Náš nekonečný boj! Dočkáme se zázraku?

Jak to všechno začalo…

Měla jsem těsně před maturitou. Pamatuji si, že bylo posledního února roku 2001 a mě to ten den úděsně nebavilo ve škole. Učitelé nám jen hustili do hlavy jak bychom se měli na tu naší zkoušku dospělosti (ten kdo to tak nazval oplýval opravdu velkou fantazií ) připravovat během celého roku a nenechávat vše na svatý týden…blá blá blá…pořád dokola! No musím přiznat, že jsem ten poslední rok střední byla spíše za školou než ve škole, ale protože už šlo docela do tuhého a kantoři vyhrožovali nedostatečnou, musela jsem začít sekat dobrotu a občas se na hodinách práva, účetnictví či matematiky ukázat. Jak já tyhle předměty nenáviděla  !

Ale tak nějak jsem střední proplouvala a těšila se, až z ní konečně vypadnu. Jenže ten den mi nebylo nějak dobře, motala se mi hlava, cítila jsem se malátně a vůbec né ve své kůži. Jediné, na co jsem ve škole dokázala myslet byla postel, čaj a paralen. Však bylo také pěkně hnusné počasí a všude řádila chřipková epidemie. „To by mi tak ještě scházelo,“ pomyslela jsem si. A pak děkovala Bohu, že konečně zvoní a já mohu pádit domů. Měla jsem spoustu učení, ale bylo mi čím dál hůř a tak jsem si udělala čaj, spolkla ten odpornej bílej prášek, který se mi nevím proč pokaždé přilepí na horní patro, že mám co dělat, abych ho, spolu s obsahem mého žaludku, nevyvrátila zpět..brrr - a místo počítání hospodářského výsledku zalezla do pelechu.

Jenže ta prokletá tabletka vůbec nezabrala! Takže nejenže je hnusná! Čaje jsem se ani nedotkla, krom doušku na zapití prášku, a já si uvědomila, že jsem celý den nic nepila a vlastně ani nejedla. Nešlo to.

Noc byla hrozná, potila jsem se, bolelo mě celé tělo a nemohla jsem se ani vyčůrat. „Fakt nějaká divná chřipka,“ napadlo mě a doufala, že to brzo přejde. Jenže ráno jsem nebyla schopná vylézt z postele. Bylo mi jasné, že i tentokrát půjde škola stranou a budu muset k doktorovi. Jenže doma už nebyl nikdo. Sestra byla na internátě v Praze a rodiče odjeli do práce. Potřebovala jsem do koupelny, ale jak jsem se posadila na posteli, před očima se mi zatmělo a začalo mi hučet v uších. Chvilku jsem tak seděla a vůbec nechápala, co se to se mnou děje. Řekla jsem si, že buď omdlím anebo se počůrám a počůrat se? - to mi téda přišlo horší A tak jsem se po čtyřech z podkrovního pokoje dovlekla dolů do přízemí. Opláchla jsem si obličej a snažila se vyčůrat, ale vůbec to nešlo-teda šlo, ale bolelo to ! Vystřelovala mi bolest do zad a já byla přesvědčená, že mě odsud odvezou rovnou do márnice! Mobil jsem měla bez kreditu – na střední mi nikdy nevydržel déle jak pár hodin a jet do města k doktorce sama autobusem? O to jsem se nechtěla ani pokoušet. Nezbylo než čekat na taťku, až se vrátí z práce. Vyhrabala jsem někde teploměr a po chvilce zjistila, že mi ukazuje 40 ˚C! Lehla jsem si do obýváku na gauč a popostrkovala pohledem hodiny. Čas se vlekl opravdu pekelně a mě bylo tak moc zle, že jsem už nebyla ani schopná dojít si pro vodu. I pohled na ty hodiny byl namáhavý. Asi už jsem byla pěkně dehydrovaná – byl to druhý den bez vody.

Vůbec nevím, jak dlouho jsem ležela na tom gauči, když jsem slyšela taťkovo služební auto. V tu chvíli mi bylo hned lépe, protože jsem si uvědomila, že ještě žiju a konečně už pojedeme k doktorce. Táta hned viděl, že nejsem ok a tak mi pomohl do auta a vyrazili jsme. Byly tři hodiny a ten den naštěstí naše obvodní lékařka ordinovala do pěti, tudíž jsme se nemuseli vláčet na pohotovost. U obvodní jsem čekala asi hodinu, než na mě přišla řada. První, co jsem jí pověděla, bylo, že mám vysokou horečku. „Vy také!“ řekla doktorka. Na to jsem neřekla nic a vzpomínám si jasně na její další slova: „A máte doma paralen?“ Já snad ani jinou odpověď neočekávala a v tu chvíli se mi chtělo strašně smát. Na jednu stranu bych se nejradši sebrala, sbalila recept na paralen a už konečně jela zase domů. Ale bylo mi jasné, že já jsem se nepotkala s chřipkovým virem, ale je mi něco úplně jiného. Proto jsem se nenechala odbít a řekla doktorce i o nemožnosti se vyčůrat, bolestech v zádech a motolici. To se jí naštěstí už nezdálo, proto mě vyzvala, abych si lehla na lehátko a začala mi prohmatávat břicho. V oblasti žaludku to bylo ok, ale jak zajela níž k podbřišku, myslela jsem, že jí kopnu kolenem do zubů! Samozřejmě ne schválně, ale zareagovala jsem tak na tu bolest, která mnou projela. Nato mi doktorka pravila, že budu muset na chirurgii, aby na mě „koukli“, že se jí to nezdá. Napsala mi žádanku, nějakou zprávu a rozloučila se mnou. A já bláhová se těšila, že mi jen dá nějakou injekci nebo napíše něco „lepšího“ než paralen a budu moci jet zase domů 

A tak jsme s taťkou vyrazili na chirurgii. Tam nám sdělili, že doktor je u nějakého akutního případu a že si budeme muset počkat. Bylo něco kolem páté a to sezení na lavičce v čekárně bylo pro mě fakt utrpením! Ke všemu přede mnou byli ještě dva nebo tři pacienti, kolik přesně už si nepamatuji. Než jsem se dostala na řadu, bylo sedm hodin večer. Vyšetřoval mě moc milý doktor, nebyl to Čech - vzpomínám si na jeho vtipnou lámavou češtinu, ale byl opravdu hodný a uklidňoval mě už jen jeho hlas. Odpovídala jsem na jeho otázky tak, jako u obvodní, pohmatem mě vyšetřil, nakonec odebral vzorek stolice, krev a moč a řekl, že budeme muset jet ještě na gynekologickou ambulanci. Myslela jsem, že se mi to jenom zdá! Už jsem začala být fakt unavená… Dva dny bez jídla a pití, horečka, bolesti… To všechno se na mě podepsalo a to, že jsme museli jet zase do jiné nemocnice na další vyšetření mě fakt už děsilo. Neměla jsem sílu.

Nikdy předtím jsem nebyla, krom nějakého toho nachlazení, nemocná. Vůbec jsem netušila, co mi může být a co se se mnou bude dál dít. Když jsem vyšla z ordinace a řekla taťkovi, že musíme ještě do oblastní nemocnice, měla jsem už slzy v očích a strašně si přála mít tohle všechno za sebou. Táta už byl asi také pěkně nervózní. Bylo asi osm hodin, když jsme dojeli s lékařskou zprávou na gynekologickou ambulanci. Tam už o mně naštěstí věděli a tak si mě sestra rovnou převzala a vedla do ordinace k doktorovi. Udělali mi ultrazvuk a pořád tam něco měřili a zapisovali. Vlastně jsem byla na gynekologii podruhé v životě. Poprvé jsem byla v deváté třídě, když jsme měli jet se třídou do Itálie a já jsem zrovna na tu dobu měla dostat tu rudou „mrchu“. Byl to pro mě tak otřesný zážitek, nepříjemná doktorka i sestra, nepříjemné, bolestivé vyšetření a ještě nepříjemnější jednání, že jsem byla rozhodnutá, že k ní už teda nikdy nepůjdu! Dostala jsem tenkrát Norethisteron na oddálení měsíčků a když jsem je pak vysadila a krvavá Méry přišla, měla jsem takové bolesti, že jsem dva dny jen zvracela! No ale to jsem trochu odběhla.

