Bebíčka malá i veliká aneb: škodolibost v nás
- Pro zábavu
- Janli
- 27.10.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Všichni si o sobě myslíme, že jsme osoby soucitné, altruistické. Kocháme se představou, že právě my myslíme na blaho druhých, ale většinou jen do chvíle, než si někdo kolem nás udělá bebino zvlášť absurdním způsobem a pak se válíme smíchy, někdy v duchu, ale většinou zcela nepokrytě nahlas a veřejně. Nějaký čertík v nás prostě vytáhne stavidla a smích už nezastavíš. Nejde o škodolibost, ale každý v tu chvíli dokáže, že je jen člověk. A protože je doba zlá, tak hodím do placu pár bebíček, co mě dohnaly k slzám, třeba pomůžou i vám.
Zvlášť hluboko se mi vryla do paměti kolegyně v práci. Odcházeli jsme na oběd a ona zahlásila, že s námi nejde, má tam ještě svačinu a nutně potřebuje dodělat resty. Když jme se vrátili zpět, byla kolegyně fuč a nebrala telefon. Přibelhala se za hodinu, na noze sádru, pod paží berle a na čele bouli. Vysvětlení nás zlomilo v pase. Na poslední chvíli se rozhodla, že s námi půjde, vyběhla, aby nás stihla, zakopla o železnou nohu stolu, zlomila si palec na noze a hlavou vrazila do dveří. Od bezvědomí ji zachránilo jen to, že se jednalo o poctivě polstrované dveře z dob reálného socialismu. Bavíte se? Jenže on to ještě není konec. Druhý den nepřišla do práce vůbec. Doma se, jako správná máma, snažila fungovat normálně, jenže jak to s berlema neuměla, o jednu zakopla a zlomila si malíček na druhé noze. Tak tohle nás bavilo hodně dlouho.
O další pikantní historku se postaral druhý kolega a jeho manželka. Česali spolu na zahradě ovoce a protože se během toho pekelně pohádali, postavil manželce žebřík ke stromu jen tak halabala. Průšvih na sebe nenechal dlouho čekat a jeho žena z toho žebříku spadla. Ležela pod stromem a místo toho, aby se dočkala okamžité pomoci od milujícího manžela, dostala vynadáno, ať laskavě přestane simulovat. Simulovala opravdu kvalitně, protože si vysimulovala zlomenou pánev. Historka spíš k politování, kdyby nebylo lékaře s dost svérázným smyslem pro humor. V její lékařské zprávě se totiž objevila věta: „Při trhání ovoce spadla z višně naznak.“ Tím ji dotyčný lékař poznamenal až do konce života. Od té doby je jakýkoliv spor doma rychle ukončen, protože se vždycky najde dobrák, co prohlásí: „Prosím tě, ty mlč, víš, že jsi spadla z višně, máme na to papír od doktora…“
Někdy ale přijde situace, kdy se smát nesmíte a máme pocit, že explodujete zevnitř. I to jsem zažila. Pracovala jsem na expedici a náš šéf nám přišel na dveře naistalovat takový to zařízení, co vydá nervy drásající zvuk, kdykoliv ty dveře někdo otevře. Vrtat se mu do dveří nechtělo, tak to přilepil oboustrannou lepící páskou. K jeho škodě byl tak trochu škrt a koupil tu nejlevnější. Aby nám to předvedl, slavnostně otevřel dveře a zase je celkem zprudka zavřel. Chápavý čtenář už tuší, co následovalo. Páska nevydržela první bouchutí, ta krabice se odlepila a spadla šéfovi na hlavu. Ty šťastnější zaměstnanci, co stáli u zadních dveří okamžitě zmizeli do skladu, účetní zajela za pult a začala něco strašně naléhavě hledat ve spodním šuplíku, chvíli jsem měla pocit, že se do něj chce nasoukat celá a já, oběť celé situace, jsem stála uprostřed místnosti a vzývala jsem všechny svatý, abych se nezačala smát…
A abych nepomlouvala jen druhý, tak i něco z rodinných historek
Na úrazy je u nás numero uno můj manžel. Ač je to normálně velmi inteligentní a soudně uvažující muž (s podivem, že si vzal právě mne) tak ve chvíli, kdy shodí oblek, obleče si montérky a vezme do ruky nářadí se mění v naprostýho bezmozka (Láďo promiň) bez pudu sebezáchovy a žhavýho kandidáta na Darvinovu cenu. Jeho anděl strážný v tu chvíli jede přesčasy a nejspíš povolává zálohy, jinak se totiž nedá vysvětlit, že se manžel dožil čtyřicítky ve zdraví a se všemi údy. Do hlavy se mi vryl obrázek, jak stojí na rozviklaným žebříku, na noze nepadnoucí pantofle a motorovkou odřezává tu větev, o kterou je žebřík opřený, samozřejmě tak, aby tam zůstal pahýl s tím žebříkem a tím pádem tu motorovku drží levou rukou. V tu chvíli jsem přemýšlela, jestli nebude míň bolestivý, když ho zabiju sama.
