Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
@Anonymní píše:
@hanka.br. Pracovala jsem s miminky a hodně jsem hlídala, takže si myslím, že mám alespoň o trochu reálnější představu než některé mé vrstevnice. Ale asi prostě nepochopím, proč by mě mělo mateřství automaticky položit. Všechny známé se daly po ZT dokupy až dalším těhotenstvím a žádná své dítě nevraždí, ani nekončí na práškách. Prostě naopak, otěhotněním se daly dokupy a jsou silnější, než předtím.
To myslíš vážně, že hodláš srovnávat práci s miminky s prožitkem vlastního mateřství? Jsi už tak dost v nepohodě, necháme to ležet. Jsem si jistá, že časem určitě budeš mít své dítě a pak pochopíš, o čem jsem psala. O přebalování ani vraždění miminek fakt ne.
@hanka.br. Nemůžu vědět, jaké to je být matkou v praxi, teď to překrucuješ ty. Jen píšu, že nemám představu bezproblémového vyvoněného miminka v peřinkách. Všechny známé mi potvrdily, že se daly dokupy až po otěhotnění - to taky neměly právo mít děti? Byl mezi námi rozdíl, ony to prožívaly vnitřně.
Já jsem po po potratu taky něco málo přes tři měsíce…prvni měsíc byl nejhorší..všechno me rozhodilo, rozbrecelo… ale pak už se to jen lepsilo. Dnes to boli pořád, ale už je to zase jiný…Plánujeme další miminko…to mi pomáhá nejvíc.
Jenže každa jsme jina ![]()
Já prostě začala bohužel řvát do světa poté, co jsem ležela 48 hod. krvácející sama v nemocnici a nemohla se ani nikomu svěřit, nikdo za mnou nemohl. A za týden znovu, když mi vytahovali zbytky placenty. Pyšná na to nejsem.
@berua13 U mě to šlo naopak, čím déle od revizí, tím horší. Hlavně, když spousta holek znovu otěhotněla (a ne všechny byly v pozitivním naladění).
@berua13 Asi mě v tom plánování brzdí ta práce, že se bojím udělat chybu, že v tom živení nás obou nechci přítele nechat plavat.
No ono je důležitý i okolí…my meli po potratu taky menší krizi s partnerem…přicitam to vypjate situaci. Ale pak se to zlepšilo a i náš vztah je ted myslím i lepší. Partner snad musí počítat s tim, že te bude muset živit…potom i s miminkem…
Zakladatelko, navštěvuješ psychologa? Chtělo by to asi nějakou psychoterapii. A pokud i tam zjištíš, že tvé vyčerpání pramení z práce, tak asi by bylo lepší najít si jinou. Možná, že by bylo nejlepší jít na tu nemocenskou a věnovat se terapii. O miminko v začátcích přišlo hodně známých, jen v rodině mám několik případů. Hodně to zasáhne.:( Ale většina se vrhne třeba na tu práci. U tebe bych řekla, že jsi to těhotenství brala jako možnost úniku z té práce, která tě nenaplňovala. Možná syndrom vyhoření po těch letech. A teď to na tebe dolehlo ještě větší silou. Zkus navštívit psychologa, pokud k němu nechodíš.
A dále bych ti ještě poradila, aby si se nejprve snažila dát dohromady a nepočítala s tím, že ti miminko v tvé situaci pomůže. Naopak ta deprese by mohla dolehnout ještě větší silou. Jak píšeš, že je to tvůj celoživotní cíl. Co když nebude miminko a těhotenství podle tvých představ? Mám sestru také učitelku a myslela si, že když pracuje celý život s dětmi, že to pro ní bude jednoduché a jak výchova bude „brnkačka“. Ani ve snu jí nenapadlo, jak to bude těžké. Přece jenom být matkou je úplně něco jiného než vychovávat vlastní dítě. Její kolegyně strašně toužila po miminku, dlouho nemohla otěhotnět, pak o něj přišla. Pak otěhotněla, narodilo se jí miminko, ale její představy o mateřství byly nereálné. Neměla miminko podle učebnic. Nakonec putovalo v roce do jeslí a ona do práce. Myslím si, že přítel bude raději, když se dáš dohromady, než když budeš sice nosit domů peníze, ale budeš nešťastná a utrápená.
