Naše cesta za miminkem III
- O životě
- Silvi.100
- 03.03.12 načítám...
Aneb stále se to komplikuje. Tak jsem zase tady. Už je to opět téměř rok, co jsem zveřejňovala svůj druhý deníček. Na jeho konci bylo tolik naděje a víry, že se mi tomu v tuto chvíli už ani nechce věřit… https://www.emimino.cz/denicky/nasecestazamiminkem2anebtakjsemzasetady7519/ Vlastně ještě předevčírem jsem byla plná optimismu, věřila v naše štěstí a v to, že se vše zlé brzo v dobré obrátí. Ale hezky popořadě, musím v tuto chvíli něco dělat, abych zaměstnala hlavinku a psaní je to nejlepší. V minulých deníčcích jsem psala o našem velkém boji a touze po miminku. Popisovala svůj boj s endometriózou a prodělaná umělá oplodnění, která vždy končila nezdarem, bolestí v srdci a zoufalstvím. Přesto jsme se nevzdávali a bojovali s nevlídným osudem dál. Rozhodli jsme se jít cestou adopce, a tady moje poslední psaní končilo.
Adopce
Jsem strašně ráda, že jsme se rozhodli touto cestou jít. Otevřelo mi to oči. Veškerá příprava, psychotesty, návštěva u nás, to vše probíhalo bez problémů a ve velmi přátelském duchu. Měli jsme štěstí na veškeré pracovníky. S první paní ze sociálky jsme se setkali v březnu, přijela k nám na návštěvu, převzala žádost o osvojení a veškeré dokumenty s tím spojené. Trochu jsme si popovídali o nás, o dětství a dospívání, společném soužití atd., bylo to velmi příjemné povídání a měla jsem z toho dobrý pocit. Při odchodu nám sociální pracovnice sdělila, že do 14 dnů pošle naši žádost na krajský úřad, a poté můžeme očekávat dopis s pozváním na psychotesty. Tak se stalo v květnu 2011.
Testy, jejichž jedna část byla písemná a druhá na PC, byly poměrně zdlouhavé, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Pro výsledky jsme si šli k psycholožce začátkem června a závěr byl takový, že nás doporučuje jako vhodné rodiče pro náhradní rodinnou péči. Další krok za námi a my byli plni očekávání toho, co bude dál. Posledním krokem byla přípravka, tedy přípravný kurz náhradní rodinné péče a my jsme čekali na pozvání.
Během léta jsem si vyřídila lázně a začala plánovat návštěvu imunologa kvůli přípravě na další IVF s darovanými vajíčky, šetřili jsme na toto peníze, co to šlo, a to i za pomoci báječných lidiček, a blížili se k cílové částce. V srpnu mi přišlo schválení lázní, tak jsem se těšila. Termín odjezdu jsem si domluvila na konec září a pár dní před odjezdem i návštěvu imunologa. Chvíli po rezervaci lázeňského domu nám přišla i pozvánka na přípravný kurz NRP a jako na potvoru to vycházelo právě na termíny mého odjezdu do lázní. Psala jsem tedy na krajský úřad a přišla mi milá odpověď, že se nic neděje a do konce roku přípravku ještě stihneme, zdraví je důležitější.
Ještě před odjezdem do lázní mě čekala návštěva imunologa, na jehož volný termín jsem čekala téměř půl roku! Doufala jsem, že jen vyfásnu žádanky na krev a v pondělí, den před odjezdem, si skočím do laboratoře. Bohužel mi doktor sdělil, že krev na imuno mohou odebírat jen ve čtvrtek, a protože je třeba znát výsledky testů z čisté krve, tedy bez léků, musela jsem s krví vydržet až do návratu z lázní a léky, které před IVF beru, zatím nebrat.
Františkovy Lázně jsem si užila náramně! Poznala jsem tam spoustu skvělých lidí a dala se dokupy nejenom po stránce fyzické, ale i psychické. Po návratu z lázní jsem si došla na krev a ihned nasadila kortikoidy na imunitu a objednala se na výsledky. A v listopadu nám také přišly nové termíny přípravky. Měla mít dvě kola. Na první jsme měli jet od čtvrtka do soboty na konci listopadu a druhé sezení pak bylo začátkem prosince.
