Naše cesta za miminkem V
- Snažení
- Silvi.100
- 15.08.13 načítám...
Moje milé čtenářky, čtenáři. Uuž je to zase nějaký ten pátek, vlastně více jak rok, co jsem napsala svůj čtvrtý deníček Ani ten nekončil moc pozitivně, ač se tak zpočátku jevil.
Jedeme domů!
- 7
První noc za námi.
- 6
naháček-už je nám 5 měsíců :-)
- 18
Sranda musí být!
- 2
První rodinný výlet :)
- 22
dárek od tatínka :)
v novém kočárku
- 1
rosteme jako z vody
- 8
- 3
Potrat po čtvrtém umělém oplodnění se mnou zamával opravdu dost a zanechal další hluboké šrámy na srdci, ale chuť bojovat byla stále, i když věřit bylo těžké. Naděje zůstávala – měla jsem zamražená tři embrya a v mysli adopčátko. Život šel prostě dál a nebyl čas na smutek. Nejde se ohlížet zpět, i když musím přiznat, že jednoduché to nebylo. Přišlo mi nemožné smířit se s tím, že nikdy neporodím miminko, nikdy nebudu vnímat rostoucí bříško a pohyby děťátka v něm. A tak jsem se upnula k dalšímu pokusu a snažila se věřit, že naděje umírá poslední. Začala jsem chodit k výborné paní imunoložce, která udělala maximum, aby další transfer byl úspěšný.
KET byl plánovaný na podzim - vše šlo skvěle. Imunita se dala do pořádku, sliznice rostla a všechna tři embrya (byla zamražená pospolu) přežila rozmražení. I když se to dnes už nedělá, nechala jsem si zavést všechna tři. Už jsem to tak měla několikrát a nikdy se nezadařilo, takže u mě ta šance, že by se chytla všechna, byla malá. A zbylá embryjka by znova nemrazila.
Nebudu rozepisovat podrobnosti - vše šlo tak jako v předchozích deníčcích. Bobkům jsem věřila. Tentokrát to bylo jiné v tom, že už mi třetí den od transferu začalo být špatně od žaludku. Objevilo se i špinění a já cítila, že se zadařilo. Prostě jsem poznala, že se nějaké z embryjek uhnízdilo. Nevolnosti mě ale budily každou noc. Vždy k ránu mě hrozně tlačil žaludek, budilo mě to ze spaní a pomohla mi až mandarinka. 
Přes den to pak většinou bylo lepší. Užívala jsem si ten pocit, i když někde v hlavě byly i obavy, že si to vše jen namlouvám. Ale nikdy předtím jsem to nezažívala.
Těhotenský test jsem plánovala udělat až tak 12. den a byla přesvědčená, že se nenechám zvyklat od holek. Vždy jsem po probuzení vypila hrnek čaje, aby mě to nelákalo k testování.
Osmý den od transferu jsem měla ráno už opravdu velké nutkání ten slabý proužek vytáhnout. Rychle jsem myšlenku zaplašila, uvařila si půllitrový hrnek ovocného čaje a vypila ho. Začala jsem pak dělat vše možné jen proto, abych na testování nemyslela, ale nemohla jsem to vypustit z hlavy. Nakonec jsem prostě nevydržela a test šla udělat. Ruka se mi třásla a začala ještě mnohem více, když se začala během několika vteřin vybarvovat i čárka druhá! Na osmý den a po takovém množství tekutiny byla fakt pěkná a krásně viditelná. Žádný stínek, ale regulérní pozitivní test!!! „Jsem těhotná!“
Skákala jsem radostí po domě. Pocity byly neskutečné. Cítila jsem se neuvěřitelně šťastná a v sobě měla pocit, že tentokrát to nemůže dopadnout jinak než dobře. Vím vím…po těch předchozích zkušenostech bych měla být při zemi a radost držet na uzdě, jenže ono to nešlo. Já se tak moc chtěla radovat. Napsala jsem to i manželovi - nedokázala bych to v sobě mít těch pár hodin, než se vrátí z práce. Manžel samozřejmě při zemi byl, ale určitě radost měl velikou.
Já pořád ten test okukovala - čárka byla mnohem mnohem silnější než u předchozího těhotenství a přitom dělaná o den dříve. To prostě musí dopadnout!!!