Po ultrazvuku mi doktor řekl, že se pravděpodobně jedná o mimoděložní těhotenství a ptal se mě, zda-li je to možné. Já mu odpověděla, že není, že by se muselo jednat o šestiměsíční mimoděložní těhotenství a to jsem rozesmála jak jeho, tak sestru Já samozřejmě tenkrát o mimoděložním těhotenství slyšela poprvé a vůbec jsem nechápala, co se mi to jako snaží namluvit. Nechráněný styk jsem opravdu měla před půl rokem naposledy, navíc to byl můj první …byla jsem do svých 17ti ještě nevinnost sama Co se alespoň samotného aktu týče „Budu Vás muset poslat na CT,“ řekl doktor, jako by se nechumelilo a že mě tím „cé té“ vyděsil k smrti, páč jsem opět absolutně netušila, co to jako je a hned si pod tím představovala kdovíjaké mučení, to jemu bylo šumák Sestra naštěstí pochopila můj zděšený výraz ve tváři a hned se mě snažila uklidnit: „Jen si lehnete na lehátko a zajedete do takového tunýlku, který zrentgenuje Vaše bříško a snímky pošle do počítače, kde doktor uvidí, v čem že je to vaše trápení.“ A tak jsem si trochu oddechla a doufala, že tohle už je to poslední, čím si projdu a konečně se dozvím, co mi je.

To obávané „cé té“ opravdu nic nebylo, netrvalo to dlouho a doktor měl brzo před sebou mé výsledky. „Budeme si Vás tu muset nechat,“ začal těmito slovy a já už se pomalu kácela. „Nebojte se,“ uklidňovala mě zase ta zlatá sestřička, usmála se a doktor pokračoval: „ Máte cystu na vaječníku.“ A co jako má být zase tohle, napadlo mě. I slovo cysta jsem tenkrát slyšela poprvé. To už doktor mluvil i k mému otci. Vysvětloval, že cysta je nezhoubný nádor a může být kdekoliv v těle a že je více druhů a i příčiny vzniku mohou být různé. Že můžou dokonce obsahovat chlupy a nehty…a já nevím co dalšího jmenoval, ale přiznám se, že jsem nebyla už příliš schopná ho vnímat. Přišlo mi to všechno jako zlý sen. „Cysta na vaječníku je jednou z nejznámějších cyst,“ slyšela jsem říkat doktora. „Mívá je spousta žen a často sami zmizí. Vaše cysta je už ale poněkud větší, má 14×17 cm a jediným možným řešením je chirurgické odstranění této cysty.“ Měla jsem opravdu strach, celý život jsem byla zdravá jako řípa a teď mě čekala moje první operace!

Doktor ještě říkal, že je divné, že jsem nic necítila, že jsem neměla problémy, bolesti už dřív, protože je to opravdu velké. Mezitím sestra vyzvala taťku, aby mi dojel pro věci do nemocnice a mě pomalu zaváděla na pokoj. Při cestě mi ještě řekla, že nebudeme dělat klystýr, že mě budou operovat hned ráno akutně a že nemám už nic jíst ani pít. „To už nedělám dva dny,“ vypravila jsem ze sebe a cítila, že napít se potřebuju tedy už pořádně. Setra mi řekla, ať si tedy ještě loknu trošku čaje, ale pak už nic. Bylo devět hodin večer, když jsem se smíšenými pocity uléhala v andělíčku na nemocniční lůžko. A taky přemýšlela, co asi je ten klystýr, protože ani o tom jsem nikdy neslyšela Prostě neznalá no . Každopádně jsem nějak podvědomě tušila, že to není nic příjemného a byla ráda, že mě se to netýká Ten večer jsem dostala ještě injekci do zadku, pravděpodobně proti bolesti a také mi sestra donesla čípek. A nesmějte se mi! Ale i tentokrát jsem se musela sestry zeptat na co to je a co s tím mám jako dělat No ta nově nabytá vědomost, že si to musím strčit do zadku, mě sice vůbec nepotěšila, ale zase jsem byla o něco chytřejší Pořád lepší, než kdybych se nezeptala, což jsem měla původně v plánu, páč mi bylo trapně, a spolkla to Alespoň jsem sestru ten večer pobavila už podruhé Pak už jsem se vystrašená a z celého toho dne unavená snažila usnout a nepřemýšlet příliš nad zítřkem.

Noc byla opravdu dlouhá a zamhouřit oka se mi povedlo opravdu jen na pár minut. Brzo ráno jsem dostala další injekci - prý na ředění krve, šla na další gynekologické vyšetření, EKG…a já nevím, co dalšího se mnou prováděli. Doktor mi ještě řekl, jak bude zákrok probíhat, že se začne laparoskopicky, což je velice šetrná metoda a za tři, čtyři dny budu moci jít domů (vysvětlil mi vše kolem laparoskopie) a pak dodal, že se ale může někdy stát, že na to laparoskopie nestačí a přejde se k laparotomii, tedy ke klasickému řezu. Takže se probudím buď jen s dírkami v břiše po LPSK a nebo klasickou jizvou po řezu. To, že do mě říznou jsem hned zavrhla a věřila, že to půjdu tou laparkou. No měla jsem z toho všeho hlavu jak pátrací balon a říkala si, že mnohem raději bych byla ve škole. Napadlo mě, jak budu muset všechno dohánět, a jak jsem byla hloupá, že jsem chodila za školu.

No pak už to šlo všechno jako po másle, na sál jsem jela někdy kolem jedenácté dopoledne a nejspíš díky té ranní injekci jsem už byla klidnější. Strach jsem ale měla pořád, dlouho jsem ležela dole na lehátku, než všechno na sále připravili a pamatuji si, jak jsem se klepala zimou. A pak to přišlo-kolem mě bylo najednou tolik lidí, nade mnou světla…Připadala jsem si jak ve filmu, jen ta moje role se mi nelíbila a přála jsem si hrát toho milého anesteziologa, který na mě mluví a má tak příjemný hlas. Jediné, co jsem řekla já jemu bylo, že mám žízeň a že bych si dala pivo. Pak už jsem zaslechla jen smích a někdo mi přál krásné sny.....to usínání bylo skvělé, ale to byla na tento den asi jediná hezká vzpomínka…

Probuzení, které následovalo, bych nepřála nikomu ani v tom nejhroznějším snu! Někdo mě pořád propleskával po tváři a snažil se mě z toho nádherného spánku probudit. Mě se vůbec nechtělo, chtěla jsem spát! Tak strašně mě bolelo břicho a vůbec všechno, co jen bolet mohlo. Navíc ty zvuky a pípání kolem mě! Na prstě jsem měla nějaký kolík, který sestra občas přendávala na jiný prst. Chtěla jsem se napít, měla jsem vyschlo v krku a rty mě pálily tak, jako by mi do nich někdo řezal žiletkou, ale bylo mi řečeno, že musím ještě vydržet. Pořád mi něco kapalo do žil a bolely mě záda. Chtěla jsem se trochu pohnout, ale přes tu bolest jsem to nedokázala. Jediné, co jsem zvládla, bylo podívat se na břicho. A ten pohled mě strašně vyděsil. Měla jsem břicho celé oranžové od dezinfekce a obrovskou nevzhlednou jizvu od pupíku až dolů k oněm partiím! Byla jsem zašitá tak, jako by se to na mě někdo učil. Tohle se mnou opravdu otřáslo. Neměla jsem to ani zalepené, jen něčím přikryté a v tu chvíli, kdy jsem se koukla, to bylo odkryté. Chtěla jsem brečet, ale i to příliš bolelo.

