Vztah dítě a matka

Dobrý den,
děkuji za dotaz a důvěru.

Vyladění výchovných přístupů v rodině je často oříškem. Nezřídka se stává, že jsou názory protichůdné. Také jde často více o vymezení se vůči druhé generaci a boj za „kdo z koho“ mezi dospělými než že by šlo ryze o zájem dítěte. Ale samozřejmě se může stát i to, že jeden z přístupů je nesprávný a dítě poškozuje.
V terapii bych se Vás ptala na to, jaký je Váš styl výchovy, kde se potkáváte s přístupem babičky a kde se naopak velmi lišíte. Co Vás vede k Vámi zvolenému přístupu ve výchově? Je to moderní přístup na základě vlastního rozhodnutí? Nebo vlastní zkušenost z dětství?
Přirozeně často ve výchově uplatňujeme to, co jsme sami zažili v dětství (přístup vlastních rodičů). Někdy to nejsou hezké vzpomínky, a ty nás nutí používat jiný, „lepší“ styl výchovy. Jenže s tím právě nemáme osobní zkušenost, a tak nám není blízký, nebo nám lpění na tom „co se má správně“ není přirozené a stejně často sklouzáváme k tomu zažitému. Přirozeně si to pak vyčítáme. Je to takový kolotoč a dítě z toho může být docela zmatené. Tady je dobré naučit se rozlišovat, kdy a co učím v dané situaci své dítě, a zda a jak to souvisí s mými zážitky v dětství.
To samé se může odehrávat i na straně prarodičů. Můžete si zkusit popovídat s babičkou o tom, co ji samotnou vede k danému přístupu, o co v něm usiluje. Zde je dobré hlavně naslouchat, nejít do konfrontace. Snažit se spíše pochopit, získat pro sebe více informací.

Také bych se Vás v terapii ptala, jak jinak vycházíte s babičkou. Zda je to Vaše matka či matka partnera. A jak váš vztah ovlivňuje téma přístupu k výchově.

Obecně vývojově je třetí rok dítěte takovým rokem osamostatňování. Ne že by maminku dítě nepotřebovalo, ale více ho láká vnější svět, často rádo navazuje vztah i s jinými blízkými lidmi (a nejbezpečnější je to samozřejmě v rodině). Dítě metaforicky opouští bublinu, ve které bylo přirozeně po porodu s maminkou a stává se mnohem samostatnější. Ne náhodou je i tento věk v naší kultuře věkem nástupu do mateřské školky. Větší styk s kamarády i dospělými v bezpečném prostředí školky bez rodiče má tento přirozený vývoj a zájem o vnější svět dále podpořit.
Dítě umí rozlišovat, ve kterém světě platí jaká pravidla (ve školce, doma, u babičky). Samozřejmě je jednodušší, když je mezi nimi soulad, ale i když není, dokáže se dítě na různá prostředí přeladit. V každém fungovat trochu jinak, zejména když je mu jasné, co se očekává.

Třetí rok věku je takové malé vykročení směrem od matky. Ale stejně jako děti jsou každé jiné a mají své vývojové tempo, i maminky tuto situaci mohou prožívat různě. V terapii bych se Vás ptala, jaký je pro Vás čas bez dítěte. Jaké pocity zažíváte a jak ho trávíte? Máte radost z volnějšího času a prostoru pro sebe? Máte strach, že dítě ztratíte a spíše se zabýváte podobnými myšlenkami?
Jak celou situaci vnímá Váš partner? Máte jeho podporu? Nebo se v rodině cítíte spíše sama? Svěřila jste se se svými pocity někomu blízkému? Samota nás většinou tíží, je dobré nezůstávat se svými pocity sama. Sdílení přináší úlevu.

Pokud je těžké hledat na dané otázky odpověď, zkuste pár konzultací s psychologem. Jistě Vám pomohou více odkrýt to, co Vaši situaci nejvíce ovlivňuje, a najít, co byste potřebovala, abyste se v ní cítila lépe.

Držím pěsti.

S pozdravem
Lucie

Mgr. Lucie Machová

www.podporamaterstvi.cz