Nějakým zázrakem ze mě spadla i veškerá nervozita. Nechtěla jsem další test dělat hned druhý den, abych porovnala, zda čárka sílí a vydržela jsem až do 11.o dne, kdy už jsem čekala rapidní rozdíl. Čárka zesílila, ale ne o moc - začala jsem být nervozní. Doufala jsem, že už bude stejná jako kontrolní, ale panice jsem ještě nepropadala. 13. den byla čárka stejná jako 11. den, a to už mi to v hlavince šrotovalo. Víra mě opouštěla a strach z toho, že se bude opakovat to, co u předchozího IVF se dostavil. 14. den čárka slabší a já se v slzách zhroutila na zem. Po chvilce jsem se vzpamatovala, zavolala doktorce a šla si nechat nabrat krev na HCG. Výsledky byly až druhý den. HCG pouhých 20. Nepřekvapilo mě to - už jsem cítila, že mě broučci zase opouštějí. Už jsem neměla ani sílu plakat, vysadila jsem léky a čekala, až odkrvácím. Bylo to nekonečně dlouhé a spolu s krví odešla i naděje na vlastní miminko. S manželem jsme se objali, rodině oznámili, že zázrak se nekoná a v našich srdcích zůstala jen další rána. Takhle jsem oslavila své narozeniny - potratem. 
Život jde ale dál a musí se žít! Máme jeden druhého a naději, že se k nám dostane drobeček, který start do života neměl jednoduchý…náš čas přijde, víme to!
Čas rychle utíkal. Vánoce jsme prožili v poklidu společně se svou rodinou a vše se vrátilo do starých kolejí.
V lednu 2013 jsem si uvědomila, že už je to dva roky, co máme podanou žádost o adopci. Díky všem těm procesům IVF a toho boje kolem jsem si ani neuvědomila, jak to uteklo. Bylo nám řečeno, že v našem kraji se na miminko čeká cca tři roky průměrně. „Máme tedy ještě minimálně rok čas“, řekla jsem si, ale pomaličku plánovala, co bych už mohla koupit. Jelikož kolegyně v práci byla těhotná, věčné téma bylo hlavně miminko. Nedalo mi to a koupila jsem alespoň látkové plenky, které budou potřeba u miminka jakéhokoliv stáří, nějaké bryndáky a osušky. Nakupovat oblečení a třeba kočárek nemělo smysl. V únoru jsem koupila ještě i postýlku, protože byla za úžasnou cenu-no a nekupte to!! 
Pak začaly v práci skartace a blázinec a také bylo potřeba přijmout novou zaměstnankyni namísto kolegyně, která měla jít v dubnu na mateřskou. Miminko jsem tedy vypustila z hlavy a myslí byla chvilku zase někde jinde. Teda alespoň do té doby, než nám zavolala naše sociální pracovnice, že by potřebovala, abychom přišli aktualizovat informace o nás.
To zapotřebí bylo - museli jsme jí říci o manželově prodělané nemoci. To znamenalo dodat zdravotní zprávy, které musí poslat na kraj. Trošku jsem měla obavy, aby to nějak nezbrzdilo čekání. Přecejenom se jednalo o závažné onemocnění. Řekla jsem jí i o mých potratech. Nedalo mi to a zeptala jsem se, jak dlouho si myslí, že budeme ještě čekat. Řekla jen: „To je ve hvězdách a těžko říct.“ Takže jsem adopci zase vypustila z hlavy a přešla mě i euforie nakupování.
