Od začátku až do konce III.
- Těhotenství
- Batka
- 21.02.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Do třetice všeho dobrého. Aneb dočkali jsme se mimíška. :)
S přítelem jsme se už smířili s tím, že si toto těhotenství neužijeme hned od začátku. Ale o to víc jsme se z toho radovali. Doma se to trochu uklidnilo a přestala být tichá domácnost.
Probíhaly poslední preventivní přípravy a já se ujala posledního úkolu. Sama jsem vyrůstala mezi bílými zdmi s minimem obrázků a rovnou jsem příteli oznámila, že chci, aby to náš syn měl už od mala veselé. Koupila jsem si tedy barvičky a roh pokoje, kde jsme měli mít postýlku a přebalovací pultík, jsem začala zdobit. Nakreslila jsem obrovský stromeček s kytičkama a sovama. Ani klučičí, ani holčičí, ale mně osobně se to hodně moc líbí. 
Jen to bylo opravdu únavné už s vyčnívajícím bříškem. Nikdy bych nečekala, že za 14 dní vám může bříško o tolik narůst, když se ze začátku nedělo skoro nic. Ale plná nadšení jsem pobíhala podél zdi a kreslila a kreslila.
Trvalo mi 3 dny, než jsem dodělala obrázek do fáze, ve které je dnes. Sice mi chybí listy, ale ty už jsem bohužel nestihla. 
Celé tři dny probíhaly tak, že jsem chvíli kreslila, chvíli se uklidňovala na gymnastickém míči a nebo se válela po zemi a snažila se narovnat si bloklá záda. Náš pokoj byl pro celou rodinu absolutně nepřístupným místem až do doby dokreslení obrázku.
Po odpadnutí do postele jsme se s přítelem dohodli, že opatrně zkusíme poslední sexík. Tak abychom malému neublížili, ale že se k tomu na dlouho nedostaneme. Tak jsem souhlasila. Všechno proběhlo v klidu, ale podrobnosti vynechám. Do termínu zbývaly 4 týdny a břicho jsem neměla tak enormní, aby nám to nějak výrazně bránilo.
V noci jsem se probudila s pocitem, že mi praskne močový měchýř. Vyrazila jsem na záchod a po následující 4 hodiny jsem tam trávila co pár minut. S myšlenkou, že na porod je brzo. To, že odtéká voda tak z ničeho nic a najednou (ach ta mylná představa), jsem přisuzovala tomu, že malý jen začal šikovně tlačit na můj močový měchýř. Po těchto uběhaných čtyřech hodinách jsem konečně usla a spala až do rána, kdy jsem ještě měla absolvovat posledních pár hodin ve škole.
Haha. Oblíkla jsem se a vyrazila pomalu na autobus, v půlce cesty se mi opět začalo chtít silně na záchod a při vzpomínce na neustálé lítání po trase záchod-postel jsem si řekla, že ne, to nezvládnu. 45 minut v autobuse + 15 minut cesta do školy? Nevydržím bez záchodu. Takže jsem to obrátila zpátky domů s tím, že se e-mailem omluvím.
Když jsem se dostala k nám do pokoje, tak mě bodlo v podbřišku. Jemně a krátce. Opět mi hlavou proběhla myšlenka, že na porod je brzo. Po půl hodině se ozvalo další bodnutí. Takže jsem zašla za přítelem, že z toho mám divný pocit. On se na mně jen podíval a řekl, že se mu zdálo už ráno, že mám divné břicho, ale když mi bylo dobře, tak neříkal nic. Takže jsem na jeho popud zavolala k sobě na gynekologii a domluvila si akutní prohlídku. Bylo 8 hodin a prohlídka se měla konat v 11.
Z původního plánu vzít si auto a jet sama se plán postupně měnil. Objevily se první křeče. Asi co 15 minut, krátké, ale silné. Takže jsem zavolala tetě, aby jela se mnou. Že cestu tam ještě zvládnu, ale nevím, jak to půjde domů. Po dalších 2 křečích jsem plán změnila úplně. Bude řídit teta a já budu jen supět vedle ní.
Dojeli jsme tedy na gynekologii, kde mi sestřička oznámila, že pan doktor má ještě pacientku, ale že mi ještě změří srdíčko miminka. Tak jsem si lehla, napojila mě na pásy a začalo se měřit. V klidu? Ne! Pořád jsem doufala, že se jedná jen o cvičné kontrakce, ale houbelec. Začaly se stupňovat a zhoršovat, na pásech jsem ležela asi hodinu a kroutila se.
V půlce měření se na mě přišel podívat pan doktor, zeptal se mě, jestli ještě chvilku zvládnu ležet napojená, aby měli lepší výsledky miminka. Opravdu už supící jsem mu to odkývala. Vyšetřil rychle pacientku, přičemž mě průběžně chodil povzbuzovat a kontrolovat. Když mu přišlo, že už kontrakce opravdu začínají sílit, tak si mě honem nahnal do ordinace a usoudil, že jsem otevřená na 4 cm a bude se rodit.