Dál už si z toho dne moc nepamatuji, dostávala jsem injekce proti bolesti a později i trochu napít. Druhý den za mnou přišli naši, ale ani z tohoto dne si ještě nepamatuji téměř nic. Jen, že mi bylo hrozně zle a pořád jsem zvracela, ale přesto jsem s našimi normálně komunikovala a i se smála-no jo, oblbující léky udělaly své To zvracení začalo, když naši přišli. Chtěla jsem po sestřičce donést nějakou nádobu, velkou, že určitě budu zvracet, ale ona donesla jen tu malinkou bílou mističku. Dnes už vím, že se tomu říká emitka Když to na mě přišlo poprvé, přispěchala s ní mamina a chudák to pěkně odnesla. Emitka samozřejmě nestačila a tak jsem poznamenala i mamky oděv. Omlouvám se, že píšu i o tomhle, ale když ono je to opravdu jediné, co mi z tohoto dne utkvělo v paměti . Ještě si vzpomínám, že jsem měla hrozně popraskané rty a doktoři si mysleli, že mi krvácejí dásně. Bylo to dehydratací. Později jsem se dozvěděla, že jsem na sále byla necelých pět hodin.

Můj stav se samozřejmě každým dnem zlepšoval, brzo jsem začala zase chodit, zbavila se „kabelek“, tak jsme říkali pytlíčku s močí a drenáži. To vycévkování bylo opravdu hrozný, nemyslím tím, že by o bylo nějak bolestivé, to vůbec, ale nepříjemné tedy dost brrr. Byla jsem štěstím bez sebe, když jsem se toho zbavila. Navrátil se mi můj starý humor a se svými, i když mnohem staršími, spolupacientkami, jsme se na pokoji hodně nasmály Všechny nás hrozně bolelo břicho, když jsme se řehtaly a tak jsme spíš vydávaly jenom takové pazvuky a při jednom takovém záchvatu smíchu jsme dokonce vyděsily sestru, která vlítla do pokoje s tím, že se nám něco stalo Bohužel mi nechtěla klesnout teplota pod 37 a když moje „kolegyně“ pacientky odcházely postupně domů a přicházely nové, já stále ležela na „svém“ lůžku a denně doufala v pokles teploty.

I přes časté návštěvy rodiny a kamarádů mi bylo v nemocnici čím dál hůř po psychické stránce a po deseti dnech, které se mi zdály nekonečné, byla teplota pořád nad 37. Jedenáctý den pobytu jsem zalhala a řekla, že mám už jen 36,8. Sestřička poznamenala jen: „No konečně!“ Usmála se a řekla, že už by mě snad mohli pustit. Následující den jsem čekala na vizitu jak na smilování. Bála jsem se, aby třeba nechtěli znovu měřit teplotu nebo nebyl jiný problém. Doktor při vizitě řekl, že jizva se hojí krásně (i když mě přišla pořád odporná) a že by se už mohly vyndat stehy. Tedy jen část - na přeskáčku. Měla jsem jich šestnáct. Čekala jsem, co bude říkat doktor dál, ale nevydržela jsem to dlouho a zeptala se, kdy půjdu domů. „Odebereme krev, uděláme testy, a když to bude ok, tak snad zítra,“ řekl a já málem vyskočila z postele, jakou jsem měla radost. Pak jsem si ale uvědomila, jak jsem zalhala ohledně té teploty a začala mít strach, že výsledky z krve nebudou natolik dobrý, abych mohla domů.

Později přišla sestřička s žákyňkou, nebo jak se říká těm, co studují na zdravotní sestry, aby mi vyndaly první část stehů a zbytek, že udělají zítra. Mě úplně polilo horko, páč jsem netušila, jaké to je a jestli to nebude bolet. Na to jsem myslela snad po celý můj pobyt v nemocnici, a vůbec se na to netěšila. Sestra mě uklidňovala, že to vůbec nic není a že po tom, co mám za sebou, bude tohle už pohádka. Ale ta představa, že je to poprvé a že se to ke všemu na mě bude učit ta studentka, která se klepala snad ještě víc než já, byla docela děsivá. Nakonec jsme to zvládly obě dvě Opravdu to nic nebylo, jen na těch citlivějších místech a v pupíku to trochu štípalo, ale bát jsem se tedy nemusela Ještě mi ta „studující sestřička“ odebrala krev, což byla také story, páč mi prdla žíla a já měla rázem ruku o polovinu větší , a pak už nezbývalo než čekat na výsledky. Těch jsem se dočkala až následující den. Sdělil mi je doktor při vizitě a chvála Bohu byly v pořádku.

Mohla jsem domů! Stačilo jen vytáhnout zbytek stehů, domluvit si odvoz, vyzvednout lékařskou zprávu a hurá! Pak jsem si uvědomila, že po celou dobu v nemocnici se mnou nikdo nemluvil o mém pooperačním stavu. Prostě jsem si myslela, že mi vyndali cystu a tím to končí, jenže jsem se šeredně mýlila! Když jsem si šla pro zprávu, tak se doktor rozpovídal. A tenkrát, v den odchodu z nemocnice, jsem se dozvěděla, co se vlastně stalo. Cysta byla bohužel natolik veliká, že pohltila celý vaječník a ten mi během operace museli s vejcovodem vzít. Vlastně jsem ještě úplně nechápala, co to znamená, ale první, co mě napadlo, bylo, že nikdy nebudu moci mít děti. V tu chvíli se mi hroutil svět! Na děti jsem v tu dobu ještě nepomýšlela, ani neměla stálého partnera, ale představa, že nebudu mít děti vůbec…no nepředstavitelné! Doktor si všiml, jak mě to vystrašilo, musela jsem být bílá jak křída a tak se snažil mě hned uklidňovat, že druhý vaječník i vejcovod jsou v pořádku a dětí budu moci mít tolik, kolik budu chtít. Věřila jsem mu a zase začala chytat barvu. Hrozně se mi ulevilo, ale pořád mi z toho, co mi sdělil, nebylo dobře. Šla jsem do sprchy, kde jsem brečela a brečela…

Tak tohle je první část mého „příběhu“. Brzo jsem na tuto horší etapu mého života „zapomněla“ a začala zase normálně fungovat. Ve škole jsem to všechno dohnala a já nakonec i zdárně, přes všechny ty zameškané hodiny, odmaturovala. Pak ještě následoval měsíc ve Františkových Lázních, kde jsem si to maximálně užila a život šel dál…práce, pobyt v Anglii, další studium…a konečně chlap, který změnil můj život od základu, změnil můj pohled na svět, změnil moje hodnoty… chlap, se kterým jsem chtěla strávit zbytek svého života a kterému jsem po čase chtěla dát ten největší zázrak světa-DÍTĚ.