@Anonymní píše:
Zakladatelko, navštěvuješ psychologa? Chtělo by to asi nějakou psychoterapii. A pokud i tam zjištíš, že tvé vyčerpání pramení z práce, tak asi by bylo lepší najít si jinou. Možná, že by bylo nejlepší jít na tu nemocenskou a věnovat se terapii. O miminko v začátcích přišlo hodně známých, jen v rodině mám několik případů. Hodně to zasáhne.:( Ale většina se vrhne třeba na tu práci. U tebe bych řekla, že jsi to těhotenství brala jako možnost úniku z té práce, která tě nenaplňovala. Možná syndrom vyhoření po těch letech. A teď to na tebe dolehlo ještě větší silou. Zkus navštívit psychologa, pokud k němu nechodíš.
Ano, k psychologovi chodím cca 3 měsíce, řeším to mimojiné homeopatií, mám koníčky apod. Asi budu muset z té práce opravdu pryč…ano, počítali jsme, že mě přítel bude muset živit, ale takhle, když budu na pracáku, tak budu mít pomalu polovinu peněz než jsem měla mít na mateřské. Rodičák je potom jasný, ale u dítěte se nějak předpokládá, že ženská nevydělává. Když ho nemáme, je to eticky horší…
@Anonymní píše:
Ano, k psychologovi chodím cca 3 měsíce, řeším to mimojiné homeopatií, mám koníčky apod. Asi budu muset z té práce opravdu pryč…ano, počítali jsme, že mě přítel bude muset živit, ale takhle, když budu na pracáku, tak budu mít pomalu polovinu peněz než jsem měla mít na mateřské. Rodičák je potom jasný, ale u dítěte se nějak předpokládá, že ženská nevydělává. Když ho nemáme, je to eticky horší…
Ta neschopenka pro tebe není řešení?
Zakladatelko, šla bych na tu neschopenku. Alespoň získaš nějaký čas, peníze a budeš mít možnost si promyslet, kde by si chtěla pracovat a najít si třeba novou práci. Vycházky budeš mít, takže zavřená doma být nemusíš. Myslím si, že i okolí to pochopí, když vědí, čím jsi si prošla. Teď bude i lepší počasí.
Třeba si naplánuj nějakou dovolenou na léto. To vždycky pomůže. I to bydlení můžete hledat, třeba v okolí, když se těch 100 km stěhovat nebudete. Prostě zaměřit se jiným směrem. Nebo sama se dále vzdělávej, třeba úplně změň obor, jestli je něco, co by tě bavilo mimo učitelství. Nikdy není pozdě.
Zkusila bych, jestli by ti lékař nenapsal třeba lázně. Dost žen jezdí třeba do Františkových lázní.
Neschopenka právě řešení není, to jsem už zkoušela. Naivně jsem si myslela, že by to takhle mohlo jít. Ale:
Lázně by byly dobré, ale mně by asi moc nepomohly. Maximálně bych měla strach, že kdyby se v té době zadařilo, tak z těch teplých koupelí apod. potratím jako kamaráda
.
Budu muset pryč z práce, spočítala jsem si podporu a dovolenou, kterou budu muset dostat vyplacenou (není možnost ji vybrat dříve než o prázdninách). 2 měsíce můžu fungovat téměř se stejnými penězi jako bych měla normálně a pak se uvidí, mno…No jo, moc jsem si zvykla na myšlenku 5 měsíců v práci, 2 na neschopence a 2 na mateřské z pěkného platu.
Tolik naděje a zůstal jen smutek?
Sdílejte své pocity, vypište se z trápení nebo načerpejte útěchu v deníčkách s podobnou zkušeností.