Bebíčka malá i veliká aneb: škodolibost v nás
- Pro zábavu
- Janli
- 27.10.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Všichni si o sobě myslíme, že jsme osoby soucitné, altruistické. Kocháme se představou, že právě my myslíme na blaho druhých, ale většinou jen do chvíle, než si někdo kolem nás udělá bebino zvlášť absurdním způsobem a pak se válíme smíchy, někdy v duchu, ale většinou zcela nepokrytě nahlas a veřejně. Nějaký čertík v nás prostě vytáhne stavidla a smích už nezastavíš. Nejde o škodolibost, ale každý v tu chvíli dokáže, že je jen člověk. A protože je doba zlá, tak hodím do placu pár bebíček, co mě dohnaly k slzám, třeba pomůžou i vám.
Zvlášť hluboko se mi vryla do paměti kolegyně v práci. Odcházeli jsme na oběd a ona zahlásila, že s námi nejde, má tam ještě svačinu a nutně potřebuje dodělat resty. Když jme se vrátili zpět, byla kolegyně fuč a nebrala telefon. Přibelhala se za hodinu, na noze sádru, pod paží berle a na čele bouli. Vysvětlení nás zlomilo v pase. Na poslední chvíli se rozhodla, že s námi půjde, vyběhla, aby nás stihla, zakopla o železnou nohu stolu, zlomila si palec na noze a hlavou vrazila do dveří. Od bezvědomí ji zachránilo jen to, že se jednalo o poctivě polstrované dveře z dob reálného socialismu. Bavíte se? Jenže on to ještě není konec. Druhý den nepřišla do práce vůbec. Doma se, jako správná máma, snažila fungovat normálně, jenže jak to s berlema neuměla, o jednu zakopla a zlomila si malíček na druhé noze. Tak tohle nás bavilo hodně dlouho.
O další pikantní historku se postaral druhý kolega a jeho manželka. Česali spolu na zahradě ovoce a protože se během toho pekelně pohádali, postavil manželce žebřík ke stromu jen tak halabala. Průšvih na sebe nenechal dlouho čekat a jeho žena z toho žebříku spadla. Ležela pod stromem a místo toho, aby se dočkala okamžité pomoci od milujícího manžela, dostala vynadáno, ať laskavě přestane simulovat. Simulovala opravdu kvalitně, protože si vysimulovala zlomenou pánev. Historka spíš k politování, kdyby nebylo lékaře s dost svérázným smyslem pro humor. V její lékařské zprávě se totiž objevila věta: „Při trhání ovoce spadla z višně naznak.“ Tím ji dotyčný lékař poznamenal až do konce života. Od té doby je jakýkoliv spor doma rychle ukončen, protože se vždycky najde dobrák, co prohlásí: „Prosím tě, ty mlč, víš, že jsi spadla z višně, máme na to papír od doktora…“
Někdy ale přijde situace, kdy se smát nesmíte a máme pocit, že explodujete zevnitř. I to jsem zažila. Pracovala jsem na expedici a náš šéf nám přišel na dveře naistalovat takový to zařízení, co vydá nervy drásající zvuk, kdykoliv ty dveře někdo otevře. Vrtat se mu do dveří nechtělo, tak to přilepil oboustrannou lepící páskou. K jeho škodě byl tak trochu škrt a koupil tu nejlevnější. Aby nám to předvedl, slavnostně otevřel dveře a zase je celkem zprudka zavřel. Chápavý čtenář už tuší, co následovalo. Páska nevydržela první bouchutí, ta krabice se odlepila a spadla šéfovi na hlavu. Ty šťastnější zaměstnanci, co stáli u zadních dveří okamžitě zmizeli do skladu, účetní zajela za pult a začala něco strašně naléhavě hledat ve spodním šuplíku, chvíli jsem měla pocit, že se do něj chce nasoukat celá a já, oběť celé situace, jsem stála uprostřed místnosti a vzývala jsem všechny svatý, abych se nezačala smát…
A abych nepomlouvala jen druhý, tak i něco z rodinných historek
Na úrazy je u nás numero uno můj manžel. Ač je to normálně velmi inteligentní a soudně uvažující muž (s podivem, že si vzal právě mne) tak ve chvíli, kdy shodí oblek, obleče si montérky a vezme do ruky nářadí se mění v naprostýho bezmozka (Láďo promiň) bez pudu sebezáchovy a žhavýho kandidáta na Darvinovu cenu. Jeho anděl strážný v tu chvíli jede přesčasy a nejspíš povolává zálohy, jinak se totiž nedá vysvětlit, že se manžel dožil čtyřicítky ve zdraví a se všemi údy. Do hlavy se mi vryl obrázek, jak stojí na rozviklaným žebříku, na noze nepadnoucí pantofle a motorovkou odřezává tu větev, o kterou je žebřík opřený, samozřejmě tak, aby tam zůstal pahýl s tím žebříkem a tím pádem tu motorovku drží levou rukou. V tu chvíli jsem přemýšlela, jestli nebude míň bolestivý, když ho zabiju sama.
Lékárničku doma jsem dlouho plnila materiálem z vyřazených autolékárniček z práce, ale to mým odchodem na mateřskou padlo. Když jsem doma koukala na prázdnou krabici, napsala jsem si seznam a vyrazila do lékárny. Magistře jsem nadiktovala množství a šíři obvazů, náplastí a dezinfekcí. Donesla mi to v igelitce a povídá: „Jedete na dětský tábor, že?" Jen jsem polkla, přikývla a požádala o doklad. Já fakt neměla koule přiznat, že tohle spotřebujeme doma během pár měsíců…
Taky že se to u nás dlouho neohřálo, protože to léto bylo na úrazy celkem plodný. Pominu drobné řezné, bodné a sečné rány, hřebík v noze byl taky banalita, stejně jako nehet na palci odstraněný úderem kladiva. Ty lahůdky vypadaly jinak. Já už po těch letech přijímám jeho rány se stoickým klidem, dávno se nehroutím a ošetřuju a ošetřuju.