Jen se mě zeptal, kde chci rodit. To jsem mu řekla, že v Ostravě Porubě ve fakultní nemocnici, a supěla dál. Následovaly ještě otázky, jestli jsem tady sama a jestli má mi zavolat záchranku, nebo jsem s někým, kdo mě odveze. Tak jsem statečně ještě procedila, že tady mám tetu a odveze mě. Mezi kontrakcemi jsem se oblíkla a teta mi pomohla do auta. Cestou do porodnice jsem ještě zavolala příteli instrukce, co všechno mi má sbalit a ať okamžitě nažene nevlastního tátu do auta a přijedu za mnou. Že ho chci u porodu. No nezabili by jste ho u otázky „A to už opravdu začínáš rodit?“, když mu voláte a do telefonu funíte a ječíte bolestí?
Cestou přes Ostravu nám díky bohu vycházely zelené. Teta mně chtěla zavést až před porodnici. Kontrakce už byly docela časté. Asi jsem ale řvala málo, pán na vrátnici nás zastavil a že jestli vjedeme do areálu (vjet se tam může), tak budeme platit pokutu. COŽE??? Normálně se tam s parkovacím lístkem jezdí a po nás chce pokutu za vjezd? To jsem tam měla dojít pěšky? Teta mu jen odsekla, že cestou zpátky tu pokutu klidně zaplatí, ale ať už nás sakra pustí, než jí porodím v autě.
Tak nás pustil a dojely jsme až hezky ke vchodu, kde teta okamžitě zalarmovala sestřičky, které mi dovezly vozík a odvezly mě hned na porodní pokoj. Prostředí i personál hodně příjemný, ale proč se papíry musí vyplňovat předem? Kdo to vymyslel? Pochybuju, že se najde rodící maminka, který už s častými kontrakcemi má náladu vyplňovat papíry. Booože…
Supěla jsem v leže a jen doufala, že přítel konečně dorazí. Ale on nikde!!! Opravdu poslední týden před porodem jsem mu neustále povídala, jak se strašně těším, až ho při kontrakcích budu moct seřvat, že za to může on. Jak to bývá ve filmech. A NIC!! 
Poležela jsem si asi 15 minut opět s připnutými pásy od monitoru a prosila o něco proti bolesti. Nebylo to ani tak bolestí, nebylo to tak dlouho, aby už se to nedalo zvládnout, ale tatínkovy popisy stačily a mě děsilo to, co přijde. Po dalších 10 minutách přišla sestřička a něco mi píchla. Opravdu se mi ulevilo a bolelo to hnedka méně. Vědět už tehdy, že to byly jenom antibiotika, tak mě trefí.
Stále jsem čekala na přítele. A ono pořád nic Přišla sestřička a zeptala se mě, jestli už necítím tlak na konečník. Já zasyčela, že ještě ne. Uběhla další kontrakce a tlak nastal. Sestřička mi začala popisovat, jak má tlačit. Načež jsem se začala bránit, že prostě tlačit nebudu, protože tady přítel není. Při další už opravdu silné kontrakci a neuvěřitelném tlaku na konečník jsem pochopila, že se rodit prostě bude i bez přítele.
To už jsem ale začala být myšlenkama jinde. Sestřička mě zaúkolovala, ať počkám na další kontrakci a jakmile přijde, ať zatlačím. Přišla a já jako na povel zatlačila. Sestřička mě pochválila, že je hlavička venku. Při další jsem zatlačila podruhé a mrňousek ze mě vylít jak namydlený blesk. Malého chvíli rozdýchávali, ale zvládl to. Přiložili mi ho na pár minut k hlavě, abych se mohla podívat a hned ho nesli do inkubátoru.
Porodní asistentka ani doktor/ka nestihli přijít. A jak už to bývá, výjimka potvrzuje pravidlo. Že prý miminka jsou po porodu pomuchlané a škaredé? NE. Krásnější miminko jsem neviděla. Mě poté nechali ležet na pokoji absolutně šťastnou a s informacemi, že se 2 hodiny nesmím hnout z postele a nic nepít. O telefonování nic neříkali, tudíž jsem ze stolku vedle vyhrabala telefon a okamžitě volala příteli, kde to jako je, že to nestihl a že je z něho tatínek nádherného chlapečka.
Následující věta mě úplně odrovnala a moct se smát, tak jsem to udělala. Nevlastní otec, který přítele za mnou vezl, se ztratil v Ostravě. Přitom do Ostravy jezdí velmi často, ale teď v zápalu zahnul na dálničním kruhovém objezdu na špatný výjezd a musel objet celou Ostravu.
