Předčasný porod, aneb začít znovu...

Zdravím všechny maminky ty šťastné i ty nešťastné. Já se bohužel řadím k těm nešťastným maminkám, které pocítili tu bolest a zklamání ze života. Je pro mě hrozně těžké na vše znovu myslet, ale tak nějak si myslím, že to musím udělat abych mohla začít znovu... Můj příběh je moc smutný a nerada bych strašila nastávající maminky, ale třeba moje řádky pomohou těm, které pociťují v těhotenství stejné problémy a příznaky infekce.

Moje první těhotenství bylo neočekávané (ale ne nechtěné) novou roli jsem přijala ve svých 24ti letech statečně a moc jsem se na miminko těšila. Dokonce jsem mu tu psala deníček a moc jsme se s manželem těšili z rostoucího bříška. Kolem 20 tt však začaly problémy: nemalé bolesti v zádech, tvrdnutí bříška, tlak - jako bych v bříšku nosila kamení… Doktorka mi sdělila, že se začínám otevírat a že úplně stačí, když se začnu šetřit. Dokonce mi dále doporučovala chodit do práce a tak jsem jí poslechla. Připadala jsem si, že už si asi vymýšlím, a tak jsem s vystavením neschopenky byla za obvodní lékařkou, jelikož jsem se již za gynekoložku znovu jít prostě neodvážila. Poté jsem ležela 14 dní s nohama nahoře. Začalo mi být lépe a tak jsem se začala řídit radou mé gynekoložky, že bude stačit pouze více se šetřit. Tak jsem začala plánovat oslavu manželovo 25 narozenin.

Ta mě bohužel zmohla a vyšetření za dva dny již potvrdilo, že mi hrozí předčasný porod. Ihned jsem nastoupila do nemocnice a druhý den mě již s bolestmi (a nohama nahoře) převezli sanitkou do krajské nemocnice specializované na předčasné porody. Tam jsem 4 dny odolávala na kapačkách, které mi bohužel nepomohly a já porodila syna na začátku 28 tt s porodní váhou 980 g. Nastali pro nás s manželem hrozné časy, kdy jsme se každého dne obávali. Syn prodělal několik infekcí, které jsi na svět přinesl již z bříška a lékaři nám dávali jen malé naděje. Probrečela jsem snad celý měsíc, kdy jsem si nesměla syna ani pohladit a směla jen postávat za skly inkubátoru.

Pak se jeho zdravotní stav začal lepšit a když už se vše zdálo být v pořádku - asi tak v období kdy jsem trávila na nedonošeneckém oddělení nemocnice skoro třetí měsíc a malý měl již váhu okolo 2 kg - mi lékaři oznámili, že náš syn bude pravděpodobně postižen praktickou slepotou. U nedonošených dětí se takové postižení čas od času přihodí, hlavně u těch ventilovaných s přídavky kyslíku.

Sesypala jsem se! Naděje na to, že by syn někdy viděl není žádná… Jako by pro mě už nic nemělo význam. Manžel se od nás po této zprávě odcizil - nedokázal malého s tímto postižení přijmout. Doslova mi dal vybrat - buď syn nebo on. Bylo to hrozné období… vybrat si mezi mateřskou láskou a láskou k manželovi. Navštívila jsem psychiatra a sociální pracovnici a snažila se tomuto problému postavit. Zvažovala jsem život se synem a také život bez něj… Manžel měl hned od začátku jasno. Nic by ho nepřinutilo žít život, který by jak sám říká nezvládl, ani kvůli lásce ke mně. Partnery jsme 10 let a manžely 3 roky. Známe se opravdu dobře, ale nikdy by mě nenapadlo, že každý z nás bude v této chvíli cítit něco jiného.

Zřejmě mě většina z Vás odsoudí, jelikož jsem si po měsíčním trápení, nespaní, zvracení a neustálém hroucení vybrala nakonec manžela.
Teď je tomu už půl roku co jsem porodila, syna jsem tři měsíce neviděla a ani nemůžu… Trápím se stále, ale vím, že bych synovi sama nijak nepomohla.

Vím, že se jednou nedostanu do nebe, ale život s postiženým dítětem by mě bohužel utrápil. Nedokážu si představit zůstat s malým sama a rozejít se po 10ti letém vztahu s manželem. Moc obdivuju ty z Vás, které by to dokázali. Nicméně svého syna velmi miluji a vždycky bude mít v mém srdíčku místo, které tam rezervuji až do konce svého života jen pro něj.

V nemocnici sem za ty tři měsíce viděla hodně osudů a to většinou těch méně šťastných maminek, které si z porodnice odnášeli postižená miminka. Všechny tyto maminky obdivuji - za to jak se dokáží poprat se životem a čelit mu - ikdyž to znamená obětovat se do konce svého života…

K předčasnému porodu:
V nemocnici mi potvrdili zanedbání ze strany ošetřující lékařky, která mě poslala do nemocnice až na poslední chvíli. Předčasný porod zavinila neléčená infekce, na jejíž příznaky jsem si v těhotenské poradně neustále stěžovala. Už jsem zlomila hůl a nikomu nevyčítám co se mi stalo, nicméně jsem změnila gynekologa, ke kterému mám daleko větší důvěru a který mi léčí infekci a dokonce již spolu pomalu plánujeme další těhotenství, které bude velmi vytoužené a velice bych si přála, aby se i na mě štěstí usmálo… a já donosila zdravé miminko. Bolestí jsem si zažila myslím už dost!

Svého syna jsem se snažila zaopatřit „v mé situaci“ podle svého nejlepšího svědomí. Po poradě s odborníky jsme s manželem zvolili ústavní výchovu a souhlasili dokonce i s adopcí. Je to pro nás oba velmi těžké rozhodnutí, ale alespoň vždy budeme vědět, že náš syn, ikdyž třeba nebude vyrůstat v rodině, bude vyrůstat mezi svými - mezi stejně nevidomými lidmi a naučí se samostatnosti. Jsem si jistá, že bych mu toto jako matka - samoživitelka nabídnout nemohla.

Majda

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Kimmy
158
28.1.04 05:26

Mila Majdo,

je mi z Tveho pribehu moc smutno. Ja mam to obrovske stesti, ze jsem maminkou zdraveho ditete a nikdy jsem podobnou volbu nemusela podstoupit.

Chapu, ze jsi se bala osameleho zivota s postizenym ditetem. Nechapu, jak jsi mohla opustit to bezmocne miminko, ktere tolik bojovalo o preziti, melo na svete jen Tebe a Tveho manzela a ponechat je ustavni peci. Neprislusi mi tady Tve rozhodnuti soudit a ani se o to nechci pokouset.

Chtela bych jen komentovat chovani Tveho manzela - pokud Ti dal takto skutecne nuz na krk a nebral v uvahu Tve pocity, doporucila bych Ti velmi si rozmyslet, jestli s nim chces mit dalsi deti. Ne kazde postizeni je patrne pri narozeni - preji Ti jen to nejlepsi, ale priroda je nemilosrdna a jsou nektere syndromy, ktere se projevuji v pozdejsim veku. Co budes delat pak? A nejde jen o postizeni vrozene - co kdyz dojde - nedejboze - k nejake nehode, pri ktere se dite zrani a zpusobi si dozivotni nasledky? Jestlize Tvuj manzel ocekava dokonaly zivot s dokonalou zenou a dokonalymi detmi, mohla by ses jednou ocitnout v mnohem horsi situaci. Rozhodne by sis mela s manzelem promluvit a ujasnit si, jaky zivot by „nezvladl“ a zvazit rizika, ze podobna situace nastane.

Je mi Te hrozne lito, zadna maminka by nemela byt pred podobne rozhodnuni postavena a ja bych Ti jen moc prala, abys neco podobneho nemusela resit jeste jednou.

