Bebíčka malá i veliká aneb: škodolibost v nás

Všichni si o sobě myslíme, že jsme osoby soucitné, altruistické. Kocháme se představou, že právě my myslíme na blaho druhých, ale většinou jen do chvíle, než si někdo kolem nás udělá bebino zvlášť absurdním způsobem a pak se válíme smíchy, někdy v duchu, ale většinou zcela nepokrytě nahlas a veřejně. Nějaký čertík v nás prostě vytáhne stavidla a smích už nezastavíš. Nejde o škodolibost, ale každý v tu chvíli dokáže, že je jen člověk. A protože je doba zlá, tak hodím do placu pár bebíček, co mě dohnaly k slzám, třeba pomůžou i vám.

Bebíčka malá i veliká aneb: škodolibost v nás

Zvlášť hluboko se mi vryla do paměti kolegyně v práci. Odcházeli jsme na oběd a ona zahlásila, že s námi nejde, má tam ještě svačinu a nutně potřebuje dodělat resty. Když jme se vrátili zpět, byla kolegyně fuč a nebrala telefon. Přibelhala se za hodinu, na noze sádru, pod paží berle a na čele bouli. Vysvětlení nás zlomilo v pase. Na poslední chvíli se rozhodla, že s námi půjde, vyběhla, aby nás stihla, zakopla o železnou nohu stolu, zlomila si palec na noze a hlavou vrazila do dveří. Od bezvědomí ji zachránilo jen to, že se jednalo o poctivě polstrované dveře z dob reálného socialismu. Bavíte se? Jenže on to ještě není konec. Druhý den nepřišla do práce vůbec. Doma se, jako správná máma, snažila fungovat normálně, jenže jak to s berlema neuměla, o jednu zakopla a zlomila si malíček na druhé noze. Tak tohle nás bavilo hodně dlouho.

O další pikantní historku se postaral druhý kolega a jeho manželka. Česali spolu na zahradě ovoce a protože se během toho pekelně pohádali, postavil manželce žebřík ke stromu jen tak halabala. Průšvih na sebe nenechal dlouho čekat a jeho žena z toho žebříku spadla. Ležela pod stromem a místo toho, aby se dočkala okamžité pomoci od milujícího manžela, dostala vynadáno, ať laskavě přestane simulovat. Simulovala opravdu kvalitně, protože si vysimulovala zlomenou pánev. Historka spíš k politování, kdyby nebylo lékaře s dost svérázným smyslem pro humor. V její lékařské zprávě se totiž objevila věta: „Při trhání ovoce spadla z višně naznak.“ Tím ji dotyčný lékař poznamenal až do konce života. Od té doby je jakýkoliv spor doma rychle ukončen, protože se vždycky najde dobrák, co prohlásí: „Prosím tě, ty mlč, víš, že jsi spadla z višně, máme na to papír od doktora…“

Někdy ale přijde situace, kdy se smát nesmíte a máme pocit, že explodujete zevnitř. I to jsem zažila. Pracovala jsem na expedici a náš šéf nám přišel na dveře naistalovat takový to zařízení, co vydá nervy drásající zvuk, kdykoliv ty dveře někdo otevře. Vrtat se mu do dveří nechtělo, tak to přilepil oboustrannou lepící páskou. K jeho škodě byl tak trochu škrt a koupil tu nejlevnější. Aby nám to předvedl, slavnostně otevřel dveře a zase je celkem zprudka zavřel. Chápavý čtenář už tuší, co následovalo. Páska nevydržela první bouchutí, ta krabice se odlepila a spadla šéfovi na hlavu. Ty šťastnější zaměstnanci, co stáli u zadních dveří okamžitě zmizeli do skladu, účetní zajela za pult a začala něco strašně naléhavě hledat ve spodním šuplíku, chvíli jsem měla pocit, že se do něj chce nasoukat celá a já, oběť celé situace, jsem stála uprostřed místnosti a vzývala jsem všechny svatý, abych se nezačala smát…