ZAČÁTEK SNAŽENÍ:

O miminko jsme se začali snažit, když nám oběma bylo pětadvacet. HA jsem vysadila v lednu 2007 a tenkrát jsem ještě věřila, že to s tím mým jedním vaječníkem nebude zas až takový problém otěhotnět. Postupně jsem získávala informace týkající se plodných dnů, ovulace atd. Ve světě internetu to nebylo nic složitého . Menstruace po vysazení antikoncepce chodila normálně a pravidelně po osmadvaceti dnech max. devětadvaceti. Takže po této stránce jsem byla v pořádku a neviděla nikde žádný problém v tom, proč by to nemělo jít. Obeznámila jsem svého obvodního gynekologa o vysazení antikoncepce a úmyslu založit rodinu Tenkrát jsem „vyfásla“ kalendářík na měření bazální teploty. Doktorovi jsem jen řekla, že s měřením už jsem začala, páč jsem se o tom dočetla na netu , tak se jen usmál a řekl, ať pokračuju a přijdu za půl roku na kontrolu, aby viděl, jestli u mě probíhá ovulace nebo samozřejmě dřív s tím, že jsem těhotná. S touto variantou jsem skoro počítala. Měření u mě bylo složitější, protože jsem tenkrát měla zaměstnání, kde se pracovalo na směny…ale měřila jsem vždy hned po probuzení, ať už ráno nebo odpoledne, a pečlivě zaznamenávala hodnoty do grafu. Docela mě to i bavilo a vždy, kdy jsem zaznamenala sebemenší pokles či vzestup teploty, už jsem uháněla manžela se slovy: Ovulujemeeee!!! Chudák – tenhle sex na povel!!! 

Brzo jsem nemusela ani měřit, jelikož ovulaci jsem na sobě poznala. Vždy mě v polovině cyklu dva dny bolelo břicho jak při menstruaci a také jsem špinila. Paradoxně právě v téhle době, ještě před tím, než jsem se o ovulaci zajímala, jsem se milování s manželem vyhýbala Bolesti i špinění mi bylo nepříjemné.

No joo, ale kdo mohl tušit, že je to ovulace

Půl roku se samosebou nedělo zhola nic. Krvavá „Méry“ přišla vždy jak na povel přesně a mě bylo jasné, že tudy cesta nevede, že určitě něco nebude v pořádku a chystala se objednat k dr. Chtěla jsem počkat další cyklus a objednat se hned po skončení měsíčků, nicméně následující cyklus se jako na potvoru mrška rudá někde toulala. Od vysazení antiko se mi nikdy nestalo, že by meškala a já tak po třech dnech zpoždění začala doufat v těhotenství. Čtvrtý den jsem si udělala svůj první těhotenský test, byla jsem tak moc nervózní až se mi klepaly ruce a tak strašně moc si přála vidět // . Bohužel uplynul limit a na testu sněhobílo…pořád jsem doufala a na test čučela i po půl hodině v naději, že je třeba vadný a ta čárka se ukáže později. Neukázala! Jak jinak . Tenkrát jsem to obrečela a smířila se s tím, že zázrak se nekoná. Prostě jen nějaká hormonální porucha - řekla jsem si a další dny čekala, kdy mrška dorazí. Dala si pěkně načas. Když ani po deseti dnech zpoždění nic, rozhodla jsem se udělat další těhotenský test s novou nadějí. Říkala jsem si, že na ten první mohlo být brzo. Dopadlo to stejně! Opět jen jedna /, slzy a smiřování s neúspěchem. Zavolala jsem dr., řekla jsem mu o zpožděné menstruaci a negativním testu a objednala se. Měla jsem jet za čtyři dny na kontrolu a zrovna v ten den, kdy jsem se vypravovala ta potvora „přišla“!!! Po čtrnácti dnech zpoždění. Tím ze mě spadla i ta poslední malinkatá naděje, kterou jsem v sobě měla, že třeba test nemusí těhu prokázat – no naivní!!! Dnes už se tomu musím smát Takže jsem opět volala dr., že jsem to dostala a přeobjednala se o týden později.

Na kontrole chtěl po mě doktor kalendář s měřenou bazální teplotou. Kroužkoval měsíce, kdy ovulace byla a kdy s největší pravděpodobností nebyla. Vzhledem k tomu, že mám jen jednu stranu, některé cykly byly dle všeho anovulační. Řekl, že ovulce a vajuchům trochu pomůžeme a nasadil mi Clostylbegyt na podporu růstu folikulů a ovulace. Sdělil mi, jak ho mám brát a hned mě objednal na další kontrolu na ultrazvuk, aby se vidělo, jak na „Clostík“ reaguji. A tak začala moje první hormonální léčba. Nějaký den cyklu, který, to už si nepamatuji, jsem začala s polykáním tabletek a myslím, že 10. den cyklu vyrazila na ultrazvuk (UTZ). Hodila jsem „roznošku“ na kozu a sledovala dr. jak pořád něco měří a komentuje…moc jsem tomu tenkrát ještě nerozuměla, ale v závěru shrnul, že to vidí velice nadějně, což mi ke štěstí stačilo. Do kalendáře mi napsal dny, kdy se máme s manžou snažit a kdy naopak ne…no hrozný! Když jsem to doma manželovi, tenkrát vlastně ještě příteli:-), ukázala, jen se smál a mě ulevilo, páč když jsem slyšela ty instrukce kdy můžeme a kdy nemůžeme, stály mi vlasy na hlavě.

Byla jsem šťastná, že to bere sportovně a dodržovali ten slavný „rozpis styků“ pečlivě Pak už nezbývalo než čekat, zda menstruace přijde nebo nepřijde a my se konečně dočkáme. Tak moc jsem tomu věřila. Četla jsem si příbalový leták, kde byly popsány nežádoucí účinky Clostylbegytu a když jsem se dočetla o možnosti vícečetného těhotenství, začala jsem se těšit na dvojčátka. Manžel je z dvojčat i jeho strýcové, tak proč zrovna my bychom je nemohli také mít. Opět moje obrovská naivita. Dny se strašně vlekly, začala jsem si přisuzovat různé příznaky těhotenství, jako to asi dělá každá snažilka na začátku a věřila, že jsou.

Častěji jsem čůrala, bylo mi blbě a bolela mě prsa a i když mě bolí před každou Méry, tentokrát jsem si vsugerovala, že je to jiné a že to URČITĚ bude těhotenstvím! No co jiného to mohlo být než PMS-tedy předmenstruační syndrom Rudá mrcha přišla přesně po osmadvaceti dnech v plné své síle. Bylo mi hrozně! Nevím, jestli to způsobil ten „Clostík“ a nebo psychika, ale krvácela jsem víc než kdy jindy, svíjela se v křečích a měla i vysokou horečku. Když křeče neustaly ani po skončení měsíčků šla jsem k obvodní lékařce. Napadlo mě, že by to mohlo být i něco jiného než jen menstruační bolesti. Doktorka mě poslala na SONO. Tam to byla taky story Řekli mi, ať si jdu před vyšetřením dát kafe, aby se mi naplnil močák a vše bylo dobře vidět. Kafe nepiju, tak jsem si dala mulťák a čekala v čekárně. Když na mě přišla řada a dr. mě začala vyšetřovat, oznámila mi, že nic nevidí, že jsem málo pila a navíc si myslí, že mám dělohu v RVF ať si du dát ještě čaj a vrátím se, až se mi bude chtít čůrat. A už mě hnala z ordinace, aby mohla vzít dalšího. No co to se mnou udělalo! Co to jako je, že mám dělohu v RVF? Neměla jsem vůbec čas se jí zeptat, byla jsem najednou tak vystrašená, co že mě to zase potkalo a klepala se jak ratlík. Hodila jsem do sebe čaj v občerstvení a hlavu měla za těch pár minut jak pátrací balon. Honily se mi hlavou nejhrůznější scénáře… Děloha v RVF, fakt jsem neměla vůbec ponětí, co to jako znamená.