Kimmy

  • načítám...
  • Zmínit
Nafteta
1154
28.1.04 07:45

Kdo jste bez viny,hoďte kamene.Je hrozně lehké někoho odsoudit a opovrhovat jím.Já jsem přišla o své miminko už na začátku těhotenství a můj partner mi to vyčetli.A pak mě opustil.
Snad tisíckrát jsem si přehrávala,co jsem měla udělat jinak a jak jsem to měla udělat.Trápila jsem se skoro rok.Dneska jsem z toho venku,i když to bolí trochu pořád.Ale teď mám svého miláčka a těším se,že jednou budu mít i své miminko.
Přeju Vám oběma hodně štěstí a věěřím,že to co jste udělali,bylo pro Vašeho syna to nejlepší.I když to musela být nejtěžší věc ve Vašem životě.
Martina

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
28.1.04 08:07

Nedokážu si představit, že se mi tohle může také jednou stát, vůbec nevím co bych dělala. Držím moc a moc pěsti v dalším miminku, asi chápu vaše rozhodnutí, nevím jak bych se zachovala já . Jenom přeji aby se vám to už nikdy nestalo je to hrozné.
 Bára

  • Upravit
Euka2
3624
28.1.04 09:01

To je hrozný příběh, ale každý se v dané situaci chová jinak. Sama nevím, jak bych se k tomu postavila. Mám zdravého už ročního synka… …jen zadržuji slzy…, ale nikoho nesoudím. Je to každého věc.

papa Veronika a Adámek

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
28.1.04 09:13

Ahojky Majdo
Nedá mi to abych nezareagovala na tvůj příspěvek.I já jsem porodila předčasně a to ve 25 týdnu ,maličkýmu je deset měsíců a zatím se zdá že bude v pořádku.Když se narodil a my jsme si vyslechli co všechno se může stát že nemusí mít v pořádku oči ani sluch tak jsem z toho byla taky hotová ale jsem přesvědčená že bych se s tím smířila.Vím že se mi to mluví když to dopadlo dobře ale já mám manžela kterej děti moc miluje a hned od počátku řekl že áť to dopadne jak chce tak si malého necháme a zvládnem to spolu.
Vůbec tě neodsuzuju kdoví jak bych to snášela kdyby to nedopadlo dobře ale jedno vím jistě můj muž by nás neopustil.
Přeju ti ať se ti narodí další a to zdravé miminko a nemusíš už nikdy nic tak zlého zažít.Zlatak

  • Upravit
Sarlotka1
260
28.1.04 09:28

Ahojky majdo,

Tvůj příběh je hrozně moc smutný a stejně jako většina lidí nedokážu říct, jak bych se v téhle sutuaci zachovala já… Umřela bych bez partnera, ale i bez miminka..... Vaše rozhodnutí bylo určitě tím nejlepším, ale na druhou stranu … přístup Tvého manžela je hrozný, z mého pohledu bych to brala jako podraz a výraz nelidskosti… Promiň, že to říkám…ale v jedné z nejtěžších situací Ti ještě podrazil nohy a dal na výběr z něčeho, z čeho nejde vybrat, aniž by Tě to nemrzelo......

Nezlob se, že jsem možná tvrdá, rozhodně neodsuzuji Tvé rozhodnutí, jen nechápu přístup Tvého manžela… :o(

Je mi to moc líto, že sis tohle musela prořít.

Přeju Ti už jen samé krásné dny plné lásky a štěstí :o) měj se krásně

Pa Šarlotka

  • načítám...
  • Zmínit
Petty1
2
28.1.04 09:43

Milá Majdo,
dekuji ti moc, ze jsi napsala na tyto stranky svuj pribeh. Nikdy me totiz nenapadlo, ze bych se do teto nebo podobne situace mohla dostat i ja a muj manzel. Miminko planujeme v blizke budoucnosti a jsem rada, ze jsem si tvuj pribeh precetla. Nikdy bych te neodsoudila za tvoje rozhodnuti, je to jenom tvoje vec a v dane situaci jsi reagovala podle sveho nejlepsiho vedomi a svedomi. Jenom mi trochu beha mraz po zadech, kdyz si predstavim, ze vlastne cloveka, ktereho znam 10 let - vubec neznam. Je ovsem pravda, ze takhle by reagovala spousta muzu.
Nedavno jsme se bavili s manzelem na tema: pokud by se tobe pri porodu neco stalo a dali by mi vybrat jestli maji zachranit tebe nebo dite - manzel mi odpovedel, ze by jednoznacne volil me. Vztah otce a ditete se teprve utvari az se dite narodi, maloktery muz miluje dite uz v te dobe, kdy je schovano u maminky v brisku. Tim se snazim pochopit i reakci tvojeho muze, ktery si predstavil to, jak je zivot s postizenym ditetem tezky a videl tu sanci, ze spolu muzete mit dalsi zdrave dite - proste si zvolil tu jednodussi cestu. Jenom dalsi spolecny zivot ukaze jestli tato volba byla spravna. Drzim ti palce a moc si toho vazim, ze jsi to napsala!!! Preji ti jen to nejlepsi!!!!.Petty

  • načítám...
  • Zmínit
Norreen
175
28.1.04 09:54

Majdo - je mi z tvého článku smutno. Proto že se takové věci stávají. Je mi líto co se ti stalo.
Rozhodně tě neodsuzuji, protože já sama nevím jak bych se zachovala já, to bych totiž věděla pouze v případě že bych se do stejné situace dostala. Člověk musí k některým věcem být silný a ještě mít velkou oporu a tou ti manžel asi v danou chvíli nebyl. A síly jednoho mnohokrát nestačí.

Já byla v situaci jiné. Můj problém začal v 17tt a taky skončil právě z důvodu zánětu.

Moc ti držím palce abys už nikdy nic takového prožívat a řešit nemusela. A přeju ti spousty síly do dalšího života.
 Marti

  • načítám...
  • Zmínit
Zajdulanek
47
28.1.04 12:13

Ahoj,

teda takhle moc špatně a smutno mi dlouho nebylo.
Tomu miminku je půl roku a ještě nezažil lásku, to že by ho někdo miloval a pusinkoval a chránil a pomáhal mu a to jenom proto, že je slepý. Je malý a sám.
Nezlob se, nechci soudit, sama to neznám, ale znám jaká je láska k dítěti silná a vím, že bych nikdy nedala přednost nikomu a ničemu před svým dítětem.

Dala jsi přednost muži, který tě hned při první velký překážce zradil, nepodržel, dokonce vydíral. Je to tvůj manžel a slib v dobrém i zlém chce plnit jen z poloviny? Bude mít rád jen zdravé dítě? Určitě? To aby se s ním mohl chlubit? A bude mít rád jen hodné a chytré dítě? Co když bude zlobit a bude hloupé? A co tebe, co když se ti něco stane nebo budeš stará? To není člověk, o kterýho se můžeš opřít, který tě podrží, kluk do nepohody. Další plánování života s ním bych si moc rozmýšlela. To že se znáte tak dlouho moc neznamená, já taky žila s klukem takhle dlouho a přesto mě překvapoval věcma, který bych do něho nikdy neřekla. Člověk se mění a každý má kus svého já schováno před ostatníma v sobě. Buď opatrná, aby sis pořízením rodiny s ním nezavařila do budouctnosti ještě další trápení.

Není pravda, že chlapi jsou takový! Ne.

Sama vychovávat děťátko a ještě slepé asi dost dobře nemůžeš, i když - co tvý rodiče nebo jiní příbuzní? Ale to jste asi už všechno taky probírali, co, takže přeji ti hodně štěstí a tomu broučkovi toho štěstí celou hromadu, dkyž se mu to na začátko takhle celé pokazilo, hlavně milující adoptivní rodiče!
 Lenka

  • načítám...
  • Zmínit
Tanina
155
28.1.04 12:16

Milá Majdo,

tvůj článek je opravdu velice smutný a život se k tobě zachoval krutě. Nepřísluší mi soudit Tebe nebo Tvého manžela. Podle mě je nemožné si podobnou situaci představit a říct, jak se správně zachovat. Já sama jsem velice sťastná, že máme v bříšku zdravou holčičku a stejně tak to cítí i můj přítel. Sama se můžu jen dohadovat, jak by jsme se zachovali my ve vaší situaci. Na jednu stránku je pro mne nepochopitelné, že ti bylo dané ultimátum, že tě, pro tebe ta nejbližší osoba, nepodržela a nestála při tobě a na druhou chápu i tvého manžela, že volil tuto variantu. Ví-li už předem, že by podobnou situaci nezvladl (otázkou však je zda-li to opravdu teď ví), pak by pravděpodobně nemohl poskytnout vašemu drobečkovi tu lásku, která by mu náležela. A už tím by byl maličký vlastně ochuzen. Já sama nevím, jaké je správné řešení. Nejde tady jen o to, co je nejlepší pro vás dva, ale co je nejlepší také pro to maličké.