Lékárničku doma jsem dlouho plnila materiálem z vyřazených autolékárniček z práce, ale to mým odchodem na mateřskou padlo. Když jsem doma koukala na prázdnou krabici, napsala jsem si seznam a vyrazila do lékárny. Magistře jsem nadiktovala množství a šíři obvazů, náplastí a dezinfekcí. Donesla mi to v igelitce a povídá: „Jedete na dětský tábor, že?" Jen jsem polkla, přikývla a požádala o doklad. Já fakt neměla koule přiznat, že tohle spotřebujeme doma během pár měsíců…
Taky že se to u nás dlouho neohřálo, protože to léto bylo na úrazy celkem plodný. Pominu drobné řezné, bodné a sečné rány, hřebík v noze byl taky banalita, stejně jako nehet na palci odstraněný úderem kladiva. Ty lahůdky vypadaly jinak. Já už po těch letech přijímám jeho rány se stoickým klidem, dávno se nehroutím a ošetřuju a ošetřuju.
Manžel se s žádnou prací moc necrcá, všechno potřebuje mít rychle hotový a tak často vítězí hrubá síla nad logickým uvažováním. Zvlášť, když něco bourá. Tentokrát odstraňoval ze zdi starou elektroinstalaci a protože se jednalo o bývalý průmyslový objekt, nebyla to žádná trojlinka, ale fakt silný kabely a příslušenství. Vysekáváním se moc nezdržoval, omítky nebyly právě nejkvalitnější a tak prostě jen kabely doslova rval ze zdi. Ke krabičkám se choval stejně. Chytil za kabel, zatáhl a krabička se uvolnila. Tak to šlo až do chvíle, kdy narazil na výjimečně kvalitně zazděnou krabičku. Zatáhl jednou, nic, podruhý taky nic… Logický by bylo dojít si pro kladivo a majzlík, ale přece se nepokoří před kusem betonu, že? Tak se do toho opřel a zatáhl pořádně. Vyšlo to, jenže finančák a fyzikální zákony prostě nevobčůráš. Krabička vyletěla ze zdi stejnou silou, jaká byla použita na její vyrvání a po metru a půl letu vzduchem se potkala s manželovou hlavou. Když se po dvou minutách probral, řekl si, že ten den už (si) toho udělal dost a pojede radši domů.