Když jsem se zase konečně dostala k doktorce - ještě než mě začala vyšetřovat jsem se jí zeptala, co že mám s dělohou a jestli je to vážné… Nato mi odpověděla, že vážné to určitě není, že to má spousta ženských - ani o tom nevědí. Že jí mám nakloněnou k páteři, prostě jinak než je normální. A to mě tím jako musela strašit, řekla jsem si, ale dost se mi ulevilo. Vyšetření dopadlo dobře, nenašla nic, co by nasvědčovalo těm křečím a poslala mě se zprávou zpět k obvodní. Ta mě nechala pro jistotu pár dní doma s tím, že když se to nezlepší nebo zhorší, mám okamžitě přijít. Ještě mě pak se zprávou poslala ke gynekologovi. Tam jsem mu znova vše popisovala a připadala jsem si tam jak hypochondr. Doktor na mě byl tenkrát dost nepříjemný, že ho otravuji s menstruačními bolestmi a co po něm chci. Měla jsem slzy na krajíčku a když jsem mu řekla, že ty bolesti trvají už několik dní, že jsem sotva stála na nohou a měla vysokou horečku, na to mi arogantně odpověděl, že si nemám měřit teplotu. Už jsem nebyla schopná slov, připadala jsem si trapně, pobouřeně, nešťastně …Ale znala jsem svého dr už nějakou tu dobu a věděla jsem, že má takovéhle nálady a bývá nepříjemný. On se trochu zklidnil a řekl, že mi udělá ještě ultrazvuk, prý pro klid duše…čí, to ale nepověděl  !!!

Vyšetření nebylo dvakrát příjemné, ještě pořád jsem měla křeče a dr po celou dobu nic neříkal. Pak mě vyzval, abych se oblékla a sdělil mi, že mám na vaječníku plno menších cystiček a že to způsobil Clostylbegyt a že když teda tak trpím, že už mi ho znova nenapíše. Ale že se mnou dál nic nezmůže a napíše mi doporučení k panu doktorovi Kultovi z PRONATALU. Řekl mi, ať mu ale nevolám dřív jak za dva měsíce, že budou prázdniny a že mě dřív stejně neobjednají.

A tak jsme se pohnuli zase o kousek dál. Byla jsem ráda, že se začne konečně něco dít.
Do centra asistované reprodukce PRONATAL Praha jsme začali chodit v září roku 2008. Teda nejezdily jsme vždy přímo do CARu, protože pan doktor David Kult dojíždí každé úterý k nám, do oblastní nemocnice Příbram.

Na první vstupní konzultaci jsme šli společně s manželem tedy v září 08. Měli jsme zrovna po dovolené, byly to vlastně opožděné líbánky a já byla šťastná a plná optimismu – věřila jsem, že nám už brzo doktoři pomůžou k vytouženému miminku. Pan doktor Kult je sympaťák už na první pohled a velice vstřícně nás přijal. Chtěl vědět, jak dlouho se už snažíme, zajímaly ho nemoci v rodině, moje zdravotní problémy a další věci. A čekalo mě také první „vstupní“ vyšetření. Myslela jsem, že to bude raz dva a pan doktor nic přeborného a nového neobjeví, protože svým obvodním gynekologem jsem byla vyšetřována snad každé tři měsíce.

Ale bohužel jsem zase spadla rychle zpátky na zem do reality a že to byl tvrdý pád. Už v průběhu vyšetřování mi doktor říkal, že mám na vaječníku cystu. „Už zase!“ zděsila jsem se a šly na mě mdloby. Řekl, že má cca 6 cm. Pak mě vyzval, ať se obléknu a dojdu pro manžela, že se domluvíme, co dál. Bylo mi opravdu zle. První, co mě napadlo, že kvůli té cystě zase přijdu o vaječník a tím pádem je konec všem nadějím. Konec všemu. Když jsem šla pro manžela do čekárny, nebrečela jsem, ale neměla do toho daleko, klepala jsem se a manžel chudák nevěděl, která bije a co se děje.

Takže hned při první vstupní konzultaci mě čekal šok-dozvěděla jsem se o další cystě na vaječníku a nemoci-zvané ENDOMETRIOZA. Tedy doktor předpokládal, že jí mám, ale jistojistě to potvrdí až operace-laparoskopie, kterou mi doporučoval. Prý se odstraní cysta, případná ložiska endometriozy, srůsty… Snažil se mě uklidnit a říkal mi, že v mém případě se bude postupovat konzervativně, aby se zachránilo co možná nejvíce ze zbylého vaječníku. Předpokládal, dle utz, že bude možné zachránit cca 1/3 vaječníku. Po operaci bude následovat asi půlroční hormonální léčba a pak příprava na IVF-tedy umělé oplodnění. Doktor na rovinu řekl, že přirozeně otěhotnět mi nikdy nepůjde. Ta slova jsou krutá a bolestivá. Nesla jsem to těžce a opravdu nevím, kde se ve mně brala síla jít dál a bojovat. Vzchopila jsem se, asi hlavně díky manželovi, který mi byl tenkrát obrovskou oporou a doufala v zázrak lékařské vědy.

Takže jsem musela na další operaci. Rozhodla jsem se pro Krč v Praze a svěřila se právě tomuto doktorovi z Pronatalu. Vyřídila jsem si veškerá předoperační vyšetření a 9. října 2008 nastoupila do nemocnice. A konečně jsem měla příležitost seznámit se s klystýrem Čekal mě v den příjmu hned dvakrát. Jak já jsem se předtím, než na mě přišla řada napotila když jsem viděla ty holky běhat na záchod se zkřivenou tváří a pocitem, že to nemůžou stihnout….no kdo zažil, chápe. Nakonec jsem zjistila, že to sice je nepříjemné, cítíte jak vám potůček vody naplňuje střeva, ale není to bolestivé. Důležité je pak vydržet alespoň deset minut. Měla jsem se procházet na chodbě poblíž toalet. Mě osobně to nevadilo, neměla jsem problém s tím vydržet Klidně jsem se procházela se zatnutým svěračem po chodbě, zatímco ženský, které šly dokonce na řadu až po mě, letěly rovnou na záchod. Nechápala jsem to. No asi po patnácti minutách jsem usoudila, že už bych si tam mohla jít alespoň sednout Měla jsem soukromí, všechny už „to“ měly za sebou Nevěděla jsem přesně, co mě čeká, cítila jsem se trochu trapně a bála se nepatřičných zvuků, které bych mohla vydávat, i když tady to bylo bráno určitě jako pochopitelné a samozřejmé. Nicméně, to nebylo tak hrozné. Jakmile jsem dosedla na záchod…prostě jsem čůrala konečníkem, nic víc, nic míň ….dál už raději bez komentářů….

10. října jsem šla na sál - tam se zjistilo, že mám prorostlá střeva srůsty(byly prý úplně propletené, zacuchané) a není tak vidět do břišní dutiny. Laparoskopie nestačila, museli opět přejít k laparotomii Tedy se mě chopili chirurgové a rozmotávali mi kousek po kousíčku moje střeva a při tom kontrolovali, zda nejsou někde poškožená. Teprve potom mě začal operovat ten ‚můj‘ doktor. Odstranil mi cystu, srůsty a co se dalo i endometriozu, která se potvrdila-bohužel nešlo odstranit všechna ložiska, protože tak bych přišla o vaječník celý. Museli mi odstranit i vejcovod, protože byl tou endometriozou a srůsty stejně ‚poničený‘ a byl by mi nanic. No dál se v tom pitvat nebudu.