Upřímně Vám všem přeji hodně lásky a štěstí …věřím, že tuto situaci zvládnete a dočkáte se zdravých dětí

Tanina a Julinka 24tt

  • načítám...
  • Zmínit
Zajdulanek
47
28.1.04 12:17

… a není pravda, že je to každého věc! Pořídit si dítě není jako koupit nové auto, okamžikem kdy ho „vyrobím“ za něj nesu zodpovědnost, je to živý tvor, kterému mám pomoct zvládnout život. Dítě není náš soukromý majetek, je to náš vklad tady tomu všivýmu světu.
 Lenka

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
28.1.04 12:29

Milá Majdo,
cením si tiho, žes tady napsala svůj smutný životní příběh. Nikdo nemá právo odsuzovat někoho jiného za to, jak se v určité životní situaci zachoval, pokud neprožil tutéž situaci a nemá vlastní zkušenosti.
Určitě to nebylo pro tebe jednoduché rozhodnutí. Jen mě doslova mrazilo, když jsem četla o reakci Tvého muže. Už to tady zaznělo, ale je opravdu na zvážení, zda člověk, který Tě v tak těžké životní situaci nepodrží, ale naopak Ti dá ultimatum, je tím pravým pro život. Každý z nás by určitě chtěl, aby mu v životě vše perfektně vycházelo, dokonalý vztah, dokonalé dítě atd. Ale o tom to životě většinou není. Já jsem momentálně ve 23tt, je mi 35 let a na miminko jsme dlouho čekali. Podsoupila jsem amniocentézu, když jsem váhala, manžel mi řekl, že chce vědět, že se narodí zdravé dítě, že si nemíní komplikovat život s postiženým dítětem. Byl to pro mně šok. Rozhodla jsem se tedy pro amniocentézu, ale současně s tím jsem sama v sobě nabyla přesvědčení, že ať to dopadne jakkoli, svého dítěte se nevzdám i když by to mělo znamenat rozchod s manželem. On stejně nakonec odešel a i když teď uznává, že se asi unáhlil , tak pro mně už je teď nejdůležitější mé dítě. Na výsledky odběru jsem už čekala naprosto klidná a smířená s tím, že třeba nemusí dopadnout dobře, sháněla jsem si potřebné informace o tom, jak zvládnout život s postiženým dítětem. Nakonec byly výsledky v pořádku a já čekám chlapečka, který už teď je pro mně tím nejdůležitějším na světě a to bez ohledu na to, jestli bude nebo nebude zdravý.
Tímto jsem Ti chtěla napsat, že Tě za tvé rozhodnutí neodsuzuji, někdo prostě nemá potřebnou sílu zvládnout bez podpory partnera takovou složitou situaci. Každý jsme jiný. Ale už by ve mně na tvém místě asi navždy zůstal pocit podrazu ze strany manžela, který se, promiň mi ta slova, zachoval jako obyčejný sobec a srab.
Přeji Ti v dalším životě hodně štěstí. Andrea

  • Upravit
Anonymní
28.1.04 12:36

…ale ze všeho nejvíce přeji hodně, hodně životního štěstíčka tomu malému prckovi, který někde čeká na své pravé rodiče, kteří ho budou milovat bez ohledu na to, zda má či nemá nějaké zdravotní postižení. Přeji mu hodně lásky v podobě adoptivních rodičů. Andrea

  • Upravit
pepe
18
28.1.04 13:33

Nevim, jak bych se rozhodovala v konkretni situaci, vim jedno, nezalezi, jak dlouho spolu s manzelem jste, az v nouzi poznas, co v nem je. Muzu jen pridat svuj pribeh - Ja sama jsem se svym (dnes uz) manzelem chodila 3 mesice, kdyz velmi tezce havaroval, bojoval o zivot, byla to tezka doba, nebylo vubec jasne, co a jak mu bude fungovat; vim jedno, v tu chvili me to nezajimalo, citila jsem, ze mu musim byt nablizku, byt oporou, at to dopadne, jak chce. Meli jsme stesti - dopadlo to nakonec vicemene dobre (aspon pro ted).Strasne nas to stmelilo, ja vzdycky rikam, kazdej mesic s tebou vydal za rok, prinejmensim.
Skoro v kazde rodine je nejaka tragedie - uraz, tragicka smrt, zakerna nemoc, nikdy nevis, co prijde za 5 minut, co ti otoci zivot naruby. Porodis zdravy dite a ono pak nevylecitelne onemocni, co pak? Pro me ma slib, v dobrym i zlym, ve zdravi i v nemoci hluboky vyznam.
Vim jedno, melo to byt rozhodnuti vas obou. Neni mozny si prece vybirat mezi laskou k diteti a laskou k manzelovi. Nedovedu si predstavit, ze takhle postavenej vztah dvou lidi (jen v tom dobrym) muze dlouhodobe fungovat…
 Pepe

  • načítám...
  • Zmínit
Rachel
332
28.1.04 13:34

Ach jo. Koukám teď na své děti a nedokážu se ubránit slzám. Napsala jsi to strašně krásně. Akorát cítím nenávist k Tvému muži. Nezlob se, že to píšu tak otevřeně, ale je to tak. Vím, že ho miluješ, znáš ho dlouho, ale on Ti tímto dokázal, že Tě tak moc, jako Ty jeho, nemiluje.
Je mi moc líto Tvého miminka. Vím, že lidé nemají rádi, když někoho litujeme, ale v tomhle případě musím. Ten malý človíček by nikdy neviděl svou mámu - Tebe, ale cítil by Tě a věřím, že bys byla pro něj ta nejlepší máma pod sluncem. Nosila jsi ho přece pod srdíčkem, těšila se na něj.
Vím, že nemám právo nikoho odsuzovat, ani Tě odsuzovat nebudu, určitě jsi nebyla schopna napsat úplně všechny pocity a situace, které Tvému rozhodnutí předcházely.
Já udělala v životě taky spoustu chyb, taky jsem přišla o jedno dítě kvůli příteli, ale bylo to trochu jiné. Nebylo to tak silné, ale lituji toho neskutečně moc a budu až do konce svého života. Ale to je jiný příběh.¨
Ať už ses rozhodla jakkoliv, věř, že bych si Tvé dítě nejradši už teď vzala k sobě!
Věřím, že jsi byla a možná stále jsi plná rozpaků, ale zkusím Ti dát jen radu: Vem si své dítě zpátky! I za cenu, že ho budeš vychovávat sama! Zvládneš to, uvidíš, nebude to tak černé, jak to vidíš teď.
No nic, co se týká zdravotnictví a lékařů, kteří na tom všem měli ten největší díl viny, tak s Tebou fakt cítím.Já sama napsala článek o tom, ja se o má dvojčátka „starali“ hrozně v porodnici na dětské JIP. Plakala jsem při pohledu na inkubátor a ještě víc jsem plakala, když se ke mně a k dětem chovali sobecky a mé děti se přesto nádherně usmívaly. Nic nechápaly. Jsou to nevinní tvorečkové, kteří by bez nás, matek, bez lásky, nepřežili.