V březnu nám už hořely v práci termíny skartace a ještě jsme neměli vybranou novou pracovnici. Nemohli jsme se rozhodnout mezi dvěma. V době toho největšího chaosu mi zvonil telefon - viděla jsem neznámé číslo. Řekla si, to bude T-mobile, vypla zvuk a nevěnovala tomu pozornost. Navíc jsem byla dost nachlazená a nemohla mluvit, takže telefony jsem zvedala jen minimálně. Po nějaké době jsem na telefon jukla a všimla si, že mám zanechanou hlasovou zprávu a jaké bylo mé překvapení, když jsem uslyšela hlas paní z krajského úřadu. Nepamatuji si už přesně, jak zpráva zněla, ale tak nějak:
„Dobrý den, potřebuji s vámi nutně mluvit. Prosím zavolejte na telefonní číslo…tadadadam…jméno, Krajský úřad Středočeského kraje.“
Sedla jsem si na zadek, protože se mi rozklepaly nohy. Mohlo se jednat o dvě věci a to, že buď volá paní kvůli manželově prodělané nemoci a chce si něco vyjasnit, popřípadě dodat nějaké dokumenty a nebo UŽ!!! Nakonec jsem se přikláněla spíše k té první variantě. Nevěřila jsem, že by pro nás měli miminko tak brzo a navíc v době, kdy se to vůbec „nehodí“ - v práci chaos, doma v jedné místnosti, protože podkroví ještě není hotové atd. atd. Dostala jsem strach, že manželova prodělaná rakovina vše pozastaví, to jediné mi hučelo v hlavě. Zprávu jsem dala poslechnout kolegyni a ta mi podala klíčky od skladu, abych si mohla jít v klidu zavolat a dozvědět se tak, o co jde. Srdce jsem měla v krku, když jsem vytáčela telefonní číslo krajského úřadu.
Paní na druhém konci zvedla telefon okamžitě - sotva jsem se stačila nadechnout. Představila jsem se a omluvila se za svůj ochraptělý hlas. Zajímala se, zda nejsem nějak moc nemocná, což mi bylo divné. Řekla jsem, že jsem v práci a jen nachlazená. „Potřebuji, abyste se s manželem co nejdříve dostavili k nám na úřad. Pokud možno hned v pondělí,“ vychrlila na mě. (byl pátek)
Já nějak nebyla schopná slova, ale vykoktala jsem ze sebe: „Mohu se zeptat, čeho se to týká?“
„No týká se to samozřejmě toho, proč jste si dávali žádost.“ Cítila jsem, že se paní do telefonu usmívá.
A já na to: „Nene?“
A odpověď z druhého konce drátu: „Jojo!“
„Nene!“
„Jojo!“ a smích
Byla jsem v šoku a jediné, co jsem ještě zvládla říct, bylo: „My určitě dorazíme!“ Domluvili jsme se na desátou hodinu ranní a zavěsila jsem. Pak jsem v tom skladu dobrou čtvrt hodinu jen seděla a tupě zírala. Srdce mi bušilo jako o závod. Neskutečný adrenalin. My budeme mít miminko!!! Nemohla jsem tomu uvěřit. Po chvilce jsem začala i pochybovat. Přece paní neřekla vysloveně: „Máme pro vás dítě!“ A nevolala ze skrytého čísla, jak nám bylo řečeno. Ale přece kdyby se jednalo o to, že chce jen doplnit nějaké informace o nás, tak mi to do telefonu řekne, nebo ne? No šrotovalo mi to pěkně. Cítila jsem, že to nemůže být nic jiného, ale po tom všem už jsem se bála věřit, že by se na nás štěstí tak nečekaně usmálo.
Nakonec jsem zavolala manželovi a místo pozdravu jsem na něj vybafla: „Budeš táta!“ manžel: „Nene!“ A já se začala smát jeho reakci. Převyprávěla jsem mu vše, jak to probíhalo a i on chvilku pochyboval. „No počkáme do pondělí,“ řekl jen a rozloučili jsme se. Také se bál věřit.
Já dál seděla ve skladu a nebyla schopná vrátit se do kanceláře. Nakonec jsem zavolala mobilem kolegyni. Je to i má dobrá kamarádka a už když vcházela, tušila, co jí chci říct. Byla také v šoku. Na jednu stranu mě trápilo, že jí v pozdním stádiu těhotenství zanechám v takovém blázinci, na stranu druhou jsem nemohla skrýt to štěstí, které mě zaplavilo. Ač jsem ještě nevěděla nic podrobnějšího a nemohla jsem si být 100% jistá, že budeme mít miminko - euforie mě popadla okamžitě.
Ona byla ale úžasná: „Tak dlouho na to čekáte!“ a já: „Jenže teď v tuhle dobu? Doma to není hotové, Mia (moje ragdollka) mi má rodit, tady v práci jsme nezaškolili ještě ani náhradu za Tebe a teď se budou muset přijmout dvě a nebude čas je školit, do toho skartace.“
Byla jsem nešťastná a zároveň šťastná - zvláštní! Věděla jsem, že se to bude muset v práci nějak udělat, ale zároveň mě to i trápilo. Ač mám naprosto úžasného šéfa, bála jsem se mu tu novinku říct. Původně jsem chtěla počkat až do pondělí, až budeme vědět podrobnosti, jenže jsem to nevydržela. Zavřeli jsme se s ním v kanceláři a já na něj vše vychrlila. Byl skvělý! „Alespoň se nemusíme rozhodovat mezi těmi dvěma. Přijmeme rovnou obě!“ Měl radost se mnou a vím, že mi to přál. Řekl, že v pondělí budeme vědět více a pak se uvidí.