Operace zase trvala skoro pět hodin. Když jsem se probrala po narkóze, první, co mě zajímalo bylo, zda jsem po laparoskopii nebo jsem byla operována laparotomicky. Měla jsem hrozný strach z výsledku. Kupodivu jsem se cítila mnohem lépe, než tomu bylo před lety při té první operaci a tak jsem doufala, že nakonec opravdu stačila laparoskopie. Břicho mě tolik nebolelo, jen mi byla hrozná zima. Probrala jsem se tentokrát až na JIPce a nademnou se skláněla sestra. Byla to černoška, což mě trošku překvapilo ale byla strašně moc milá a hodná. Viděla, jak se klepu zimou a přikryla mě ještě jednou dekou, dala mi malinko napít čaje a říkala, ať se pokusím spát, že mi do žil kape něco proti bolesti. Mluvila česky docela dobře a tak jsem se jí zeptala, jestli jsem po laparoskopii. Bohužel jsem dostala odpověď, kterou jsem slyšet nechtěla. Jak jinak. A tak jsem doufala…

Odvážila jsem se podívat na břicho a zjistila jsem, že jizvu mám přelepenou náplastí, takže nic stejně neuvidím. Na chvilinku jsem usnula, ale protože jsem na JIPce nebyla sama, ale společně s dalšími ženskými, které byly po císaři, každou chvíli mě budil dětský pláč, jak sestry nosily miminka ke svým maminkám na „přílož“. Cítila jsem hroznou úzkost, záviděla všem těm ženám, které tam ležely se mnou, ale na rozdíl ode mne - ony měly důvod, proč se rychle zotavit a zmizet z JIP co nejdřív ke svým krásným miminkům. Ale zároveň mi to paradoxně dodávalo sílu - uvědomovala jsem si, že to proč tu jsem, je snaha doktorů pomoci mi a také se dočkat toho uzlíčku štěstí. Snažila jsem se myslet pozitivně a nepřestávala doufat. Ta noc po operaci byla opravdu zvláštní. Nebylo mi zas tak špatně, bolesti byly snesitelné, dokázala jsem se i posadit…tedy „poloposadit“ a sama napít. Naprosto nesrovnatelné se stavem po první operaci. Jenže ráno se vše změnilo. Začala jsem mít hrozné křeče v žaludku, motala se mi hlava a já už věděla, že zas tak rychle odsud nevypadnu. Začala jsem zvracet . Naštěstí jsem měla emitku při ruce a nějaká spolupacientka upozornila sestru, takže rychle přiklusala a dala mi čistou. Otírala mi pot z čela, ústa a říkala, že to bude dobré, že to přejde. Věděla jsem to, ale nebyla jsem schopná cokoliv říct, udělat…co bych také měla dělat co? Zvracela jsem pořád pouze s krátkými přestávkami, při kterých jsem usínala únavou. Sestra mi vždy, když jsem usnula, vzala emitku z rukou a odložila na stoleček. Já se pak po probuzení musela namáhavě rychle natahovat, abych nepozvracela zem. Vždy mnou projela tak ostrá bolest, že jsem měla pocit, jako by mě někdo řezal tupou žiletkou do břicha. Byla jsem naštvaná, že mi tu emitku pořád bere a tak jsem si další čistou strčila pod hlavu rovnou k ústům, abych když usnu, ucítila, jak mi ji bere. To mě vždy probralo a já si ji mohla chytit a vyštěknout, že jí stopro budu ještě potřebovat. Sestra kroutila hlavou, ale usmála se a dala mi už pokoj. Musel na mě být hrozný pohled, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Jediné, co mi vadilo bylo, že nemám na očích své brýle. Jsem si připadala jak bez rukou, protože brýle nosím od svých osmi měsíců. Požádala jsem sestru, jestli by mi pro ně nedošla na pokoj. Donesla mi je a mě bylo hned lépe. Dál jsem si v klidu zvracela, usínala a zvracela…prostě pořád dokola. Občas jsem se snažila trochu napít, aby bylo alespoň co do té emitky dávat. V obou rukách jsem měla kanily, do žil mi kapaly infuse a antibiotika celý den, bylo to docela k uzoufání. Lehátko na JIP bylo tvrdé, úzké a nepohodlné a po více jak čtyřiadvaceti hodinách a nedostatku pohybu jsem už byla celá rozlámaná a bolavá.

Věděla jsem, že dokud zvracím, na normální pokoj se nedostanu. Ale zastavit to prostě nešlo. Čekala mě tedy druhá noc na JIP. Od sestry jsem věděla, že pořád volal manžel a ptal se na mě a že mu řekla, že budu v pořádku-jen si tu ještě poležím a tak nemá cenu, aby jezdil, sem za mnou nemohl.. Bylo mi tak moc smutno. Ale lepší určitě bylo mě nevidět v tomhle stavu. Brr 

Ještě ten den se za mnou stavil doktor Kult, aby mi řekl, jak operace probíhala. Ptal se, jak mi je, i když věděl, že ta otázka byla zbytečná. Řekla jsem mu jen, že pořád zvracím a on, že operace byla dlouhá a opravdu náročná. „Byl to prostě pořádný MASAKR!“ vydechl bez okolků. Ale usmál se a já byla ráda, že se mnou mluví na rovinu a nic mi netají. Chtěl se podívat na jizvu, ale když zjistil, že je ještě zalepená, bez jakéhokoliv upozornění chytil za náplast a prudce jí strhl!!! „Do prdeleee!!!“ Nekecám, přesně tohle jsem vykřikla a s vykulenýma očima zírala na toho blázna doktora, zatím co on potlačoval smích!!!! Vůbec jsem nebyla schopná nic říct, vyhrkly mi slzy, jak to štíplo a jen jsem lapala po dechu. On pochopil ten můj výjev, takže jsme to přešli a on mluvil dál, zatímco já se vzpamatovávala z toho šoku. Samozřejmě bylo dobře, že to udělal tak rychle a bez upozornění a nestihla jsem se na to připravit. Ale kuwa bolelo to!! To, že jsem k smrti vyděsila ostatní spolupacientky, včetně sestry, bylo vedlejší A i to doktor přešel bez komentáře 

Když jsem se podívala na jizvu, byla jsem v šoku. Tentokrát jsem ale byla strašně mile překvapená. Po staré jizvě nebylo ani památky. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se udělá nový řez na místě starém. Myslela jsem si, že se to nedělá a že budu mít jizvu novou, druhou. Pověděla jsem to doktorovi a on se usmál a řekl, že starou vyřízl. Tentokrát jsem neměla několik stehů, ale jen ten jeden dlouhý, jaký se dělá při císaři a odstraní jedním, dvěma tahy. Tak moc mě to potěšilo. Zvykla jsem si už sice žít s tou obří nevzhlednou jizvou, ale představa, že tak škaredá už nebude mě moooc těšila. Každému by asi přišla i tahle odporná, ale mě i druhý den po operaci přišla krásná a cítila jsem takový vděk k tomu milému panu doktorovi, který se usmíval vedle mě. Vypadala prostě stokrát líp, než předtím. Později jsem zjistila, že moje vlastnost kůže nedovoluje, aby se jizva neroztáhla, takže zas tak uchvatná teď není, ale je to rozhodně o něco lepší. To už jsem zase odbočila úplně někam jinam 

Takže doktor mi vyprávěl mi stručně průběh operace, jak už jsem popisovala výše a řekl větu, na kterou jsem celou tu dobu čekala:. „Váš vaječník jsme nakonec zachránili skoro celý.“ „Zůstalo ho asi 3/4, což je skvělé.“ Bylo to skvělé, úžasné, famózní…. Pro zdravou bezdětnou ženskou je to něco nepředstavitelného - být bez obou vejcovodů, vaječníku a jen s jedním „mrzáčkem“!, ale pro mě to byla NADĚJE. A jedna tahle věta mi vtiskla do života novou chuť bojovat a nevzdávat se.

