Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Život dvakrát naruby
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
21.4.10 13:56
K tomu,co je nebo není správné se nebudu vyjadřovat.Je to složité,ale setrvávat ve vztahu jen k vůli dítěti nemá cenu..
Jen jsem Ti chtěla říct,není pravděpodobné,aby v našem státě dostal otec do své péče dvouleté dítě,byť má vlastní byt,práci..
Teď mám čerstvě za sebou jeden soud,sice dohodu,ale schválili mi vše,co jsem chtěla.Soudkyně,ač by měla být nestranná a sociální pracovnice taky,stojí na straně matky a dítěte.Pokud matka chce dítě do své péče a vyšší výživné,je to téměř vždy v jeho prospěch.Musela bys být tyranka nebo alkoholička,aby Ti dítě nebylo svěřeno.
Věřím,že kdybych si vymyslela cokoliv,otec mého dítěte by si ani neškrtl a odcházel by „tak malinký“.
On to ví a má zkušenost.Soud s jiným svým,už zletilým dítětem prohrál na celé čáře,ač podle právníka a okolností měl šanci vyhrát.
U nás soudí tyto případy jen jedna soudkyně,která dodržuje zásady,že nenavrhuje střídavou péči,pokud se na ní rodiče nedohodnou.Dítě do 3 let se většinou nepřisuzuje otci na celý víkend,maximálně na noc,pokud se oba rodiče nedohodnou jinak.A bere se ohled na kojení dítěte,i dlouhodobé.
Pokud rodiče prohlásí,že se dohodli mezi sebou,styk se dále neupravuje..My to tak máme..
Zní to drsně.Dítě má právo na oba rodiče.V žádném případě Tě nenabádám,abys otci dcerku nedávala.Ale,i když je to byrokracie a nespravedlnost,buďme za to rády.Já jsem.Neboj se,myslím,že v případě tak malého dítěte odtud krev nepoteče.Vysoudí si ji v nejhorším každý druhý víkend..
A taky,otec snad chodí do práce?Kdo by se o ni v té době staral,babičky?Nepřichází v úvahu..
Přeju hodně štěstí.
- Citovat
- Upravit
21.4.10 13:56
Nevim proc a za co si myslis ze zaslouzis nejake odsouzeni…
Proste ses nestrefila do toho praveho hned napoprve… K tomu neni moc co rict.
Spis me jen napadlo jak na konci pises, ze mas strach aby ti manzel nechtel dceru vzit, nemuzete se domluvit na stridave peci? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.4.10 13:57
Tedy tak k tomu není moc co říct aby to nevypadalo opravdu jako pouštění se do tebe… Podvádět, lhát a ještě to kdyby dceru vysoudil brát jako pomstu, místo toho že by mu zůstalo něco z čeho by on mohl být šťastný… Tím nechci říct že mu ji máš odevzdat, ale zkusila jsi se na to podívat z jeho pohledu? Přišel o manželku, kamaráda, „domov“… A ještě má „přijít“ o dceru… Každopádně děkuji za potvrzení mého názoru že brát se „jen“ proto že je dítě na cestě je blbost.
Každopádně bych řekla že on asi nemá zázemí na to aby se mu o dceru někdo celodenně staral, ne? Takže bude jen logické když zůstane u tebe… A hlavně se chytni za nos jestli už je ten poslední opravdu POSLEDNÍ chlap kterého chceš a nebudeš za další rok - dva hledat někoho nového, protože tě tento omrzel…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.4.10 13:57
Anonymní, já tvůj život nevidím jako zoufalý život ztroskotance, přijde mi, že žiješ docela normální život se všemi okolnostmi, které se do něj mohou naskytnout.
Ad kamarádka: problém byl asi v tom, že se tě ptal ana nevěru a jedním dechem ti podsouvala okamžitý rozvod s mužem, no docela chápu, že jsi se neprozradila…
Ad kamarád, je to velmi bolestné pro tvého muže. Potřebuje čas. Byl by naštvaný, i kdybys mu zahýbala s chlapem, které v životě neviděl, ne jen s kamarádem.