Celý zbytek pracovního dne už jsem nebyla schopná nic dělat. Hlava mi třeštila a já myslela jen a jen na to, co bude potřeba zařídit, pokud opravdu budeme mít miminko. Kolegyni jsem s těmi „starosti“ lezla nejspíš už pěkně na nervy. Navíc představa, že mě čeká víkend, který bude asi nejdelší v mém životě. „Jak to mám, pro Boha, vydržet až do pondělí?!“ Ta euforie mě neopouštěla a doma to nebylo o moc lepší. Rozhlédla jsem se po domě a zoufale se sesunula na židli. „Kam dáme postýlku?“ otočila jsem se na manžu. „A co Mia a koťata?“ No nevěděla jsem, co dřív. Radost a štěstí ale nakonec ovládly vše. Manžel se sice pořád držel při zemi a neustále opakoval: „Počkáme do pondělí.“ Já to ale nevydržela a ukecala ho, abychom alespoň přeorganizovali nábytek a vymalovali. Chtěla jsem prostě HNED vědět, zda se, prozatím, do jedné místnosti naskládáme. A nevydržela jsem to ani neříct našim - a to jsem vždyky tvrdila, že přijedu až s miminkem. Jen jsem jim kladla na srdce, ať nic nikomu neříkají, že nevíme ještě vůbec nic.
Víkend nakonec rychle utekl díky práci, kterou jsme doma měli. Z neděle na pondělí už jsem ale nemohla dospat. Na úřad jsme dorazili s půlhodinovým předstihem a museli jsme vyčkat. Jak já byla nervózní. Nakonec jsme se dočkali a mohli vejít do kanceláře. Paní psycholožka se mile usmívala, ale ani tady se hned nekonala věta: „Máme pro vás miminko.“ Povídala si s námi o nás, o našich představách a životě. „Sakra, však už tohle všechno vědí ze spisu. Proč nás tak napíná? Co se děje?“ Honilo se mi to hlavou, když náhle povídá: „A co vy si přejete? Holčičku nebo chlapečka?“
Já na to: „Že nám na pohlaví nezáleží, ale manžel by raději holčičku.“ Byla jsem už hotová z toho napínání. Podívala se na manžela a povídá: „No a my jednu pro vás máme!!“ Koukali jsme na ní jako spadlí z višně. To štěstí, které mnou projelo, se ani popsat nedá. A to jsem ještě nevěděla nic.
„A kolik myslíte, že holčičce je?“ ptá se psycholožka. Manžel: „Tři měsíce.“ „No skoro jste se trefil - tři a půl,“ řekne psycholožka. Já už nejsem schopná slova. Mají pro nás malé miminko. Bože, tak maličké! A když nám pak ukáže i její fotku, já už vím, že je naše! Že nemůže patřit nikomu jinému. Na obrázku se na nás směje malý vlasatý uzlíček. Těch tmavých vlásků, co má na hlavičce. Je tak nádherná! Dozvídáme se další informace. Holčička je naprosto zdravá. Bez jediného problému a k tomu všemu narozená na MOJE NAROZENINY! Téda to je snad osud. Narozeniny jsem slavila potratem a přitom ten den se narodilo naše štěstí. Nemohu tomu uvěřit.
Dostáváme nějaké dokumenty a telefonní číslo do ústavu, kam si máme zavolat a domluvit zhledání. Odcházíme z kanceláře ještě do jiné, kde podepisujeme nějaké papíry a kde nám také obrázek malé dávají. Na chodbě úřadu pak ještě potkáváme známou, které tam pracuje a sdílíme radost spolu s ní. Obrázek maličké mi skenuje a posílá na e-mail. Odcházíme z budovy naprosto unešení a šťatní. Ihned volám do ústavu a domlouvám 1. návštěvu. Bohužel to nejde hned, ale až ve středu. Nevadí, to už vydržíme. Čekali jsme na miminko 7 dlouhých let, tak nějaký ten den navíc už zvládneme. Obvolávám rodinu a svým blízkým posílám i MMS naší usměvavé holčičky. Volám i do práce a novinku s nadšením sděluji.