Rachel

  • načítám...
  • Zmínit
Toffifee
622
28.1.04 13:38

Ahoj Majdo.
Před lety jsem zažila něco podobného, jako ty. Vím, jaké to je, když se nenajde nikdo, kdo by řekl: ?Jdu do toho s tebou?. Člověk je v tom rozhodnutí hrozně sám, najednou úplně bezbranný a raněný.
Tvou jedinou chybou je, že jsi sem napsala svůj příběh. Každá žena má jiné názory a jiné priority ? některá manželství, jiná děti. A ne každý člověk se stejně vyrovnává s tak těžkou životní situací, někdo ji zvládne, někdo ne. Pořád ale všichni žijeme hlavně sami za sebe.
Píšeš, že jsi vyhledala odbornou pomoc. Určitě je potřeba ti pomoci najít způsob, jak bys měla přijmout své rozhodnutí a naučit se s ním žít bez výčitek svědomí. Proč se ?bičuješ? názory jiných lidí? Vždy se najde někdo, kdo bude mít jiný (a pro něj správný) názor než ty. Každý jsem individualita, osobnost. Ty teď potřebuješ pomocí psychologa, který ti pomůže pohlédnout na své já, najít klid především sama v sobě. A až ho najdeš, tak budeš mít třeba i sílu se ke svému miminku vrátit. Nebo ne, ale dokážeš se svým rozhodnutím žít.
 Zuzka

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
28.1.04 14:01

Nesúdim, ale nerozumiem.. Vlastné dieťatko a vrátiť ako poškodený tovar???
Aj ty budeš stará a poškodená a potom Ťa Tvoj manžel vymení za nový nepoškodený model??!!

Eva

  • Upravit
Anonymní
28.1.04 14:06

Milá Majdo,
tvůj příběh mě vrátil o 10 let života zpátky, kdy jsem, když o tom přemýšlím mohla být ve stejné situaci jako ty.Čekala jsem tehdy své druhé miminko, všechno probíhalo bez problémů až ve 24.týdnu mi najednou začala odtékat plodová voda, ihned mě přijali do nemocnice, kde mi ještě 4 týdny dávali naději, že se voda doplní,cpali mě prášky proti infekci a já doufala - marně.Ve 28.týdnu byl konec, začala jsem rodit. Slyšela jsem ze všech stran, jak může být, pokud přežije, miminko postižené.Nevím a nikdy nebudu vědět jak bych se tenkrát rozhodla, i když jsem měla doma velkou oporu v manželovi.Osud tenkrát rozhodl za nás, naše zdravé miminko se udusilo při porodu.Jsou to veliká neštěstí v životě, která na nás číhají a nikdo, kdo podobnou situaci nezažil, myslím nemá právo soudit druhé, každý se musí rozhodnout sám a své rozhodnutí si nese v sobě dál. Přeji ti štěstí a děťátku hodně lásky.
 evik

  • Upravit
Toffifee
622
28.1.04 14:10

Já se jen snažím vysvětlit, že když tomu nerozumíš ty, že se tím musí trápit Majda. Ona tomu třeba rozumí, nebo nerozumí, ale měla by porozumět.
Myslím, že prožívá dost bolesti, než aby se zde musela hájit. Ty bys to nikdy neudělala je to pro tebe jediné správné rozhodnutí.
Já jsem chtěla říct, že se tím akorát bude teď ještě víc trápit, protože opravdu platí: co člověk - to názor.
I to, jakého člověka máme po svém boku, může každý vnímat jinak. Pro někoho třeba nepochopitelně.
 Zuzka

  • načítám...
  • Zmínit
Zizi
457
28.1.04 14:13

ahoj Majdo,je mi strašně líto,že sis musela něco takového prožít,ale ještě víc je mi líto toho drobečka,který čeká na maminku,aby se přitulil a cítil tu lásku,kterou mu může dát jenom a jenom jeho máma.
Já porodila svého prvního syna ve 31.týdnu,taky jsem ležela na kapačkách a s nohama nahoře,ale nepomohlo to.Brouček byl taky slepý,ale operovali mu očičko laserem a dnes bohudík vidí,sice má silné dioptrie,ale vidí,taky ho 27krát intubovali,prodělal dětskou mozkovu obrnu,je epileptik a má v mozku cysty,několikrát jim krvácel do mozku a dalo by se toho ještě vyjmenovat spousta.Taky jsem měla strach,ale dnes je klučina k nerozeznání od normálních dětí a nedovedu si představit,že bych se ho vzdala místo toho,abych mu dala to co nejvíc ze začátku potřebuje.
Nechci tě soudit ani na to nemám právo,je velice odvážné,že jsi to sem napsala,ale taky mě zarazil přístup tvého manžela,bála bych se mít s ním další dítě,takhle to těhotenství budeš prožívat ve stresu,aby bylo vše ok nebo tě opustí?
No je to strašné,fakt se mi chce brečet,jen když na toho malého pomyslím,kdybych mohla hned bych si ho vzala.
Přeji ti,abys už nemusela nikdy čelit takovému rozhodnutí nebo spíš vydírání.Moc a moc štěstí a hlavně zdraví tobě i tvým budoucím dětem přeje Zizi
PS:Hlavně přeju broučkovi,aby našel ty nejhodnější rodiče,jenže díky našim úřadům bude v tom nejdůležitějším období,kdy hledá mámu bohužel sám a určitě se to na něm podepíše.

  • načítám...
  • Zmínit
Nezbeda
36
28.1.04 15:10

Milá Majdo,

je mi taky moc líto toho, co tě potkalo a vím, že to nebylo jednoduché, a dlouho ještě nebude. Sdílím však obavu těch, které už tu napsaly, že plánovat budoucnost s partnerem, který už jednou takhle selhal, je velké riziko. Na tohle téma ale už bylo řečeno dost. Mě zarazila ještě jedna věta, kterou jsi napsala: „aspoň vžda budeme vědět, že náš syn,…,bude vyrůstat mezi svými - mezi stejně nevidomými lidmi a naučí se samostatnosti.“ Z této věty je pravdivé jen to, že bude vyrůstat mezi stejně nevidomými lidmi, pokud nebude mít to obrovské štěstí a nenajde milující adoptivní rodiče. Mezi svými, by byl jedině ve tvé náruči! Vím, že nevidomí lidé mohou i navzdory svému postižení prožít krásný a bohatý život - v sousedství žije dnes už dospělá dívka, jejíž start do života byl podobně těžký, jako tvého syna. Když ji vidím, jak pomáhá na zahradě svému otci sušit seno, ani se nechce věřit, že je nevidomá… Tvůj syn se taky naučí vnímat krásy tohoto světa, ale k tomu právě bude potřebovat někoho, kdo mu řekne, jak vypadá např. sluníčko, které ho tak hezky hřeje do tváře, jak vypadá strom, na kterém uzrálo jablíčko, co mu tak chutnalo, … tohle mu ale určitě neřeknou stejně nevidomí lidé, mezi kterými bude vyrůstat, pokud se k němu štěstí bude obracet zády tak, jako při jeho strastiplném vstupu do života. Přeji mu, aby štěstí poznalo svou velkou chybu a vrátilo se k němu, bude ho moc potřebovat - je sám.