A abych nepomlouvala jen druhý, tak i něco z rodinných historek
Na úrazy je u nás numero uno můj manžel. Ač je to normálně velmi inteligentní a soudně uvažující muž (s podivem, že si vzal právě mne) tak ve chvíli, kdy shodí oblek, obleče si montérky a vezme do ruky nářadí se mění v naprostýho bezmozka (Láďo promiň) bez pudu sebezáchovy a žhavýho kandidáta na Darvinovu cenu. Jeho anděl strážný v tu chvíli jede přesčasy a nejspíš povolává zálohy, jinak se totiž nedá vysvětlit, že se manžel dožil čtyřicítky ve zdraví a se všemi údy. Do hlavy se mi vryl obrázek, jak stojí na rozviklaným žebříku, na noze nepadnoucí pantofle a motorovkou odřezává tu větev, o kterou je žebřík opřený, samozřejmě tak, aby tam zůstal pahýl s tím žebříkem a tím pádem tu motorovku drží levou rukou. V tu chvíli jsem přemýšlela, jestli nebude míň bolestivý, když ho zabiju sama.
Lékárničku doma jsem dlouho plnila materiálem z vyřazených autolékárniček z práce, ale to mým odchodem na mateřskou padlo. Když jsem doma koukala na prázdnou krabici, napsala jsem si seznam a vyrazila do lékárny. Magistře jsem nadiktovala množství a šíři obvazů, náplastí a dezinfekcí. Donesla mi to v igelitce a povídá: „Jedete na dětský tábor, že?" Jen jsem polkla, přikývla a požádala o doklad. Já fakt neměla koule přiznat, že tohle spotřebujeme doma během pár měsíců…

Taky že se to u nás dlouho neohřálo, protože to léto bylo na úrazy celkem plodný. Pominu drobné řezné, bodné a sečné rány, hřebík v noze byl taky banalita, stejně jako nehet na palci odstraněný úderem kladiva. Ty lahůdky vypadaly jinak. Já už po těch letech přijímám jeho rány se stoickým klidem, dávno se nehroutím a ošetřuju a ošetřuju.
Manžel se s žádnou prací moc necrcá, všechno potřebuje mít rychle hotový a tak často vítězí hrubá síla nad logickým uvažováním. Zvlášť, když něco bourá. Tentokrát odstraňoval ze zdi starou elektroinstalaci a protože se jednalo o bývalý průmyslový objekt, nebyla to žádná trojlinka, ale fakt silný kabely a příslušenství. Vysekáváním se moc nezdržoval, omítky nebyly právě nejkvalitnější a tak prostě jen kabely doslova rval ze zdi. Ke krabičkám se choval stejně. Chytil za kabel, zatáhl a krabička se uvolnila. Tak to šlo až do chvíle, kdy narazil na výjimečně kvalitně zazděnou krabičku. Zatáhl jednou, nic, podruhý taky nic… Logický by bylo dojít si pro kladivo a majzlík, ale přece se nepokoří před kusem betonu, že? Tak se do toho opřel a zatáhl pořádně. Vyšlo to, jenže finančák a fyzikální zákony prostě nevobčůráš. Krabička vyletěla ze zdi stejnou silou, jaká byla použita na její vyrvání a po metru a půl letu vzduchem se potkala s manželovou hlavou. Když se po dvou minutách probral, řekl si, že ten den už (si) toho udělal dost a pojede radši domů.

Méně otrlýmu jedinci by ta zaprášená a zakrvácená postava v kuchyni asi pěkně rozhodila kramfleky, ale já jsem zvyklá. Poslala jsem ho do sprchy, okoukla škody, nachystala obvazy, náplasti, dezinfekci, profesionálně jsem všechno postahovala mašličkama a překryla sterilním krytím. Manžel si moje dílo prohlížel v zrcadle a prohlásil, že teď už mu konečně všichni budou věřit, že ho biju. Tak jsem ho usměrnila, že to má marný, protože mně nikdo nevěří, že jsem s tím tolik let a ještě jsem na něj nevztáhla ruku. Asi bych měla, protože druhý den jsem něco v tom smyslu vyslechla ve školce, v obchodě a ještě od souseda. Kudy chodil, tudy na dotaz, co se mu stalo odpovídal, že si doma dovolil projevit svůj názor a takhle dopadl… A ve mně zrála chuť na pomstu. No nečekala jsem dlouho…