Manžel se s žádnou prací moc necrcá, všechno potřebuje mít rychle hotový a tak často vítězí hrubá síla nad logickým uvažováním. Zvlášť, když něco bourá. Tentokrát odstraňoval ze zdi starou elektroinstalaci a protože se jednalo o bývalý průmyslový objekt, nebyla to žádná trojlinka, ale fakt silný kabely a příslušenství. Vysekáváním se moc nezdržoval, omítky nebyly právě nejkvalitnější a tak prostě jen kabely doslova rval ze zdi. Ke krabičkám se choval stejně. Chytil za kabel, zatáhl a krabička se uvolnila. Tak to šlo až do chvíle, kdy narazil na výjimečně kvalitně zazděnou krabičku. Zatáhl jednou, nic, podruhý taky nic… Logický by bylo dojít si pro kladivo a majzlík, ale přece se nepokoří před kusem betonu, že? Tak se do toho opřel a zatáhl pořádně. Vyšlo to, jenže finančák a fyzikální zákony prostě nevobčůráš. Krabička vyletěla ze zdi stejnou silou, jaká byla použita na její vyrvání a po metru a půl letu vzduchem se potkala s manželovou hlavou. Když se po dvou minutách probral, řekl si, že ten den už (si) toho udělal dost a pojede radši domů.
Méně otrlýmu jedinci by ta zaprášená a zakrvácená postava v kuchyni asi pěkně rozhodila kramfleky, ale já jsem zvyklá. Poslala jsem ho do sprchy, okoukla škody, nachystala obvazy, náplasti, dezinfekci, profesionálně jsem všechno postahovala mašličkama a překryla sterilním krytím. Manžel si moje dílo prohlížel v zrcadle a prohlásil, že teď už mu konečně všichni budou věřit, že ho biju. Tak jsem ho usměrnila, že to má marný, protože mně nikdo nevěří, že jsem s tím tolik let a ještě jsem na něj nevztáhla ruku. Asi bych měla, protože druhý den jsem něco v tom smyslu vyslechla ve školce, v obchodě a ještě od souseda. Kudy chodil, tudy na dotaz, co se mu stalo odpovídal, že si doma dovolil projevit svůj názor a takhle dopadl… A ve mně zrála chuť na pomstu. No nečekala jsem dlouho…
Za domem nám začali vyměňovat vedení vysokýho napětí a tak to manžel využil k tomu, aby tam vykácel náletový křoví a stromy, na který jsme právě kvůli blízkýmu vedení nemohli sáhnout. Akce trvala asi dvacet minut. Pak přikulhal domů, tentokrát se nesmál a povídal, že asi bude potřebovat na chirurgii. V první chvíli jsem na něm nic neviděla a pak jsem si všimla rozříznutých kalhot. Tázavě jsem na něj koukla a dozvěděla se, že se „trochu“ říznul motorovkou… Zavelela jsem svlíknout, do sprchy, umýt a oholit okolí rány. Kdyby u toho aspoň pokorně mlčel, tak bych mu to ošetřila obligátníma mašličkama, ale pominul první šok a manžel začal malinko machrovat. V tu chvíli chuť na pomstu dozrála a já začala sklízet. Manžela jsem usadila do křesla, prohlídla ránu a zavrčela, že s tímhle se do špitálu nepotáhnem. Došla jsem si pro krabičku s šitím, začala z ní vytahovat nitě a jehly. A těch jehel vlastním pěknou sbírku. Od malých až po pořádný jehly na jutový pytle. Zvlášť ty velký jsem si každou prohlídla, až jsem jeden zahnutý exemplář vybrala. Uznale jsem ho prohlídla a utrousila: „Jo, tohle by šlo.“ Manžel začal nabírat zelenobílou barvu, třeštil na mě oči a vybreptal: „Co jako chceš dělat?“ Nechápavě jsem na něj koukla: “No, co asi? Kvůli třem stehům tě nepovezu na chirurgii, zašijem to doma, drž a necukej sebou, ať to nemusím párat…“ Chvíli jsem si ho ještě vychutnávala a pak jsem s opovržením hodila jehlu zpátky do krabičky na šití a ucedila „Srabe…“
Holky, tak za tuhle hereckou etudu by mě z fleku vzali do Národního…
Přeji krásné a bezúrazové dny!
Přečtěte si také
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 13
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 2824
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 1300
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 453
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 1183
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 865
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 3230
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
Deník ticha: Odejít znamená přežít
- Anonymní
- 30.05.26
- 3149
Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.
Finanční realita po porodu: Peníze mi po narození dcery vydržely jen 14 dní
- Anonymní
- 30.05.26
- 1524
Jsem máma samoživitelka a věděla jsem už v těhotenství, že na všechno budu sama. Když jsem si před porodem sedla nad papíry a kalkulačku, měla jsem pocit, že to mám celkem pod kontrolou. Mateřská,...
Myslela jsem, že horší než porod nic nebude. Pak přijela moje tchyně
- Anonymní
- 30.05.26
- 3101
„Tak mu dej ještě čajík, vždyť má určitě žízeň.“ „Proč ho pořád nosíš?“ „Ty dnešní matky všechno moc řeší.“ Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem po porodu fungovala na dvě hodiny spánku denně,...
, zasmála.. Zvlášt ten šéf do hlavy praštěný byl výživný, to bych asi nevydržela.. 
pěkný.