Další hodiny na JIPce už jsem snášela lépe, pro mě operace dopadla dobře a já se těšila na zotavení a další boj. Třetí den ráno už jsem poprosila sestru, jestli bych nemohla na pokoj. Zvracení už ustávalo a já chtěla pryč. Sestra slíbila, že po vizitě si zkusíme dojít do koupelny a že když to zvládnu, budu moci na normální pokoj. Ona už měla po službě a měnila se s jinou sestrou, ale počkala, až bude po vizitě a pak přišla za mnou: „Slíbila jsem sprchu, tak jdeme na to!“ Byla úžasná. Pomohla mi pomalu vstát. Hlava se mi šíleně motala, ale nedala jsem na sobě nic znát. Tvrdila jsem, že je mi dobře, ale barva v mé tváři sestru moc nepřesvědčila. Donutila mě sednout si ještě chvilku na postel. Mezitím odběhla k zvonícímu telefonu. Vrátila se a říkala, že to byl manžel a že dnes kolem poledne dorazí, takže bych jí měla dokázat, že už jsem schopná si sama po svých dojít do koupelny. Musela jsem to zvládnout a i když tělo krutě protestovalo, byla jsem odhodlaná dát mu najevo, že to nevzdám. Sestra mě podepřela a pomaličku jsme vyrazili z JIPky na chodbu. Hučelo mi šíleně v uších a já se tak začala bát, že to nezvládnu a omdlím. Ale začalo se to lepšit, hučení v uších odeznívalo a brzo jsme byli v koupelně. Byla mi šílená zima, klepala jsem se tak, že mi pěnila krev v kabelce (to je ta umělohmotná nádobka s krví, která visela z mého pupku). Teplá sprcha na mě ale působila báječně a po vyčištění zubů jsem se cítila opravdu jak znovuzrozená. Pravda, že ty kabelky, které jsem vláčela sebou a hadičky na rukou mi bránily k dokonalému pocitu štěstí, ale i tak to bylo super cítit se alespoň trochu zase jako člověk. Bohužel jsem se musela vrátit ještě na JIPku kvůli několika infusím. Ty mi do žil kapaly nekonečné tři hodiny a když už jsem si myslela, že to mám za sebou a budu se moci konečně přesunout na pokoj, přinesla sestra ještě jednu. Byla jsem zoufalá. Prosila jsem sestru, aby mi to nechala dokapat na pokoji, tak moc jsem se bála, že mi manžel ujede domů Nakonec se slitovala a já mohla z JIP odejít. Sotva jsem ale dosedla na „normální“ postel, zamotala se mi hlava, udělalo se špatně a já zase začala zvracet. Tentokrát jsem se rozbrečela. Myslela jsem, že budu muset zpět, ale povedlo se mi přesvědčit sestru, že to bylo jen tím pohybem, že jsem to přecenila a na pokoj moc chvátala a že je mi už dobře. Uvěřila mi a moje žíly už nasávaly infuse na normálním pokoji . Ačkoliv tam byly tři lůžka, ty dvě ostatní byla volná. Byla jsem ráda, že budeme mít soukromí. Nemohla jsem se dočkat, až manžel dorazí. Mezitím jsem vyhrabala telefon, který jsem nemohla na JIPce mít. Měla jsem tam neskutečné množství zpráv a nepřijatých hovorů. Většina byla od manžela. Neubránila jsem se slzám, když jsem všechny ty zprávy četla. Musel mít strach, chudáček můj Vzpomnělo si na mě spoustu lidí a moc mě překvapilo, že psali ti, od kterých bych to čekala nejméně. Spoustu podpory mi vyjadřovaly holky „babinetky“ – moje úžasné osůbky, které jsem poznala na diskuzním fóru BABINET a měla jsem už i to štěstí poznat spoustu z nich osobně. Strašně mě to dojalo a moc opravdu hrozně moc si těchto holek vážím. Děkuju Vám všem!!! Co mě tenkrát hrozně mrzelo bylo, že ani jedna zpráva, jeden jediný telefonát nebyl ani od jednoho člena z rodiny manžela. Nikdo se neozval a že těch členů je hodně Manžel mi říkal, že rodiče volali jemu a ptali se, co a jak, ale stejně mě to moc mrzelo. To se prostě nezapomíná.

Ale dost už o tom. Brzo jsem se dočkala svého milovaného muže a společně s ním dorazila i ségruše s maminou to mi stačilo. Byla jsem sice hodně slabá a bylo mi pořád dost špatně od žaludku, přesto jsem se cítila mnohem lépe, když tam se mnou byla rodina.

S jídlem to nebylo ještě nejlepší, dokázala jsem do sebe dostat jen tři lžíce teplého vývaru, víc jsem prostě do sebe nenasoukala. Další den ráno už jsem ale vypila hrnek bílé kávy a snědla půlku kelímku nějakého pudinku, aniž bych to vyvrátila zpět a to mě postavilo na nohy. Začala jsem zase pomalu získávat sílu a byla už schopná si sama pro jídlo i chodit a samozřejmě i na záchod-tím jsem se zbavila nepříjemného vycévkování. A brzo i drenáže. Měla jsem pocit, že mi z břicha tahají snad půlmetrový kabel. To byl hnus-na to vzpomínám nerada.

Následující den čekal manžela první spermiogram v sanatorium PRONATAL, které naštěstí nebylo od Thomayerovky daleko, takže přijel nejdřív za mnou do nemocnice. Bylo mi líto, že tam nemůžu být s ním. Byl z toho hoodně nervózní, i když to bral úžasně sportovně Ještě nevěděl, kam přesně jede-nikdy předtím jsme tam nebyli, ale našel to dobře a ani ne za hodinu už byl zase zpátky u mě, na tváři šibalský úsměv a v rukou papír, který mi s pýchou předával Jeho výsledky. Už si je přesně nepamatuji, ale byl v normě: množství 4ml, 60% pohyblivost, 70 000 milionu spermií, ale v morfologie byla na hranici. 30% bylo normálních. Každopádně výsledek to nebyl špatný a já byla šťastná, že alespoň manžel je v pořádku.

Po operaci potom následovala dlouhodobá léčba…cca 5 měsíců jsem byla uvedena do stavu podobnému menopauze. 1. měsíc jsem si stříkala do nosu sprej Synarel a další čtyři měsíce chodila na injekce Diphereline. Blokly mi měsíčky, abych nemenstruovala a nekrmila tak tu „endomrchu“.

Po těchto pěti měsících mě čekalo moje 1.ivf - tedy umělé oplodnění. Denně po dobu asi osmi dnů jsem si píchala sama do břicha léky, které stimulovaly můj vaječník a tvořilo se tam tak více folikulů. Cílem této stimulace je vyprodukovat jich více . Lékaři pravidelně kontrolují stav vajíček při hyperstimulaci, měří jejich průměr a počet. Také se kontrolují laboratorní hodnoty hormonů v krvi. Při tomto sledování můžou ještě upravit dávky léčiv podle reakce těla. Asi desátý den od začátku stimulace jsem šla na punkci oocytů neboli odběr vajíček - provádí se vpichem jehly přes poševní stěnu. Vše se děje pod ultrazvukovou kontrolou. K tomuto účelu existuje poševní ultrazvuková sonda s pohyblivou jehlou - je to drobný zákrok v krátké celkové narkóze. Celá procedura trvá 15 – 20 minut a provádí se ambulantně.

Byly to nervy, protože po tom všem se může stát, že odsáté folikuly mohou být prázdné a tak se nezíská ani jedno vajíčko vhodné pro oplodnění. Dopadlo to dobře, získáno bylo 7 oocytů a některé z nich nám embryologové oplodnily pomocí ICSI. ICSI je mikromanipulační metoda, při které embryolog pomocí mikropipety vpraví spermii přímo do vajíčka. A nám teď nezbývalo než čekat, jak se budou vyvíjet. Každý den jsem si musela volat a ptát se na vývoj. Čtvrtý den jsme se měli dostavit do Prahy na ET-tedy embryotransfer a dozvědět se, jak se embryjkům dařilo. Tam jsem zažila opět trochu šok. Dozvěděli jsme se, že z těch 7 vajíček jen tři byla vhodná pro transfer do dělohy a z toho se jedno druhý den přestalo vyvíjet. Takže zůstala dvě embryjka, které mi zavedli.