Neboj, dej tomu všemu čas. Srovná se to. Každý má právo na svoje štěstí. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.4.10 13:58
Chce se mi rict… mas, co jsi chtela…ale asi by to bylo prilis krute… ja nevim, ja to nechapu, jsem zalozena jinak, nikdy bych nezahnula, kdyz vztah nefunguje, resim nejdriv vztah a pak teprve hledam milence… obracene to proste u me nefunguje…takze ja chapu manzela a je mi ho lito, protoze on byl celou dobu ve vztahu klaman a jeste prijde o dceru…to tedy opravdu neni spravedlive…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.4.10 14:00
Fandím manželovi! Jestli jsi jen trochu soudná tak mu dceru svěř a dej jí možnost žít s někým pro koho je č.1 a netahej ji moc do svého světa „lepších a ještě lepších a nových tatínků“.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.4.10 14:00
Anonymní píše:
A taky,otec snad chodí do práce?Kdo by se o ni v té době staral,babičky?Nepřichází v úvahu..
Proč? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.4.10 14:01
Ahoj,
precetla jsem vsechno.
K te prvni casti: udelali jste blbost, ale je to uz strasne davno, moc bych se v tom nerypala. Kamaradka, az vychladne, tak pochopi, ze jste ji to nerekli, abyste ji neublizili. Vzdyt do ted meli dobre manzelstvi.
K te druhe casti: no, myslim, ze clovek by mel jit za svym stestim, ani kvuli detem zustavat s nekym koho nemiluje je nesmysl. Ze se do toho zamotal nekdo dalsi je ta horsi varianta. Ted kdyz uz je to vsechno venku, jde jen o to, to vyresit nejakou slusnou formou. Rozhodne bych se nebala, ze ti manzel vezme dceru. Na jakem zaklade? Navic je malinka. Zivot se nekdy pekne zamota…
Preju hodne sil.
jana
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.4.10 14:04
Jeste musim dodat, ze sice kazdy ma podle me pravo na stesti, ale mate dceru a predevsim bys ted mela myslet na ni… na jeji stesti… tvoje by melo byt vedlejsi… nerikam, ze byste meli zustat v manzelstvi jen kvuli ni, to by stejne nefungovalo, ale mela bys uznat, ze manzel ma stejne pravo se o ni starat jako ty a dohodnout se tak, aby ona co nejmene trpela nepritomnosti toho druheho… jinak mi tvuj postoj k manzelovi prijde trochu sobecky… ale to je jen muj nazor… s kamaradkou bych tak nesoudila, kdyz sis s jejim manzelem zacala byal pro tebe cizi(ja to tedy neschvaluju i tak) a pak uz jsi ji to rict nemohla, to je jasne… nicmene chapu i jeji postoj…proste te minulost dostihla…a clovek by se mel snazit chovat tak, aby se za to jednou nemusel stydet…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.4.10 14:08
BaraF píše:
Fandím manželovi! Jestli jsi jen trochu soudná tak mu dceru svěř a dej jí možnost žít s někým pro koho je č.1 a netahej ji moc do svého světa „lepších a ještě lepších a nových tatínků“.
Báro, proč myslíš, že bude hledat anonymní další tatínky?
Třeba tehle bude ten poslední, a i kdyby třeba nebyl, tak A je od holčičky máma a má právě podílej se na výchově stejně jako její otec.
Nemyslím si, že by bylo dobré mu ji dát, bylo by fajn kulturně se dohodnout na jakémsi funkčním modelu výchovy tak, aby byl pro dcerku co nejšetrnější.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.4.10 14:09
připomíná mi to diskusi https://www.emimino.cz/…dnout-38840/
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.4.10 14:13
mamina44 píše:
připomíná mi to diskusi https://www.emimino.cz/…dnout-38840/
Tobě taky?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.4.10 14:14
Ahoj,mila anonymni!!!
MOC,OPRAVDU MOC fandim Tobe a Tvemu manzelovi,at se dokazete dohodnout jako LIDI-tedy predevsim! pro blaho dcerky…
Mne se jako nejlepsi reseni jevi ‚stridava pece‘,nevim,zda byste na ni pristoupili,ale-je fer ke vsem zucastnenym z danych moznosti nejvice(samozrejme za predpokladu,ze nebydlite daleko od sebe)!!!
Nevim ,jak si to manzel predstavuje,kdyz by chtel dceru vyhradne do SVE pece,ale-on nepracuje??Kdo by ji hlidal,jak tady bylo receno???