Potom začíná ten správný maraton. Ještě ten den jedeme na velký nákup - kupujeme první věcičky a nutné potřeby pro miminko. Náramně si to užívám. Někdo by možná mohl říkat, že jsme malou ještě ani neviděli. Co když si ji nakonec nevezmeme? Jenže tohle mi na mysl vůbec nepřišlo. Zamilovala jsem se do ní na první pohled už na obrázku. Je naše! Jsem máma!!!
Do středy jsem toho moc nenaspala, jsem unavená, ale vůbec mi to nevadí. V práci jsem mákla a vím, že tam ještě musím. Doma jsem prala a žehlila, manžel složil se sestrou postýlku. Nakonec se doma přece jenom nějak naskládáme. Do toho všeho hlídám kočku, která mi má rodit.
Středa
Plni očekávání vyrážíme do kojeneckého ústavu na 1.návštěvu naší malé holčičky. Přijíždíme opět s malým předstihem, ale paní, která nás přivítá, nám ihned otevírá a zavádí do kanceláře. Chvíli si s námi povídá, nabízí nám něco k pití a vyřizujeme formality. Říká nám, co bude třeba udělat dál, pokud si malou budeme chtít vzít. Malá prý spinká, tak čekáme, až se probudí. Konečně pro ni jde! Jsme netrpěliví, nervózní, natěšení…jsou to zvláštní pocity. Když jí přináší a my ji konečně zahlédneme, zastaví se mi svět. Ten malý andílek má pusu od ucha k uchu a neposedné dlouhé vlásky ji tančí na hlavičce. Vzít si jí hned nemohu, protože přes slzy nevidím. Jsem neskutečně dojatá, šťastná a moje srdce je v tom jednom malém okamžiku zahojeno. Všechny ty rány osudu jsou zapomenuty a já jsem ráda, že vše dopadlo tak, jak dopadlo, protože jinak bych tohle nikdy neprožívala a to malé stvoření se k nám nedostalo. Od prvního okamžiku vím, že patří k nám, že je naší součástí, článkem, který chyběl v našem životě. Užíváme si první společné nádherné chvilky, malou krmíme a mně je smutno z toho, že jí ještě musím opustit. Nabídli mi zůstat tam s ní až do odvozu a já bych táák moc chtěla. Jenže je potřeba zařídit spoustu věcí - doma, v práci…musíme se rozloučit a jet.
Potřebné dokumenty a resty vyřizujeme rychle. Doma je bleskově vše připravené. Jen naše kočka se nemá k porodu. O víkendu za malou zase jedeme. Jdeme na procházku, krmíme, přebalujeme…jsme už pro všechny mámou a tátou. Úžasný pocit.
V pondělí naposledy do práce. Všichni nám vycházejí vstříc. Veškeré papíry jsou připraveny a my si v úterý, necelý týden od první návštěvy, můžeme odvézt to naše malé štěstí domů. Jsme domluveni na 12:30 a jako na potvoru mi ten den začne rodit ragdollka. Koťátka si dávají na čas a jdou po hodinách, ale Mia to zvládá skvěle. V 11 už musíme razit a přesně v tu dobu jde ven poslední koťátko. Je to opravdu náš velký den.
Cesta domů proběhla dobře a rychle nám utekla. Ellinka vše se zájmem sledovala a doma nás čekala rodina. Všem tekly po tvářích slzy dojetím. Taťka se na malou jen podíval a ona se nahlas rozřechtala. Bylo to krásné zhledání. Naše dcera byla DOMA!
První společné dny byly nebyly vůbec tak náročné, jak jsme očekávali. Ellinka si zvykla na pozornost i koloběh domácnosti opravdu velmi rychle. Krásně papala, spinkala a okouzlovala široké okolí. Tak tomu je dodnes. Už je to více jak čtyři měsíce, co máme berušku doma a dělá nám velkou radost. Hodně a často se směje. Umí se i vztekat a zlobit maminku, ale alespoň vím, že ji mám. Z manžela je hrdý táta a musím říct, že dobrý táta. Je úžasný!.
