A jak to bylo dál? 15

Spousta paží kolem mě a ty paže mě vlekly, nesly, podpíraly. Já se vzpírala, chtěla jsem jít na večírek a tančit s T-ý. Tančit až do východu slunce. Vlnit se do rytmu a smát se. A já se smála, byla jsem v pořádku. A ty paže mi bránily být v pořádku. Kromě paží tam byly hlasy. Blízko, daleko, blízko, daleko. Byly rozčílené. A některé se smály. Chtěla jsem se smát s nimi. TAM. Ale paže kolem mě mi to nedovolovaly. Bránily mi…
Tlumené zvuky z večírku, hudba a rozhovory. Cinkání, voda. Jednorožec. T-ý kde jsi? Zachraň mě, utečeme spolu a nesmíme zapomenout na Jazze. V tomhle bláznivým světe, kterej nebyl skutečnej… A my nebyli normální… jsme se k sobě vlastně všichni dokonale hodili. Mladí a narušení. Kurevsky narušení. Zase jsem se smála a ONA se smála se mnou. Byla moje ozvěna. Udržovala mě hlasitou…
V ruce mi přistála další sklenička. Byla čirá se zelenýma skvrnama. Ty skvrny mi něco připomněly. Něco, co se stalo dávno. Byla jsem nahá a pomalovaná barvama. A on stál nade mnou a smál se mi. Kde se vzalo tolik smíchu? Takhle jsem si to nepamatovala. V mým životě pro smích nebylo místo. Nebo jsem si to pamatovala blbě? Byly to vzpomínky někoho jinýho? Z příběhu, kterej jsem kdysi četla, nebo z filmu, na kterým jsme byla v kině? Někdy v minulým životě? Nebo to jsou střípky budoucnosti?…
Paže mě ukládaly na něco měkkého. Kolem byla tma a něco mě štíplo. Vosy. Jedna vosa za druhou.
A pak jsem přestala být Alenkou a něco mě násilím vytáhlo z králičí nory. Nadechnutí mě bolelo. Tělo mě neposlouchalo a mysl byla bez vědomí.

Temně modrofialový bliknutí. A další. Kočičí oči, došlo mi. Jazz. Ležel mi na břichu, packy natažený, pochodoval na místě a koukal mi do obličeje. Znovu jsem zamrkala a konečně otevřela oči. Bylo mi divně. Těžko jsem se zorientovávala v prostoru. Bylo šero. Na oknech byly stažený rolety, ale odněkud se do místnosti dostávalo světlo. Očima jsem sledovala, odkud se bere. Dveře byly pootevřený.
Chtěla jsem vstát a když jsem se chystala ze sebe sundat Jazze, všimla jsem si, že mám do loketní jamky zavedenou kanylu. Sledovala jsem hadičku, která mi putovala z paže nahoru ke kapačce. Ten pohled mě vyděsil a okamžitě jsem byla na nohách. Na láhvi byl nápis: „chlorid sodný, infuzní intravenozní roztok“ a nějaká písmena a čísla. Dál jsem to nestudovala a vytrhla jsem si kanylu z ruky. Začínal se mě zmocňovat pravej nefalšovanej děs. Děs nad tím, kde jsem se to kurva dobrovolně ocitla a co jsou ti lidi vlastně doopravdy zač. A pak jsem si vzpomněla na kulečníkový stůl a tu holku s bílým práškem na nose.
Do prdele. Musím pryč. Asi… Něco tu bylo hodně blbě.
Vyrazila jsem ven z pokoje a pravou rukou zastavovala pramínek krve, kterej mi stékal po ruce. Vyšla jsem na chodbu, byla prázdná, ale z druhé strany jsem slyšela hovor a tichou hudbu.
Na sobě jsem měla pořád sukni a top a pak mi to došlo. I kdybych odsud chtěla utýct, tak pěšky je to nemyslitelný. Lesem se jede minimálně hodinu. A pokud bych chtěla krást auto, a o tom jsem silně pochybovala, že bych zvládla, tak by mě někdo slyšel nebo viděl. A hlavně, proč bych vlastně měla utíkat? Kvůli fetu? Kapačce? Roztřeseným nohám a vzrůstající panice? Navíc večírek venku ještě neskončil. Pár lidi bylo pořád venku u bazénu a bavili se.
Rozhodla jsem se uklidnit, aspoň trochu a vyrazila jsem chodbou ke dveřím. Nadechla jsem se vzala za kliku.
V pokoji bylo několik lidí, seděli nad skleničkami a pár z nich kouřilo trávu. Ten pach jsem dobře znala. Co mě ale přinutilo okamžitě zacouvat a skrýt se do tmy chodby, byla skutečnost, že na druhém konci pokoje… na gauči přiraženém ke zdi byla T-ý, Majk i Adam a všichni si to spolu právě rozdávali. Jako úplně. ,,…a taky jsme spolu jeden čas všichni parádně šnupali a šukali…"

To teda Tereza nekecala.

No, fet jsem měla právě za sebou a zbývalo to šukání.

V tomhle jejich světě bylo všechno naruby. A já se ještě nerozhodla, jestli se mi to úplně líbí.