Méně otrlýmu jedinci by ta zaprášená a zakrvácená postava v kuchyni asi pěkně rozhodila kramfleky, ale já jsem zvyklá. Poslala jsem ho do sprchy, okoukla škody, nachystala obvazy, náplasti, dezinfekci, profesionálně jsem všechno postahovala mašličkama a překryla sterilním krytím. Manžel si moje dílo prohlížel v zrcadle a prohlásil, že teď už mu konečně všichni budou věřit, že ho biju. Tak jsem ho usměrnila, že to má marný, protože mně nikdo nevěří, že jsem s tím tolik let a ještě jsem na něj nevztáhla ruku. Asi bych měla, protože druhý den jsem něco v tom smyslu vyslechla ve školce, v obchodě a ještě od souseda. Kudy chodil, tudy na dotaz, co se mu stalo odpovídal, že si doma dovolil projevit svůj názor a takhle dopadl… A ve mně zrála chuť na pomstu. No nečekala jsem dlouho…
Za domem nám začali vyměňovat vedení vysokýho napětí a tak to manžel využil k tomu, aby tam vykácel náletový křoví a stromy, na který jsme právě kvůli blízkýmu vedení nemohli sáhnout. Akce trvala asi dvacet minut. Pak přikulhal domů, tentokrát se nesmál a povídal, že asi bude potřebovat na chirurgii. V první chvíli jsem na něm nic neviděla a pak jsem si všimla rozříznutých kalhot. Tázavě jsem na něj koukla a dozvěděla se, že se „trochu“ říznul motorovkou… Zavelela jsem svlíknout, do sprchy, umýt a oholit okolí rány. Kdyby u toho aspoň pokorně mlčel, tak bych mu to ošetřila obligátníma mašličkama, ale pominul první šok a manžel začal malinko machrovat. V tu chvíli chuť na pomstu dozrála a já začala sklízet. Manžela jsem usadila do křesla, prohlídla ránu a zavrčela, že s tímhle se do špitálu nepotáhnem. Došla jsem si pro krabičku s šitím, začala z ní vytahovat nitě a jehly. A těch jehel vlastním pěknou sbírku. Od malých až po pořádný jehly na jutový pytle. Zvlášť ty velký jsem si každou prohlídla, až jsem jeden zahnutý exemplář vybrala. Uznale jsem ho prohlídla a utrousila: „Jo, tohle by šlo.“ Manžel začal nabírat zelenobílou barvu, třeštil na mě oči a vybreptal: „Co jako chceš dělat?“ Nechápavě jsem na něj koukla: “No, co asi? Kvůli třem stehům tě nepovezu na chirurgii, zašijem to doma, drž a necukej sebou, ať to nemusím párat…“ Chvíli jsem si ho ještě vychutnávala a pak jsem s opovržením hodila jehlu zpátky do krabičky na šití a ucedila „Srabe…“
Holky, tak za tuhle hereckou etudu by mě z fleku vzali do Národního…
Přeji krásné a bezúrazové dny!
Přečtěte si také
Kolegyně přebírá moje nápady a tváří se, že mi pomáhá. Zvažuju výpověď!
- Anonymní
- 21.09.26
- 1058
Když k nám do práce nastoupila nová kolegyně, všichni ji okamžitě přijali. A vlastně se tomu ani nedivím. Je přesně ten typ člověka, který umí během pár dní zapadnout.
Chtěla jsem, aby moje dítě bylo ve škole nejlepší. Dnes už tolik netlačím
- Anonymní
- 21.09.26
- 408
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale od malička jsem chtěla, aby můj syn byl ve třídě mezi jedničkáři a navíc ten nejoblíbenější. Možná je to kvůli tomu, že je jedináček a já jsem matka...
„Ten kluk nemůže být můj,“ oznámil mi manžel a požaduje test otcovství
- Anonymní
- 21.09.26
- 777
O miminko jsme se s manželem snažili několik let. Když už jsme se chystali na kliniku, otěhotněla jsem. Byli jsme oba moc šťastní. A pak se Vojtíšek narodil, všichni říkali, že je celý já, po...
Syn nejí maso. Učitelka ho nutí ochutnat a říká mu, že nebude dost silný
- Anonymní
- 21.09.26
- 332
Doma maso nejíme a synovi jsme nikdy neříkali, že je kvůli tomu lepší než ostatní. Ve školce ale začal slýchat, že když nebude jíst maso, nebude silný, neporoste a ostatní kluci ho předběhnou....
„Martin se vrací domů.“ Tchyně nás chtěla i s dětmi do měsíce vystěhovat z bytu
- Anonymní
- 21.09.26
- 933
Když nám tchyně před lety nabídla podkrovní byt nad svým domem, měli jsme pocit, že jsme vyhráli. Měli jsme dvě malé děti, na vlastní bydlení jsme neměli dost peněz a nájem v okolí byl šíleně...
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 4325
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1652
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 267
Filosoficko psychologický průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 1628
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 674
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
, zasmála.. Zvlášt ten šéf do hlavy praštěný byl výživný, to bych asi nevydržela.. 
pěkný.