Tak to je můj příběh. Jsem šťastná, že tento deníček má konečně svůj šťastný konec a věřím, že smůla se nám bude teď nějakou dobu vyhýbat. Vím, že přijdou i krušné chvilky, ale zvládli jsme toho už dost a zvládneme i další! JSME RODINA! Máme doma to největší štěstí pod sluncem, které už i nese naše příjmení a já jsem ráda, že jsem se s Vámi mohla o kus toho štěstí podělit. Díky, eMimino!!
Přečtěte si také
Doufala jsem, že najdu lásku na seznamce. Nevěřili byste, co je tam za individua
- Anonymní
- 14.04.26
- 3285
Na muže mám prostě smůlu. Ve dvaceti jsem se vdávala, mám dvě děti, které už si žijí vlastní život. S jejich otcem jsme se po čase rozvedli. Mám za sebou ještě jedno manželství, které také...
„Nemáme ani korunu,“ brečí kamarádka, ale hračky kupuje po kvantech
- Anonymní
- 14.04.26
- 1469
Tenhle fenomén mě fascinuje a zároveň neskutečně vytáčí. Znáte to taky? Otevřete Messenger a tam na vás svítí pět odkazů na „totální výprodej“ v hračkářství, doprovázených textem: „Hele, to musíš...
Manžel si přál syna, porodila jsem tři dcery. On chce další, já už nemám sílu
- Anonymní
- 14.04.26
- 1846
Potřebuji se svěřit s něčím, co mě opravdu hodně trápí. A vlastně o tom ani nemůžu s nikým mluvit, protože se za svého muže i za sebe stydím. Můj manžel Pepa si vždycky přál syna. Řekla bych, až...
Najít práci jako samoživitelka na zkrácený úvazek je dnes prakticky nemožné
- Anonymní
- 14.04.26
- 970
Mám sedmiletou dceru, která chodí do první třídy. Jsem s ní sama, tatínek není ani v rodném listě. Mám tedy ještě obrovské štěstí, že žijeme s rodiči v rodinném domě. Sama bych to nezvládla vůbec....
„Maminko, ty záříš!“ – 1. část
- PenelopaW
- 14.04.26
- 536
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
Můj přítel se vyspal s mojí mámou, která mi to bez studu vmetla do očí
- Anonymní
- 13.04.26
- 5036
Musím se svěřit s něčím, co mě velmi bolí, a myslím, že to navždy poznamenalo můj vztah s mámou, ale i k mužům. Je mi 28 let, měla jsem přítele Davida, se kterým jsem byla asi rok. Byl to opravdu...
Svítící boty z tržnice vyhrály, na barefoot za majlant se můžu vykašlat
- Anonymní
- 13.04.26
- 1674
Dneska jsem se oficiálně rozhodla, že nákupy s mým synem by měly být uznány jako extrémní sport. Možná by se za to měly dávat i nějaké medaile, nebo aspoň poukazy na týdenní pobyt v lázních o...
Všichni mi říkají, že jsem přehnaně starostlivá. Moje děti tím trpí, ale já taky
- Anonymní
- 13.04.26
- 1305
„Už to přeháníš, měla bys jim dát trochu volnosti,“ říká mi neustále manžel, máma i tchyně. Prý z dětí dělám skleníkové květinky, protože je pořád ochraňuju. Nenechám je skákat z lavičky, lézt po...
Svět je málo toleratní k dětem! Řekla kamarádka, když jí syn skočil do silnice
- Anonymní
- 13.04.26
- 1586
Tak z dneška, z dneška jsem úplně hotová. Moje setkání s Lindou mě totiž totálně rozhodilo. Nečekala jsem, že pohodová procházka centrem města se promění v jeden dlouhý, nekonečný hororový film, ve...
„Máte postižené dítě,“ vmetla mi učitelka, přitom má jen vývojovou dysfazii
- Anonymní
- 12.04.26
- 4441
Z dnešního incidentu je mi úplně špatně. Natálka konečně usnula. Sledovala jsem ji, jak klidně spinká, zlaté vlásky rozprostřené na polštáři. Nikdo by neřekl, kolik chaosu se v té její malé...
) a brecim jak mala. Moc Vam gratuluji, mala je nadherna, lepsi rodice si ani prat nemohla 