V den odjezdu na kurz jsem měla jít i pro výsledky imuna, ale skolila mě bohužel pořádná střevní chřipka a ráno jsem nebyla schopna vstát z postele. Zavolala jsem tedy do sanatoria, kde jsem se domluvila, že mi imunolog večer zavolá. Celý den jsem se dávala dohromady, abych byla schopná na přípravku odjet. Bylo to těžké, ale ustála jsem to. Když jsem se ubytovávali v hotelovém pokoji, chvilku před zahájením přípravky, volal mi imunolog. Výsledky z krve byly poměrně dobré, protilátky jen lehce zvýšené, ale kortikoidy jsem měla brát dál a objednat se na další odběry na začátku roku (2012).
Přípravka byla časově velmi náročná, bylo to únavné, ale velmi prospěšné. Hodně nám to dalo. Byla rozdělena na jednotlivé sekce, sociální a psychologická část, pediatrická a právní. Setkali jsme se s moc milými pracovníky, kteří nás zahrnuli tolika informacemi a ochotně odpovídali na veškeré dotazy týkající se osvojení. Před druhým sezením jsme navštívili i kojenecký ústav v Mladé Boleslavi, kde jsme poseděli a popovídali si s doktorkou a ředitelkou tohoto ústavu, která nám vše v zařízení ukázala a něco málo pověděla i o dětech zde umístěných.
Byl to poslední krok a my měli s manželem vše úspěšně za sebou. Nádherný pocit. Zbývalo jen vyzvednout a podepsat závěrečné psychologické posouzení a čekat na zařazení do evidence čekatelů o osvojení. Dopis přišel někdy v polovině ledna 2012 a bylo úžasné číst, že jsme zařazeni a už budeme jen čekat na ten „slavný telefonát“.
4. IVF s darovanými vajíčky
Po celém tom maratonu kolem adopce jsem se cítila opravdu skvěle a začala jsem se i těšit na další pokus umělého oplodnění. Byla jsem plná energie, pozitivního myšlení a těšilo mě pomyšlení, že i když tohle opět nevyjde, stejně budou jednou mámou a manžel tátou! To bylo nejdůležitější!
5. ledna 2012 jsem měla jet na odběry krve, jenže další komplikace. Volali mi z centra, že imunolog měl úraz, má otřes mozku a odběry se ruší. Jak to půjde, zavolají mi prý nový termín. Nenechala jsem se tím rozhodit, jen mě mrzelo, že se tím nejspíš vše oddálí. Na krev jsem šla nakonec 24. ledna a 17. února už byly v ordinaci výsledky, které dopadly nad moje očekávání velmi dobře. Vlastně to byly nejlepší imuno výsledky za celé ty čtyři roky, co se s imunem léčím. Dostali jsme tedy zelenou k dalšímu IVF. Byla jsem vážně hrozně šťastná, volala tu novinu manželovi a těšila se, až se objednám na konzultaci k doktorovi.
Tam jsme šli s manželem v pondělí 27. února 2012 v osm hodin večer, s doktorem jsme probrali vše důležité, napsal si o mně vše potřebné, aby mohl začít „hledat“ vhodnou dárkyni, dal mi recept na léky, které je potřeba brát kvůli růstu sliznice a udělal ultrazvuk, aby se ujistil, že děloha je v pořádku. Endometrióza byla v klidu a vše vypadalo moc dobře. V ordinaci panovala úžasná a veselá atmosféra a já jsem jela s manželem plná pocitu štěstí večer domů. Konečně! Zase se začne něco dít a my se třeba nakonec ještě toho „vlastního“ mrněte dočkáme. Vážně jsem se moc těšila.