Za domem nám začali vyměňovat vedení vysokýho napětí a tak to manžel využil k tomu, aby tam vykácel náletový křoví a stromy, na který jsme právě kvůli blízkýmu vedení nemohli sáhnout. Akce trvala asi dvacet minut. Pak přikulhal domů, tentokrát se nesmál a povídal, že asi bude potřebovat na chirurgii. V první chvíli jsem na něm nic neviděla a pak jsem si všimla rozříznutých kalhot. Tázavě jsem na něj koukla a dozvěděla se, že se „trochu“ říznul motorovkou… Zavelela jsem svlíknout, do sprchy, umýt a oholit okolí rány. Kdyby u toho aspoň pokorně mlčel, tak bych mu to ošetřila obligátníma mašličkama, ale pominul první šok a manžel začal malinko machrovat. V tu chvíli chuť na pomstu dozrála a já začala sklízet. Manžela jsem usadila do křesla, prohlídla ránu a zavrčela, že s tímhle se do špitálu nepotáhnem. Došla jsem si pro krabičku s šitím, začala z ní vytahovat nitě a jehly. A těch jehel vlastním pěknou sbírku. Od malých až po pořádný jehly na jutový pytle. Zvlášť ty velký jsem si každou prohlídla, až jsem jeden zahnutý exemplář vybrala. Uznale jsem ho prohlídla a utrousila: „Jo, tohle by šlo.“ Manžel začal nabírat zelenobílou barvu, třeštil na mě oči a vybreptal: „Co jako chceš dělat?“ Nechápavě jsem na něj koukla: “No, co asi? Kvůli třem stehům tě nepovezu na chirurgii, zašijem to doma, drž a necukej sebou, ať to nemusím párat…“ Chvíli jsem si ho ještě vychutnávala a pak jsem s opovržením hodila jehlu zpátky do krabičky na šití a ucedila „Srabe…“

Holky, tak za tuhle hereckou etudu by mě z fleku vzali do Národního…
Přeji krásné a bezúrazové dny!

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
34840
27.10.20 00:12
:lol: :palec: :potlesk:
  • Zmínit
  • Nahlásit
8882
27.10.20 08:31

:potlesk: :palec: Výborný, ses hustá! :lol:

  • Zmínit
  • Nahlásit
139
27.10.20 11:45

:lol: :potlesk: ty ukázky z rodinného života mě bavily asi nejvíc, další prosím, evidentně do měsíce nasbíráte další a co víc… blíží se Vánoce a Silvestr… pak by dozajista mělo být o čem psát :lol:

  • Zmínit
  • Nahlásit
10114
27.10.20 12:06
:mrgreen: :mrgreen: :mrgreen:
  • Zmínit
  • Nahlásit
2795
27.10.20 19:17

@Janli
Deniček v mém gustu, jsem škodolibá velmi :mrgreen:

Ovšem manželovi můžeš klidně vzkázat, že i malá holka zvládlato, čeho se tak bál :jazyk:

To já totiž takhle na dovolené v Chorvatsku na ostrově slítla do moře a sjela zády po útesu. Záda vypadala… no brácha to komentoval:„…jako by tě po zádech poplácal medvěd“.

Ostrov mrňavej, doktor tam nebyl, bylo už odpoledne, takže trajektem na pevninu, tam vyhledat lékaře, pak přespat a ráno zpět… bylo by to poměrně finančně nákladné. Nevadí, nevlastní táta je doktor. Na každou dovolenou s sebou tahal lékařskou brašnu a nikdy se nic nestalo… takže hádejte co… poprvé ji nevzal…

Takže nakonec mamka vytáhla klasické šitíčko a ty dva stehy mi udělali normální jehlou.
Bylo mi 11 let a doteď je to taková golden rodinná story

  • Zmínit
  • Nahlásit
267
27.10.20 19:23

Deníček super, zasmála jsem se :palec:
Ale nejvíc pobavila ta pasáž se šéfem. To si teda nejsem jistá, jestli bych byla schopna zachovat dekorum :lol: :lol:

Příspěvek upraven 27.10.20 v 19:50

  • Zmínit
  • Nahlásit
56
27.10.20 19:48

Děkuji za pozitivně laděný deníček, u kterého jsem se, lehce škodolibě :kytka:, zasmála.. Zvlášt ten šéf do hlavy praštěný byl výživný, to bych asi nevydržela.. :oops:

  • Zmínit
  • Nahlásit
17152
27.10.20 21:53

@Lara Farseer panebože, a jak to udělali, abys neřvala? nebo jsi byla tak statečná?

  • Zmínit
  • Nahlásit
17496
27.10.20 22:11

@Lara Farseer on to právě manžel zažil ve dvanácti taky :mrgreen:. Tři stehy na malíčku bez anestezie, protože na pohotovosti v kempu žádná nebyla… :mrgreen:

  • Zmínit
  • Nahlásit
343
28.10.20 15:33

No ja se tedy cizi bolesti nesmeji, naopak kdyz vidim, ze nekdo na ulici osklive upadl, bouchl se a podobne, tak soucitim s nim a doufam, ze bolest brzy prejde. Kdyz vidim nekoho, jak se smeje druhem, ze si ukopl palec, je mi z dotycneho spatne.

  • Zmínit
  • Nahlásit
7419
28.10.20 18:10

:) pěkný.
Ono to je asi trochu vylepšené, aby to bylo humorné, ale u té scény se žebříkem v pantoflích a motorovkou se mi vybavil náš bezpečák, co nám pouští na školení videa z takových akcí a končívá to většinou dost špatně. Řekl bych že manžel by potřeboval vyškolit ;)

  • Zmínit
  • Nahlásit
2795
28.10.20 19:28

@stinga
U prvního stehů jsem řvala strašně, ale nepomohlo to, tak u druhyho jsem už jen mackala mámě ruku.

@Janli
Ou, a měli alespoň chirurgickou jehlu? Protože ty obyčejné jsou tupé a kulaté a mají velké ouško, takže to bylo o to horší… Píchnout, protlačit, zakvedlat :mrgreen:

  • Zmínit
  • Nahlásit
267
28.10.20 19:33

@lisatka
Ale no tak :) vždyť je to deníček pro pobavení, psáno s humorem a nadsázkou. Není třeba brát všechno tak vážně…

  • Zmínit
  • Nahlásit
6947
28.10.20 21:40

Málokdy se nad deníčkama usmívám :palec:,ale tenhle byl super.

  • Zmínit
  • Nahlásit
32798
29.10.20 09:02

@lisatka mám to podobně.

  • Zmínit
  • Nahlásit
13672
29.10.20 17:30

Já vloni taky byla žhavý kandidát na Darwinovu cenu. Při odchodu od dopravních policistů, kde jsem byla kvůli zranění při dopravní nehodě, mi spadla na hlavu závora. Během ani ne 4 měsíců jsem 2× málem přišla o život. Když jsem sbírala ze silnice rozbité brýle, nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Nakonec vyhrál humor a pod novoroční přání jsem se podepisovala „autem sražená, závorou praštěná“ :mrgreen:
Po obou těchto akcích vypadala jako oběť domácího násilí a učitelky se po mě ve školce už lehce nedůvěřivě dívaly. Pro případ, že se mě někdo opatrně zeptá, jsem měla připravenou větu „policie už o tom ví“ :mrgreen:

Jinak mi zrovna po té nehodě šili hlavu bez umrtvení. Nejdřív jsem na doktorku vytřeštila oči, jestli to jako myslí vážně, ale ve výsledku to zas tak moc nebolelo.

  • Zmínit
  • Nahlásit
7192
31.10.20 12:03

To je hezký :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
20401
3.11.20 15:49

Krásný deníček.
Ale jen jsem se potutelně usmívala, děti se učí… :mrgreen: :mrgreen: :mrgreen:

  • Zmínit
  • Nahlásit
72
4.11.20 23:07

Super. Skvěle popsané

  • Zmínit
  • Nahlásit