Jediná chybička na tomto celém bylo to, že jsem sice byla šťastná, že je drobeček v pořádku, ale ten skutečný vztah k němu jsem si vytvořila v době, kdy jsem si ho po týdnu mohla konečně vzít do ruky.
Malý byl totiž okamžitě umístěn do inkubátoru kvůli infekci způsobené dřívějším odtokem plodové vody (ani ne 8 hodin před samotným porodem). Týden si poležel s kapačkou a antibiotikama. Ale bojoval statečně. Každý den velká změna oproti tomu předchozímu. Mě vyšoupli z porodnice hned čtvrtý den po porodu z důvodu kapacity, ale po dalších 5 dnech doma jsem se jim nacpala statečně zpátky! A 16.1.2014 jsme si naší prdelku konečně přivezli domů, kde nám dělá jen a jen radost.
Výsledek je jasný. Dne 2.12.2013 v krásně zapamatovatelném čase 13:14 takto přišel na svět můj malý andílek, Daniel, s porodní váhou 2490 g a 44 cm.
Přečtěte si také
Našla jsem si boháče a rodina mě má za zlatokopku. Já ho ale doopravdy miluju
- Anonymní
- 20.06.26
- 1792
Mám pocit, že ať udělám cokoliv, nikdy to nebude správně. Když jsem si kdysi našla kluka, který měl lehký hendikep, máma mi říkala, ať si raději najdu zdravého. Teď mám bohatého a je to zase...
Celý rok jsem se těšila na dovolenou. Po třech dnech jsem chtěla jet domů
- Anonymní
- 20.06.26
- 6096
Celý rok jsem odškrtávala týdny v kalendáři. Když jsem měla špatný den v práci, říkala jsem si, že už jen pár měsíců a budu ležet u moře s knihou v ruce. Když jsem řešila domácnost, účty nebo...
Sousedka chodí každé léto nahoře bez. A můj manžel na ní může oči nechat
- Anonymní
- 20.06.26
- 2942
Naše sousedka je kost, to musím uznat. A dobře to o sobě ví. Každé léto vytáhne lehátko, sundá podprsenku a vystaví slunci svá dokonale vytvarovaná prsa. Když jsme se sem před lety nastěhovali,...
Červenec měl být jen náš. Pak mi manžel oznámil něco, co mě úplně odzbrojilo
- Anonymní
- 20.06.26
- 3072
Někdy mám pocit, že s Karlem mluvíme každý jinou řečí. Nebo snad žijeme úplně jiné životy. Už od Velikonoc mu připomínám, že mám na červenec naplánované dva týdny dovolené. Bavili jsme se o tom...
Na benzín padne polovina mé výplaty. Přesto se z venkova stěhovat nechci
- Anonymní
- 20.06.26
- 960
Bydlím v malé obci asi čtyřicet kilometrů od krajského města. Když jsem se sem s manželem před lety stěhovala, připadalo mi to jako splněný sen. Za domem pole, les na dosah, žádný ruch, žádné...
Nechci být matkou. Každé ráno doufám, že se probudím a břicho bude pryč
- Anonymní
- 19.06.26
- 4505
Nikdy jsem nepatřila mezi ženy, které od dětství snily o kočárku a miminku. Měla jsem jiné plány. Vlastní podnikání, cestování, práci, kterou miluji, a život, který jsem si několik let poctivě...
Soused si pořídil psa z útulku. Celé dny ho nechává uvázaného a pes pořád štěká
- Anonymní
- 19.06.26
- 1309
Sousedy si člověk nevybírá, to víme všichni. A ti naši opravdu stojí za to. Vedle nás žije starší pán se synem. Oba jsou dost nepříjemní, nezdraví a často dělají problémy. Na to jsme si už tak...
Patnáctiletý syn si našel kamarády milionáře. Teď se stydí za vlastní rodinu
- Anonymní
- 19.06.26
- 2149
Vím, že to zní dost absurdně. Jsme normální průměrná rodina a nemyslím si, že bychom si žili špatně. Jen zkrátka nemáme miliony na účtu. S tatínkem našeho syna jsme rozvedení. Ani on není žádný...
Kamarádka pozvala dceru na oslavu. Podmínka její matky mě opravdu ponížila
- Anonymní
- 19.06.26
- 4243
Mateřství mě naučilo spoustu věcí. Trpělivosti, schopnosti fungovat s minimem spánku a taky tomu, že každé dítě je naprostý originál. Moje pětiletá dcera Nelinka je úžasná holčička. Je nesmírně...
Na dárku od přítele zůstala cena. Nevěděla jsem, jestli se smát, nebo urazit
- Anonymní
- 19.06.26
- 4082
Chodím s Michalem pár měsíců. Zpočátku by mi snesl snad modré z nebe, ale postupně jsem si všimla, že je dost šetřivý. To by mi zase tak nevadilo, vydělám si vlastní peníze. Jenže už se mi...
super datum, co? 