Dle mne to byl jen vykrik zoufalce.....Ktery nevi,kudy kam…
Jsem dale presvedcena o tom,ze z odstupem casu jak Ty,tak i ON uvidite,ze dane rozuzleni je ta NEJLEPSI MOZNA CESTA A SANCE ZIT OPRAVDU PLNY ZIVOT NA STO PROCENT 
A -ver mi-vím,o cem mluvim 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.4.10 14:18
BaraF píše:
Fandím manželovi! Jestli jsi jen trochu soudná tak mu dceru svěř a dej jí možnost žít s někým pro koho je č.1 a netahej ji moc do svého světa „lepších a ještě lepších a nových tatínků“.
Tak koukam,ze bys ‚nevernou‘ mamu trestala odebranim ditete-a to jako PROC???
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Potřebuju se vlastě jen vypsat z toho, co se v mém životě událo za posledních pár dní. Vlastně to začalo už před šesti lety. Spousta, ne-li všichni četnáři, mě jistě odsoudí. Pokud máte chuť přečíst si o životě jednoho ztroskotance, tak tady je můj příběh. Možná to patří do kategorie deníčků, tak kdyžtak prosím o prominutí.
Před šesti lety jsem se seznámila se spoustou nových lidí. Jednalo se o partu se společným zájmem, raději nebudu psát detaily, abych popř.nebyla odhalena. Tak mezi nimi byl jeden muž. Přitahoval mě, já jeho. Po úvodním oťukávání jsme si spolu začali. Problém byl, že byl ženatý. Tenkrát jsem byla mladá, dvacetiletá káča. Byla to chyba, uznali jsme to oba dva a po asi dvou měsících a několika málo schůzkách jsme to ukončili. Bez následků, bez problémů. Manželka ale do té party patřila taky a tak nějak to vytušila. Vše jsme popřeli, ona nám uvěřila. Postupem času jsme si s tou manželkou byly bližší a bližší, až se z nás stala nerozlučná dvojka a troufám si i říct, že nejlepší kamarádky. Několikrát se mě za ty roky ptala na to, jestli jsem s jejím mužem něco měla nebo ne. Jedním dechem dodávala, že by mu to nedokázala odpustit a rozvedla by se s ním. Jenže já věděla, že ho strašně moc miluje, stejně jako on ji. Moje aféra s ním byla dávno dávno za námi a považovala jsem to za vyřízenou věc. Proto jsem jí pravdu nikdy neřekla. Podotýkám, že tou dobou už měli dvě děti. Nechtěla jsem zbytečně rozbíjet jejich rodinu kvůli minulosti a přiznám se, trochu sobecky, taky naše přátelství.
Před pár dny ale vyplynulo všechno na povrch. Nevím přesně jakým způsobem, ale vím, že manžel prostě doma musel přiznat barvu. Ona kamarádka mi najednou z ničeho nic zavolala, vynadala mi, že jsem ku..a a zlodějka chlapů a práskla s telefonem. A mě se zhroutil svět. Nejenom mě, ale hlavně jí. Jí, kterou mám na světě ze všech přátel nejradši, jí, která mi vždycky byla oporou. Posupem toho mála času, co od té doby uplynul, malinko vychladla a řekla, že to chce čas a odpustí mi, že je to už hrozně dávno. Teď mi nezbývá jen doufat, že mi uvěří, jak strašně moc mě to mrzí a pochopí, proč jsem jí tolik let lhala. A že to nerozhodí celou naši partu, která byla do této doby ohromně soudržná a skvěle sehraná.
Tak to je jedna část příběhu. Teď přijde to horší.