Dál se rozepisovat nebudu, čekalo nás dlouhé čekání, jak to dopadne. Strašně jsem tomu věřila a ani nedoufala v neúspěch. Bohužel jsem spadla rychle zpátky na zem. Nevyšlo to Byla to další tvrdá rána osudu. Nebýt mýho skvělýho manžela, asi bych to neustála.

Zase jsem se ale dokázala otřepat a začít bojovat dál! Musela jsem mít tři měsíce pauzu před dalším pokusem, protože nám nezůstala žádná embryjka v ‚mrazáku‘ a zahájit hned další stimulaci vaječníku-to by byl velký nápor na tělo. Nicméně za tři měsíce jsem do toho šla znovu, opět píchání injekcí do břicha…tentokrát to šlo pomaleji, folikuly nerostly tak rychle a já si musela doplácet další stimulační injekce..pojišťovna jich hradí jen 25. První pokus umělého oplodnění nás stál cca 12000,– - tentokrát jsem jen za injekce doplácela 11000,– Vše probíhalo ale jako poprvé. s tím rozdílem, že mi nerostla děložní sliznice. To je místečko, kde se ‚miminko‘ uhnizďuje. Dostala jsem nějaké léky na růst té sliznice a doufala jsem, že po punkci bude vše ok. Bohužel nebylo. Po odběru folikulů mi sdělili, že máme 8 oocytů, ale že je musí všechna po oplodnění zamrazit, že sliznice je příliš nízko. Já v tom ještě neviděla takovou tragédii. Prostě jsem si říkala, že si měsíc na ty bobísky počkám, nastimulují mě lékama a děloha pak bude připravená na transfer. Ale opět to nebylo tak, jak já doufala. Pan doktor si mě i manžela zavolal k sobě a sdělil mi další špatnou zprávu. Endometrioza je v aktivním stádiu a navíc je i v děloze-mám tedy i Adenomyózu. Dál vnímat bylo už těžké, řekl, že mě budou muset znovu bloknout min. na tři měsíce… Tedy znova uvést do stavu menopauzy a pak teprve bude následovat KET-tedy kryoembryotransfer - což je zavedení embryek do dělohy po rozmražení.

Ze sanatoria jsem odcházela zoufalá, nešťastná a naštvaná na celý svět. Tak moc to bolelo. Kdy tohle skončí?!! Manžel mě jen objal a já spustila proud slz. „Co víc mohu dělat?“ ptala jsem se se slzami v očích. On se zas tak snažil, dodával mi sílu, naději… Nevím, jak to dělal, ale dokázal mě vždycky uklidnit, i tentokrát. Byl tu jen pro mě. Vím, že se taky trápil, ale asi hlavně kvůli mně. Pořád to ale bolelo. Bylo to nekonečné, dlouhé a přes to vše, co jsem měla za sebou, to nikam nevedlo. Bylo to, jako by vám někdo do srdce vrazil vývrtku a s každou špatnou zprávou se ta vývrtka zavrtávala hlouběji do srdce. Vlastně od samého počátku toho všeho to nikdy nepřestalo bolet, ale každý kousíček malé naděje, který jsme měli, tu ránu v srdci dokázal na chvilku zalepit a bolest utlumit. Tentokrát jsem měla pocit, že už to bolet nikdy nepřestane.

Ale byl tu můj manžel-moje všechno! Je to, jako bych měla srdce rozdělené na dva pokoje. Ten jeden je luxusně vybavený, krásný, veselý…ale ten druhý je prázdný-nezařízený, ponurý a smutný. Ten první pokoj je mého manžela a ten druhý? Vím, že bude stejně tak krásný a radostný pouze tehdy, dočkáme-li se miminka. Jen ONO dokáže mé srdce dát zase do pořádku.

Byla to těžká chvíle, ale nezbývalo, než jít dál. Objednali jsme se na IMUNOLOGII, aby před dalším pokusem IVF byly zjištěny případné další, imunologické, problémy bránící otěhotnění.

Tam jsme byli objednáni v září 2009 - vzali nám krev a popovídali jsme si s imunologem o nemocích v rodině a možných problémech, které brání otěhotnění a které u mě díky endometrioze předpokládá… No tohle je na dlouho a nemá cenu to popisovat. Na výsledky imuna jsme čekali dlouhých 6 týdnů, to už jsem byla zase v ‚umělé menopauze‘, vzpamatovaná a zas plná odhodlání to nevzdávat. Menopauzu jsem tentokrát snášela o něco hůře než prvně - měla jsem návaly horka a pocení – je to strašný „proces“ - odborně popsáno: náhle cítíte horkost a začnete červenat. Obvykle to začíná v paži nebo břichu a šíří se pažemi směrem k obličeji, prsům a břichu. Po tomto návalu následuje silné pocení. Když se pot vypaří, cítíte náhlou zimu. Přesné, výstižné No brr…naštěstí to nikdy netrvalo dlouho. Také jsem měla často PAPTILACI - samozřejmě jsem nevěděla, že se tomu tak říká. Často mi bušelo srdce tak moc, že mě to vyděsilo a bylo to dost nepříjemné.

Palpitace
Palpitace označují uvědomění si tlukotu srdce – ať už je příliš pomalý, příliš rychlý, nepravidelný nebo je jeho frekvence normální. Palpitace mohou být docela nepříjemné nebo někdy dokonce znepokojivé.

Výsledky imunologie pro mě byly dalším šokem, i když tentokrát už jsem to nesla statečně , tak nějak už jsem byla smířená se vším. Doktor mi řekl, že mám nějaké zabiječné buňky. To znamená - že tělo (moje imunita) se brání proti všem cizím ‚předmětům", které se do těla dostanou a vzhledem k tomu, že těch zabiječných buňek mám v těle 5 krát více než je normální - brání se tělo i proti embryjku. Tedy ty buňky zničí 'miminko‘ dřív, než se stihne uhnízdit. Další co nám sdělil bylo, že jdeme s manželem geneticky lehce proti sobě, ale nad tím mávl rukou, že to není nic strašného a neřešitelného, a další, že mám špatnou srážlivost krve a pokud otěhotním, budu si muset v těhotenství denně píchat FRAXIPARIN, což je lék na ředění krve. Když to doktor celé shrnul, řekl, že to jsou vcelku pozitivní zprávy pro nás asi to u mě čekal horší Výsledek - nasadil mi na tři měsíce lék MEDROL (kortikoid) - ten jsem brala jeden denně a jeho úkolem je utlumit mojí imunitu a tím i ty zabiječné buňky. Po měsíci-tedy v prosinci 09 jsem byla na kontrolních odběrech imuna a výsledek jsme se dozvěděli 14. ledna 2010. Bylo nám sděleno, že výsledky jsou lepší než posledně, ale pořád to nebylo ono. K 3.prosinci mi ty špatné buňky klesly o 50procent, jsou ale pořád dost vysoko a tak mě poslal na další kontrolní odběry a dávku MEDROLU zvýšil ze 4 mg na 8 mg.

Jinak si prý tvořím ještě nějaké protilátky proti jádru-tzn.proti dělení buněk. Další výsledky budou v březnu 2010.

Bojím se, že endometrioza začne být zase aktivní, blokace menstruace mi skončila v listopadu…dál jí blokovat už by prý byl risk a ta mrcha rudá přišla už v lednu a tu potvoru zase živí 

Je zvláštní, že jsem se z toho všeho ještě nezbláznila a pořád mám chuť bojovat, ale strach je obrovský!

Takže tady můj příběh končí, alespoň prozatím.....

Vím, žádný happyend se nekoná, ale my nepřestáváme věřit, doufat ….. snažíme se být silní a konečně tu smůlu smůloucí porazit!!!!

Držte nám prosím palce!