Nezbeda

  • načítám...
  • Zmínit
binky
880
28.1.04 15:11

Neodsuzuju tebe,i když slepota není zase tka strašné postižení.Ale zcela upřímně s tvým manželem bych skončila během piko sekundy.Je to obyčejnej sobec.A pokud jak tady už nikdo správně podotknul chce žít s dokonalou manželkou,s dokonalými dětmi v hezounkém domečku tak to ať jde žít do nějakého nablblého romantického seriálu.Tohle není chlap který tě podrží.Nedej bože kdyby se něco stalo tobě,to tě taky opustí???!!!!!
 Binky

  • načítám...
  • Zmínit
binky
880
28.1.04 15:14

Tomu malýmu drobečkovi přeju hodně štěstí a rodinu kde ho budou milovat takového jaký je(kolik párů by za něj dalo cokoliv!)
a tobě,víc štěstí a vytoužené miminko,které se snad tvému manželovi bude líbit.
 Binky

  • načítám...
  • Zmínit
Jindriska
687
28.1.04 15:27

Milá Majdo!
Tvůj příběh je opravdu velice smutný. Byla jsi postavená do těžké situace a jak tu už řeklo mnoho děvčat přede mnou, nikomu z nás nenáleží tě soudit (na jednu stranu i obdivuji to, žes dokázala o svém problému promluvit). Ovšem i přesto, že tě neodsuzuji, nedokážu tě ani pochopit. A to hned ze dvou důvodů - nechápu tvoje rozhodnutí setrvávat s člověkem, který už ukázal, že když začne být situace těžká, utíká před ní a neřeší ji. I se zdravými dětmi je spousta starostí, spousta situací, které jsou obtížné a kdy člověk potřebuje právě oporu svého partnera, aby je dokázal vyřešit. Obávám se, že právě tu ti tvůj manžel asi nabídnout nedokáže a ty můžeš v tu nejméně očekávanou chvíli znvou stát před nutností volit mezi svým manželem a čímkoli, co on bude považovat za problém, se kterým nehodlá žít. Za druhé tak úplně nechápu - obzvlášť v dnešní době, kdy se už pohled na postižené lidi oprvadu výrazně změnil - proč myslíš, že bys svého syna nedokázala připravit do života. Ano, on nevidí, ale slyší, chodí, cítí, chápe, jednou bude mluvit (alespoň pokud jsem správně pochopila, že po všech ostatních stránkách je v pořádku) a naučí se ostatními smysly nahrazovat z velké míry ten, který mu schází. Vím o čem mluvím, otcova sestřenice dlouho učila ve škole pro nevidomé, tudíž vím, že jejich začlenění do života - obzvlášť s podporou rodiny - je velice dobré. Ovšem, jak jsem již psala já i ostatní, je to tvoje rozhodnutí, a nepřísluší nám jakkoli tě soudit. Upřímně doufám, že dokážeš tuto životní etapu překonat, vyrovnat se s ní, i když myslím, že na svého chlapečkě nikdy zapomenout nedokážeš. A tvému synáčkovi přeji, aby měl to štěstí a někdo si ho k sobě vzal a on nemusel vyrůstat v neosobním prostředí nějakého ústavu či internátu, zaslouží si to stejně jako všechny ostatní děti na světě.
 Jindra

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
28.1.04 15:27

Ach jo. Z celeho clanku je mi moc a moc smutno. Tim, ze tady Majda popsala svuj pribeh se dobrovolne vystavila nazorum ostatnich a je to prirozene. Samozrejme nikdo nema pravo soudit rozhodnuti nikoho dalsiho, ale to, co tady vsechny piseme, jsou nase nazory, na ktere mame zaroven pravo.

V kazdem pripade si myslim, ze jsi se nikdy v zivote nemela dostat do takove situace vyberu mezi svym ditetem a manzelem. Pises, ze jste spolu 10 let, tzn. od 15 let, predpokladam, ze je to mozna tvuj prvni partner a take ty jeho. Nemam moznost posoudit jeho vyzralost a podobne. Ale k tomu rozhodnuti, at jiz jakemukoliv, jste meli dojit „rozumnou“ a SPOLECNOU cestou. To, co ti udelal bylo jednoduse zbabele a rikam uprimne, ze bych s nim do dalsiho zivota nepocitala… Vybrat si to nejjednodussi reseni, neni nekdy take to nejlepsi, jenomze to on nebude pocitovat tak jako ty, a to po cely zivot.

Nevim presne, co a ktere pohnutky te vedly k odlozeni sveho ditete do ustavni pece. Jen mi pripada, ze se dost mylis v par vecech. Pises, ze mu bude u adoptivnich ci stejne nevidomych lidi lepe, ze ty bys mu takovou peci jako matka samozivitelka nemohla nabidnout. To je prece hloupost. To dite nejvice potrebuje lasku, jako kazde jine. V zivote uz si sve „vybral“ tim, ze nebude videt, myslim, ze ale daleko horsi pro neho bude nemit svou vlastni rodinu a byt „odlozene“ dite. Myslim, ze by sis mela promluvit s nevidomymi lidmi. Ti, kteri jsou od narozeni slepi to neberou jako vyrazny handicap, nebot proste nikdy nevideli. Dokazi se i tak postavit na vlastni nohy a zit svuj zivot. Prispusobi se svemu handicapu. To, ze jste dali souhlas k adopci, je sice „hezka“ vec, ale jeho „handicap“ mu bohuzel nedava moc nadeji na rychlou a uspesnou adopci. Navic se adopce u nas tahnou hroznou dobu a to dite potrebuje peci a lasku hned ted.

Kdybych tak mohla zmenit tve rozhodnuti udelala bych to. Ty to kazdopadne udelat jeste muzes. Kazdy je za sve dite „zodpovedny“. Darovali jste mu zivot, to dite, stejne jako ty, za nic nemuze, ale je ted jen a jen na tobe, jaky bude jeho cely zivot. A to si musis uvedomit. Je to nejspise k tobe trochu krute, co tady ted pisu, ale tady se nejedna pouze o tvuj zivot. Neco podobneho se neda hodit za hlavu a pokouset se o dalsi, snad tentokrate zdrave miminko… Budes se svym rozhodnutim zit cely zivot, ale co je horsi, ze tve dite nejspise nikdy nepozna zivot v rodine a materskou lasku. To si myslim pro nej bude handicap daleko vetsi, nez ten, se kterym se narodil…

Jeste jednou se omlouvam, protoze me cely problem moc trapi, ale myslim predevsim na tveho syna a jeho pristi zivot. Sance, ze slepe dite najde adoptivni rodice je miziva. Je to dite, ktere potrebuje daleko vic pomoci a lasky a lasky se mu v ustavu nedostane.

Myslim si, ze je to skoda, nebot si myslim, ze by jsi v sobe nasla dostatek sily svemu synu pomoci. Dostala jsi se bohuzel pod velky natlak, ale prosim uvedom si, ze jeste neni pozde a stale muzes sve rozhodnuti zmenit… Alespon ja se za to primlouvam…

Andrea

  • Upravit
Anonymní
28.1.04 15:46

Len neviem, čo tomu vytúženému správnemu miminku povieš keď vyrastie: Vieš ty si sa nám podaril, Teba sme si nechali a toho pokazeného bračeka sme nechali dobrým ľuďom?? Čo Ti na to povie??
 Eva

  • Upravit
Anonymní
28.1.04 15:57

Milá Majdo,
z Tvého příběhu mě úplně píchlo u srdce. Je to opravdu krutý osud? Sama ještě děti nemám a nemohu ani posoudit, jak bych se v této nelehké situaci zachovala. Vím jen jedno ? láska mateřská a láska manželská se nikdy nemohou rovnat. Jsou každá úplně jiná. Proto nechápu postoj Tvého manžela, který Ti doslova položil nůž na krk a dal Ti na výběr mezi těmito variantami. Vždyť je to VAŠE dítě, je v něm i kus z něj a měl by se k tomu takto i stavět. Chápu, že je pro Tebe partner důležitý, ale na Tvém místě bych opravdu váhala, jestli je to ten pravý, člověk duševně vyzrálý, schopný čelit i nepříjemným a obtížným životním situacím, partner pro život a vhodný otec. Píšeš, že si nedokážeš představit život s postiženým dítětem, na které by jsi zůstala sama. Cítím z těchto řádků, že nejsi jedinec, který by se dokázal poprat se životem sám a sám čelit problémům. Já jsem na tom podobně. Proto bych zvažovala, zda dál zůstat s člověkem, který mě „zradí“ v jedné z nejtěžších chvil mého života a nedokáže mi být oporou (spíše naopak). Na druhou stranu, vztah jako takový nelze odsunout úplně do ústraní. I ten pomyslný „strom“, ze kterého ty nádherné „plody“ vzejdou, si taky zaslouží náležitou péči, ale musí mít především pevné kořeny?
Tvého miminka i Tebe je mi strašně moc líto. Je to opravdu okolnost, se kterou by jsi se měla vyrovnat především Ty a myslím, že všechny tyhle názory Ti k tomu těžko pomohou. Jsi v poměrně ojedinělé situaci, se kterou má vlastní zkušenost jen malá hrstka lidí a představa takového rozhodnutí NENÍ. Řeší se, až když se člověka bezprostředně dotkne a nikdo z nás nemůže vědět, jak by se v konkrétní věci rozhodl.
Proto Ti ze srdce přeji, ať je Tvé rozhodnutí pro Tebe tím nejlepším, najdeš rovnováhu a dokážeš se s tímhle neuvěřitelným osudem poprat. Drž se!
 Jana

  • Upravit
Anonymní
28.1.04 16:45

Nic proti, ale Majda je uz dospela osoba, ktera se dokaze o sebe postarat a obhajit sva prava, ale co ten maly? Ma prece take pravo na slusny zivot, ktery v ustavu mit nikdy nebude. Jeji rozhodnuti neni rozhodne nejlepsi pro vsechny zucastnene… urcite pro jejiho manzela, mozna pro ni, ale pro jeji dite, rozhodne ne. Kdo se postavi za nej a bude ho branit a pomahat mu v zivote???