Ten samý rok, o něco později, jsem se seznámila se svým manželem. Tenkrát to bylo dost povrchní seznámení, viděli jsme se jen párkrát. O téměř dva roky později jsme se dali dohromady, zamilovali se do sebe a já se během tří týdnů přestěhovala za ním na téměř druhý konec republiky. Našla jsem si tu práci a žili jsme si svůj spokojený život. Ani ne za rok jsme se začali snažit o miminko. Vyšlo to asi za čtvrt roku a já otěhotněla. Už ale během těhotenství jsem začala zjišťovat, že to není ono. Že prostě ten vztah mi nedává to, co chci, i když jsem sama přesně nevěděla, co to je, to něco. Už jsme ale čekali miminko, tak se konala svatba. Vlastně jsme se ani původně brát nechtěli. Vzali jsme se na mů popud, říkala jsem si, že to „ono“, třeba přijde, že se budu snažit. Už kvůli tomu miminku. Po porodu se ale začal ten něžný cit vytrácet ještě víc. Postupně, až se vytratil úplně. Nevěděla jsem, co dělat. Asi bych s tím ani nic nedělala, kdyby se v mém životě neobjevil jiný muž. Nepřišlo to najednou. Znala jsem ho už spoustu let. Je to totiž velice dobrý kamarád mého manžela. Shodou všech různých okolností jsme spolu trávili spoustu času. Pak jsme ten čas začali vyhledávat a zamilovali jsme se do sebe. Manžel začal cítit, že naše manželství není takové, jaké by mělo a jaké by ho chtěl. Tak nějak tušil, že mu zahýbám s kamarádem, ale já ho přesvědčila, že to není pravda. Sama jsem ještě nevěděla, co s tím chci dělat. Jestli odejít sobecky za svým štěstím, nebo zůstat kvůli dceři s manželem. Komu ublížit. Tisíckrát jsem si říkala, že tohle se nedělá, že matka nemá rozbíjet rodinu. Váhala jsem, co bude lepší pro dceru. To, že maminka zůstane s tatínkem a nebude s ním šťastná, nebo to, že nezůstane a šťastný nebude tatínek. Dcera je ještě hodně maličká, jsou jí dva roky.
Nakonec se stalo, že jsem i s dcerou musela z domu kvůli jiným okolnostem. Táta za námi pravidelně přijížděl a vše bylo jako dosud. Chtěla jsem si tady na samotě, o samotě ujasnit sama v sobě, který z těch dvou mi bude víc chybět, rozhodnout se, co dál dělat. Ale manžel o naši situaci chtěl mluvit. Když se mě ptal, jestli se mi po něm stýská, musela jsem sobě i jemu popravdě odpovědět, že ne. Za to po tom druhém ano. Hrozně moc.. Začala jsem systematicky manželovi naznačovat, že ho nemiluju, že naše manželství nemá cenu, že bude lepší, když se rozejdeme. Bláhově jsem si myslela, že když mu neřeknu pravdu, že když se to dozví později, že ho to bude bolet míň. Tahala jsem ho za nos, lhala mu, i když se mě na něj výslovně ptal. Měla jsem pocit, že když mu zůstane kamarád, nebude to pro něj tak strašné a líp se vyrovná s mým odchodem.
Situace se ale vyhrotila. Bylo by to na ještě delší a zbytečné psaní. Důležité je, že manžel se dozěděl pravdu. Dnes za mnou přijel, abychom si to vyříkali. Už jsem mu nic nezamlčela. Řekla jsem, že se chci rozvést, že se přestěhuju k „němu“, až mi to tady skončí. Taky jsem mu řekla, že mu nechci sebrat jeho dceru, což opravdu nechci. Chtěla bych, aby se vídali denně, což je díky bytovým podmínkám možné. Řekla jsem, že navždy zůstane on jejím jediným otcem a že chci udělat maximum pro to, aby dcera byla šťastná. Je ale zlomený. Na kousíčky rozlámaný. Řekl, že jsem mu ztratil úplně všechno, co pro něj v životě mělo smysl. Nechápe, jak jsem mu to mohla udělat. Nevěří, že jsem neměla v úmyslu mu ublížit, že jsem to neplánovala.
Já toho svého druhého opravdu moc miluju a chtěla bych s ním prožít celý zbytek života. Miluju i svoji dceru nade všecko na světě. Jsem opravdu tak zlý člověk, když jsem jednou chtěla být taky nadoraz šťastná? Když jsem se neohlížela na druhé a šla si za svým cílem? Manžel se asi bude chtít o dceru soudit. Nechce se smířit s tím, že ji nebude denně ukládat ke spánku, že nebude u všeho nového, co se v životě naučí. Já ale taky ne. Jestli se mu podaří mi ji vzít a já ji budu moct vídat v soudem určené hodiny a dny…bude to ta nejhorší pomsta. Jestli ji to ještě víc ovlivní..soudní tahanice, rozepře..moc jsem si přála, abysme se domluvili jako rozumní, dospělí lidé, což jsme dosud byli.
Jestli jste dočetli až sem a máte k tomu co říct, tak směle do mě.