovému vyrovnání. Diametrálně odlišného charakteru, než je moje původní a celoživotní práce. Bylo to teda časově a finančně šílený období. Bylo nás tam víc, co nově nastoupily. Já byla nejstarší. Řekla jsem si, prostě to zkusím, abych ho vyplatila rychleji. Ostatní suverénky, já opatrný pečlivec, zvyklá pracovat a mlčet. Nejen, že jsem se naučila všechno, co bylo potřeba…v obou pracovištích jsem zůstala z nich nejdéle. A tehdy mezi čtyřicítku a padesátkou jsem pochopila, že nejsem tak hloupá a vhodná na domácí práce pořád dokola, za jakou mě vždycky měli rodiče, sourozenci, muž a tcháni. Oni že mě všichni tu blbou dělali, abych byla jen doma a dělala na ně. Z tohohle jsem aspoň měla prachy a byla mezi lidmi. Doma, to každá známe. Domácnost leží na nás, ostatní nás drží v takovém tom, no bože, tak jsi uvařila. Vyprala. Uklidila. Co je na tom. Ono je na tom hodně. Na tom stojí celá domácnost. Je to samozřejmost. Nikdo si toho neváží. Od toho ženská je. A pak přijdete jinam, kde taky vlastně udržujte pořádek, když všichni odejdou, navíc se staráte o programy na počítači, ostatní techniku a klienty, a berete za to prachy. K čemu lidem dělat služku. Když má člověk na víc. Ty máš teď dobrou práci a pěkně placenou. Místo těch pocitů bys měla mít z toho radost. Skončit s prací přece člověk může kdykoliv! Ber to tak, že to buď půjde nebo nepůjde. Když to půjde, fajn. Když ne, najdi si někde úklid na ráno nebo večer, abys tam byla sama. Ale taková práce ti snad ani nebude přinášet takovou radost…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Zakladatelko, podle mne buď nemáš zpracované následky psych. týrání (to např. od rodičů se, myslím, nezpracuje nikdy), nebo trpíš, jak už někdo napsal, trpíš nějakou úzkostí nebo co.
Zkus si vygooglit psychické týrání a tam něco o oběti, co jsou to za lidi (jemní, přemýšliví, empatičtí), zdali se najdeš. Pokud ne, tak to bude ta úzkost. S úzkostí bys měla rozhodně za psychoterapeutem (ale musíte si „sednout“). Pozor si ale dávej na zbytečné tahání peněz u některých z nich (to je můj názor), pár sezení by Ti ale myslím neuškodilo.
Na Tvém místě bych si vyhledala na netu články i knihy na tému: Nevěřím si. Mám strach z…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Tak hlavně si dávej bacha na ty léky. Jestli je to Xanax nebo jiné benzodiazepiny na úzkost, tak jsou silně návykové a rychle si na nich vypěstuješ závislost. Léky na spaní (hypnotika - typicky Stilnox) jsou ještě návykovější a závislosti na nich se zbavuje ještě hůř. Samozřejmě, chlastem to pak zabiješ definitivně. Jako nejrozumnější řešení mi připadá jít na dlouhodobou nemocenskou na nějakou terapii, kde ti pomůžou tak, abys byla schopná fungovat bez prášků a alkoholu. Hlavně to řeš hned, protože čím víc to budeš oddalovat, tím hůř se to pak bude řešit. A řešit to stejně dřív nebo později budeš, s tím počítej, tomu nijak neutečeš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@EEKK To je úplně ten nejhezčí a nejpovzbudivější text, kterej tu mohl zaznít.
Musíš být fajn člověk.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Někdy mám dojem, že i kdybych pracovala v úklidu, tak se budu šíleně stresovat, protože jsem nepoužila správné savo nebo položila smeták jinak, než mi řekla vedoucí.
Mám za sebou přes 15 let v různých pracích - administrativa, školství, práce zodpovědná, kde jsem měla na starosti jak peníze, tak malé děti..vždy jsem vše zvládla, ale ten stres. Nesnáším, když něco nejde tak, jak má, když se kolegyně ušklíbne, hned mi spadne sebevědomí a začnu pochybovat i o tom, že jsem špatně umyla hrníček…
Bohužel si uvědomuji, že je to spojeno s mým osobním životem (týrání od manžela, kde bylo vždy všechno špatně a následný strach se jakkoli projevit).
Nyní pracuji v moc dobře placené práci, řekla bych, že práce snů, ale stačí, aby šéf napsal nevinnou poznámku a hned si to beru osobně a bojím se na cokoliv zeptat, takže dělám chyby atd atd. nevím jak z toho ven.. Svěřila jsem se kolegyni a ta řekla, že by to nikdy neřekla, že působím asertivně, normálně…abych mohla vůbec v práci fungovat, jsem na prášcích a bojím se, že začnu ještě pít, abych to zvládla. každý den se třesu, že přijdu do práce a někdo mě seřve. Důvod? Vymyslím si hned tisíce, i když objektivně žádný není.
už nevím, co bych mohla dělat, aby to bylo ok. I na nějaké vrátnici je člověk v menším kontaktu s ostatními. Obdivuju všechny, kteří jsou normální. Šla bych snad i do kotelny, ale i to by mě stresovalo, že jsem přiložila jinak nebo špatně
Jak z toho ven? Už fakt nevím. Mám super práci a sama sebe bojkotuju..
někdy si řikam, že se zavřu do nějakeho klaštera, jen abych opravdu nemusela pracovat..ne, že jsem líná, ale protože to psychicky nedávám.
prosím o anynom, to je citlivé téma