Petra

  • Upravit
Anonymní
28.1.04 17:35

Holky, víte jak to vypadá v kojeňáku? Jedna „teta“ tam má na starosti několik dětí a tak je stíhá jen postupně nakrmit a přebalit, žádný pochováníčko, nic, takže ty děti prostě leží v postýlkách a čekají nebo brečí … A jak je to u nás s adopcemi, to asi všichni znáte.

Majdo vzpamatuj se, jsi dospělá holka, jsi MAMINKA, nenech toho mrňouska trpět!!! On ti tvou péči stokrát oplatí až se na tebe usměje a až tě začne oňufávat a žbleptat …
Nakonec to může být právě on, kdo vnese do tvé ztrápené a zmatené dušičky klid a právě on tě obohatí.

Nebudeš na to jen sama, jsou spolky a sdružení, je spousta lidí, kteří mají stejný problém a rádi pomohou a poradí a pokecají. Slepota není tak velké postižení, aby muselo být dítě nešťastné v ústavu.

!!!

Lenka

  • Upravit
Anonymní
28.1.04 18:24

Lenko,
napsala si to krásně, úplně se mi derou slzy do očí. Představa že moje 4 měsíční miminko pláče v kojeňáku a nemá maminku je jedna z těch nestrašnějších. Slepota fakt není tak strašná. My měli v rodině postiženějšího chlapečka a i tak dělal svojí mamince (mojí babičce) radost. Něco trochu jinýho by bylo kdyby si se rozhodla (Majdo) chlapečka se vzdát i ty. Ale jestli to tak chtěl jen tvůj manžel… Uvědomuješ si, že člověk může mít zdravé miminko a pak se něco stane…A co uděláte? Dáte ho třeba tříleté, starší do ústavu. Slepé dítě není mezi svými mezi slepými, ale u svojí rodiny. Je to strašně těžký, vím, že se mi to kecá, ale prostě to tak cítím. Slepé miminko bych neopustila.

Martina

  • Upravit
Anonymní
28.1.04 18:53

Majdo,proboha jak můžeš ,večer usínat vedle takového člověka? Copak nechápeš ,že s tebou bude jenom pokud bude všechno v pořádku?A kdo prožije život bez problémů!? Udusila bych se zoufalstvím kdybych věděla ,že můj chlapeček leží někde sám a opuštěný.Proto bojoval o život aby ho nakonec všichni opustili?Spoléhat na to že ho někdo adoptuje,a co když né a on nikdy nepozná mámino pohlazení!?Majdo,koukni na internet a informuj se ,zjistíš že takových osudů je spousta.Věřím že to ještě celé promyslíš ,nemysli na muže ,ale na toho malého človíčka který čeká na mamino objetí.Lidé v životě musí někdy obětovat hodně ale vzdát se dítěte ,protože to chce někdo jiný?Hrozně ti držím palce a doufám že se rozhodneš podle SVÉHO svědomí. Ozvi se někdy jak to dopadlo. Petra

  • Upravit
OlgaM
75
28.1.04 19:13

Je mi moc smutno. Plno z vas mi tu mluvilo z duse, a tak jen chci kratce rict, ze je mi smutno cim Majda prochazi. Zit „sam“ bez partnera je pro nektere jako umrit, takze se to tezko posuzuje…

Cely pribeh mi pripomnel zazitek z letadla. Vedle nas v letadle usedla mlada holka, cca 20 let. Prisla a prisedla, sundala si batuzek, vyndala z nej kabelku, batuzek dala do zavazadloveho prostoru nad sedadlo, usedla a „podivala se“ na hodinky. Az tehdy jsme si vsimli, ze je patrne slepa. A po konverzaci s ni jsme zjistili, ze slepa skutecne je, od narozeni. Letela sama na konferenci slepcu ve Washingtonu - byla clenkou rady teto organizace, a plna elanu, jak se snazi zavadet pocitace pro potreby slepcu, jak je dnes mnoho knih na kazetach a CD, jak ma mnoho pratel, a chut a radost ze zivota z ni cisila do celeho okoli. Byla velmi hezka a pekne upravena, a pohybovala se sebevedome a zdalo se ze je stastna.

Nikdy na jeji elan nezapomenu, a to nejen proto, ze byla slepa, ale ze cisila tolika energie, ze ji to „zdravy“ clovek mohl zavidet.

Vsem maminkam hodne sil a milovanym brouckum milujici maminky.

Oli

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
28.1.04 19:16

Majdo, jeste bych chtela dodat. Pokud opravdu nezmenis sve rozhodnuti, prosim nezavrhuj sveho syna. Jdi se za nim podivat a udrzuj s nim kontakt. Neni nic horsiho, nez zit jako „anonym“ a nepatrit nikam. Sveho svedomi se nezbavis a vzdycky budes na sveho syna myslet a budes si predstavovat kde je a jak se ma. Takhle o nem budes alespon vsechno vedet a pripadne, az se treba zmeni tva zivotni situace ci dospejes k nazoru, ze se o sveho syna dovedes postarat sama, vse bude pro tebe a hlavne pro neho jednodussi. Prosim te za neho, nezavrhni vlastni dite. To je vec, kterou ti nikdy neodpusti…

Andrea

  • Upravit
alice01
1460
28.1.04 19:38

Milá Majdo!

Přála bych Ti jen jediné: abys mohla usínat bez výčitek svědomí vedle svého chlapečka a po boku muže, který Tě neopustí ani v těžkostech.

Nedovedu si představit život vedle člověka, který se zřekne svého dítěte, které je bezbranné a potřebuje ho a ještě to stejné vyžaduje po své manželce.

Myslím, že i jako samoživitelka bys svému chlapečkovi vytvořila lepší zázemí než má v kojeňáku. Jednou Tě stejně bude hledat… Co Ti asi řekne, když Tě najde?

Přeju Ti hodně odvahy a síly!

Alice

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
28.1.04 19:57

…je to moc smutne, co se Vam stalo…ale ruku na srdce…stoji za to Vas pritel…vite, drzim se tak trosinku idei zpevaka P.Novaka…a to ze deti jsou rodina…ne chlap vedle Vas…ten Vas opusti pro jinou…nebo ho proste omrzite…ale deti nikdy…a ten malilinky, ktery Vas tak potreboval…zustal sam…je mo z toho strasne uzko…nechci Vas odsuzovat…ale jisto jiste vim, ze bych nechala jit pritele nez nechala syna na holickach…za sveho 5mesicnihi syna bych dala zivot..za manzela bych ruku do ohne za jeho 100% vernost a oddanost ani na vterinu…petra

  • Upravit
Anonymní
28.1.04 20:07

… bože to je téma. Hlásim se k tomuto článku dnes již asi po ctvrté a skoro celý den pobulívám. Mluvila jsem o to s manželem. Kromě jiného řekl, že pravděpodobně si jistá Majda není, když přeci jenom vrhla tenhle svůj pekelný stav mezi nás. Taky řekl, že čím bude starší, tím víc a víc jí to bude trápit, nikdy to neskončí. Nedá se začít znova, jak si Majda myslí. Řekl, že něco jiného je rozhodovat se, když se „vada“ zjistí ještě v těhotenství a něco jiného, když je človíček bojovníček na světě, tam už není o čem diskutovat. Řekl, že slepota není vůbec nepřekonatelná vada a řekl, že ten chlap je hajzl a ta holčina se má vzpamatovat a sebrat se.