28. února 2012
Ráno jsem v práci byla plná elánu! I kolegové si všimli, že mám podezřele hodně dobrou náladu a vtipkovali o jaru. Tento den měl jít také manžel ráno k doktorovi se spodkem. Nějakou dobu měl drobné potíže a bral antibiotika, a protože moc nezabírala, rozhodl se ho obvodní doktor poslat k urologovi a na UTZ. Psala jsem mu, jak to vypadá, a neustále psal, že ještě čeká v čekárně. Absolutně mi nepřišlo na mysl, že by se mohlo jednat o něco vážného, byla jsem přesvědčená, že to je jen banalita, dostane nějaké jiné tabletky a bude mít klid. Jak šeredně jsem se mýlila 
Manžel mi volal kolem poledne a brečel. Panebože on brečí, můj chlap a brečí?! Zatmělo se mi před očima dříve, než něco řekl, a pak to vyslovil: Je to nádor! Ve čtvrtek operace a pak ozařování! Nevěřila jsem tomu! Nechtěla jsem ho poslouchat, a i když jsem věděla, že si srandu nedělá, doufala jsem v to! Tak strašně moc jsem si přála, aby to byl jen hloupý vtip! Jenže nebyl ;-( Horko těžko jsem se snažila uklidnit a myslet, dostat z něj něco víc nebylo možné, byl neskutečně rozhozený a navíc nic víc nevěděl. Bylo to pro oba jako rána pěstí mezi oči a je pochopitelné, že to co mu doktor říkal dál, už šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven.
Okamžitě jsem se sebrala, promluvila s mým skvělým šéfem a jela domů. Cesta z Prahy trvá hodinu, přišlo mi to jako věčnost. Mysl jsem měla otupělou, oči zalité slzami, ale už v autobuse jsem se snažila přes mobilní internet najít nějaké podrobnější informace k této nemoci. Dočetla jsem se, že na 90 % bývají tyto nádory zhoubné, panebože rakovina! Tohle se nás přeci nemůže týkat? Proč zase my? Proč můj úžasný manžel? Je to tak hodný člověk a je mu jen 30, sakra! Dál jsem se ale dočetla, že při včasném rozpoznání nemoci je prognóza velmi dobrá a až 95 % pacientů se zcela vyléčí. Trošku mě to uklidnilo, ale stejně to bylo strašné, děsivé a neuvěřitelné.
Manžel na mě čekal na zastávce, zdál se mi už klidný, evidentně si o tom také něco přečetl, ale věděla jsem, že má strach, oba jsme plní strachu. Moc o tom mluvit nechtěl, ale já musela, doma jsem pátrala po netu jako blázen, ale pořád jsem byla myslí úplně někde jinde. Nakonec utěšoval manžel mě, že to bude dobré, místo já jeho. Věděla jsem, že bude, nechtěla jsem si ani nic jiného připustit! Nakonec jsme ještě ten den došli do fáze, kdy jsme vtipkovali, černý humor nám oběma pomáhal a oba jsme se snažili být co možná nejvíce pozitivní… ale ten strach!
Včera jsem manžela odvezla do nemocnice na příjem, tedy odvezl se sám, jela jsem s ním. Teď tu slzím u těchto řádek a čekám… každou chvilkou má jít na sál. Už je skoro poledne a pořád se nic neděje, manžel čeká a já s ním (jen já doma u telefonu), žaludek mám sevřený a bojím se, opravdu se moc bojím. Tak už zvoní telefon, manžel mě prozvonil a jde se na to, opravdu telefon zazvonil v době, kdy dopisuji tyto řádky - na vteřinu!
Držte nám prosím palce! Čeká nás jiný boj, boj mnohem důležitější než byly všechny ty předchozí. Bude to těžké období, ale jsme silní, zvládneme to! Musíme!
Přečtěte si také
Doufala jsem, že najdu lásku na seznamce. Nevěřili byste, co je tam za individua
- Anonymní
- 14.04.26
- 3286
Na muže mám prostě smůlu. Ve dvaceti jsem se vdávala, mám dvě děti, které už si žijí vlastní život. S jejich otcem jsme se po čase rozvedli. Mám za sebou ještě jedno manželství, které také...