Já s ním ve všem souhlasím.

štěstíčko štěstíčko miminkům
Lenka

  • Upravit
Anonymní
28.1.04 20:33

Mas pravdu…je mi z toho tak ystrasne…pekne jsem si tu u toho porvala…je to strasny!!!Sobeckej hajzl je ten jeji manzel!!!

  • Upravit
Anonymní
28.1.04 20:44

Ahoj Majdo,
sama mám doma nedonošeného chlapečka a musím říct že mě tvůj příběh dost vykolejil. Když si představím, že na světě je miminko, stejně statečné jako to moje, kterého nikdo v životě nepochoval, nepohladil…
Tvůj manžel je podle mě necitelná zrůda, už jenom proto, že tě před tuhle volbu postavil. Nějak mám totiž z tvého příběhu pocit, že kdyby býval řekl „neboj, nějak to zvládneme“, tak bys svoje mimi neopustila. A to je to, co je na tom to nejsmutnější. Každý máme nějaké limity toho, co zvládneme (osobně si nejsem např. jistá, zda bych zvládla mentálně postižené dítě) a je dobré si ty limity přiznat a jednat podle nich. Nebylo by nic špatného na tom, kdybys ty sama řekla „já slepé dítě nezvládnu“ - špatné je to, že to nebylo tvoje rozhodnutí.
Tvému klučíkovi přeju hromadu štěstí, doufám, že najde adoptivní rodinu, která ho dokáže milovat i přes to, že není dokonalý.

  • Upravit
MaK
5063
28.1.04 20:45

Naprosto souhlasím s Lenkou(a jejím manželem).Majdo,nedovol,aby si tvůj chlapeček jednou musel myslet,že ti nebyl dost dobrý.Nenech se připravit o svého syna!On svoji maminku potřebuje právě TEĎ!!!!
Přeju tvému děťátku co nejvíc štěstí a hlavně lásky,protože tu si zaslouží VŠECHNY děti,ne jen ty zdravé,krásné a dokonalé.
Hodně štěstí přeju také tobě,Majdo.Rozhodni se správně,myslím,že slepota není to nejhorší postižení-s dítětem se dá komunikovat.A se zvláštním přístupem může vést plnohodnotný život.Ale v ústavu se žádného zvláštního přístupu nedočká.
PS:A co se týče toho tvého chlapa-nemám slov!
 Monika

  • načítám...
  • Zmínit
baghira
2901
28.1.04 20:59

Majdo! Nechci a nemůžu tě za tvé rozhodnutí soudit. jsem těhotná, přecitlivělá a představa slepého nemohoucího odloženého kojenečka mě strašně bolí (a co teprve TEBE).
Opravdu mě ale vyděsil tvůj názor, že mezi slepými (jak říkáš „mezi svými“ bude děťátku nejlíp!!! Tomu OPRAVDU věříš?
To je názor z hluboké totality, že postižení se mají sdružovat - a pokud možno nevycházet mezi zdravé! Když otevřeš oči a podíváš se kolem sebe - všude se snaží o INTEGRACI, protože lidi už pochopili, že se od sebe všichni navzájem můžeme spoustu věcí naučit a navzájem se obohacovat.
takže slyšet TAKOVÝHLE názor od MAMINKY - to je docela šlupka!!! Zamysli se, prosím.
Vím, že nemám ani to nejmeší právo ti do ničeho mluvit, ale kdybych mohla - strašně bych se přimlouvala za chlapečka!!!! A být tebou - uvažovala bych, jestli chci opravdu žít s chlapem, který vyžaduje dokonalost a ani se nepokusí žít s nějakým problémem… Nechci nic přivolávat - ale co bude, když ti zítra něco spadne na hlavu a ty oslepneš nebo ochrneš????

  • načítám...
  • Zmínit
Jindriska
687
28.1.04 21:08

Milá Majdo!
Ještě jednou se zapojuji do téhle smutné diskuse, protože tvůj příběh mě opravdu celý den nenechal klidnou. Vracím se ještě jednou jenom proto, abych tě poprosila, abys ještě jednou zvážila svoje rozhodnutí, prosím tě za tvého chlapečka, který měl tolik síly a odvahy, že zvládnul bojovat takhle maličký o svůj život a tenhle boj vyhrál. Žije a zaslouží si vlastní mámu, její podporu a lásku. Pokud jen trochu můžeš, dej mu je!
 Jindra

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
28.1.04 21:16

tady ještě jednou sally (nějak jsem se zapoměla podepsat k příspěvku z 20:44).

Napadlo mě, že pro svého chlapečka můžeš udělat minimálně ještě jednu hrozně důležitou věc. A to upozornit na váš případ Fond Ohrožených Dětí. Nejsem si totiž jistá, nakolik má slepé dítě šanci v normálním adopčním procesu, ale FOD by snad dokázal najít rodinu i pro vašeho prcka.
Když mu nedokážeš být mámou ty sama, zkus udělat maximum pro to, aby našel mamku jinde!!!

  • Upravit
Anonymní
28.1.04 21:18

Majda,
asi sa nedockas podpory,ale to sa nemozes hnevat,pretoze taketo clanky matky bolia.ked si predstavia to svoje babatko ako by ho dali prec…ako pisali mnohe, aj zdrave dieta moze ochoriet…to budete vsetky supat do ustavu?ani ja nesudim,len ta lutujem, ze mas takeho sebca muza, ktory teba a tvoje babo obral o velikansku lasku o ten pocit milovat a byt milovany, za tu krasnu detsku vdaku,bozk, objattie.namies6to toho ti nanutil dozivotne vycitky a bolest. mozno by si mala financne problemy, ale nepomohlo by okolie? ty sa vazne vies na svojho muza pozerat>spat s nim v 1 posteli? o niecom viac ani nehovoriac.nie, nechcem v tebe vyvolat vycitky, skor lasku. esem

  • Upravit
HanaZana
2793
28.1.04 21:31

Ahoj Majdo!
Celý den sleduji diskusi k Tvému článku a pořád o tom všem musím přemýšlet.
Nemůžu jako maminka pochopit,jak se někdo může vzdát svého dítěte,byť je slepé.Za tvého chlapečka mě to moc bolí,ta představa,jak nemohoucí leží někde v neosobním pprostředí kojeneckého ústavu je děsná.Dnes mám víc než kdy jjindy chUť přivinout svou holčičku k sobě a nepustit ji.Nedala bych ji za žádnou cenu.
Já vím,nemám co do toho mluvit,moje dítě je zdravé.
Víš,mmoje dobrá kamarádka pracuje s dětmi s postižením zraku.Povídá mi o těch dětech,jsou to většinou(pokud nemají jiné problémy,jako DMO)velmi šikovné děti,které nemají problém začlenit se do kolektivu zdravých dětí.Mají např.velmi vyvinutý sluch,proto třeba dobře hrají na hudební nástroje.
Píšu to proto,abys věděla,že i slepé děti umějí být šťastné a rozdávají svou lásku stejně jako ostatní.
A Tvůj manžel?Souhlasím s ostatními.Představ si,že budeš vážně nemocná(ne,rozhodně Ti nic takového nepřeji),myslíš si,že bude schopen se o tebe starat?Že Tě neopustí jako svého syna?Nebudu zastírat fakt,že mnoho manželství,kde mají postižené dítě se rozpadne,ale proč to aspoň nezkusit????????????
Přeju Ti,ať se trápíš co nejméně a Tvému synkovi přeju hodné rodiče,ať už své vlastní nebo adoptivní.
Hanka
PS:Zkus naše reakce dát přečíst svému muži,třeba pochopí,jak moc Vám oběma svým rozhodnutím ublížil.

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
28.1.04 22:05

Ahojky Majdo,
vím naprosto jak se cítíš. Ze všeho nejdříve Ti chci napsat,že mi je moc líto co se Ti a taky Tvému manželovi stalo. Když jsem si přečetla Tvůj příběh bylo mi moc smutno a taky i z těch některých komentářů. Zejména těch, které soudí Tvého manžela. Nikdo z těch co jej odsoudili si ani na minutku neuvědomil, že on byl celou dobu u Těbe, prožíval s Tebou vše nové, první pohyby a pak porod a vše smutné co následovalo a především se musel rozhodnout i on co bude dál. Dnes si myslím že je lepší se rozhodnout takhle než pak žít s pocitem, že dítěti nedávám péči, kterou si zaslouží.
Já a můj manžel jsme také čekali loni na příchod miminka.Byli jsme nejšťastnější, když jsem zjistila, že jsem těhotná.Celé těhotenství proběhlo v pořádku a v termínu jsem porodila zdravého a krásného chlapečka. Naše radost ale netrvala ani jeden den.Byli jsme jedni z těch jejichž dítě postihl syndrom náhlého umrtí novorozence. Stalo se to ještě v porodnici, jeden den po porodu.Malého Míšu našla sestra v noci při kontrolní prohlídce, asi 15min. po tom co jsem ho uspala. Ještě ho stihli rozdýchat a pak ho připojili na přístroje. Byl pět týdnů na JIP. Během těch pěti týdnů jsme si s manželem prošli peklem. Věděli jsme s jistotou, že náš malý nikdy nebude v pořádku. I naděje, že se probere z komatu byla mizivá.Tenkrát jsem museli probrat s manželem i vyhlídky do budoucna. Manžel věděl jistě, že by se o malého postarat nedokázal a pro něj byla jediná možnost v ústavní péči. Pro mě to tak jednoznačné nebylo. Dnes ho chápu. A proto jsme se rozhodli, že podepíšeme rozhodnutí, že si nepřejeme resuscitaci a podávání antibiotik. Bylo o nejtěžší rozhodnutí v našem životě. Ani jeden z nás na toto rozhodování nebyl připraven. Ale jsem si jistá, že jsme udělali dobře.Míša po pěti týdnech zemřel. Chybí nám jako nikdo jiný a vždy bude mít místo v našem srdci. Měli jsme to štěstí, že jsem ještě všestinedělí otěhotněla a v květnu se nám narodí holčička. Mé těhotenství se počítá od stejného dne kdy Míša umřel a tím nám dal sbohem a zároveň naději, že zase bude vše v pořádku. Naději na život.
Na malého nikdy vživotě nezapomeneme a vždy našim dětem budeme vyprávět o tom, že měli malého brášku, který je teď hlídá z nebíčka.
A proto Magdi, věř, že si nemůžeš nic vyčítat a že jsi se spolu se svým manželem rozhodla, nechci říct dobře nebo špatně, ale podle vašeho nejlepšího svědomí a vědomí.
Věřím, že i Ty se dočkáš svého štěstí v podobě miminka.
drž se Lucka

  • Upravit
binky
880
28.1.04 22:09

od té doby co jsem si tvůj článek přečetla na to pořád musím myslet.
Píšeš že doufáš že znovu brzy otěhotníš,ale co když miminko bude třeba zrzavé a tvému sobcovi se zase nebude líbit?Nebo nedej bože aby zase mělo nějakou vadu,to ho opět necháte v ústavu a budete to zkoušet dál???
Panebože prober se,ten špunt tě potřebuje.Nevěřím že jsi bez citu,musíš být určitě nešťastná,ale aby se to změnilo stačí tak málo!!!
Možná je to kruté co teď napíšu,ale nenapadlo tě že už třeba nikdy jiné dítě mít nebudeš??
 Binky

  • načítám...
  • Zmínit
Misa_L
319
28.1.04 22:10

Majdo, Majdo,

já přes slzy ani nevidím na klávesnici.
Vůbec nemůžu pochopit (a to nad tím celý den přemýšlím), jak jsi to mohla udělat. Celý den musím koukat na to svoje šesti týdenní štěstíčko a po přečtení tvého článku ho nosím celý den na rukou, pusinkuji a děkuji bohu za to, že ho mám.

Opravdu jsi i ty (když tvůj manžel evidentně je) přesvědčená, že slepota je něco tak sebezničujícího, co by tě muselo zabít? Vždyť ty si ani nedokážeš představit, jak by se tvůj život obohatil, kdybys vedle sebe měla toho tvorečka.

Já si jen nedovedu představit, až tvůj chlapeček vyroste a zeptá se: Proč mě maminka opustila? a někdo mu řekne: Protože jsi slepý! jak potom na svůj handicap bude pohlížet. Nemyslíš, že se za to začne nenávidět? Že se třeba bude cítít méněcenný i když to proboha není pravda!!!

Majdo, ještě není nic ztraceno. Jsi jeho matka. Prosím tě vzpamatuj se a zkus přehodnotit své kruté rozhodnutí.

Majdo, taky bych byla moc ráda, kdybys nám tady napsala, co teď cítíš po přečtení všech příspěvků. Máš na to vůbec sílu?

Hodně smutná Míša

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
28.1.04 22:14

… a co takhle mu říct: „Tak tady nás máš, mě a našeho syna. Buď nás bereš oba nebo táhni bábovko!“

L.

  • Upravit
Anonymní
28.1.04 22:26

jéžiši, já snad ani nepůjdu spát.
Tak mě napadlo, Majdo a nemáš třeba pocit, že je ti malého vlastně jen hrozně líto a máš výčitky, ale takovou tu ohromnou mateřskou lásku necítíš a bojíš se, že bys ho neměla dost ráda a proto mu nemůžeš dát to, co potřebuje? Víš, to by bylo klidně možný, protože já nevím, nepíšeš to tam dost jasně, jestli sis své miminko vůbec někdy pochovala a přitulila si ho k sobě. Možná, že jsi neměla tu příležitost nebo ne dostatečně a tak se přece může stát, že mamča k miminku nic necítí. Majdo, ale jestli je to tak, tak to se neboj, protože příroda funguje a když si ho k sobě připustíš, mateřský cit, ten silný, kterého nic nezlomí se objeví. Určitě. Je to fakt, věř tomu.

Lenka

  • Upravit
Anonymní
28.1.04 22:55

Majdo,nedokážu ti ani popsat strašný pocit, který cítím, když čtu tvůj článek…je to tak smutné, že tvé dítě tři měsíce bojovalo o každý den života a tvůj muž(a kvůli němu i ty)ho prostě během jedné vteřiny odepsal.Vím,že sis zažila moc a moc bolesti,prosím tě ale za tvé dítě,které teď leží opuštěné a uplakané někde v kojeňáku,zkus se zamyslet nad svým rozhodnutím ještě jednou, tvůj muž je zlý sobec(promiň-cítím to tak), když DOPUSTIL,ABYS OPUSTILA SVÉ NEMOCNÉ DÍTĚ a kvůli němu „zkusila příště donosit nějaké jiné,lepší,zdravější…“já nevím,jak je to dlouho,cos toto rozhodnutí učinila,ale jako matka tě za nás všechny strašně prosím:dej malému šanci......promiň strašně u toho pláču,ale musela jsem to napsat…vím, že tě to bolí.....
Lenka(24) a Luisa(16t)

  • Upravit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Letní románek s hořkou příchutí: Byla jsem jen náhradní řešení?

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

Když dětské bolesti hlavy nejsou jen migrénou: Můj deník nejistoty

Seděli jsme tam v bundách. Ale vnoučka snacha vůbec neoblékla

Od emailu až ke knize. Někdy stačí jeden e-mail... a změní se úplně všechno

Lékař mě nutí změnit pojišťovnu, musím mu prostě vyhovět. Nechci o něj přijít

„To tě manžel ještě vůbec chce, když vypadáš jako hroch?“ Vpálil mi švagr