„Nemáme ani korunu,“ brečí kamarádka, ale hračky kupuje po kvantech
- Anonymní
- 14.04.26
- 1469
Tenhle fenomén mě fascinuje a zároveň neskutečně vytáčí. Znáte to taky? Otevřete Messenger a tam na vás svítí pět odkazů na „totální výprodej“ v hračkářství, doprovázených textem: „Hele, to musíš...
Manžel si přál syna, porodila jsem tři dcery. On chce další, já už nemám sílu
- Anonymní
- 14.04.26
- 1846
Potřebuji se svěřit s něčím, co mě opravdu hodně trápí. A vlastně o tom ani nemůžu s nikým mluvit, protože se za svého muže i za sebe stydím. Můj manžel Pepa si vždycky přál syna. Řekla bych, až...
Najít práci jako samoživitelka na zkrácený úvazek je dnes prakticky nemožné
- Anonymní
- 14.04.26
- 970
Mám sedmiletou dceru, která chodí do první třídy. Jsem s ní sama, tatínek není ani v rodném listě. Mám tedy ještě obrovské štěstí, že žijeme s rodiči v rodinném domě. Sama bych to nezvládla vůbec....
„Maminko, ty záříš!“ – 1. část
- PenelopaW
- 14.04.26
- 536
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
Můj přítel se vyspal s mojí mámou, která mi to bez studu vmetla do očí
- Anonymní
- 13.04.26
- 5036
Musím se svěřit s něčím, co mě velmi bolí, a myslím, že to navždy poznamenalo můj vztah s mámou, ale i k mužům. Je mi 28 let, měla jsem přítele Davida, se kterým jsem byla asi rok. Byl to opravdu...
Svítící boty z tržnice vyhrály, na barefoot za majlant se můžu vykašlat
- Anonymní
- 13.04.26
- 1674
Dneska jsem se oficiálně rozhodla, že nákupy s mým synem by měly být uznány jako extrémní sport. Možná by se za to měly dávat i nějaké medaile, nebo aspoň poukazy na týdenní pobyt v lázních o...
Všichni mi říkají, že jsem přehnaně starostlivá. Moje děti tím trpí, ale já taky
- Anonymní
- 13.04.26
- 1305
„Už to přeháníš, měla bys jim dát trochu volnosti,“ říká mi neustále manžel, máma i tchyně. Prý z dětí dělám skleníkové květinky, protože je pořád ochraňuju. Nenechám je skákat z lavičky, lézt po...
Svět je málo toleratní k dětem! Řekla kamarádka, když jí syn skočil do silnice
- Anonymní
- 13.04.26
- 1586
Tak z dneška, z dneška jsem úplně hotová. Moje setkání s Lindou mě totiž totálně rozhodilo. Nečekala jsem, že pohodová procházka centrem města se promění v jeden dlouhý, nekonečný hororový film, ve...
„Máte postižené dítě,“ vmetla mi učitelka, přitom má jen vývojovou dysfazii
- Anonymní
- 12.04.26
- 4441
Z dnešního incidentu je mi úplně špatně. Natálka konečně usnula. Sledovala jsem ji, jak klidně spinká, zlaté vlásky rozprostřené na polštáři. Nikdo by neřekl, kolik chaosu se v té její malé...
a do dalšího roka se jim narodila princezna, která teď má už rok…a všichni jsou zdraví. Vy budete také..všichni tři až čtyři..nebojte 
.
.
Silvi, moc mě mrzí ty zdravotní potíže tvojeho manžela. Doufám, že to dopadne dobře! Chtěla jsem se tě jen zeptat, neuvažovali jste s manželem dosud o možnosti, že by vám miminko donosila náhradní maminka? Sice bys nebyla těhulka, ale miminko by to bylo vlastní. Jen mě to tak napadlo, jestli by to nešlo. Třeba by se to povedlo. Držím palce, ať se miminka dočkáte!